Eutanázie: nemocniční humanismus

Link na článek v angličtině: Euthanasia: hospital humanism

Autor: Dr Mathew Piercy

V originále vydáno: Euthanasia: hospital humanism, červen 1997

Snad nejčastější nedorozumění v debatě o eutanazii se týká toho, co to vlastně eutanazie je. Eutanazie není vypnutí přístrojů na jednotkách intenzivní péče, které mohou uměle prodlužovat proces umírání. Eutanazie je přímý akt usmrcení pacienta, např. smrtící injekcí. Aby nedocházelo k záměně, je tedy lépe ji označovat jako usmrcení pacienta. Pokud je nakonec vypnut dýchací přístroj, na kterém je pacient závislý, nemusí být přímým úmyslem usmrtit tohoto pacienta, protože pokud by žil, nebylo by již třeba nic dalšího dělat.

Evoluce sehrála významnou roli při dláždění cesty k přijetí eutanazie.

Pokud by však v případě eutanazie první dávka toxického „léku“ nestačila k „ukončení“ života pacienta, podávaly by se stále vyšší a vyšší dávky, dokud by pacient nezemřel.

Evoluce sehrála významnou roli při dláždění cesty k přijetí eutanazie. Evoluce snižuje lidi na úroveň zvířat, takže je stejně přijatelné utratit člověka jako utratit psa. Mnozí evolucionisté obhajují eutanazii jako skvělý prostředek, jak se zbavit nechtěné zátěže. Takové názory vedou k přesvědčení, že zabití těžce postiženého dítěte se v konečném důsledku neliší od zabití prasete.¹ Protože neexistuje Bůh, neexistuje žádná vnitřní hodnota člověka, a proto není nic špatného na zabití dítěte, které má Downův syndrom (k této tragédii dochází již při potratu). Je smutné, že takové názory mají širokou podporu etických komisí, které rozhodují o osudu tisíců bezbranných novorozenců v našich nemocnicích.

Jaké jsou důsledky přijetí eutanazie? Podle nizozemské studie zkoumající důsledky v Holandsku, kde je eutanazie tolerována, ačkoli není přísně legální, bylo zjištěno, že za jediný rok bylo nahlášeno více než 2 700 úmrtí v důsledku eutanazie. Více než 50 % z nich bylo nedobrovolných, tj. pacient neměl možnost volby.² V jednom případě starší paní potřebovala kvůli své nemoci hospitalizaci, ale obávala se, že pokud bude přijata, bude jí provedena eutanazie. Její lékař ji ujistil, že převezme osobní odpovědnost za to, že se tak nestane. Po návratu po jednodenní nepřítomnosti v nemocnici však lékař zjistil, že lůžko je obsazeno jiným pacientem. Po dotazu na ošetřujícího lékaře zjistil, že pacientka byla usmrcena, protože lůžko potřebovali!“³ Jestliže k nedobrovolné eutanazii dochází v zemi, kde eutanazie není ani legální, lze snadno předvídat hrůzné důsledky legalizace eutanazie.

Jestliže Bůh život daroval, člověk nemá právo ho brát, a to ani ten svůj.

V našich nemocnicích se každý den rozhoduje o životě pacientů. Má být tento pacient léčen pro selhání ledvin? Měla by být tato pacientka resuscitována, pokud utrpěla infarkt? Měla by být tomuto pacientovi vůbec poskytnuta nějaká léčba, nebo by mu mělo být dokonce odebráno jídlo a voda, protože trpí demencí? Stále více lékařů se rozhoduje, zda pacienta léčit, nebo ne, na základě toho, zda si myslí, že jeho život stojí za to, aby žil, a ne na základě jeho vnitřní hodnoty jako lidské bytosti.

Co říká Bible o eutanazii? Ve 2. Samuelově 1,1-16 čteme příběh, v němž Amálečan tvrdí, že spáchal eutanazii na Saulovi.⁴ Místo aby David chválil čin, kterým Saula zabil, jako milosrdný a laskavý, vyzývá k popravě tohoto muže, protože se nebál zničit Hospodinova pomazaného. Ve skutečnosti Bůh „pomazal“ veškerý život jako posvátný: Genesis 9,6 říká: „Kdo prolije krev člověka, jeho krev bude prolita člověkem, neboť k obrazu Božímu stvořil člověka.“ Bůh tedy „pomazal“ veškerý život jako posvátný. Právo odejmout život má tedy pouze Bůh, nikoliv člověk, s výjimkou případů, kdy Bůh tuto pravomoc delegoval.⁵ Jestliže Bůh život dal, člověk nemá právo jej odejmout, a to ani svůj vlastní. Eutanazie tedy porušuje svatý Boží zákon a přivolá Boží soud na každou společnost, která ji povolí.

Když jsou lidé nemocní, zejména když jsou nevyléčitelně nemocní, mohou si někdy přát zemřít. Téměř za všech okolností jsou však takové pocity odrazem skryté deprese nebo reakcí na izolaci, osamělost či bolest, což všechno má jiná řešení než usmrcení pacienta. Pouze ve velmi vzácných případech nelze bolest adekvátně zmírnit.

Žádosti o eutanazii jsou tedy často jen voláním o pomoc a neměly by být brány za bernou minci. Často může být počáteční šok z diagnózy a strach z průběhu nemoci zdrcující. Nabízet smrtící injekci jako řešení těchto problémů okrádá tyto lidi o možnost vyrovnat se s novou životní situací a přináší jejich rodinám strašlivé břemeno viny.

Naše vlády a zdravotnické systémy by se měly soustředit na řešení základních problémů, které vedou k touze zemřít, a nikoliv přijímat zákony umožňující zabíjení nemocných.

Podle mých kolegů odborníků na rakovinu je sebevražda u onkologických pacientů extrémně vzácná. Nizozemský odborník na rakovinu Zybigniew Zylicz říká, že z přibližně 100 umírajících pacientů s rakovinou, kteří ho požádali o eutanazii (z přibližně 400), si 98 % z nich po odpovídajícím poradenství a kvalifikovaném tlumení bolesti svůj záměr rozmyslelo.6 Eutanazie je jistě jednodušší a levnější alternativou k poskytování řádné paliativní péče. Naše vlády a zdravotnické systémy by se měly spíše soustředit na řešení základních problémů vedoucích k touze zemřít, než na přijímání zákonů umožňujících zabíjení nemocných.

V nacistickém Německu byl po přijetí evoluce jako „státní pravdy“ zaveden sociální darwinismus v podobě eutanazie – nejprve na nevyléčitelně nemocných, poté na postižených a starších lidech – těch, kteří byli „přítěží pro společnost“ – a nakonec na šesti milionech Židů a menšinových skupin, jako jsou cikáni. Stejně tak, jakmile bude eutanazie legalizována, naše víra v evoluci a falešná důvěra v názory lidí ji pravděpodobně ponese společností, dokud se smrt nestane nejen „právem“, ale i režimem. Zranitelní staří lidé, jejichž rodiny mají ze smrti svého příbuzného nějaký prospěch, by neměli žádnou ochranu před tímto zlem, protože se o sebe nedokážou postarat. Právo na smrt se může snadno stát povinností zemřít, neboť již v současném systému jsou mnozí nechtěnou přítěží.

Drastická eroze křesťanského základu společnosti je logickým důsledkem toho, že se církev nedokázala postavit proti evoluci. Popřete Genesis a není důvod věřit, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. My, kteří bychom měli být „solí a světlem“ v naší kultuře, budeme mít ještě větší odpovědnost, pokud budeme mlčet o nebezpečí eutanazie, kdykoli evolucionisté budou agitovat za její legalizaci.

Reference

1. Peter Singer, mezinárodně uznávaný filozof etiky, napsal: „Ať už budoucnost přinese cokoli, pravděpodobně se ukáže, že není možné plně obnovit názor o posvátnosti života. Filozofické základy tohoto názoru byly rozvráceny. Naše etika již nemůže být založena na myšlence, že člověk je zvláštní forma stvoření, stvořená k obrazu Božímu, odlišná od všech ostatních zvířat a jediná, která má nesmrtelnou duši. Homo sapiens propůjčuje svému životu jakousi jedinečnou, téměř nekonečnou hodnotu?“, „Sanctity of life or quality of life?“, Pediatrics 72(1):128-9, červenec 1983.
2. Van der Maas et al., Lancet 338:669, 1991.
3. Projev pana Charlese Francese, advokáta královské rady, na konferenci „Trust Palliative Care Not Euthanasia“ Moonee Valley Race Course Conference Room, 21. listopadu 1996.
4. Ve skutečnosti je to lež – Saul se zabil
5. Tedy právo popravovat vrahy, zabíjet v sebeobraně atd.
6. Time Australia, March 17, 1997, p. 93.