Jak starý je vesmír?
Dny stvoření
Jaký význam má slovo den v 1. kapitole knihy Genesis? Slova mohou mít více než jeden význam. Platí to i o slově den. Slovo den může znamenat kalendářní den (24hodinové období), světlou část kalendářního dne (tj. ve smyslu opak stínu a noci), a dokonce i časové období neurčité délky (za dnů krále Davida, v den soužení a podobně). Je to tak ve slovenštině i v jiných jazycích, a také v hebrejštině, ve které jsou napsány starozákonní spisy Bible.
Dny v Genesis 1
Pro den používá hebrejština slovo jom. Slovo jom [den] je v 1. kapitole Genesis použito následovně:
* Fráze „a byl večer a bylo ráno“ v souvislosti s dnem. Upřesnění událostí večera a rána jednoznačně definuje obyčejný den z perspektivy člověka přebývajícího na zemi, tedy tak, jak den známe i dnes. Tato specifikace je dostatečná k definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Fráze „večer a ráno“ v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.
* Střídání dne (část dne, kdy je světlo) a noci (část dne, kdy je tma) během dne (Genesis 1,5), jednoznačně definuje obyčejný kalendářní den z perspektivy člověka žijícího na zemi. Tato specifikace je dostatečná na definování toho, že den stvoření je běžný 24hodinový den. Střídání části dne, kdy je světlo, s částí dne, kdy je tma, v této souvislosti vylučuje význam dne ve smyslu dlouhého časového období.
* Použití číslovky ve spojení s dnem: „den první“, „den druhý“ atd., definuje jednoznačně běžný kalendářní den a vylučuje význam dlouhého časového období.
Definice dní stvoření v Genesis 1 jako běžných kalendářních [24hodinových] dnů je umocněna tím, že všechny tři výše uvedené specifikace dne jsou použity společně, přičemž na upřesnění běžného dne by stačila i jediná z nich.
Boží definice týdne: Bůh sám definuje ve svém zákoně týden jako vzor fungování člověka na zemi (Exodus 20,8-10; 31,13-17). Boží zákon přikazuje člověku šest dnů pracovat a sedmý den odpočívat. Je pozoruhodné, že zatímco pro období jako rok a měsíc existuje astronomický úkaz, na jehož základě lze definovat délku jejich délku (rok dle oběhu Země kolem Slunce a měsíc podle oběhu Měsíce kolem Země), pro týden neexistuje žádný astronomický jev, který by jeho délku definoval.
Týden pro člověka definuje přímo sám Hospodin, a to jako soubor sedmi běžných 24hodinových dnů. Ještě pozoruhodnější je samotný důvod, pro který Bůh člověku přikazuje řídit si svůj životní (pracovní) rytmus podle týdne. Důvodem je samotný Boží akt stvoření a jeho délka trvání. Bůh stvořil nebesa a Zemi během jednoho týdne, přičemž šest dnů tvořil a sedmý den odpočíval (Exodus 20,11).
Šest pracovních dnů týdne jsou běžné dny, nejsou to dlouhé věky, jinak by pracovní týden stanovený pro člověka nedával smysl (Ex 20,8-10; 31,13-17). Z toho ale vyplývá, že i dny stvořitelského týdne jsou svojí délkou běžné kalendářní dny, jinak by nedávalo smysl Boží vysvětlení pro definování pracovního týdne v Božím zákoně.
V biblické hebrejštině existují slova jako olam či kedem, které se velmi dobře hodí na popis dlouhých časových úseků nebo neomezených časových období, ale v Gn 1 není použito ani jedno z těchto slov. Nemáme žádný biblický důvod uvažovat o stvořitelských dnech jako o dlouhých časových obdobích. Jediný důvod, proč dnes lidé takto uvažují, je tlak moderní vědy a společnosti k přijetí evolučního myšlení. Tedy jde o důvod mimobiblický, který nepochází z Božího zjevení. Pokud bychom připustili, že dny v Gn 1 jsou časová období, vyšlo by nám z toho mnoho absurdních důsledků:
* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak rostliny strávily během třetího dne polovinu tohoto věku ve světle a druhou polovinu tohoto věku v tmě. Vzniká i vážné dilema: Pokud stvořitelský den je dlouhé časové období, jak určíme, co je den. tedy světlá část dne, a co je noc? A co znamená večer a co znamená ráno?
* Pokud den stvořitelského týdne je dlouhé časové období, pak se Adam nedožil ani konce šestého stvořitelského dne. Z uvedeného vidíme, že i nestudovaný nebo lidově řečeno prostý, jednoduchý člověk může snadno porozumět, že stvořitelské dny jsou skutečně běžné dny, jak je známe i ze své lidské zkušenosti, ze života. Avšak ti, kteří si osvojili evoluční smýšlení, se nás snaží přesvědčit, že doslovný výklad Genesis 1 je nesprávný.
Říkají, že Genesis 1 je třeba chápat pouze obrazně a ne doslovně. Pozoruhodné ale je, že odborníci na hebrejský jazyk, dokonce i ti, kteří jsou nevěřící, tvrdí, že Genesis 1 nelze vykládat obrazně a z jazykových důvodů se musí vykládat doslovně.
Dr. James Barr (profesor hebrejštiny na Oxfordské univerzitě), který sám nevěří, že Genesis pravdivě zachycuje historii, přesto v případě jazyka použitého v Genesis přiznává:
Pokud vím, nikde na univerzitách světového jména nenajdete žádného profesora hebrejštiny či Staré smlouvy, který by pochyboval o tom, že autor (či autoři) prvních 11 kapitol knihy Genesis měl v úmyslu zprostředkovat čtenářům tyto myšlenky:
a) Stvoření proběhlo během šesti za sebou jdoucích dnech shodujících se s 24hodinovými dny, jaké známe ze zkušenosti i my dnes.
b) Čísla, která se vyskytují v rodopisech knihy Genesis, nám svým prostým sečtením poskytují chronologii od počátku světa až po pozdní etapy biblických příběhů.
c) Noemova potopa se měla chápat jako celosvětová a měla vyhubit veškerý lidský a živočišný život, kromě těch, kdo byli uvnitř v arše.
Nejčastější námitky a odpovědi na ně
Námitka č. 1: Podle 1. kapitoly Genesis bylo slunce stvořeno až čtvrtý den. Jak mohly existovat den a noc (běžné dny), když v prvních třech dnech ještě neexistovalo slunce?
Odpověď: Slunce, Měsíc a hvězdy byly stvořeny ve čtvrtém dni. Avšak popis stvořitelských dnů je stejný jako před existencí Slunce, tak i po stvoření Slunce. Na střídání dne a noci (večera a rána) není třeba Slunce, ale světlo a rotující Země. Světlo máme přítomné (stvořené) od prvního stvořitelského dne. Do stvoření Slunce a zbytku vesmíru 4. den nevychází světlo z nosičů světla. Až když jsou nosiče světla stvořené 4. den, je jim dána úloha nosičů světla. Fyzika nezná světlo bez zdroje světla, Boží slovo ano, protože sám Bůh je zdrojem světla (Zj 21,23).
Námitka č. 2: Verš v 2. Petrově 3,8 uvádí, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“, proto mohly stvořitelské dny trvat dlouhou časovou periodu.
Odpověď: Tento verš zároveň uvádí, že „tisíc let je u Pána jako jeden den“. To přirovnání platí oběma směry. Nemůžeme si z toho vybrat jen to, co se nám hodí. Co tento verš vlastně učí? Učí, že u Boha čas neplyne tak jako u člověka a nehraje takovou roli jako u člověka. Když si všimneme kontextu tohoto verše, tak pochopíme, že se zde řeší otázka, proč druhý příchod Pána nepřichází a nepřichází, jako kdyby se Pán opozdil. Boží slovo dává odpověď a vede křesťany k trpělivému čekání v naději, navzdory protivenstvím a soužením. Ujišťuje je, že příchod Pána je jistý, a že Hospodin svůj příchod neodkládá.
Je třeba tomu rozumět tak, že očekávání naplnění zaslíbení, které bychom my očekávali, může být u Pána časově měřeno úplně jinak než u nás. Z tohoto verše nemůžeme aplikovat natažení stvořitelských dnů na tisíce či miliardy let. Taková možnost se tam nenachází. Nakonec, kdybychom to přece jen zkusili, jaký by byl výsledek? Jonáš by byl v břiše velké ryby tři tisíce let, Pán Ježíš v hrobě tři tisíce let? Musíme si uvědomit, že tento verš neříká, že „jeden den je u Pána tisíc let“ (rovná se tisíc let), ale říká, že „jeden den je u Pána jako tisíc let“. A v tom „jako“ je zásadní rozdíl.
Námitka č. 3: Gn 2,4 uvádí: „v den, kdy činil Hospodin Bůh zemi i nebesa“. Jelikož jde o narážku na šest stvořitelských dnů, ukazuje se, že slovo den zde neznamená běžný den.
Odpověď: Hebrejské slovo jom, tak, jak je zde použito, není blíže určeno číslovkou nebo spojením večer a ráno nebo střídáním světla a tmy. V tomto kontextu verš skutečně znamená: „v době, kdy Bůh činil“ (s odvoláním na stvořitelský týden) nebo „když Bůh činil“.
Nejčastěji kompromisy s dlouhými věky
Už jsme zmínili, že pro chápání dnů stvoření jako dlouhých časových období neexistují biblické důvody; ty vycházejí pouze z evolučního myšlení. Spojování evoluční teorie s biblickým zjevením jsou nebiblické kompromisy, které jsou nakonec v přímém rozporu se samotným evangeliem, protože zneplatní biblické zjevení v otázce původu smrti a v otázce původu prvního člověka. S dlouhými věky se vyskytují nejčastěji následující kompromisy:
Teorie mezery: Přesvědčení, že mezi prvními dvěma verši 1. kapitoly knihy Genesis existuje časová mezera (období) neurčité délky.
Teistická evoluce: Teorie, podle níž Bůh údajně řídil evoluční procesy v délce milionů let, nebo je jen jednoduše nastartoval a nechal běžet podle přírodních zákonů.
Progresivní stvoření: Teorie, podle níž Bůh údajně zasahoval do procesu smrti a utrpení, aby stvořil miliony druhů živočichů v různých obdobích v rozmezí milionů let.
Všechny tyto kompromisní scénáře, které vkládají obrovské časové období do stvoření nebo před něj, podkopávají evangelium, protože před pád a hřích kladou smrt, krveprolití, nemoci, ostny a utrpení. Ty se však objevily až po pádu člověka do hříchu.
Je zde však i jiný vážný problém. Není jedno, jak přistupujeme k výkladu biblických textů. Když neumožníme slovům, aby k nám promlouvala v textových souvislostech, ale místo toho se budeme snažit, aby se text přizpůsobil mimobiblickým (nebiblickým) představám, pak skutečně význam jakéhokoliv slova v kterékoli části Bible závisí na lidské interpretaci, která se múže měnit podle toho, které nebiblické představy nám právě vyhovují.
Jestliže dovolíme evoluci a materialismu, které jsou nesprávně ztotožňovány s vědou, aby určovaly naše chápání Písma, snadno můžeme sklouznout k nevíře i v ostatních otázkách biblického zjevení. Pokud například věda prohlásí, že člověk nemůže vstát z mrtvých, budeme pak chápat Kristovo vzkříšení jen jako obrazné?
Závěr
Bůh je vševědoucí a má veškerou moc. Pro Něj není nic nemožné; tvoří věci svým slovem z ničeho a svým slovem je uvádí v platnost (Lk 1,37). Pokud by byl chtěl, mohl vše stvořit za mnohem kratší dobu, ale i během dlouhého období. On nám však zjevil, jak všechno stvořil a jak dlouho Mu to trvalo. My to přijímáme vírou. Víra je přesvědčením o věcech, které jsou neviditelné. Vírou také rozumíme, že svět je stvořen slovem Božím, a že z neviditelných věcí povstalo to, co vidíme:
* Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného. (Žd 11,1.3)
Snahy vykládat stvořitelský týden jako časová období pocházejí z evolučního smýšlení. Jakékoli kompromisy snažící se o zakomponování evolučního vývoje do Božího stvoření jsou v příkrém rozporu se samotným evangeliem, protože podkopávají biblické učení o původu člověka, smrti jako důsledku hříchu a o zahlazení (zničení) smrti, čili spasení a vzkříšení z mrtvých, a podkopávají identitu Spasitele jako druhého a posledního Adama (Ř 5; 1 K 15).
– Peter Vajda –
Solas, 2. mimoriadne číslo, máj, 2010; www.solas.sk
