DNA a kostní buňky nalezeny v dinosauřích kostech

Autor: Dr Jonathan D Sarfati

V originále vydáno: 11. prosince 2012, aktualizace 23. dubna 2020

„Když se nad tím zamyslíte, zákony chemie, biologie a všeho ostatního, co známe, říkají, že by měly zmizet, úplně se rozložit.“³

… a také v jednom svém vědeckém článku:

„Přítomnost původních molekulárních složek se u fosilií starších než milion let nepředpokládá. Objev kolagenu v tomto dobře zachovalém dinosaurovi tedy podporuje použití aktualistických podmínek pro formulaci rychlosti a modelů molekulární degradace, spíše než spoléhání se na teoretické nebo experimentální extrapolace odvozené z podmínek, které se v přírodě nevyskytují.“⁴

Jako pečlivá vědkyně doktorka Schweitzerová poté, co našla pružné cévy a další měkké tkáně, své údaje znovu důkladně zkontrolovala. Jedna zpráva cituje:

„Byl to naprostý šok,“ říká Schweitzerová. „Nevěřila jsem tomu, dokud jsme to neudělali sedmnáctkrát.“⁵

Jiní evolucionisté pochopili neblahé důsledky pro své letité dogma a tvrdili, že krevní cévy jsou ve skutečnosti bakteriální biofilmy a krevní buňky jsou na železo bohaté koule zvané framboidy.⁶ To však ignoruje širokou škálu důkazů, které Schweitzerová uvedla, a na toto tvrzení podrobně odpověděla.^7,8 Sama Schweitzerová ovšem trvá na své víře v paradigma dlouhého věku.⁹

Dinosauří kostní buňky a proteiny

Novější výzkum Schweitzerové činí dlouhý věk ještě obtížněji uvěřitelným. Tentokrát analyzovala kosti dvou dinosaurů, slavného Tyrannosaura rexe (MOR 1125¹⁰) a velkého kachnozobého dinosaura Brachylophosaurus canadensis (MOR 2598).¹¹ Kost je úžasná struktura se schopností znovu se vytvářet v reakci na zátěž,¹² a využívá jemně navržený protein osteokalcin,¹³ který byl nalezen u nejznámějšího kachnozobého dinosaura Iguanadona, „datovaného“ do doby před 120 miliony let.¹⁴ Nejhojnějšími buňkami v kostech jsou osteocyty. Ty mají charakteristickou větvenou strukturu, která se spojuje s ostatními osteocyty, a hrají „zásadní roli“ v „okamžitých reakcích na proměnlivou zátěž“.¹⁵

James D. San Antonio, Mary H. Schweitzer, Shane T. Jensen, Raghu Kalluri, Michael Buckley, Joseph P. R. O. Orgel. (2011). Dinosaur Peptides Suggest Mechanisms of Protein Survival (Dinosauří peptidy naznačují mechanismy přežití bílkovin). PLoS ONE 6(6): e20381. doi:10.1371/journal.pone.0020381

Členové týmu Schweitzerové opět odstranili tvrdý kostní minerál pomocí chelatační látky EDTA. U obou dinosaurů nalezli „průhledné buněčné mikrostruktury s dentritickými [rozvětvenými, což je přesně takový tvar, jaký se očekává u osteocytů] výběžky, z nichž některé obsahují vnitřní obsah“.

Použili také protilátky k detekci globulárních proteinů aktinu a tubulinu, které se u obratlovců používají k tvorbě vláken a trubic. Proteiny obou dinosaurů měly podobné vazebné vzorce se stejnými proteiny pštrosa a aligátora. V bakteriích se nevyskytují, takže je vyloučena kontaminace. Tyto protilátky se zejména nevázaly na typ bakterií, které vytvářejí biofilmy, „takže původ těchto struktur v biofilmu se nepotvrdil.“¹⁶ Kromě toho testovali kolagen, vláknitou živočišnou bílkovinu, a ten byl nalezen v těchto kostech – nikoli však v okolních sedimentech.

„Buňky jsou obvykle brzy po smrti organismu zcela rozloženy, jak tedy mohou ‚kostní buňky‘ a molekuly, které je tvoří, přetrvávat v druhohorních kostech [evoluční doba dinosaurů]? – Mary Schweitzerová et al.“

Protože aktin, tubulin a kolagen nejsou pro kost jedinečné, testovali navíc velmi charakteristický protein osteocytů zvaný PHEX. To je zkratka pro fosfát-regulující endopeptidázu, X-vázanou, která je důležitá pro ukládání tvrdého kostního minerálu. A skutečně, protilátky specifické pro PHEX detekovaly tento jedinečný kostní protein.¹⁷ Detekce charakteristického kostního proteinu je velmi silnou podporou pro identifikaci osteocytů.

Problémem pro dlouhé věky je jejich otázka:

„Buňky jsou obvykle brzy po smrti organismu zcela rozloženy, jak tedy mohou ‚kostní buňky‘ a molekuly, které je tvoří, přetrvávat v druhohorních kostech [evoluční doba dinosaurů]?“¹⁸

Tento problém se snaží obejít tvrzením, že kost chrání buňky před bakteriemi, které způsobují jejich degradaci. Kost by bránila buňkám v bobtnání, které předchází jejich sebedestrukci (autolýze). Předpokládají také, že povrch minerálních krystalů přitahuje a ničí enzymy, které by jinak urychlily rozklad. Domnívají se, že důležitou roli může hrát i železo, které pomáhá vzájemně propojit a stabilizovat proteiny a působí jako antioxidant.

Z pohledu biblických kreacionistů je to vlastně všechno do určité míry rozumné. Naměřené rychlosti rozpadu některých proteinů odpovídají stáří přibližně 4 500 let (od potopy), ale ne mnoha milionům let. Vidět nejen bílkoviny, ale dokonce i buněčné mikrostruktury po 4500 letech je však stále překvapivé, vezmeme-li v úvahu, jak snadno je mohou bakterie běžně napadnout. Tyto myšlenky by mohly pomoci vysvětlit jejich přežití po tisíce let. Zdá se však, že jsou naprosto nepravděpodobné pro miliony let, protože výše uvedené návrhy na konzervaci nemohly zastavit běžný rozklad vodou (hydrolýzu) během tak dlouhých věků.¹⁹

Dinosauří DNA

„Nicméně i za nejlepších podmínek uchování při teplotě -5 °C náš model předpovídá, že po 6,8 milionech let nezůstanou ve ‚vlákně‘ DNA žádné neporušené vazby (průměrná délka = 1 bp [pár bází]). – M.E. Allentoft et al.“

Problém zastánců dlouhého věku se ještě více vyhrotil, když byla objevena DNA. Podle odhadů stability DNA je horní hranice jejího přežití 125 000 let při teplotě 0 °C, 17 500 let při teplotě 10 °C a 2 500 let při teplotě 20 °C.²⁰ Jedna z nedávných zpráv uvádí:

„Obecně panuje přesvědčení, že DNA je ‚pevná jako skála‘ – extrémně stabilní,“ říká Brandt Eichman, docent biologických věd na Vanderbiltu, který projekt řídil. „DNA je ve skutečnosti vysoce reaktivní.“

V lidské buňce je i za těch nejpříznivějších okolností poškozen přibližně milion bází DNA. Tato poškození jsou způsobena kombinací normální chemické aktivity uvnitř buňky a vystavení záření a toxinům pocházejícím z okolního prostředí, včetně cigaretového kouře, grilovaných potravin a průmyslových odpadů.²¹

Nedávno publikovaná práce o DNA ukazuje, že v kostech může vydržet až 400krát déle.²² Ale ani tak není možné, aby DNA vydržela evoluční dobu od vyhynutí dinosaurů. Jejich údaje o době do úplného rozpadu DNA („bez neporušených vazeb“) jsou 22 000 let při 25 °C, 131 000 let při 15 °C, 882 000 let při 5 °C; a i kdyby se ji podařilo nějak trvale udržet pod bodem mrazu při -5 °C, mohla by přežít jen 6,83 milionu let – jen asi desetinu předpokládaného evolučního věku. Výzkumníci uvádějí:

„Nicméně i za nejlepších podmínek uchování při teplotě -5 °C náš model předpovídá, že po 6,8 mil. let nezůstanou ve ‚vlákně‘ DNA žádné neporušené vazby (průměrná délka = 1 bp [pár bází]). To ukazuje extrémní nepravděpodobnost, že by bylo možné amplifikovat fragment DNA o velikosti 174 bp z kosti období křídy, staré 80-85 milionů let.“²³

Přesto tým Schweitzerové detekoval DNA třemi nezávislými způsoby. Jeden z těchto chemických testů a specifické protilátky totiž specificky detekují DNA v její dvouřetězcové formě. To svědčí o tom, že se poměrně dobře dochovala, protože krátká vlákna DNA menší než asi 10 bp netvoří stabilní duplexy. Fluorescenční molekulární sonda DAPI²⁴ se ukládá v menší drážce stabilní dvojité šroubovice, což vyžaduje ještě více bp (viz schéma níže), a barvivo PI²⁵ je také interkalační zkouška.

DAPI se ukládá do drážky dvojité šroubovice DNA.

První možnou reakcí zastánců dlouhého věku je opět „kontaminace“. DNA však nebyla nalezena všude, ale pouze v určitých vnitřních oblastech „buněk“. Tento vzorec byl stejný jako u pštrosích buněk, ale nijak se nepodobal biofilmu odebranému z jiných zdrojů a vystavenému stejnému vzorci detekujícímu DNA. To stačí k vyloučení bakterií, protože ve složitějších buňkách (jako jsou naše a dinosauří) je DNA uložena v malé části buňky – v jádře.

Tým Schweitzerové navíc objevil zvláštní protein zvaný histon H4. Nejenže je další protein velkým problémem po miliony let, ale jedná se o specifický protein pro DNA. (DNA je deoxyribonukleová kyselina, takže je záporně nabitá, zatímco histony jsou alkalické a tedy nabité kladně, takže DNA přitahují). U složitějších organismů jsou histony malými cívkami, kolem nichž je DNA omotána.²⁶ V bakteriích se však histony nevyskytují. Schweitzerová et al. tedy říkají: „Tato data potvrzují přítomnost nemikrobiální DNA v těchto dinosauřích buňkách.“²⁷

Doplnění: Někteří odpůrci kreacionismu popírají, že by dr. Schweitzerová našla nějakou dinosauří DNA, ale všechny důkazy v této práci se nejlépe vysvětlují přítomností neporušené DNA. V článku publikovaném počátkem roku 2020, na němž se autorsky podílela, jsou tato tvrzení ještě explicitnější.²⁸ V tomto článku se tvrdí, že k interakci s molekulární sondou, jako je DAPI, je zapotřebí dvouvláknový kousek DNA o délce nejméně 6 párů bází, a to na základě článku z roku 1995,²⁹ ačkoli dřívější článek naznačoval, že DAPI se může vázat na minimálně 12bp kousek DNA, pokud jsou v něm 4 páry A-T, protože DAPI interkaluje do „minoritní drážky sekvencí DNA bohatých na A-T“.³⁰ V článku se píše:

„Tato studie poskytuje první jasný chemický a molekulární důkaz zachování kalcifikované chrupavky v mezozoickém kosterním materiálu a naznačuje, že kromě kolagenu II specifického pro chrupavku se může po miliony let zachovat i DNA nebo alespoň chemické markery DNA (například chemicky změněné páry bází, které mohou stále reagovat s PI a DAPI).“³¹

Chemická změna párů bází by však jistě zničila interakci párů bází potřebnou k udržení dvojité šroubovice DNA. V závěru dokumentu se uvádí:

„… naše data naznačují, že zachovaný jaderný materiál Hypacrosaura byl v době smrti organismu v kondenzovaném stavu, což mohlo přispět k jeho stabilitě. Navrhujeme, že kondenzace DNA může být příznivým procesem pro jeho fosilizaci. Kromě toho, jak bylo naznačeno u fosilizace proteinů, může být vzájemné propojení dalším mechanismem, který se podílí na zachování DNA v hlubokém čase.“³²

Závěr

Je těžké vylepšit jeden z citátů Mary Schweitzerové z počátků jejího výzkumu:

„Bylo to přesně jako pohled na řez moderní kosti. Samozřejmě jsem tomu nemohla uvěřit. Řekla jsem laborantce: ‚Kosti jsou přece staré 65 milionů let. Copak krevní buňky mohou přežít tak dlouho?‘“³³

To však jen ukazuje setrvačnost paradigmatu dlouhého věku. Rozumnější a skutečně vědecká otázka by zněla:

„Vypadá to jako moderní kost; viděla jsem krevní buňky [a cévy] a zjistila hemoglobin [a nyní i aktin, tubulin, kolagen, histony a DNA] a skutečná chemie ukazuje, že nemohou přežít 65 milionů let. Nevidím ale ty údajné miliony let. Měli bychom tedy tuto doktrínu opustit.“