Jak se modlit?
Když jsem vedl semináře pro kuřáky, které jim měly pomoci přestat kouřit, zmiňoval jsem se o tom, že na ně, jako organizační tým myslíme, že se za ně modlíme. Nikdy se nestalo, že by někdo z nich řekl že si naši modlitbu nepřeje. Naopak mnoho jich prosilo, abychom se za ně modlili ještě úpěnlivěji. A tak nebuďme tak vysazeni na modlitbu, protože ona je součástí našeho života, ať chceme nebo nechceme.
Hovoříme-li s přítelem, potom nás rozhovor uklidňuje, směřuje, tříbíme si myšlenky, uvědomujeme si, že máme přítele, někoho, kdo nám naslouchá.
Modlitba je rozšířeným jevem ve všech náboženstvích a patří k nejdůležitějším výrazovým formám náboženské víry. Ve všech vyznáních má ústřední místo. Není to však něco, co Bůh vyžaduje, neděláme to pro Boha. Modlitbou neusmiřujeme Boha. Nevytváříme si zásluhy u Boha. Ani to není nepotřebný výmysl církví. Modlitba je rozmluva s Bohem, je základem naší náboženské zkušenosti a hraje důležitou roli v životě. Jak můžeme znát, důvěřovat a navázat přátelství s někým s kým se nestýkáme? Skrze modlitbu se s Bohem stýkám. A naše modlitba na nás zpětně působí. Hovoříme-li s přítelem, potom nás rozhovor uklidňuje, směřuje, tříbíme si myšlenky, uvědomujeme si, že máme přítele, někoho, kdo nám naslouchá. A to je v dnešní době cenná deviza. Smyslem modlitby tedy není Bohu oznámit své potřeby a přání (Boha informovat), ani Boha přemlouvat a „zpracovávat“, ale modlitba je nástroj ke komunikaci s Bohem, k lepšímu poznání Boha a také sebe.
Pochopitelně naši modlitbu silně ovlivňuje to, jakou máme o Bohu představu. Pokud je Bůh despotický vládce, budeme se modlit „za trest“, pokud si jej představujeme jako nemohoucího stařečka, tak mu pouze oznámíme naši vůli. Pokud Boha bereme jako toho, kdo vyžaduje modlitbu, bude to pro nás nudná povinnost. Nebo máme představu o Bohu, jako o někom, kdo se nechá přemlouvat, potom je to mnohomluvná modlitba. Ale Ježíš říká: „Už vás nenazývám služebníky…nazval jsem vás přáteli… (Jan 15,15), a vybízí nás, abychom Boha oslovovali Otče: „Otče náš…“ (Mat 6,9)
„Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jeremiáš 29,13)
A tak můžeme Bohu děkovat, protože jistě máme za co, prosit ho o pomoc, za někoho se přimlouvat, můžeme mluvit o všem, co nás trápí, co se nás dotýká, co právě prožíváme, z čeho máme obavu, ale i radost. „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ (Filipským 4,6) Prosíme svými slovy, a to takovými, která vystihují naši prosbu. Modlíme se opakovaně a trpělivě, protože Bůh není náš služebník, ale náš Otec, a jedině On ví, kdy a co je dobré, aby se stalo. Můžeme se modlit kdekoliv a kdykoliv, krátce nebo dlouze, podle toho, jak to potřebujeme. Ale vždy by to měla být modlitba ze srdce, protože pouze forma nám nic nepomůže. Modlit se může člověk při bohoslužbě, společně s druhými, nebo sám. Modlitbu je možné zpívat, říkat nahlas nebo formulovat v duchu, záleží na rozpoložení člověka, na místu, kde se právě nachází, eventuálně na tom jakou činnost dělá. Postoj při modlitbě je věcí každého křesťana. Ale vždy by při modlitbě měla být vyjádřená úcta, pokora a oddanost vůči Bohu. Bůh není obsluhující personál, na který pokyneme, aby přinesl právě to, co si přejeme. „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jeremiáš 29,13)
Ale je tu ještě jiná věc. Nastává někdy situace, kdy bible říká, abychom se nemodlili? „Zacpává-li si někdo uši, aby neslyšel zákon, je i jeho modlitba ohavností“. (Přísloví 28,9) Zákon v tomto případě znamená první část Bible, tedy Starý Zákon. Pokud někdo pohrdá Biblí, vlastně Božím slovem, tedy i tím, kdo je vyslovil, potom dává najevo, že s Bohem nechce mít nic společného. A Bůh mu tu „svobodu“ dopřeje. Ono totiž, má-li být modlitba rozhovorem, potom musíme také dát možnost Bohu mluvit k nám. Jak? Prostřednictvím Bible. Modlitba a Bible tedy jdou spolu. Proto takové vyjádření. Na druhé straně Bůh slyší každou upřímnou prosbu.
A tak: „V modlitbách buďte vytrvalí, bděte a děkujte Bohu.“ (Koloským 4,2) „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ (žalm 37,5) Někdo totiž řekl, že když se modlíme, Bůh nám dá to, co by nám nedal, kdybychom se nemodlili. Modlitba tedy není formální povinností, ale radostnou „nutností“.
Jan Dymáček
