Jan Hus

Sedm svobodných umění tvořilo základ tehdejší středověké vzdělanosti a skládali se z gramatiky, rétoriky, dialektiky (neboli filosofie), aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Od svého studia si zpočátku sliboval zlepšení své majetkové situace, avšak v průběhu se čím dál tím více začínal věnovat Písmu, až se nakonec rozhodl stát se duchovním. V roce 1396 se stal magistrem svobodných umění a o dva roky později se začal věnovat výuce. Později se stal také bakalářem biblických studií a bakalářem teologie. V roce 1401 stanul v čele artistické fakulty, jakožto její děkan. Právě v této době byl Jan Hus vysvěcen na kněze a začal se věnovat svým prvním kázáním v kostele sv. Michala nedaleko staroměstského náměstí.

Církev se v této době nacházela ještě ve větším rozkolu, kvůli papežskému schizmatu. V čele církve se kvůli napjatým politickým podmínkám náhle octli dva papeži, jeden sídlící v Římě a druhý v Avignonu.

Doba, ve které Jan Hus žil se vyznačovala mnohými spory v rámci Karlovi univerzity a duchovní krizí v rámci křesťanství i samotné katolické církve. Na poli tehdejší filosofie se odehrával jeden z největších myšlenkových sporů středověku, takzvaný spor o univerzálie. Karlova Univerzita byla rozdělena na dva odlišné tábory. První skupinou byli takzvaní realisté, kteří, zjednodušeně řečeno, uznávali obecné vlastnosti věcí, jako je například tvar či barva, jakožto přímo obsažené v konkrétní věci, která je ztělesňuje. Významným zástupcem tohoto způsobu uvažování byl například Tomáš Akvinský. Na Karlově univerzitě tvořili většinu realistů zástupci českého národa. Nominalisté naopak považovali obecniny pouze za abstrakci od konkrétních věcí a co tedy nenáleží věcem samotným, ale k lidskému způsobu poznání a lidskému jazyku. Významným stoupencem tohoto způsobu uvažování byl například William Ockham. K nominalistům patřili dva ze čtyř univerzitních národů, Sasové a Bavoři.

Církev se v této době nacházela ještě ve větším rozkolu, kvůli papežskému schizmatu. V čele církve se kvůli napjatým politickým podmínkám náhle octli dva papeži, jeden sídlící v Římě a druhý v Avignonu. Církevní hodnostáři se čím dál tím více vzdalovali způsobu života podle písma, který sami hlásali, a čím dál tím více se zaplétali do světských bojů o moc a bohatství. Evropa byla navíc sužována morovými ranami, a vleklý konflikt mezi Anglií a Francií, který dnes známe jako stoletou válku, postupně doléhal na všechna evropská království.

Jan Hus se tak ocitl v nelehké situaci. Nechtěl pobuřovat lid k nepokojům, avšak nesouhlasil s nepřiměřeným trestem za vzepření se proti nespravedlivým odpustkům.

Do této složité situace vstupuje Jan Hus se svými kázáními. Nebál se kriticky vyjadřovat k morálnímu úpadku tehdejší církve a mezi lidmi se rychle stával oblíbeným. Na základě jeho rostoucí popularity a obecně přístupným kázáním v českém jazyce, byl povolán do Betlémské Kaple. Velkou inspirací mu byl anglický kněz a filosof, John Wycliffe, který ve svých spisech otevřeně volal po reformě. Wycliffe byl významnou postavou Anglické reformace. Žádal povolení kázání v domácích jazycích, povolení překladů Písma, a také uznával Písmo jako nejvyšší a jedinou autoritu, které je nutné se podřídit. Jeho spisy si brzy získaly značnou popularitu mezi ostatními reformně laděnými Čechy na Karlově Univerzitě. Totéž se ovšem nedalo říct o německých univerzitních mistrech, kteří Wycliffovo učení považovali za kacířské. Spor uvnitř univerzity však došel náhlého vyústění, v momentě, kdy král Václav IV. z politických důvodů udělil prostřednictvím Kutnohorského dekretu silné hlasovací privilegium českému národu, který nyní disponoval na univerzitě třemi hlasy, oproti jednomu hlasu ostatních národů. Čeští reformátoři se tak dostávají do čela vedení univerzity a sám Jan Hus se stává v roce 1409 rektorem univerzity.

Řada tehdejších německy mluvících učenců se tehdy na protest přesunula do Lipska, kde založili dnes již proslulou Lipskou Univerzitu. Němečtí učenci však nebyli jediní, kdo považovali Wycliffovo reformní učení za kacířské. Silný odpor vůči tomuto učení byl veden ze strany tehdejšího Pražského arcibiskupa. Ten se rozhodl přikázat spálení veškerých Wycliffovích spisů. Jan Hus tehdy uposlechl, i když s nevolí, a odevzdal veškeré své Wycliffovi spisy. Nadále však Wycliffovi spisy hájil a veřejně odmítal arcibiskupovo rozhodnutí. Poslední kapkou do již tak napjaté situace bylo vyhlášení výběru odpustků papežem Jane XXIII., které měli být využiti k financování války proti Ladislavu Neapolskému. Vybírání peněz od věřících, za účelem financování pouze dalšího zla a utrpení, bylo v Husových očí v přímém rozporu s písmem a s poselstvím Kristovi lásky k bližnímu. Proti odpustkům se začala bouřit i řada Pražanů, až nakonec Václav IV., kterému tato válka hrála do karet, přikázal zatknout každého, kdo bude proti odpustkům protestovat. Celá situace vyvrcholila v momentě, kdy byli za protestování uvězněni tři mládenci, jakoby vystřižení z knihy Daniel: Martin, Jan a Stašek. Jan Hus se společně s univerzitními mistry a hojným zástupem lidu vydal za mladíky přimluvit. Žádal je, ať potrestají raději jeho a je nechají být. Konšelé přítomným slíbili, že mladíky propustí, avšak hned jak se dav rozešel, nechali mladíky setnout před staroměstskou radnicí. Lid, zcela přesvědčen že byl právě svědky mučednické smrti svatých, odnesl poté těla mladíků do betlémské kaple, kde za ně byla sloužena mučednická mše.

(Kázání mistra Jana Husa v kapli Betlémské, z cyklu Slovanská epopej, Alfons Mucha, 1916)

Jan Hus se tak ocitl v nelehké situaci. Nechtěl pobuřovat lid k nepokojům, avšak nesouhlasil s nepřiměřeným trestem za vzepření se proti nespravedlivým odpustkům. Husova nerozhodnost se projevila na mši která následovala po popravě tří mladíků, konané 11. července 1412, během které se o incidentu ani jednou nezmínil. O dva týdny později se však Hus odhodlal vystoupit a k celé situaci se vyjádřil silnými slovy: „Celou kapli plnou zlata bych nevzal za tyto hrdiny, kteří se směle postavili tlamě Antikristově,“ Tímto krokem se definitivně postavil proti církvi. V momentě, kdy se papež dozvěděl o pražských událostech, vyhlásil nad Prahou interdikt a přikázal zatknout Jana Husa a zbořit Betlémskou kapli. Ani k jednomu však nedošlo a Betlémská kaple stojí dodnes. Jan Hus se proti papežově rozsudku odvolává k soudci nejvyššímu, k Ježíši Kristu.

Nedlouho poté Jan Hus opouští Prahu a pobývá převážně na venkově. Dodnes jsou nám známa jen některá místa, na kterých pobýval, například Kozí hrádek či Sezimovo Ústí nacházející se v Jižních Čechách a také hrad Krakovec. Během dvou let v domácím vyhnanství se Jan Hus v relativním klidu věnoval psaní a intenzivnímu studiu písma. Jeden z nejvýznamnějších spisů tohoto období nese název: De ecclesia (O církvi) a jedná se o silně reformně laděný text, který zneuznává autoritu církevních hodnostářů a připisuje právo na výklad Písma každému, kdo je schopný číst. Během tohoto období také čas od času vyráží provádět kázání v Praze, avšak většinu času kázal na venkově, kde chodíval takříkajíc dům od domu, tak jako apoštolové a misionáři raného křesťanství.

„Jene Huse, nikdo není bez hříchu.“
-Zikmund Lucemburský

3.listopadu roku 1413 přijíždí Jan Hus do Kostnice, kde se v tu dobu koná velký církevní koncil, který měl kromě Husova kacířství vyřešit především papežské schizma. Hus se vydává na koncil s domněním, že mu bude umožněno na sněmu diskutovat o jeho naukách. Místo toho je však na místě zatčen a místo učené disputace se mu dostává spíše soudního procesu. Byli mu předloženy články z Wicleffova učení, které musel Jan Hus jednohlasně odmítnout. Ten však nadále za řadou článků stál. Sněm v jednu chvíli dokonce zvažoval možnost, že Husovi stanoví trest bez jeho přítomnosti. Proti tomu se však ohradil císař Zikmund a požádal sněm, aby bylo Husovi umožněno slyšení. Během slyšení byl Husovi předložen výbor článků z jeho vlastních děl, který měl před sněmem odmítnou. Řada článků však byla zkomolena či vytržena z kontextu, a tak Hus podle svého svědomí nedokázal odmítnout něco, co dle svého nejlepší mínění ani nikdy nekázal. Znovu a znovu žádal sněm, aby mu bylo z Písma vyloženo, v čem se mílí. Sněm však odmítal podrobovat proces s kacířem jakékoliv diskusi. Sněm mimořádně pohoršili především některá tvrzení ze spisu De ecclesia, například tvrzení že hříšný církevní hodnostář ztrácí kvůli hříchu svou hodnost před Bohem, či že církev nemá právo odsuzovat kacíře, pouze jej poučit o jeho bludu. Sněm opakovaně Jana husa nabádal, aby odvolal články, které mu byli předloženy, ten však nadále zatvrzen ve své pravdě, přiznání odmítal. Sněm nakonec odsoudil Jana Husa k upálení na hranici za prohřešek kacířství, dne 6.července 1415.

V momentě, kdy byl Jan Hus přivázán na hranici, byla mu prostřednictvím králova posla udělena poslední šance na odvolání svého učení. Na to Jan Hus odvětil svými posledními slovy:

Veliká obliba, které se Husovi od lidu dostalo, byla jistě z velké části zapříčiněna jeho odvahou vystoupit proti nepravosti a řídit se v otázce spravedlnosti svým vlastním náhledem pravdy a pravdou Písma navzdory církevním autoritám. Člověku se zdá rozumné, že by jej neměl morálně vzdělávat někdo, kdo je sám hříšný. Můžeme však pro úvahu zmínit slova, která údajně k Janu Husovi prohlásil císař Zikmund: „Jene Huse, nikdo není bez hříchu.“

Do jisté míry můžeme Husovu duchovní činnost a příklon k národnímu jazyku považovat za navázání na staroslovenskou tradici, která na českém území nadále přežívala, a to především na venkově. Dokladem nám může být obnovení slovanské bohoslužby Karlem IV. v roce 1347 v pražském benediktinském klášteře, dnes zvaným Emauzský klášter, nebo také klášter Na Slovanech.³ Zřejmě právě z tohoto důvodu mělo Husovo učení silný dopad především na pojetí víry v rámci českých zemí, spíše než na evropské společenství církevních učenců.⁴

Jan Hus byl reformátorem, a to jeden z prvních, ale především také kazatelem. Nevole zklamat kohokoliv, ke komu s upřímným srdcem kázal, byla tím, za co byl ochoten zaplatit cenu nejvyšší. Jeho příběh, ačkoliv tolikrát během našich dějin zneužit pro potřeby státu, je především příběhem odvahy, lásky k pravdě a lásky k Bohu.⁵