Úvod Magazín Příroda a evoluce Byl Darwin plagiátorem své evoluční teorie?

Byl Darwin plagiátorem své evoluční teorie?

Opsal Darwin svou evoluční teorii od jiných autorů?

Jak je to s Darwinovým autorstvím v souvislosti s teorií biologické evoluce druhů mechanismem přirozeného výběru? Mnozí se dodnes domnívají, že Darwin svou teorii biologické evoluce zformuloval na základě svých pozorování během plavby na lodi HMS Beagle. Historikové však dospěli k jednoznačnému závěru, že existovala celá řada známých i méně známých vědců, kteří za časů Darwina a dokonce i před ním publikovala myšlenky, na kterých jsou Darwinovy práce založeny. Kolik jich bylo a jaký byl Darwinův přístup k těmto „předskokanům“?

Autor: Jerry Bergman
Přeloženo z článku: Did Darwin plagiarize his evolution theory?

Někteří historikové se domnívají, že všechny hlavní příspěvky, které jsou Darwinovi připisovány v souvislosti s evoluční teorií, včetně přirozeného výběru, ve skutečnosti opsal od jiných vědců. Mnoho, ne-li většina Darwinových hlavních myšlenek se nachází v dílech dřívějších autorů, zejména v dílech jeho dědečka Erasma Darwina. Charles Darwin jen zřídka (pokud vůbec) přiznával zásluhy těm četným osobám, od nichž si hojně „vypůjčoval“. Následující přehled se zabývá důkazy pro toto tvrzení a zjišťuje, že existuje mnoho důkazů, které tento kontroverzní názor podporují.

Častým (ale mylným) závěrem je, že Charles Darwin vymyslel teorii moderní biologické evoluce druhů, včetně teorie přirozeného výběru.1 Příkladem takových tvrzení, která se běžně vyskytují ve vědecké literatuře, je výrok Michaela Fitche: „Nikdo jiný před Darwinem nedospěl k takovému závěru… kromě Alfreda R. Wallace. … Darwin však byl nepochybně první, pokud jde o koncepci teorie“ evoluce přirozeným výběrem.2 Studium prací předdarwinovských biologů ukazuje, že v rozporu s touto obecnou domněnkou nebyl Darwin prvním moderním biologem, který rozvinul myšlenku organické evoluce mechanismem přirozeného výběru.3, 4

Navíc většinu, ne-li všechny hlavní myšlenky připisované Darwinovi ve skutečnosti diskutovali v tisku jiní autoři před ním. De Vries poznamenává, že někteří kritici dokonce dospěli k závěru, že Darwin nepřináší k teorii evoluce přirozeným výběrem žádné významné nové poznatky.5 Studium historie evoluce ukazuje, že Darwin si všechny své hlavní myšlenky „vypůjčil“ – někteří se domnívají, že přesnější slovo by bylo „opsal“ – aniž by těmto lidem přiznal náležité zásluhy. Níže je uvedeno několik příkladů.

Moderní předdarwinovské teorie biologické evoluce

Moderní teorii biologické evoluce pravděpodobně poprvé rozvinul Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755), který dospívá k závěru, že „na počátku bylo velmi málo“ druhů a jejich počet se „od té doby rozmnožil“ přirozenou cestou.6 Dalším významným evolucionistou byl Benoit de Maillet (1656-1738), jehož kniha o evoluci vyšla posmrtně v roce 1748. V této knize de Maillet vyslovil domněnku, že ryby byly předchůdci ptáků, savců a lidí.7 Dalším předdarwinovským vědcem byl Pierre Louis Maupertuis (1698-1759), který v roce 1751 ve své knize dospívá k závěru, že nové druhy mohou vznikat náhodným spojením různých částí živých zvířat.

Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755)
Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755) [Zdroj obrázku: After Jacques-Antoine Dassier, Public domain, via Wikimedia Commons]

Přibližně ve stejné době francouzský encyklopedista Denis Diderot (1713-1784) učí, že všichni živočichové se vyvinuli z jednoho praorganismu. Z tohoto prototypu organismu se přirozeným výběrem vyvinuly všechny typy dnes žijících živočichů. George Louis Buffon (1707-1788) dokonce obšírně vysvětluje myšlenku, že „opice a člověk mají společného předka“, a dále, že všichni živočichové mají společného předka.21 Macrone dochází k závěru, že ačkoli Darwin postavil evoluci na pevnější vědecký základ,

„… nebyl zdaleka prvním, kdo s touto teorií přišel. Sto let před Darwinem psal francouzský přírodovědec Georges Buffon o podobnosti různých druhů ptáků a čtyřnožců. Když si Buffon povšiml těchto podobností i toho, že v přírodě se vyskytují zdánlivě zbytečné anatomické znaky (např. prsty na nohou u prasete), vyslovil pochybnosti o tom, že každý druh byl jedinečně vytvořen Bohem v pátém a šestém dni stvoření. Buffon opatrně zastává alespoň omezený typ evoluce, který by vysvětloval jak rozdíly mezi podobnými druhy, tak i přírodní anomálie.“22

De Vries poznamenává, že

„evoluci, tedy vznik nových druhů variací z předků, jako vysvětlení stavu živého světa, hlásalo již před Darwinem několik biologů / myslitelů, včetně básníka Johanna Wolfganga Goetha, v roce 1795. V roce 1809 to byl Jean-Baptiste de Lamarck; po něm pak Darwinův dědeček, bouřlivý lékař, přírodovědec, básník a filozof Erasmus Darwin; a v Darwinově době anonymně Robert Chambers v roce 1844.“23

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Jean-Baptiste de Lamarck
Jean-Baptiste de Lamarck [Zdroj obrázku: Charles Thévenin, Public domain, via Wikimedia Commons]

Erasmus Darwin

Jedním z nejvýznamnějších „předdarwinistů“ byl dědeček Charlese Darwina, Erasmus Darwin (1731-1802). Své myšlenky podrobně rozebral ve svém dvousvazkovém díle Zoonomia, vydaném v roce 1794. Toto dílo nezůstalo nepovšimnuto, dobře se prodávalo a bylo dokonce přeloženo do němčiny, francouzštiny a italštiny. Darlington tvrdí, že Erasmus Darwin „je původcem téměř všech důležitých myšlenek, které se od jeho doby objevily v evoluční teorii“, včetně přirozeného výběru.38 Ještě jako mladík odcestoval Charles do Edinburghu, kde měl jeho dědeček mnoho obdivovatelů.39 Zde se setkal s Robertem Grantem, který mu podrobně vysvětlil Erasmovy myšlenky o „transmutaci“, jak se tehdy evoluci říkalo. Darwin nikdy otevřeně nepřiznal, že jeho dědeček měl zásadní vliv na jeho hlavní myšlenky.

Někteří badatelé dokonce tvrdí, že názory Erasma Darwina byly propracovanější než názory Charlese Darwina. Desmond King-Hele přesvědčivě ukazuje, že teorie Charlese Darwina, dokonce i „ve své zralé podobě v pozdějších vydáních O Původu druhů, je v některých důležitých ohledech méně správná než teorie Erasmova“.40 Oba autoři zdůrazňovali, že evoluce probíhá hromaděním malých, náhodných změn, které jsou selektovány přirozeným výběrem. Erasmus píše, že

„za tu ohromnou dobu od vzniku Země, možná miliony věků před začátkem lidských dějin… všichni teplokrevní živočichové vznikli z jediné živé linie, kterou VELKÁ PRVNÍ PŘÍČINA obdařila živočišností a schopností získávat nové části, vybavila je novými sklony, řídila pomocí podnětů, vjemů, hnutí vůle a asociací; a tak jim udělila schopnost neustále se zdokonalovat svou vlastní činností a předávat tato zdokonalení z generace na generaci svým potomkům“[pravopis a interpunkce modernizovány autorem, důraz v originále.]41

Dlouhé pasáže v mnoha knihách Charlese Darwina se doslova shodují s Erasmovými spisy.42 King-Hele dokonce tvrdí, že podobnost mezi jejich díly je tak velká, že Darwinův dědeček „všechno prozkoumal dávno před ním“.43 Přesto „Charles vytrvale zamlčuje tuto podobnost … což je opomenutí, kvůli němuž je někdy obviňován“ z plagiátorství. Není těžké dojít k závěru, že Darwin opisoval vskutku velkoryse, protože i terminologie a formulace jsou nápadně podobné formulacím jeho dědečka.44

Závěry Erasma Darwina byly navíc v některých ohledech pokročilejší než závěry Charlese Darwina. Charles například zjevně akceptoval Lamarckovu evoluci ve větší míře než Erasmus, což se ukázalo jako jeho velký omyl.45 Například při vysvětlování vývoje dlouhého krku žirafy přijal Darwin názor, že to závisí na jeho používání či nepoužívání, i když i v tomto případě použil jako hlavní vysvětlení přirozený výběr.46 A konečně, pro oba Darwiny „nebyla evoluční teorie pouhou vědeckou hypotézou, ale samotným základem života“.47

Erasmus Darwin
Erasmus Darwin (1731-1802) [Zdroj obrázku: After Joseph Wright of Derby, Public domain, via Wikimedia Commons]

Robert Chambers

Dalším významným předdarwinovským myslitelem byl Robert Chambers (1802-1871). Jeho kniha Vestiges of the Natural History of Creation (Pozůstatky naturalistických procesů ve stvořené přírodě) byla poprvé publikována v roce 1844.525354 Ve svém shrnutí tohoto díla dospívá Crookshank k závěru, že Chambers vysvětloval existující lidské rasy (variety) jako výsledek evolučních pokroků a regresí (úpadků). Chambers ve své knize nejenže prosazoval evoluční hypotézu, ale tvrdil, že přirozený (materiální) svět „lze nejlépe pochopit odvoláváním se na přírodní zákony, bez nutnosti uchylovat se k nějakému zasahujícímu božstvu“.55

Robert Chambers
Robert Chambers [Zdroj obrázku: Unknown authorUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons]

Darwin přiznával, že bez Chambersovy knihy by možná nikdy nenapsal dílo O původu druhů.68 Millhauser tvrdí, že Chambersova práce byla pro darwinistickou revoluci kriticky důležitá i z jiných důvodů. Jedním z nich bylo, že Chambersova popularizace své evoluční teorie předložené v knize Vestiges of the Natural History of Creation pomohla připravit půdu pro Darwina. Čtenáři ze středních společenských vrstev „přijali knihu se stejným nadšením, s jakým se vrhali na nejnovější romány…“69 Kniha Vestiges se dočkala čtyř vydání během pouhých šesti měsíců a deseti vydání během následující dekády a vydává se dodnes.70

Mnozí radikální reformátoři byli knihou obzvláště nadšeni, ale vědci paradoxně „šmahem odmítali její amatérskou zoologii a botaniku“.71 Přesto knihu četla nebo o ní diskutovala většina všech vrstev britské společnosti.72 Stejně důležitá byla skutečnost, že práce Roberta Chamberse byly podnětem pro Thomase Henryho Huxleyho, který se stal „Darwinovým buldokem“ a jedním z nejaktivnějších a nejvýznamnějších Darwinových žáků.73

Patrick Matthew

Dalším přírodovědcem, který se již dlouho před Darwinem zabýval hlavními aspekty evoluce, konkrétně přirozeným výběrem, byl Patrick Matthew, jehož prvenství později uznali jak Charles Darwin, tak Edward Blyth.74, 75 Matthew vlastně

„…předběhl všechny Darwinovy hlavní závěry o 28 let, ale považoval je za tak málo významné, že je publikoval jako přílohu své knihy o námořním dřevě a necítil potřebu pojednat o nich v samostatné práci. Darwinova vytrvalá píle naopak vyvolává dojem, že v evoluci a s ní spojených pojmech nenašel jen vědeckou teorii o světě, ale i své poslání…“76

Jak poznamenává Gould: „Matthew, který v době vydání Darwinova díla O původu druhů byl ještě živ a v plné síle, písemně vyjádřil své rozladění z toho, že jej Darwin necituje“.77 V reakci na Matthewovy zjevně oprávněné zájmy Darwin pouze „nabídl jakési diplomatické bolestné v historickém úvodu, který připojil k pozdějším vydáním knihy“. Darwin také reagoval na Matthewův hněv v časopise Gardener’s Chronicle z 21. dubna 1860 takto: „Dobrovolně uznávám, že pan Matthew o mnoho let předběhl vysvětlení, které jsem nabídl o vzniku druhů pod názvem přirozený výběr…“78

Toto přiznání svědčí o Darwinově vině. Gould se nicméně snaží Darwina ospravedlnit s tím, že Darwin zprvu Matthewovy názory na přirozený výběr neznal, protože se objevily pouze v dodatku k Matthewově knize o dřevařství a arboristice. To je sice možná pravda, ale neospravedlňuje to nedostatek pozornosti, které se od té doby Matthewovi dostává. Jeho prvenství by dnes bylo třeba uznat, ale ve skutečnosti si na něj sotva kdo vzpomene.

Edward Blyth

Loren Eiseley věnoval desítky let pátrání po původu myšlenek, které se běžně připisují Darwinovi. Své závěry shrnul v knize Darwin and the Mysterious Mr. X (Darwin a záhadný pan X) z roku 1979. Eiseley dospěl k závěru, že Darwin si ve velké míře „vypůjčoval“ z prací jiných autorů a v mnoha případech to nikdy veřejně nepřiznal. Jeden z těchto autorů, anglický přírodovědec Edward Blyth (1810-1873), je podle Eiseleyho původcem mnoha myšlenek, které se Darwinovi připisují, takže méně laskaví hodnotitelé mohou být v pokušení označit Darwinovy četné nepřiznané výpůjčky za plagiátorství:

„I takový vědecký velikán jako Charles Darwin byl obviněn z toho, že neuznal své intelektuální dluhy vůči dřívějším badatelům. Loren Eiseley, profesor antropologie a dějin vědy na Pensylvánské univerzitě až do své smrti v roce 1977, narazil na práci Edwarda Blytha, britského zoologa a Darwinova současníka. Eiseley tvrdí, že Blyth psal o přirozeném výběru a evoluci druhů ve dvou samostatných článcích publikovaných v letech 1835 a 1837, tedy několik let před vydáním Darwinova díla O původu druhů v roce 1859. Eiseley pečlivě srovnává podobné formulace, používání neobvyklých slov a výběr příkladů mezi Blythovým a Darwinovým dílem. Darwin sice Blytha v řadě bodů cituje, ale neodkazuje na Blythovy práce, které se přímo zabývají přirozeným výběrem.“79

Edward Blyth
Edward Blyth [Zdroj obrázku: Unknown photographer, Public domain, via Wikimedia Commons]

Dokonce i Darwinova kniha The Descent of Man (O původu člověka) z roku 1871 podle Eiseleyho do značné míry opakovala myšlenky jiných autorů, například Carla Vogta z roku 1864, které předkládá ve své knize Lectures on Man (Přednášky o člověku). Eiseley uvádí, že Darwinovy myšlenky o evoluci člověka v této knize byly „těžko nové“ a „zcela určitě nemohly být nové od okamžiku, kdy byla vydána kniha O původu druhů… Přesto chtěl tehdejší svět slyšet, co říká k evoluci člověka autor knihy O původu druhů“.88 Ačkoli je dnes všeobecně známo, že Darwina předběhlo mnoho přírodovědců, někteří skalní Darwinovi obhájci – jako například zesnulý Stephen J. Gould – se pokusili, podle názoru tohoto recenzenta však neúspěšně, ospravedlnit (nebo dokonce popřít) Darwinovu chybějící otevřenost v otázce původního zdroje „svých“ myšlenek.

Gould89 tvrdí, že Darwin byl ovlivněn mnoha lidmi a mohl své myšlenky rozvíjet okrajově (jak se zřejmě stalo v případě Alfreda Russela Wallace). Ačkoli Gould90 uznává, že „všichni dobří biologové“ diskutovali o přirozeném výběru „celé generace před Darwinem“, zastává názor, že obvinění z plagiátorství není zcela opodstatněné, protože některé aspekty Darwinovy teorie byly jedinečné. To je sice možné, ale nad Darwinem se stále vznáší mrak podezření. Velká podobnost Darwinových myšlenek s mnoha jeho předchůdci – a dokonce i konkrétních formulací, které Darwin použil – svědčí o tom, že „podezření“ je ve skutečnosti velmi vlídným popisem této situace. Je pravda, že Darwinovy a Blythovy myšlenky se v některých detailech od sebe odlišovaly, avšak dle názoru tohoto recenzenta byla Blythova teorie přirozeného výběru mnohem bližší výsledkům empirického výzkumu než teorie Darwinova, a to jak podle tehdejších, tak i podle dnešních měřítek. Konkrétně Darwin považoval přirozený výběr v procesu evoluce za hlavní tvůrčí sílu, jak doslova napsal „pozitivní sílu evolučních změn“, zatímco Blyth jej považoval spíše za negativní sílu, která druhy odstraňuje.

Darwinův názor přesvědčivě vyvrátili jiní a není důvod jej zde rozebírat. Stačí říci, že přirozený výběr může odstraňovat znaky pouze tak, že odstraní organismy, které jsou jejich nositeli a otevře prostor pro nové ekologické niky. Nemůže však vytvářet (zcela) nové vlastnosti. Tato skutečnost byla známá už v Darwinově době. Například Richard Owen často psal o tomto problému. Například v jednom ze svých dopisů Owen používá

„… stejnou analogii, aby obrazným způsobem zopakoval základní námitky, které vyslovil již nad prvním vydáním Darwinova díla O původu druhů v roce 1859: že přirozený výběr je sice platným mechanismem vysvětlujícím diverzifikaci druhů v čase, ale neodpovídá na základní otázku týkající se původu dědičných individuálních rozdílů, následně „přirozeně vybraných“ pro přežití v okolním proměnlivém prostředí. Owen nenacházel odpověď na problém dědičných variací a domníval se, že původ druhů není zcela objasněn. Darwin sám přiznává: „Naše neznalost zákonů variability je skutečně zásadní‘.“91

Mnozí další také obviňují Darwina z plagiátorství

Ačkoli někteří mají pocit, že snaha hodnotit Darwina podle dnešních představ o plagiátorství je nepřiměřené, vznesli Darwinovi vrstevníci první obvinění z plagiátorství jen několik let poté, co vydal své klasické dílo O původu druhů:

„Eiseley není jediným kritikem Darwinovy citační praxe. Již jeho současník, jízlivý literát Samuel Butler, obvinil Darwina, že ty, kdo již před ním rozvíjeli podobné myšlenky, přechází mlčením. Když v roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů, o svých předchůdcích se v ní téměř nezmiňoval.“92

Když esejista a spisovatel Samuel Butler (1835-1902) „obvinil Darwina, že přehlíží evoluční spekulace Buffona, Lamarcka a svého vlastního dědečka Erasma“, Gould uvedl, že Darwin na tato obvinění odpověděl „mlčením“.93 Darwin si byl zjevně vědom, že na těchto obviněních může něco být, a ve třetím vydání svého díla O původu druhů již zmiňuje několik dalších informací o zdrojích svých myšlenek. Přesto „pod neustávající palbou kritiky doplnil historický náčrt ve třech následujících vydáních“94 své knihy. Tento ústupek však

„… stále nestačil k uspokojení všech jeho kritiků. V roce 1879 vydal Butler knihu s názvem Evolution Old and New (Evoluce dříve a nyní), v níž Darwina obvinil, že přehlíží evoluční spekulace Buffona, Lamarcka a svého vlastního dědečka Erasma. Jak poznamenává Darwinův syn Francis: ‚Tato aféra způsobila mému otci mnoho bolesti…‘“95

Zcela určitě není těžké pochopit, proč tomu tak bylo. Jiní dospěli k závěru, že Darwinovo plagiátorství se netýkalo jen opisování vět z knih nebo dokonce přebírání celých myšlenek bez uvedení původního autora, ale něčeho mnohem hlubšího.

Alfred Russel Wallace

Alfred Russel Wallace
Alfred Russel Wallace [Zdroj obrázku: London Stereoscopic and Photographic Company (active 1855-1922), Public domain, via Wikimedia Commons]

Dokonce i Darwinův údajný hlavní přínos k evoluci, přirozený výběr, rozpracovali již dříve jiní autoři, včetně Williama Charlese Wellse v roce 1813 a později Alfreda Russela Wallace (1823-1913). V roce 1858 poslal Wallace Darwinovi kopii svého článku, v němž popsal svou samostatně vytvořenou teorii evoluce přirozeným výběrem. Ačkoli Leslie dochází k závěru, že „Darwin použil intrik, aby připravil Wallace o zásluhy za myšlenku přirozeného výběru“,108 jiní tvrdí, že Darwin byl zahnán do kouta a nezbylo mu nic jiného, než se na svém prvním článku o přirozeném výběru podílet s Wallacem. Stent usuzuje, že Darwinovo rozhodnutí publikovat společně s Wallacem nebylo projevem jeho poctivosti, ale spíše strachu, že ho předběhne někdo jiný.109 Brackman tvrdí, že Darwinovo údajné opisování od Wallace bylo „jednou z největších křivd v dějinách vědy“. Dodává, že „Darwin a dva jeho významní vědečtí přátelé použili intrik, aby mu zajistili prvenství a zásluhy“ v souvislosti s evoluční teorií, konkrétně s mechanismem evoluce – přirozeným výběrem.110 Zoolog Williams používá ještě silnější slova. Brackman prý prokázal, že „Darwin ukradl (nejedná se o příliš tvrdé slovo) teorii Wallaceovi“ [poznámka v závorce je od něj].111

Dokazuje to podobnost v mnoha formulacích, výběr konkrétních příkladů majících podpořit teorii a použití některých neobvyklých slov. Broad a Wade poukazují na to, že i Darwinovi současníci, jako byl Samuel Butler, kritizovali Darwina za to, že ty, „kdo již před ním rozvíjeli podobné myšlenky, přechází mlčením“.

Kenyon dokonce soudí, že slavný článek Darwina a Wallace, údajně společné dílo, byl ve skutečnosti předložen bez Wallaceova předchozího vědomí!112

Bez ohledu na to, zda si Darwin přisvojil některé Wallaceovy myšlenky, se mu přesto podařilo získat většinu zásluh za tuto teorii. Wallace je dnes mimo okruh malé skupiny darwinovských badatelů téměř neznámou osobou. Brooks vypráví, že jeho zájem o Wallace se probudil, když se připravoval na výuku

„… v kurzu o evoluci, který byl organizován kvůli studiu původních vědeckých příspěvků na toto téma. Každý ročník začínal čtením Wallaceova článku Law (Zákon) z roku 1855, společných Darwinových a Wallaceových textů a Darwinova díla O původu druhů. Po několika ročnících začala být podobnost pojmů, dokonce i celých formulací, mezi Wallaceovými články a několika kapitolami, zejména čtvrtou kapitolou Darwinovy knihy O původu druhů z roku 1859, čím dál nápadnější a znepokojivější. Jednalo se skutečně o náhodnou shodu dvou zcela samostatných koncepcí? Nebo Darwin nějakým způsobem čerpal z Wallaceových článků a rukopisu jeho knihy? – tuto možnost Darwin vůbec nepřipouští, dokonce ani žádným způsobem nenaznačuje. Zůstává zde však důvodná pochybnost; podobností mezi oběma autory bylo totiž příliš mnoho… ale jak již bylo uvedeno, ve čtvrté kapitole není o Wallaceově práci nikde ani zmínka“ [zvýraznění moje].113

Po rozsáhlém studiu Wallaceovy a Darwinovy evoluční teorie dochází Brooks k závěru, že „Wallaceovy myšlenky se bez jakékoliv citace původního zdroje objevují ve čtvrté kapitole Darwinova díla O původu druhů jako její myšlenkové jádro a Darwin tuto kapitolu uváděl vždy jako stěžejní část svého díla“.114

Rhawn se k Darwinovu plagiátorství vyjadřuje ještě ostřeji a soudí, že důvodem Darwinova neetického chování byla touha po slávě.

„Když mu sláva opakovaně unikala, Darwin se stále více uzavíral do sebe a upadal do depresí. Zabýval se tím i oním a pak se 15 let věnoval studiu sudokopytníků, o nichž napsal čtyři krátké práce. A pak, 8. června 1858, obdržel Darwin dopis od Alfreda Russela Wallace, ke kterému bylo přiloženo 12 stránkové shrnutí Wallaceových myšlenek o evoluci, konkrétně o tzv. přirozeném výběru. Wallace byl uznávaným přírodovědcem a již dříve publikoval řadu prací o evoluci, které Darwin četl a projevil o ně zájem. Z ostrova poblíž Bornea poslal Wallace Darwinovi svou monografii. Článek byl naprosto skvělý! Darwin pak tvrdil, že nedávno dospěl k totožným závěrům, a prohlásil tedy Wallaceovu teorii za svou vlastní.“115

Rhawn také tvrdí, že v důsledku tohoto článku

„Darwin okamžitě zanechal studia sudokopytníků a začal horečně pracovat na své knize, která měla být syntézou slov Blytha, Wellse, Pritcharda, Lawrence, Naudina a Buffona: O původu druhů přirozeným výběrem, kterou vydal v listopadu 1859, téměř 18 měsíců poté, co obdržel Wallaceův článek.“116

Rhawn se domnívá, že Darwin se při psaní svého díla do značné míry opíral o Wallaceův článek, a spekuluje, že Darwinova motivace byla stejná, jakou často nacházíme u dnešních vědců:

„Jak Darwin dobře věděl, tato ‚syntéza‘ a teorie ‚přirozeného výběru‘ by mu přinesla slávu světového jména. Darwin spolu se svými přáteli z řad vědců a dalšími spojenci vynaložili ohromné úsilí, aby přepsali dějiny a vytvořili mýty o Darwinových „ve skutečnosti naprosto bezvýznamných pozorováních, která prováděl jako mladík na lodi HMS Beagle“ – pozorováních, která se jen málo lišila od pozorování mnoha přírodovědců, kteří (o nich) v té době psali a publikovali.“117

Je zřejmé, že kolem Darwinova nejslavnějšího díla zůstává mnoho nevyřešených otázek, na něž je třeba najít odpověď.

Shrnutí

Je všeobecně známo, že všechny hlavní myšlenky biologické evoluce druhů, o nichž Darwin hovořil, vznikly dříve než jeho spisy. Jak uvádí Kitcher:

„…kreacionisté předložili ‚Stvořitelský model‘ původu života na Zemi. Jejich příběh byl založen na doslovném chápání 1. biblické knihy – knihy Genesis (1. Mojžíšova). … Potíž s tímto výkladem je v tom, že jej ze vznešených důvodů opustili tzv. naturalisté (naturalističtí vědci), kteří se prakticky všichni hlásili k velké zbožnosti, a to desítky let předtím, než Charles Darwin napsal svou knihu O původu druhů“ [zvýraznění moje].118

Ačkoli Darwin velmi úspěšně popularizoval myšlenku organické evoluce (evoluce živé přírody) prostřednictvím přirozeného výběru, a to zejména uvnitř vědecké komunity, nebyl původním autorem stěžejních částí této teorie, jak se běžně věří. Darwin nebyl původcem dokonce ani těch aspektů evoluční teorie, které jsou mu dodnes nejčastěji přičítány, a to včetně přirozeného a pohlavního výběru. Přesto vždy vystupoval tak, jako by tyto a další myšlenky byly jeho vlastním výtvorem. Ve své studii o Darwinovi dospívá Gould k závěru, že

„Darwin zjevně miloval svou osobitou teorii přirozeného výběru – onu mocnou myšlenku, kterou v dopisech často označoval jako své drahé ‚dítě‘. Ale jako každý dobrý rodič chápal hranice a vyžadoval kázeň. Věděl, že složitý a komplexní jev jménem evoluce nemůže být nikdy plně vysvětlen jedinou příčinou, ať už by byla jakákoliv, a to dokonce ani tak všudypřítomnou a mocnou, jakou byla jeho vlastní milovaná teorie.“119

Dnes máme k dispozici přesvědčivé důkazy o tom, že Darwin si „vypůjčil“ – a v některých případech i opsal – všechny nebo přinejmenším většinu myšlenek ze své milované teorie od jiných badatelů, především pak od svého dědečka Erasma. Nejednalo se tedy o „jeho vlastní myšlenky“ ani o žádné drahé dítě v přeneseném slova smyslu, nýbrž o (myšlenkové) dítě jiných autorů, které si Darwin svévolně přisvojil, často aniž by jim přiznal náležitou zásluhu.

Poděkování

Rád bych poděkoval Bertu Thompsonovi, Cliffordu Lillovi a Johnu Woodmorappemu za jejich cenné postřehy a připomínky k dřívější pracovní verzi tohoto článku.

O autorovi:

Jerry Bergman pracuje v době publikování tohoto článku na získání svého 9. vysokoškolského diplomu. Mezi hlavní oblasti jeho zájmu v rámci předchozích vysokoškolských studií patří biologie, chemie, psychologie, a to včetně hodnocení a výzkumu. Promoval na Wayne State University v Detroitu, na Medical College of Ohio v Toledu, na Bowling Green State University a řadě dalších univerzit. Dr. Bergman je velmi plodným autorem mnoha vědeckých i vědecko-populárních článků a v současné době vyučuje biologii, chemii a biochemii na Northwest State in Archbold ve státě Ohio.

Související články

Evoluční naturalismus: prastará myšlenka

19. listopadu 2021

Mnozí se domnívají, že teorie biologické evoluce je Darwinovou originální myšlenkou. Ve skutečnosti již v 7. stol. př. Kr. uvažovali staří Řekové o principech biologické evoluce a stejně tak i řada středověkých učenců a filozofů…

Darwinovo nemanželské duchovní dítě

18. listopadu 2021

Je Charles Darwin autorem evoluční teorie postavené na mechanismu přirozeného výběru? Je opravdu původním autorem této myšlenky nebo ji stihl pouze nejrychleji publikovat?

Definování základních pojmů

17. listopadu 2021

Jeden z předních světových evolucionistů Dr. John Endler zveřejnil výsledky svého rozsáhlého výzkumu „přirozeného výběru” a dospěl k jednoznačnému závěru, že jeho výzkumy nepodporují myšlenku evoluce od mikrobů k lidstvu…

Dawkinsova podvodná argumentace na příkladu selekce živorodek duhových (gupek, pavích oček)

16. listopadu 2021

Richard Dawkins ve své knize Největší show pod Sluncem, chybně argumentuje, že přirozený výběr gupek ve volné přírodě je přesvědčivým důkazem evoluce…