Apoštol Matouš
Matoušovo evangelium je řazeno mezi takzvaná synoptická evangelia, společně s evangelii podle Marka a Lukáše, a to z toho důvodu, že pojednávají o životě Ježíše Krista podobným způsobem a výrazně se liší od evangelia podle Jana. Matoušovo evangelium je patrně psáno původně židovským křesťanem a v mnohém je mířeno především k samotné židovské komunitě, vůči jejímž námitkám se snažil Ježíšovo učení bránit. Samotné autorství Matoušova evangelia je však do dnes hojně diskutováno. O Matoušově autorství svědčí například svědectví raně křesťanského biskupa Papia z Hierapole, který žil zhruba v letech 64-150 po Kristu, o jehož výrocích se dozvídáme ze spisů historika Eusebia:
Farizejové se dívali na Matouše, soudili jeho hříšnost, avšak zapomněli obrátit svůj zrak samy k sobě a ke svému vlastnímu hříchu.
Významný text rabínské tradice, Talmud, ale hovoří o sesazení kněze Kaifáše, který neváhal vydat Ježíše do rukou jisté smrti. Toto sesazení se mělo odehrát mezi lety 36-40, takto podstatnou událost by evangelista pocházející z židovského zázemí nejspíše neopomenul. Nejstarší verze Matoušova evangelia se nám však dochovala v řečtině. Z komplexní syntaktické stavby této řecké verze, oproti které se zdá být hebrejská verze jednoduší, usuzují naopak někteří odborníci, že řecký text představuje originál, který by však nutně musel být méně starý a samotné autorství Matouše by tak nebylo možné. Další z výkladů proti Matoušovo autorství uvádí, že jedna z pasáží Matoušova evangelia, konkrétně: (Matouš 22,7), hovoří o zničení jeruzalémského chrámu, které se odehrálo až roku 70.2
Pojďme se však nyní zaměřit na samotného apoštola a jeho zvěst. Původní Matoušovo jméno bylo Lévi, pod tímto jménem bývá také často uváděn v ostatních evangeliích. Jméno Matouš přijal až během svého následovnictví Ježíše Krista. Matouš znamená v překladu z hebrejštiny „Dar Boží“ Zda toto jméno přijal od Ježíše, či ze svého popudu nám není známé. Matouš byl synem muže jménem Alfeus. Stejně tak se jmenoval otec apoštola Jakuba, a tak se často usuzuje že byl Matoušovým bratrem. O Matoušově životě před jeho setkáním s Ježíšem, nám Bible nepodává mnoho informací. Víme jen, že byl celníkem ve městě Kafarnau. O počátku jeho následovnictví Ježíše Krista vypráví krátká, ale zato velice úderná pasáž z Písma:
Písmo nám někdy dokáže říci velice mnoho i skrze krátkou větu. K Matoušovým uším dolehlo Božské volání. Přijal výzvu, aby opustil svou stísněnou celnici, ve které roky střádal svůj majetek a vydal se na cestu, která sice byla neurčitá, za to však vedla za vyšším, opravdovým smyslem. Bůh povolal Matouše, ten však neodpověděl svým hlasem, ale svým činem. Za Ježíšem se tak nevydaly pouze Matoušovi nohy, ale především Matoušův duch. Nad povoláním apoštola Matouše panovaly již od počátku mnohé pochybnosti, především ze strany farizejů. Celnictví bylo v tehdejší době považováno za jedno z nejvíce nečistých povolání a není se čemu divit. Celníci podléhali úplatkům a korupci, navíc v tehdejším Izraeli sloužili jak výběrčí cla Římské říši, a proto byli mnohými považováni dokonce za vlastizrádce. Když pak Matouš pozval Ježíše, aby s ním povečeřel v celnickém domě, vzbudil mezi Židy velké pobouření.
Jedním z velice podstatných přínosů Matoušova evangelia je takzvané kázání na hoře, které se v ostatních synoptických evangeliích neobjevuje.
Toto se nám může zpočátku zdát velice zvláštní. Proč Ježíš, Boží syn, sedí u stolu s hříšníky, a dokonce je volí za své společníky a budoucí hlasatele jeho zvěsti? Nebyl by k tomuto úkolu vhodný spíše někdo čistšího ducha? Farizejové se dívali na Matouše, soudili jeho hříšnost, avšak zapomněli obrátit svůj zrak samy k sobě a ke svému vlastnímu hříchu. Jako lidé jsme všichni hříšní, všichni někdy chybujeme a není mezi námi nikdo, kdo by nikdy nezhřešil. Lidé, co si namlouvají opak jsou ještě více vzdáleni pravdě než ti, co si svou hříšnost uvědomují. Dokonale spravedlivý člověk neexistuje, i když je každý člověk stvořen k jejímu obrazu. Ježíš však přišel pro nás, a i když jsme nedokonalí, a i když padáme a chybujeme, nikdy se od nás neodvrací, dává nám šanci obrátit svůj život k lepšímu, tak jako Matoušovi. Šanci stát se cnostnými lidmi a obrátit svůj zrak k nejvyšší dobrotě a spravedlnosti, k Bohu.
Jedním z velice podstatných přínosů Matoušova evangelia je takzvané kázání na hoře, které se v ostatních synoptických evangeliích neobjevuje. Tato část bývá označována jako jeden z úhlavních kamenů nového zákona. Je v ní totiž jasně patrný význam Ježíšova učení lásky k bližnímu, kterou Ježíš staví vysoko nad tehdejší starověké právo. Ukazuje, že Bůh není svědkem pouze našich činů, ale nahlíží i na našeho ducha. Je to právě čistá a upřímná láska k bližnímu a k Bohu, ze které může vycházet skutečně dobré jednání. A tak ten, kdo oplácí zlo druhého zlem, neškodí jen druhému, nýbrž i sobě samému a špiní se hněvem a nenávistí.
Poslední zprávou o Matoušovi, která se nám dostává prostřednictvím Nového zákona, je úryvek ze skutků, ve kterém se Matouš modlí s ostatními Apoštoly, těsně před sesláním Ducha Svatého.3 O Matoušově životě po Ježíšově smrti se tak opět dozvídáme především prostřednictvím historika Eusebia. Eusebius cituje svědectví křesťanského spisovatele Origena, který píše, že Matouš opustil Palestinu kolem roku 42 a podobně jako ostatní apoštolové vykonal řadu misijních cest, v průběhu kterých navštívil Etiopii, Mezopotámii, či Persii.4
K jeho pobytu v Etiopii se také váže legenda o apoštolově mučednické smrti. Podle ní strávil v Etiopii dlouhých 25 let.
K jeho pobytu v Etiopii se také váže legenda o apoštolově mučednické smrti. Podle ní strávil v Etiopii dlouhých 25 let, během kterých se mu podařilo přivést na cestu víry místního vladaře Egippa, společně s jeho překrásnou dcerou Ifigenií. Matoušovi v srdci mladé královny probudil takové zalíbení k Bohu, že se na základě své víry rozhodla zasvětit Bohu celý svůj život. Zdárná cesta za křesťanstvím však nabral rychlý konec. Po smrti krále Egippa se vlády v Etiopii ujal pohan jménem Hirták. Nový vladař byl velice učarován princezninou krásou, a tak požádal apoštola, aby přemluvil princeznu k tomu, aby se stala jeho ženou. Apoštol pozval krále na nadcházející nedělní mši, během které se mu mělo dostat odpovědi. Namísto oznámení sňatku však Matouš krále pokáral za jeho nevázanou touhu k princezně a řekl mu, že se nemůže stát jeho ženou, jelikož zasvětila svůj život v rámci božského svazku a stala se jeptiškou. To krále velice pobouřilo, přikázal jednomu ze svých strážných, aby Matouše usmrtil. Voják uposlechl a bez váhání zavraždil apoštola kopím, přímo uprostřed svatostánku. Z tohoto důvodu bývá apoštol Matouš často znázorňován s kopím.
Dalšími jeho atributy je kniha, to na znamení jeho evangelia, a symbol člověka, který znázorňuje rodokmen v počátku Matoušova evangelia, ukazující Krista jakožto syna člověka, pocházejícího z rodu Davidova. V 11. století byly apoštolovi ostatky přemístěny do Italské vesničky jménem Praestrum. Nedlouho poté byli přemístěny do katedrály v nedalekém Salermu, která nese po apoštolovi jméno Katedrála svatého Matouše. Ve středověku vyrážely k apoštolově hrobu hojné řady poutníků a jeho ostatky jsou zde uloženy do dnes.5
