Eva – pramáti lidstva
Prvním člověkem na zemi, který vyšel z ruky Stvořitele, byl Adam. A právě o něm se často hovoří, když vzpomínáme počátek lidského rodu na této zemi. Je ale škoda, že se už méně hovoří o Evě. Jsem totiž přesvědčen, že stejně jako Adam, tak i Eva má v dějinách svoje výjimečné místo. Nebyla zplozená, ale stvořena samotným Hospodinem, neprošla vývojem od dítěte k ženě, protože byla již hotovou osobností a zároveň byla i poslední stvořenou bytostí.
Když čteme zprávu o stvoření, potom čteme i hodnocení samotného Boha. Všechno bylo velmi dobré (1. Mojžíšova 1,31). Ale v souvislosti s tím, že by člověk měl být sám, Bůh řekl, že to není dobré. „I řekl Hospodin Bůh: není dobré, aby člověk byl sám.“ (2,18) On to neřekl proto, že si na to právě vzpomněl, nebo proto, že mu teprve v té chvíli „došlo“. On to řekl jako poselství, radu pro člověka. Není dobré, aby byl člověk sám. A tak učinil muži pomoc jemu rovnou. A tou pomocí byla žena. Nečteme o žádném náznaku podřízenosti. Naopak je to vyjádření vzájemné rovnosti, ale i odlišnosti. Žena je doplněním muže, tak jako je muž doplněním ženy. Eva byla jistě krásná, ale její krása byla hlavně v tom, že přijala místo, které jí Bůh vyhradil. Žena by měla přijmout skutečnost, že je žena. Přijmou roli ženy. Dnes se hovoří o výměně rolí, o tom, že nežijeme ve středověku a je přece možné, aby zde byl i jiný institut než manželství. Ale Bůh nějak naprogramoval muže a nějak ženu. Muž by měl přijmout svoje mužství a žena svoje ženství. To je Boží ideál. A Eva tento Boží ideál přijala.
Eva byla také krásná tím, že byla zbožná. Její zbožnost se mimo jiné projevila právě při rozhovoru se satanem. (3,1-3) „Plody ze stromů jíst smíme… jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady Bůh řekl, abychom z něho nejedli…“. Opravovala hada v tom, že naopak mohou jíst ze všech stromů, které jsou v zahradě. Pouze z jednoho ne. Bůh není tvrdý, jeho příkaz se týkal pouze jednoho stromu. Někdo může mít pocit, že jej Bůh omezuje. Není to pravda. To našeptává satan. Bůh pouze varuje před některými věcmi. Ale kolik jich je proti tomu, co naopak je pro nás Božím darem.
Všimněme si ještě jiné věci. Ona nepadla do hříchu díky tomu, že by chtěla pojíst dobré ovoce, ale proto, protože chtěla poznat vyšší duchovní hodnoty, být podobná Bohu. (3,5-6) „…strom slibující vševědoucnost…“ Ony totiž i ostatní stromy byly jistě dobré k jídlu a lákavé pro oči. Rozdíl byl v tom, že tento strom sliboval ještě něco: „otevřou se vaše oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé“. Byla to špatná touha? Žel: (1. Tim 2,14) „žena byla oklamána a dopustila se přestoupení“. Hřích, jakkoliv vedený touhou po lepším, vždy vede k horšímu.
Ale pojďme dál. Jaká ještě byla Eva. Adam pojmenoval svoji ženu jako Evu. To proto, že se měla stát matkou všech živých. Těsně před tím se v Bibli mluví o trápení, prokletí a smrti jako dopadu hříchu. Adam ale pojmenovává ženu Evou, protože se stala matkou všech živých. Nemluví o smrti, ale o životě. Ona je matkou nás všech i Ježíše Krista. Hřích není něco hrozného, něco hrozného je nevstoupit na cestu pokání. Zajímavé je také to, že označení Evy jako matky je v Bibli dřív jako označení muže, co by otce.
Svým dětem dává jména právě Eva. Ona nečetla knihy, aby mohla dát jméno po nějakém mimořádném člověku. Ta jména zrcadlila její zbožnost. Ona i po pádu do hříchu byla navázaná na Boha. (4,1) „Poznal člověk svou ženu Evu, a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: získala jsem muže s pomocí Hospodina. První věta z jejich úst při narození syna je dokladem její zbožnosti. Získala jsem muže s pomocí Hospodina. To, co řekla nebyla zbožná fráze, to byl projev její víry. A to bylo již po pádu do hříchu. Ano, to, co učinila byl hřích, ale ona se nepustila Boha. Porodila třetího syna a dala mu jméno Set – vložený. (4,25) „I poznal Adam opět svoji ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šet, to je do klína vložený. Řekla: Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Abela, kterého zabil Kain“. Opět to ukazuje na její víru a spoléhání se na Hospodina. Znovu nám ukazuje, že hřích není díky oběti Ježíše Krista zničující. Zničující je nečinění pokání.
Co z toho všeho vyplývá? Že ani nejhorší pád člověka nemusí přinést konec a beznaděj, pokud se člověk opět přidrží Boha. A také to, že je třeba nevnímat člověka podle jedné situace, ale podle jeho celého života.
Jan Dymáček
