Nevybájený Adam a Eva aneb odmítnutí bludů Francise Collinse a společnosti BioLogos

Autor: Robert W. Carter

V originále vydáno: 20. srpna 2011 (GMT+10)

[Vzhledem k obrovské publicitě, které se v současné době dostává tvrzením popírajícím biblickou historii lidstva, jsme se rozhodli nahradit naši obvyklou dvoudenní „víkendovou zpětnou vazbu“ touto závažnou odpovědí vědce a mluvčího CMI dr. Roberta Cartera, který se spolu s průkopníkem genetického inženýrství a bývalým profesorem Cornellovy univerzity Dr. Johnem Sanfordem zabývá také výzkumem v oblasti lidské genetiky.]

„Nelze dost zdůraznit, že … oba tito teističtí evolucionisté zakládají své závěry na evolučních předpokladech.“

Jeho slova jsou však zcela v rozporu s tím, čemu věří CMI a co jasně učí Bible.³ Řada dotazů, které jsme v poslední době obdrželi, se soustředí na jeho tvrzení, že neexistují žádné důkazy o existenci Adama a Evy ani žádný přirozený způsob, jak bychom mohli pocházet ze dvou předků v nedávné minulosti. V červnu loňského roku vyšel v Christianity Today článek, v němž se objevily následující citáty:

„Collinsův bestseller z roku 2006, The Language of God: A Scientist Presents Evidence for Belief (Boží jazyk. Vědec předkládá důkazy pro víru)⁴ … uvádí vědecké indicie, že anatomicky vznikl moderní člověk z předků primátů možná před 100 000 lety – tedy dlouho před časovým rámcem knihy Genesis – z populace čítající něco kolem 10 000, nikoliv dva jedince.“

A dále:

„V nedávné knize The Language of Science and Faith (Jazyk vědy a víry) z nakladatelství InterVarsity Press, která podporuje evoluci, Collins a jeho spoluautor Karl W. Giberson své výroky ještě vyostřují a prohlašují, že ‚bohužel‘ představy o Adamovi a Evě jako doslovném prvním páru a předcích všech lidí prostě ‚neodpovídají důkazům‘.“⁵

Collins se však neomezil jen na tištěné slovo, protože podobné výroky pronáší po celé zemi, včetně nedávného projevu na Pepperdine University, kde prohlásil:

„Není možné, aby se mezi lidmi z jednoho nebo dvou předků vyvinula taková míra rozdílů.“⁶

V rozhovoru pro National Public Radio tato tvrzení zopakoval, stejně jako další spolupracovník BioLogosu Dennis Venema, který řekl:

„Museli bychom předpokládat, že došlo k naprosto astronomické rychlosti mutací, která vytvořila všechny tyto nové varianty v neuvěřitelně krátkém časovém období. Takový počet mutací prostě není možný. Mutace by nás vymazaly z povrchu Země.“⁷

BioLogos tedy hodil rukavici a zdá se, že díky jeho pozici se teistická evoluce náhle dostala z okrajového místa mimo hlavní proud do čela snad všech alternativních názorů na Genesis. Ne každého však tyto argumenty přesvědčily. Ve stejném článku pro NPR uvádí Al Mohler, prezident Jižního baptistického teologického semináře,⁸

„V okamžiku, kdy řeknete: ‚Musíme se vzdát této teologie, abychom získali respekt světa‘, výsledkem nebude ani biblická ortodoxie, ani respekt světa.“⁹

Mohler a jemu podobní jsou ochotni čelit významné výzvě. Proč tomu tak je? Možná je to proto, že Dr. Mohler ví o vztahu vědy a víry více než průměrný člověk. Že by věděl více i o vědě obecně? Mohler má jistě pravdu, že nelze získat respekt světa směšováním evoluce a křesťanství. Považme jen, s jakým pohrdáním o tom mluví arciateista Richard Dawkins:

„Ale příběh Adama a Evy byl přece vždycky jen symbolický, ne? Symbolický? Takže aby si Ježíš dokázal svou výjimečnost, nechal se mučit a popravit jako zástupná oběť za symbolický hřích spáchaný neexistující osobou? Jak už jsem řekl, je to naprosto šílené a zároveň brutálně odporné.“¹⁰

Dawkins si nebere servítky, když jedná s křesťany, kteří zároveň zastávají evoluci:

„Myslím, že evangelikální křesťané to svým způsobem vystihli, když považují evoluci za nepřítele. Zatímco ti, abych tak řekl, sofistikovanější teologové se s evolucí docela rádi smiřují, myslím, že se mýlí. Myslím, že evangelikálové mají pravdu v tom, že evoluce a křesťanství jsou skutečně hluboce neslučitelné…“¹¹

K jádru problému

„Co by se stalo při Potopě světa o více než půldruhého tisíciletí později, během níž by se světová populace zredukovala na osm lidí, přičemž by se rozmnožovaly pouze tři páry, z nichž tři muži jsou bratři?“

Nelze dost zdůraznit, že v každém z výše uvedených příkladů zakládají oba tito teističtí evolucionisté své závěry na evolučních předpokladech. Konkrétně se odvolávají na mutaci / drift / výběr v dávné minulosti jako na jediné vysvětlení lidské genetiky. Mají opravdu k dispozici ohromující množství dat, včetně obrovského množství těch, která pocházejí z projektu lidského genomu,¹² projektu ENCODE,¹³ projektu HapMap¹⁴ a dosud probíhajícího projektu 1KGP. Protože se však jedná o veřejné databáze, mají kreacionisté přístup ke stejným údajům. Když tedy svět hltá každé jejich slovo, proč kreacionisté neuznají porážku?

Obrázek 1. Relativní zastoupení různých typů proměnných pozic v datové sadě HapMap.

Netřeba dodávat, že se důrazně ohrazuji proti dogmatismu mluvčích BioLogosu. Nevěřím, že jejich závěry jsou podloženy fakty, a domnívám se, že je zcela nespravedlivé vyloučit model stvoření, aniž by se vůbec zvážilo, jaké důsledky by tento model měl (z vědeckého hlediska se jim nepodařilo navrhnout nulovou hypotézu, kterou by bylo možné na základě důkazů vyloučit). O předpovědích přímého biblického modelu jsem psal několikrát, například v článcích Adam, Eva a Noe vs. moderní genetika, Neutrální model evoluce a nedávný africký původ, a Ukazuje genetika na jediný prapůvodní pár?

Jedná se o dva problémy. Prvním z nich je apriorní vyloučení biblického modelu z veškerých úvah – po vzoru horlivých ateistů, jako je např. Richard Lewontin. Druhým důvodem je jejich odvolání se na mutaci jako jediný zdroj genetické rozmanitosti. Samozřejmě nebylo dost času na to, aby se nashromáždila veškerá rozmanitost, kterou vidíme u dnešních lidí, pokud byl Adam homozygotní ve všech lokusech (homozygotní organismy mají obě alely jednoho genu stejné, lokus je pozice genu na chromozomu).¹⁵ Ale to je zástupný argument. Proč by někdo věřil, že Adam neměl od počátku ve svém genomu zabudovanou genetickou rozmanitost?

Jak uvidíme, množství genetické rozmanitosti mezi dnes žijícími lidmi spolu s rozložením alel mezi světovými populacemi je přesvědčivým důkazem původního Adama. Přidáme-li k tomu genetické důsledky biblické Potopy (s jejím drastickým, ale krátkodobým efektem hrdla lahve) a babylonské věže (s následným rozdělením genů, které byly dříve na palubě Archy), můžeme z biblického hlediska a s využitím dosud dostupných genetických dat z velké části vysvětlit genetickou historii člověka.

Analýza dostupných údajů

Obrázek 2. Variace frekvence alel A/G v rámci lidského chromozomu 22 v populaci CEU (lidé evropského původu) z dat HapMap. V grafu je zobrazeno více než 7 000 alel (značky na ose X označují intervaly 100 alel). Alely jsou seřazeny podle četnosti s podílem A rostoucím zleva doprava. Podobný graf lze získat pro kteroukoli z ostatních populací ve studii a víceméně sledují stejnou křivku, s určitými odchylkami specifickými pro danou populaci od této konkrétní křivky. Obrázek 2a: Histogram četnosti „A“ v proměnných pozicích A/G na lidské Chr 22 v populaci CEU. Jedná se o stejná data jako na obrázku 2, ale uspořádaná tak, aby byla přímo srovnatelná s obrázkem 4 (níže). V každém binu je přibližně 60 alel, což znamená, že existuje přibližně 60 alel s 10 % A a 90 % G, 60 alel s 20 % A a 80 % G, 60 alel s 30 % A a 70 % G atd. Jak mohou evoluční procesy vysvětlit takto rovnoměrné rozložení četností alel?

Domnívám se, že Collins et al. se dopustili závažné chyby a že data jsou ve skutečnosti v rozporu s jejich tvrzeními. Ve zbývající části své argumentace se zaměřím na analýzu dat projektu HapMap.¹⁶ Tento konkrétní soubor dat zahrnuje více než 1 300 osob z 11 světových populací. Projekt HapMap sekvencoval více než milion jednotlivých „písmen“ DNA (nukleotidů) rozptýlených v genomech všech osob zahrnutých do studie, přičemž průměrná vzdálenost mezi jednotlivými sekvencovanými písmeny byla 2 800 nukleotidů.¹⁷ Pokryl tak obrovskou část lidské genetické rozmanitosti, takže tato data lze využít k řešení mnoha otázek týkajících se historie lidstva. Ve skutečnosti mám tyto údaje k dispozici a strávil jsem jejich analýzou značné množství času, protože se snažím vytvořit kreacionistický model genetické historie člověka (nepracuji na tom sám!).

V lidském genomu je přibližně 10 milionů běžných variant. Většina z nich (několik milionů) je zcela běžná a vyskytuje se ve většině nebo snad ve všech světových populacích. Projekt HapMap se zaměřil jen na některé z nich.

Když jsem začal analyzovat data, zaujalo mě nejprve několik věcí, které se zdály podporovat evoluční model. Například obrázek 1 zobrazuje relativní zastoupení alel analyzovaných v projektu HapMap. Lze snadno zjistit, že většinu alelických variant tvoří přechody¹⁸ (A/G nebo C/T). Ty jsou z chemického hlediska (tedy statisticky) pravděpodobnější než transverze (A/C, A/T, C/G nebo G/T). Proč jsou oba typy přechodů rovnoměrně vyvážené? Protože změna A na G na jednom vlákně vytváří změnu T na C na opačném vlákně DNA a naopak. Vzhledem k miliónům let náhodných mutací by se dalo očekávat, že najdeme 1) více přechodů než transverzí a 2) stejné množství reverzních komplementů, protože mutace by se měly objevovat náhodně na obou vláknech. Toto druhé pravidlo platí ve všech třídách variant s výjimkou variant mezi A/T a C/G a lze je interpretovat jako funkční zachování polohy C a G v genomu. To však není důkazem proti modelu stvoření, protože se nedomnívám, že model stvoření uvádí nějakou konkrétní předpověď těchto vzájemných poměrů.¹⁹

Druhý typ analýzy, který zdánlivě podporuje evoluční model, je vidět na obrázku 2, kde jsem vynesl do grafu frekvence alel všech variant A/G na lidském chromozomu 22 v populaci CEU (lidé evropského původu). Na tomto obrázku je vidět spojité rozdělení, kde se mezi mnoha alelami vyskytují všechny možné frekvence A a G. Na první pohled se zdá, že to odráží miliony let mutací, selekce a driftu, protože by trvalo velmi dlouho, než by se jakákoli nová mutace (z definice začínající s velmi nízkou frekvencí v populaci) přiblížila k 10 %, natož ke 40 nebo 50 %.

George Campbell, politicky a vědecky prozíravý 8. vévoda z Argyllu, napsal koncem 19. století esej, v níž pranýřuje „hrůzovládu“, kterou evolucionisté rozpoutali proti všem odpůrcům. Když pojednává o tom, že jedna z Darwinových oblíbených teorií (o vzniku korálových ostrovů) byla po mnoha letech usilovného obhajování vyvrácena, poznamenává: „Dostává se nám zde důležité lekce, že hypotéza může dostatečně vysvětlovat skutečná fakta, a přesto nemusí být pravdivá.“^20,21 Uděláme dobře, když toto varování vezmeme na vědomí, protože data projektu HapMap a analýzy těchto dat provedené teistickými i neteistickými evolucionisty nejsou tím, čím se na první pohled zdají být.

Obrázek 3. Genetický drift v haploidních systémech (např. mitochondriální DNA, chromozomy Y nebo příjmení) v malé populaci. Jedincům zastoupeným v každém řádku bylo v každé generaci náhodně přiřazeno 0, 1 nebo 2 děti (celkový počet dětí byl vždy 10). Protože je populace malá a její velikost statická, dochází k rychlému driftu, přičemž fixace je v tomto příkladu dosaženo ve 20. generaci.

Pro představu, proč evoluční teorie nepředpovídá obrázek 2, se podívejte na obrázek 3. V této teoretické populaci 10 rozmnožujících se párů začíná alela s deseti variantami (A-J). Pokud by se jednalo o mtDNA, byly by zobrazeny pouze samice. Aby byla populace konstantní, má každý pár v každé generaci náhodně 0, 1 nebo 2 děti ženského pohlaví. Je snadné si všimnout, že z této malé populace se během prvních několika generací ztratí jedna nebo více variant. Nakonec zůstaly pouze dvě varianty (F a I). Ve 12. generaci představují obě linie polovinu a mají stejnou pravděpodobnost, že přetrvají, ale jen díky náhodě jedna z nich nakonec vymře. Jedná se o jednoduchou ilustraci genetického driftu, která však ukazuje jednu podstatnou věc – pravděpodobnost, že alela dosáhne fixace, je rovna její frekvenci v určitém časovém okamžiku. U vzácných alel je větší pravděpodobnost ztráty. Společné alely mají větší pravděpodobnost, že přetrvají, a je pravděpodobnější, že dojde k jejich fixaci.

Obrázek 4. Frekvence alel po mnoha generacích v modelované lidské populaci. Tento obrázek ukazuje, jak se v populaci hromadí mutace, když se blíží mutační rovnováze.²² Všimněte si hojnosti vzácných mutací a obecného nedostatku polymorfismů nad 20 %.

Obrázek 4 ukazuje výsledky akumulace mutací v teoretické lidské populaci modelované pomocí programu Mendel‘s Accountant.²³ Jedná se o typický výsledek, kterého lze dosáhnout při použití řady nastavení parametrů jak u stacionárních, tak u pomalu rostoucích populací. Navzdory několika tisícům generací selekce a driftu je v centrální části grafu málo mutací. To je způsobeno driftem. Nové mutace jsou z definice vzácné a nacházejí se na levém okraji. Vždy tedy bude existovat více vzácných alel než běžných. Tyto nové alely jsou náhodným driftem neustále vytlačovány z grafu doleva. Vzácná mutace, která dosáhne více než 50% zastoupení, je náhle „vytlačena“ doprava. Střed je tedy jako kopec, přičemž drift vytlačuje alely od středu oběma směry. Protože většina mutací, které vstupují zleva, je ztracena, nikdy nelze očekávat rovnoměrné rozložení jako na obrázku 2.

I když se na první pohled zdá, že obrázek 2 podporuje evoluční teorii, ve skutečnosti tomu tak není. Rozdělení četností alel má příliš mnoho alel ve středním pásmu. Projekt HapMap sekvencoval běžné alely, přičemž ignoroval vzácné alely omezené na určité podskupiny. Tímto krokem dosáhl dvou věcí: 1) odhalil mnoho neočekávaných alel ve středním rozsahu, 2) nechtěně se zaměřil na „stvořenou diverzitu“ (více níže) a 3) poskytl nám nádherný model důsledků toho, že pocházíme z jediného rodového páru před pouhými několika tisíci lety.

Obrázek 5. Křivka četnosti alel pro 1 000 teoretických variant A/G u Adama. Protože má dvě kopie každého autozomu (kromě X a Y), musí být všechny alely v poměru 50:50.

Co bychom očekávali, kdyby byla Bible pravdivá?

Proč se nikdo z nadace BioLogos nezabývá biblickým modelem? Proč nekriticky přebírají předpoklady evoluční teorie a používají je k vyvozování silných závěrů na její podporu? Jejich kruhová argumentace je zřejmá. Nebylo by však moudré u toho přestat. Je nutno si představit model, jehož platnost bychom očekávali, kdyby Adam skutečně žil a kdyby žil pouze před 6000 lety.

Obrázek 5 zobrazuje teoretickou křivku četnosti alel pro lidskou „populaci“ v době Stvoření. Předpokládám zde, že Eva je Adamovým klonem, protože byla stvořena z kusu Adamova těla (byť se jednalo o jedinou kost, která může znovu dorůst). V tomto případě, protože se jednalo o ženu, by byl Adamův chromozom Y odstraněn a jeho chromozom X zdvojen, ačkoli to z genetického ani teologického hlediska není výslovně nutné.²⁴

Když Adam a Eva začnou plodit děti, předají jim náhodnou sadu svých alel. V případě dvou heterozygotních jedinců bychom podle zákonů genetiky, které jsme se všichni učili ve škole, očekávali, že 25 % alel u každého dítěte bude AA, 50 % AG a 25 % GG. Za předpokladu, že neexistuje žádná vazba, by křivka frekvence alel pro každého jedince vypadala jako na obrázku 6.

Obrázek 6. Křivka četnosti alel pro každé z dětí Adama a Evy za předpokladu počátečního rozdělení jako na obrázku 5.	Obrázek 7. Křivka četnosti alel pro populaci první generace složené ze dvou dětí z obrázku 6.
Obrázek 8. Křivka četnosti alel pro populaci první generace složené ze čtyř dětí z obrázku 6.	Obrázek 9. Křivka četnosti alel pro populaci první generace složené ze šestnácti dětí z obrázku 6.

Pokud spojíme jejich děti a vytvoříme křivku frekvence alel na úrovni populace, dostaneme výsledky, které vidíme na obrázcích 7-9.

Vidíte, co se děje na obrázcích 7-9?²⁵ S přibývajícím počtem dětí v populaci se křivka četnosti alel na úrovni populace začíná blížit počátečnímu, rovnoměrnému rozložení Adama (obrázek 5). Kdyby Adam a Eva mohli mít milion dětí, křivka by byla dokonale plochá. Byli však omezeni počtem dětí, které mohli mít, a proto musely frekvence alel v první generaci driftovat, přičemž míra driftu závisela na počtu dětí. Stále jsme daleko od rozložení projektu HapMap na obrázku 2, ale je to krok správným směrem. Pokud však v průběhu času přidáváme do populace nové mutace, přibývají na křivce nízkofrekvenční mutace, jak je znázorněno na obrázku 10. Jedná se o další krok směrem k distribuci podle obrázku 2.

Obrázek 10. Stejné jako na obrázku 9, ale s novými mutacemi přidanými na koncích distribuce. Další mutace nemají za cíl modelovat nic konkrétního. Tento poslední obrázek v sérii však ilustruje obecný trend genetického driftu (změny frekvence alel v důsledku náhodného výběru z jedné generace do druhé), jeho převahu v malé počáteční populaci a vliv nových mutací v průběhu času na rozložení frekvence alel.

Počítačový model biblické genetiky

V tuto chvíli potřebujeme něco výkonnějšího, abychom mohli modelovat změny frekvence alel v lidské historii podle biblických parametrů. Za tímto účelem jsem napsal program v Perlu, který začíná zakladatelem (Adamem) a přiřazuje mu 1 000 heterozygotních alel. Předpokládám, že Eva je klon²⁶ a má tedy stejnou sadu variant. Jakmile začnou plodit děti, bude jim po dosažení uživatelem definovaného věku dospělosti přidělen manželský partner. Manželské páry jsou vybírány náhodně ze všech dostupných svobodných osob opačného pohlaví. Předpokládám, že se páří po celý život. Na rozdíl od mnoha jiných modelovacích programů, které používají diskrétní generace, já používám překrývající se generace. Člověk si tedy může vzít kohokoli opačného pohlaví bez ohledu na věk (i když starý svobodný člověk pravděpodobně neexistuje) nebo příbuzenský stav (s výjimkou předků). Protože sleduji jednotlivce, nikoliv průměry, jsou kladeny větší nároky na alokaci paměti, takže velikost populace, kterou jsem schopen modelovat, je omezená. Nicméně mi to umožňuje modelovat něco, co by mělo víceméně odrážet biblickou historii.

V tomto populačním modelu jsou tři hlavní parametry, věk pohlavní dospělosti (Y_m), věk reprodukčního stárnutí (Y_s) a rozestupy mezi dětmi (Y_c). Kombinace těchto tří faktorů určuje celkový počet dětí v rodině a ten pak přímo ovlivňuje míru driftu v následujících generacích (obrázek 11).

Obrázek 11. Změny frekvence alel v populaci počínaje dvěma jedinci. Vzorky byly odebírány každých 100 let v populaci s následujícími parametry: Ym = 50; Ys = 350 (zhruba na základě výčtu z Genesis 5; Yc = 20. Adam a Eva jsou na t0, znázorněné vodorovnou čarou v bodě 0,5. Všimněte si, že téměř všechny změny frekvence alel se odehrávají v prvních 100 letech. Jakmile exponenciálně rostoucí populace dosáhne více než několika stovek jedinců, drift fakticky ustane. To platí bez ohledu na počáteční nastavení hlavních parametrů. V tomto modelovém běhu bylo po 800 letech, což je limit paměti počítače, více než 100 000 lidí.

Evoluční modely, které zastává BioLogos a další, jsou závislé na genetickém driftu a přírodním výběru, které ovlivňují frekvence alel. Vzhledem k tomu, že drift probíhá ve velké populaci velmi pomalu, jsou k vysvětlení spektra frekvencí alel moderního člověka zapotřebí miliony let. Biblický model však začíná s nejmenší možnou populací (dva jedinci) a očekává rychlý drift v předpotopní populaci. Co by se stalo při Potopě světa o více než půldruhého tisíciletí později, během níž by se světová populace zredukovala na osm lidí, přičemž by se rozmnožovaly pouze tři páry, z nichž tři muži jsou bratři? Za použití stejných parametrů jako na obrázku 11 jsem model spustil a simuloval 1 500 let sňatků a porodů, přičemž jsem každých 500 let zastavil, abych populaci zredukoval na tři zakládající páry složené ze tří bratrů (plnokrevných sourozenců) a tří žen náhodně vybraných z dostupných svobodných žen (obrázek 12). Z obrázku 11 jsem věděl, že drift se u každé exponenciálně rostoucí populace dříve než po 500 letech zastaví, takže se mi to zdálo jako správná strategie.

Co se můžeme dozvědět z obrázku 12? Nejprve, stejně jako dříve, dochází k driftu od Adama a Evy (vodorovná modrá čára) až po první odběr vzorků po 100 letech (zubatá hnědá čára), přičemž téměř žádný drift není patrný o 400 let později (hladká zelená čára). Efekt hrdla lahve nastal po roce 500. O sto let později populace driftovala ještě dále (přerušovaná tmavě modrá čára). Každé hrdlo lahve ve skutečnosti posouvá rozložení četností alel blíže a blíže modernímu průměru.

Obrázek 12. Model spuštěný se stejnými parametry jako na obrázku 11, ale se třemi opakovanými 500letými populačními hrdly lahve snižujícími celkový počet lidí na tři páry, přičemž všichni muži jsou plnokrevní sourozenci.

Všimněte si také, že po několika hrdlech lahve se u Adama ztrácí určitá rozmanitost. Výsledné křivky mají značný počet alel, které jsou 100% A nebo 100% G, což znamená, že původní variace A/G u Adama byla ztracena. Populační genetici tomu říkají „fixace“ a pro mě to byl překvapivý výsledek, protože jsem dříve neuvažoval o tom, že by se část Adamovy rozmanitosti mohla ztratit tímto způsobem.

Je ospravedlnitelné modelovat po sobě jdoucí populační hrdla lahve, když Bible říká, že bylo jen jedno? Vlastně ano, protože jediné, co je důležité, je historie Noeho a jeho rodiny. Můj model předpokládá náhodné páření, ale to je v rozporu s lidskou historií a lidskou přirozeností. Pokud by existovala nějaká míra příbuzenského křížení (v důsledku geografického oddělení předpotopní populace, bojů mezi klany, rasismu, principu „lepší rodiny“ atd. atd.), pravděpodobně by došlo k driftu. Jedná se zde ovšem o model. Jde o to ukázat, co je možné, a porovnat to s tím, co je pravděpodobné, nikoli o absolutní výrok o historii. Nakonec jsou výsledky poměrně příznivé pro biblický popis.

Další analýzy projektu HapMap

Existuje několik dalších způsobů analýzy dat projektu HapMap, které by nás mohly informovat o historii. Na obrázku 13 porovnávám frekvence alel 10 000 náhodně vybraných variant A/G v rámci CEU a YRI (jedinci z kmene Jorubů v západní Africe). Obrázek 14 ukazuje 95% intervaly spolehlivosti stejných údajů. Je zřejmé, že tyto dvě populace pocházejí ze stejné zdrojové populace, protože frekvence jakékoli alely v jedné populaci je dobrým prediktorem frekvence této alely v populaci druhé. Také skutečnost, že každá alela nemá v obou populacích přesně stejnou frekvenci, svědčí o tom, že v populacích došlo po jejich rozdělení ke genetickému driftu, ale také o tom, že neuplynulo tolik času, aby se vymazala společná vlastnost. Evolucionisté to také akceptují a mnozí z nich se hlásí k africké teorii jako k vysvětlení. Kreacionistické vysvětlení by mělo spočívat v tom, že při rozdělení klanů během události babylonské věže došlo k několikanásobnému snížení počtu subpopulací.

Obrázek 13. Frekvence alel 10 000 náhodně vybraných variant A/G, YRI vs. CEU.

Jedním z cílů projektu HapMap bylo prozkoumat historii chromozomální rekombinace v historii lidstva. Důvodem, proč jsem začal pracovat na těchto datech, bylo zjistit, kolik z původních genomů Adama a Evy lze rozpoznat v moderních genetických údajích. K této analýze jsem se však dosud nedostal. To bude předmětem dalšího zkoumání. Prozatím se můžeme spokojit s několika skutečnostmi, které hovoří v náš prospěch: 1) V lidském genomu jsou místa, u kterých za celou historii lidstva nedošlo k rekombinaci. 2) Neexistuje tolik rekombinačních bloků, jak předpokládá evoluční teorie (to je jeden z důvodů, proč se v afrických scénářích vyskytuje hrdlo lahve). 3) Dva až čtyři rekombinační bloky (např. množství, jehož nositeli by mohli být Adam a Eva) mohou vysvětlit více než 95 % dostupných blokových dat. Ve prospěch evolucionistů hovoří jejich tvrzení, že bloky nalezené po celém světě jsou pouhou podmnožinou bloků nalezených v subsaharské Africe, ale toto tvrzení je třeba podrobit důkladnému zkoumání.

Stvořená rozmanitost vs. mutace

Jak je uvedeno výše, jedním z argumentů BioLogosu je, že pokud bychom pocházeli z Adama a Evy, nebyl by dostatek času k nahromadění mutací, které se vyskytují u dnešních lidí. Z toho vyplývá, že bychom takovou mutační zátěž nemohli přežít. Jak jsem však uvedl výše, předpokládá to, že Adam nebyl heterozygotní, což je směšné. Jak velkou stvořenou rozmanitost můžeme předpokládat? Jedním ze způsobů, jak to odhadnout, je zjistit počet alel sdílených všemi světovými populacemi. V datech projektu HapMap spadá do této kategorie každá měřená alela. Každá z nich je také bialelická, to znamená, že má pouze dvě alternativní písmena (A nebo G, C nebo T atd.). Zčásti se jedná o výsledek designu, protože alely projektu HapMap byly pečlivě vybírány, ale něco to vypovídá o stavu lidské genetické rozmanitosti obecně: většina variací je bialelická a lze je nalézt ve většině populací. V Bábelu se tedy muselo vyskytovat více než milion heterozygotních, bialelických lokusů. Ty měly být přítomny jak při Potopě, tak i při Stvoření o pouhých deset generací dříve. Přesto projekt HapMap neměřil každou alelu. Vzhledem k tomu, že většinu dnes známé genetické rozmanitosti lze nalézt u více světových populací, měla by zde být většina variací od počátku.

Obrázek 14. 95% interval spolehlivosti pro údaje na obrázku 13.

Je možné, aby byl jeden člověk nositelem takové rozmanitosti? Provedl jsem analýzu dat projektu HapMap, abych změřil množství heterozygotnosti v rámci jedinců, kteří v něm byli zastoupeni. Rozdíly na úrovni populace byly malé, s globálním průměrem 4,33 ± 0,234 × 10⁵ (±SD) heterozygotních alel na osobu. Přibližně 30 % všech alel projektu HapMap je tedy u každého člověka heterozygotních. Pokud existuje 10 milionů běžných variant, lze očekávat, že jeden jedinec ponese až tři nebo čtyři miliony heterozygotních alel! Vzhledem k tomu, že většina lidí je fenotypově normální, nedochází ke snížení způsobilosti v souvislosti s těmito vysokými úrovněmi heterozygotnosti. Proč by také mělo, když většinu těchto variací stvořil Bůh a vtělil je do původního genomu? Předpokládám, že Adam měl asi 10 milionů nebo více heterozygotních lokusů a že každé z jeho dětí jich mělo polovinu.

Některé alely však byly do populace přidány mutací. Jak velká část genetické rozmanitosti je způsobena mutacemi? Vzhledem k 10 milionům běžných variant v lidském genomu existuje mnohem více „soukromých“ a velmi vzácných variant, které se vyskytují u jednoho nebo několika málo jedinců v určitých populacích. Mělo by se jednat o mutace, které vznikly od Potopy a Bábelu. Při průměrné (moderní) generační době 30 let se za celou historii lidstva vystřídalo jen asi 150, nejvýše možná 200 generací. Za předpokladu konzervativního moderního odhadu 100 nových mutací na osobu a generaci to znamená 15 až 20 tisíc mutací na osobu. To je obrovské číslo, pokud se sečte pro celou světovou populaci (možná dokonce vyšší než původně stvořený počet), a většina z nich by měla být unikátní. Přesto lze očekávat, že na individuální úrovni je pouze malá část (méně než 0,01 %) heterozygotnosti způsobena mutací.

Závěry

Když Biologos tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o existenci Adama a Evy, je to neupřímné hned z několika důvodů. Za prvé, jejich závěry jsou založeny na evolučních předpokladech. Nelze legitimně tvrdit, že je něco dokázáno, aniž by se ověřily předpoklady, které za tímto tvrzením stojí. Opačný postup se rovná argumentaci v kruhu, takže odmítnutí jakékoli alternativní teorie, která z toho vyplývá, se redukuje na pouhý zástupný argument. Za druhé, většina údajů dobře zapadá do přímočarého biblického modelu, včetně jediného počátečního páru před pouhými 6 000 lety. Biblický model má sice několik nevyřešených otázek, které se týkají dostupných údajů, ale totéž lze konstatovat o každém evolučním modelu, takže nelze vyvodit závěr, že Bible byla na základě dostupných důkazů znehodnocena. Albert Einstein prý kdysi prohlásil: „Ani tisíc pokusů nemůže dokázat, že mám pravdu. Jediný experiment může dokázat, že se mýlím.“ Tomu se říká zdravá logika. Francis Collins a BioLogos by udělali dobře, kdyby jeho rady poslechli.