Zkušenosti, které jsem získal na katedrách zoologie na řadě univerzit jakožto student věřící ve stvoření

Link na článek v angličtině: creation.com/frair

[Poznámka redakce: Tento článek se poněkud liší od většiny článků na našem webu, cítíme se však poctěni, že se nám podařilo získat tento příspěvek od kreacionistického biologa Dr. Fraira. Patří k hrstce lidí, kteří byli průkopníky moderního hnutí za stvoření, jako například zesnulý Dr. Henry Morris. Myslíme si, že bude pro mnohé čtenáře velmi zajímavý, a to nejen kvůli komentářům k otázkám stvoření a evoluce, ale také jeho osobním zkušenostem z tohoto období.]

Wayne Frair

Abstrakt: Na jedné z univerzit předkládal můj profesor zoologie v prvním ročníku v podstatě jako fakt něco, co bylo Darwinovým hlavním důkazem evoluce – embryologii! Když jsem se po letech vrátil, tento profesor byl pro změnu odpůrcem evoluce. Z další univerzity mě fakticky vyhodil jiný profesor, který byl silně nepřátelsky naladěn vůči náboženství. Na Rutgersově univerzitě profesor, který vedl mou doktorskou práci, povzbuzoval studenty, kteří dokázali účinně zpochybnit i široce rozšířené interpretace – včetně makroevoluce! Přestože dnes existuje obrovský odpor proti konceptu božského stvoření, naše současné poznatky jsou stále nejlépe vysvětlitelné tak, že k variacím dochází pouze v rámci stvořených typů (nebo „forem“), nikoli mezi nimi.

V roce 1946 na Massachusettské univerzitě vedl můj první kurz biologie vynikající profesor Ray Ethan Torrey. Kurz byl inzerován jako obecná botanika. Jak se však ukázalo, jednalo se především o úvahy o tom, že kvetoucí rostliny dokazují evoluci. Jejich embryologie byla prezentována jako zkrácený přehled celé jejich evoluční historie. Ve druhém semestru jsem studoval obecnou zoologii pod vedením poměrně nového doktora z Harvardu, Gilberta L. Woodsida. Byl to embryolog, který byl zároveň přesvědčen, že stádia embryonálního vývoje kopírují dávnou evoluční minulost.

Jiný profesor předložil údaje, podle nichž se živočichové vyvinuli z mořského prostředí, protože jejich krevní tekutina má stejné složky jako mořská voda. V naší učebnici byl dobře ilustrován argument evoluce, že srdce ryb, obojživelníků, plazů, savců a ptáků vykazují krásný evoluční vývoj. Nejprve bylo dvoukomorové srdce ryb, tříkomorové u obojživelníků, přechodný typ čtyřkomorového u plazů a pak čtyřkomorové srdce ptáků a savců. Dozvěděli jsme se také o homologii – například o podobném uspořádání kostí končetin u obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Tyto obdoby se chápaly jako důsledek společného původu. Později nám bylo řečeno, že vědci z Rutgersovy univerzity se již zabývali studiem krevního séra (obor zvaný sérologie). Výsledky byly považovány za konzistentní s evolučními důkazy z anatomie.

Magisterské vzdělání

Byl jsem čerstvě obrácený křesťan, věřil jsem Bibli a nikdy jsem nepochyboval o svém spasení, ale nebyl jsem si jistý, čemu mám věřit v otázce počátků. Mnohé argumenty ve prospěch evoluce zněly velmi přesvědčivě. Na druhé straně jsem uznával, že kniha Genesis je inspirována Bohem a zdá se, že podává skutečné historické informace, a připadal jsem si rozpolcen. To se stalo pro mě natolik neúnosným, že jsem hned v prvním ročníku přestoupil na přední křesťanskou vysokou školu (Houghton). Vystudoval jsem zoologii a jako vedlejší obory chemii a biblistiku. Poté jsem strávil další rok včetně léta na jiné křesťanské vysoké škole (Wheaton), kde jsem absolvoval celou řadu vědeckých, teologických a apologetických kurzů. Během let na Houghtonu a Wheatonu má nejistota pokračovala, protože profesoři nebyli schopni uspokojivě zodpovědět některé otázky týkající se evoluce. Obdržel jsem však dostatek dobrých odpovědí na to, abych pokračoval v akademické dráze.

Učil jsem přírodopis, biologii, fyziku a zdravovědu na střední a vysoké škole a pak jsem se vrátil na Massachusettskou univerzitu k postgraduálnímu studiu.  Ke svému překvapení jsem se ocitl na hodině experimentální embryologie u doktora Woodsida, svého bývalého profesora zoologie v prvním ročníku. Byl to skvělý učitel a já jsem si ho vybral jako svého poradce pro magisterské studium embryologie. (Pracoval jsem také v jeho laboratoři a společně jsme napsali článek o účincích prvního objeveného léku proti rakovině, 8-azaguaninu).¹

„Embryologie byla Darwinovým hlavním ‚důkazem‘ evoluce, ale jiný vědec, Ernst Haeckel, překroutil důkazy, které Darwina k tomuto závěru vedly.“

Velkým překvapením bylo zjištění, že Dr. Woodside zcela změnil svůj názor na embryologii a evoluci! Hlavním Darwinovým „důkazem“ evoluce byla embryologie, ale jiný vědec, Ernst Haeckel, překroutil důkazy, které Darwina k tomuto závěru vedly. Dr. Woodside jednou trpce poznamenal, že „Nobelovou cenou byl poctěn pouze jeden embryolog (Hans Spemann). Dobří embryologové totiž opakovaně končívali ve slepé uličce, když se snažili vměstnat svá data do evolučního vzorce.“ Tento postup prostě nefungoval, protože existovalo příliš mnoho výjimek. Proto mnozí dobří embryologové ztratili iluze a přešli do jiných oborů.

Po získání magisterského titulu v oboru embryologie kuřat jsem absolvoval další roční studium zoologie a biochemie na Brownově univerzitě. Poté jsem přijal místo instruktora biologie na The King’s College (TKC) v New Yorku. Zahájil jsem další postgraduální studium na katedře biologie na nedaleké Newyorské univerzitě (NYU) a zároveň jsem pokračoval ve výuce biologie na TKC.

Pochopení problematiky

Na téma stvoření a evoluce jsem přečetl řadu knih, včetně knihy Byrona C. Nelsona After its Kind (Podle své formy). Tato kniha se zabývala formami nebo typy z knihy Genesis. Prozkoumal jsem také literaturu distribuovanou hnutím Evolution Protest Movement v Anglii. Mělo pro mě velký význam, že jsem se setkal s muži a ženami, kteří byli křesťany a zároveň vědci patřícími do American Scientific Affiliation. Tato organizace byla založena počátkem 40. let 20. století a odmítala evoluci. Biolog Dr. William Tinkle a další vědci mě důrazně nabádali, abych se držel názoru o stvoření. Studoval jsem knihu Evolution, Creation and Science (Evoluce, stvoření a věda), kterou napsal Dr. Frank Lewis Marsh.² Velmi přesvědčivě v ní argumentuje, že vědecké důkazy svědčí ve prospěch konceptu oddělených forem, které se diverzifikovaly, aby vytvořily všechny rozmanité fosilní a živé formy. Materiál v této knize byl velmi důležitým důvodem, proč jsem přijal koncept „forem“ jako své vlastní pracovní východisko. Také genetik a teolog Dr. John W. Klotz svými spisy a osobními rozhovory pomohl upevnit můj kreacionistický postoj.

Vyučujícím v kurzu letní školy na Newyorské univerzitě, který jsem navštěvoval, byl vedoucí katedry biologie Dr. Harry A. Charipper. Na začátku nám zadal „úkol vytvářet diapozitivy“ po celou dobu laboratorního kurzu. Rozhodl jsem se, že mu ukážu, jak rychle se dá tato práce udělat. Horečně jsem tedy pracoval a dokončil ji za tři dny! Dr. Charipper byl ohromen kvalitou mé práce provedené v tak krátkém čase a vysoce ji hodnotil. Profesor Charipper věděl, že se zajímám o embryologii. Napsal proto vynikající dopis embryologovi oddělení obratlovců Dr. H. Clarku Daltonovi. Důrazně mě doporučil jako potenciálního doktoranda.

Před svou návštěvou u Dr. Daltona jsem ho znal jen podle zjevně dobré pověsti, která jej předcházela. Brzy se dozvěděl, že mám nějaké pochybnosti ohledně evoluce, a zeptal se, jestli náhodou nejsem křesťan. Odpověděl jsem kladně. Reagoval sžíravým slovním útokem na mou víru a přesvědčení. „Jak chcete být křesťanem a zároveň vědcem?“ zeptal se mě rozzlobeně. Později o mně napsal vedoucímu katedry zdrcující dopis.

Několik dní po svém rozhovoru s Dr. Daltonem jsem se zastavil v oddělení biologie, abych získal kopii svého výpisu. Sekretářka mi podala celou složku. Hned nahoře se v ní vyjímal dopis Dr. Daltona profesoru Charipperovi. Bylo až neuvěřitelné, jak mě doslova roztrhal na kusy. Byl jsem ohromen! Složka rovněž obsahovala předchozí velmi příznivé memorandum od vedoucího katedry Dr. Charippera. Bylo však jasné, že moje budoucnost v embryologii na Newyorské univerzitě je u konce!³

Úleva na Rutgersově univerzitě

Krátce poté mě přijali k postgraduálnímu studiu na katedru zoologie Rutgersovy univerzity v New Jersey. Bylo to jako závan čerstvého vzduchu! Členové fakulty byli velmi přátelští a toužili studentům pomoci a povzbudit je! Mnoho profesorů na katedře navštěvovalo místní církve. První rok jsem byl laboratorním instruktorem a absolvoval jsem postgraduální kurzy. Další rok jsem získal grant NSF, který mi pokryl veškeré náklady (zejména na výzkum). Můj výpis byl plný akademických kreditů. Už po roce formálních kurzů na Rutgersově univerzitě jsem se věnoval především výzkumu želv. Napsal jsem disertační práci a získal doktorát ze sérologie.

Můj poradce, Dr. Alan A. Boyden, byl vedoucím katedry zoologie a vedoucím profesorem této katedry. Ve 30. letech 20. století inicioval profesor Boyden ve Spojených státech studie plazmatických proteinů. Byl jsem posledním z jeho mnoha doktorandů. Dr. B. (jak jsme mu s láskou říkali) měl upřímnou úctu k těm, kteří to s křesťanskou angažovaností mysleli vážně. Díky svému vlastnímu výzkumu i výzkumu mnoha svých dřívějších studentů se stal Dr. Boyden uznávaným „otcem biochemické taxonomie“. Většina vědců využívala výsledky těchto studií k podpoře evoluce. Jejich informace však byly velmi neúplné.

„Zdůrazňoval, že je špatnou vědou usuzovat z malých změn (pro které existuje dostatek důkazů) na velké změny, které si obvykle pouze představujeme.“

Hned v prvním ročníku Rutgersovy univerzity, v jarním semestru roku 1960 jsem nastoupil do „třaskavého“ postgraduálního kurzu s názvem „Dějiny zoologie“. Vyučoval v něm sám mistr, Dr. Boyden! Tématem kurzu byly počátky a jediné, co jsme studovali, byla „evoluce“. K údivu nás všech studentů to však byl ve skutečnosti kurz „proti evoluci“, alespoň v tom smyslu, v jakém většina z nás chápala slovo „evoluce“. Profesor definoval evoluci jako „změnu“ a rozlišoval mezi mikroevolucí (malá změna) a makroevolucí (velká změna). Zdůrazňoval, že je špatnou vědou usuzovat z malých změn (pro které existuje dostatek důkazů) na velké změny, které si obvykle pouze představujeme. Třída byla nejprve ohromena. S přibývajícími týdny však nikdo nemohl pochybovat o síle jeho argumentů. Většina evolucionistů si myslí, že malé změny nakonec vedou k velkým změnám. Celý tento proces je dodnes většinou vědecké komunity jednoduše označován jako „evoluce“. Dr. B. však tyto evolucionisty označoval jako „uctívače předků“ nebo „zpátečníky“.

Profesor Boyden později publikoval některé myšlenky proti evoluci v knize History of Zoology (Dějiny zoologie)(Pergamon Press). Dr. Boyden považoval tuto knihu za pokračování publikace Implications of Evolution (Důsledky evoluce)(Pergamon-Elsevier) z roku 1960, jejímž autorem byl dr. Kerkut. Profesor Kerkut, známý britský odborník na bezobratlé, v této knize rozlišuje „speciální teorii evoluce“ (mikroevoluci) od „obecné teorie evoluce“ (makroevoluce) a tvrdí, že tato teorie je pouhou domněnkou.

Můj výzkum na Rutgersově univerzitě se týkal plazů s důrazem na želvy. Ve svém výzkumu jsem se zaměřil na klasifikaci téměř 300 různých druhů žijících želv a na jejich diverzifikaci od doby, kdy se poprvé objevily na Zemi. Odborníci na fosilní historii želv se neshodují v otázce jejich evolučního původu. Výsledný obraz přesně odpovídá tomu, který zjistil Dr. Kerkut u bezobratlých, a obecně platí i pro ostatní skupiny. Jinými slovy, fakta jsou obtížně zařaditelná do evolučního vzorce.⁴

Argumenty pro evoluci nejsou přesvědčivé

Různé argumenty ve prospěch evoluce, které se mi v prvních měsících studia biologie zdály tak přesvědčivé, neustále narážely na odporující data. Podobnost krevní tekutiny s mořskou vodou nesvědčí o žádném evolučním vztahu. Pečlivé studie ukázaly, že různé srovnávané složky nejsou v krvi ve stejném poměru jako v mořské vodě. Když jsem na to upozornil jednoho profesora, odbyl mě s tím, že poměr mořské vody a krevní tekutiny u první „ryby“, která opustila vodu, byl pak musel být stejný. Potom teprve následoval suchozemský vývoj. Na otázku, jaká čísla má na mysli, dogmaticky odpověděl, že bychom museli znát poměry v mořské vodě a v rybách v dané době– což samozřejmě neznáme. Je zřejmé, že celý tento scénář je k ničemu, protože pro něj neexistují žádné důkazy! Je ovšem zajímavé, že i některé současné ryby se mohou pohybovat po souši pomocí ploutví. Přesto jsou tito živočichové zcela jistě ryby, ne nějaký mezičlánek mezi rybami a suchozemskými obratlovci. Co tedy může být důvodem podobného složení krve a mořské vody, když ne evoluční spojení?

Nejjednodušší odpověď zní, že naše těla (a těla zvířat obecně) obsahují stejné látky, které se nacházejí v půdě (zemském prachu). Je tomu tak proto, že je všichni živočichové získávají z půdy. Zvířata se živí rostlinnými tkáněmi, které vznikají z chemických látek v půdě. Nebo konzumují tkáně jiných živočichů, které jsou krátkou či dlouhou částí potravního řetězce nebo sítě propojeny zpět k rostlinám. Všude tam, kde je zvíře (nebo člověk) součástí potravní sítě, je zdrojem jeho tělesných chemických látek (včetně krve) suchozemské prostředí. Oceány obsahují tyto látky, protože je tam donesly a uložily řeky. Podobnosti (ale ani rozdíly – viz ) mezi krví a mořskou vodou nás tedy nemusí překvapovat.

Mnoho studií ukázalo, že všechny živé organismy se skládají z vysoce integrovaných částí, podobně jako dobře fungující automobilový motor. Vyvinula se snad auta z koňských povozů, rikš, jízdních kol, kolečkových bruslí nebo něčeho jiného, protože mají podobné části (například kola)? Samozřejmě, že jeden typ auta často předchází druhému, oba jsou však produktem inteligentního designu – nikoli evoluce jednoho v druhý nějakým přirozeným procesem. Ukazuje skutečnost, že srdce různých živočichů jsou srovnatelná, na přirozenou evoluční řadu? Dvoukomorové rybí srdce funguje u ryb dokonale s ohledem na typy krevních buněk a další aspekty hemodynamických fyziologických charakteristik ryb. To souhlasí s hlediskem designu bez ohledu na evoluci.

Proč by mělo dojít ke změnám v rybím srdci a mnoha průvodním změnám v jiných částech těla, které by umožnily přeměnu ryby v dobře integrovaného obojživelníka? Vzhledem k tomu, že dodnes existuje velké množství ryb v nejrůznějších prostředích, zdá se velmi nepravděpodobné, že by se integrace částí rybího těla mohla změnit způsobem, který by ji narušil a přesto by měl lepší schopnost přežití. Tříkomorové srdce funguje dobře u obojživelníků, ale nefungovalo by dobře u ryb. Určitý motor funguje dobře v autě, ale ne v koňském povozu. Všechny části strojů i živých organismů musí být navrženy tak, aby fungovaly společně jako celek.

Když se na evolučních schématech kreslí srdce plazů, bývá přepážka zobrazena jako svislá, takže jen částečně rozděluje komoru na dva oddíly. To tedy vypadá jako evoluční mezistupeň mezi tříkomorovým srdcem obojživelníků a čtyřkomorovým srdcem ptáků nebo savců. Jistý výzkumník Holmes však podal zprávu o pečlivém studiu těchto takzvaných částečných přepážek a zjistil, že pokud se ve velkých srdečních komorách vyskytovaly vyvýšeniny tkáně, byly obvykle vodorovné, a nikoli svislé.⁵ Tato orientace nejlépe funguje při usměrňování průtoku krve komorami. Opět zde tedy rozpoznáváme aspekty dynamického designu, nikoli evoluční mezistav.

Neukazuje však pojem homologie na evoluční vztahy, jak mě učili, když jsem byl v prvním ročníku univerzity? Profesor Owen, který v 19. století zavedl tento termín, neuvažoval evolučně. Můj poradce z Rutgersovy univerzity důkladně prostudoval celou problematiku a došel k závěru, že většina evolucionistů používá termín homologie nesprávně. Znamená tedy podobnost společný původ, jak tvrdí většina evolucionistů? Odpověď zní „ne“, s výjimkou případů, kdy hovoříme o variabilitě nebo mikroevoluci – drobných změnách, ke kterým došlo například při diverzifikaci rostlin nebo živočichů (například želv).

Anglický vědec Gavin de Beer si již před více než půl stoletím uvědomoval dnes dobře známou skutečnost, že podobné struktury často nemají podobné vývojové vzory a že podobné embryologické cesty mohou vést k různým typům struktur. Moderní biochemická genetika (včetně Hox genů) vnesla do mnohých z těchto otázek nové světlo. Ani hledisko omezené změny (stvoření), ani hledisko neomezené změny (evoluce) nevyřeší ovšem všechny problémy, ale čím déle tyto otázky zkoumám, tím víc jsem přesvědčen, že fakta nejlépe zapadají do modelu náhlého vzniku a omezené změny (formy). Naše pochopení shromážděných faktů je i nadále v naprostém souladu s vírou v inteligentní design Stvořitele.

Výzkum na The King’s College

V mé laboratoři jsme zkoumali červené krvinky největších současných želv na světě, tj. mořských želv. Došli jsme k zajímavým výsledkům: čím větší mořská želva, tím větší červené krvinky. U jiných želv to zřejmě neplatí, ale u mořských želv se domníváme, že to souvisí s jejich fyziologií a chováním.⁶ Při studiu těchto živočichů jsem prozkoumal literaturu o červených krvinkách všech obratlovců (obojživelníků, ptáků, ryb, savců a plazů). Evolucionisté předpokládají, že jak organismy stoupaly po větvích evolučního stromu, jejich červené krvinky se zmenšovaly a tím zvyšovaly svou účinnost v přenášení kyslíku. Našel jsem však množství výjimek z tohoto obecného konceptu.

Čekali bychom, že ryby budou mít největší červené krvinky a ptáci a savci nejmenší. Největší červené krvinky se však vyskytují u některých ocasatých obojživelníků, nikoli u ryb. U ptáků a savců bychom čekali, že budou mít malé krvinky, protože jsou teplokrevní a potřebují rychleji přenášet kyslík při udržování relativně stálé (zejména vysoké) tělesné teploty. To je v zásadě pravda, ale někteří ptáci mají dokonce větší červené krvinky než některé ryby. Zdá se, že mnozí vědci se snaží prezentovat svá pozorování v evolučním kontextu nikoli proto, že by důkazy byly nějak zvlášť přesvědčivé, ale z jiných důvodů, v mnoha případech souvisejících s jejich ateistickou filozofií.

Domnívám se, že s dnes známými biblickými a vědeckými údaji nejlépe koresponduje názor, že Bůh stvořil určité základní formy nebo typy, které se postupně hned od stvoření v omezené míře měnily a vytvořily mnoho druhů, které dnes nacházíme jako zkameněliny a živé formy.