Jonáš

Jonášovi bylo Bohem přikázáno, aby vyrazil do Ninive a hlásal jeho brzkou zkázu. Jonáš se však rozhodl prchnout před Hospodinovým úkolem. Snad se bál neúspěchu svého zvěstování ve městě, ve kterém hřích jen bujel či se možná spoléhal na Hospodinovu milost a na slitování, které Ninivanům jistě poskytne, nehledě k tomu, že mu bylo proti mysli zvěstovat možnost pokání Asyřanům, kteří byli velkým nepřítelem jeho národa. V přístavu našel loď a zaplatil si cestu do Taršíše. Bůh však uvrhl na moře velikou bouři. Každý z lodníků se děsil, modlili se každý ke svému Bohu a vrhali přes palubu rozličné předměty, aby loď odlehčili. Nic z toho však nepomohlo. Rozhodli se tedy losem vybrat toho, na koho se Bůh hněvá. Los padl na Jonáše. Všichni lodníci se k němu seběhli a tázali se ho: „Kdo jsi? Odkud přicházíš? Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto hrozné neštěstí?“ A Jonáš jim odpověděl, že je Hebrejem a prozradil že prchá před svým Bohem. „Co teď s tebou máme dělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Tázali se lodníci. „Vezměte mě a uvrhněte do moře, vím že Vás tahle velká bouře přepadla kvůli mně.“ Lodníci zpočátku váhali, dál se snažili překonat bouři vesly, vše však bylo marné, a tak uvrhli Jonáše do moře. V tu ránu přestalo moře běsnit.²

Bůh však připravil v moři velikou rybu, která Jonáše pohltila. Tři dny a tři noci modlil se Jonáš v útrobách ryby k Hospodinu:

„V soužení jsem volal k Hospodinu, a on odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil si mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev závory země se za mnou zavřeli na věky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože. Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkuvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil splním. U Hospodina je spása!“³

Bůh rozkázal rybě, aby vyvrhla Jonáše a znovu mu přikázal jít do Ninive. Tentokrát však Jonáš uposlechl. Ninive bylo veliké město a projít jej trvalo celé tři dny. Jonáš procházel městem a každému koho potkal hlásal brzkou zkázu města. Setkal se však s nevídanou reakcí obyvatel. Každý, kdo Jonáše potkal se děsil jeho slov a rychle začal činit pokání. Když se zprávu dozvěděl i samotný Král města, přikázal každému, aby se lidé i zvířata oddala půstu a aby každý upustil od všech hříchů a žádal v modlitbě Hospodina, aby se slitoval. Když Bůh viděl, jak se odvracejí od zlých cest, smiloval se nad nimi a město ušetřil.⁴

Jonáš se velice rozhněval. Již dříve věřil v nezměrné Boží milosrdenství. V tomto případě šlo ale o město, národ Asyřanů, kteří byli nepřátelé Jonášova národa a Jonáš nemohl pochopit, jak je možné, že Bůh je ochoten se nad nimi slitovat. Jeho zklamání bylo tak veliké, že prosil Boha, aby si vzal jeho život. Hospodin se ale rozhodl udělit Jonášovi lekci, která jej přivede k pochopení toho, proč se Bůh slitovává nad těmi, kteří se k Němu obracejí v pokání. Jonáš se zabydlel na pahorku za branami města, odkud mohl pozorovat veškeré dění. Bůh nechal za Jonášovými zády vyrůst skočec, velký listnatý keř, který poskytl Jonášovi příjemný stín. Druhý den však nastrojil Bůh v keři červa, kvůli kterému skočec uhynul. Jonáš musel sedět celý den na rozpáleném slunci, až upadl v mrákoty. Znovu Jonáš prosil Hospodina, aby zemřel, a Hospodin mu odpověděl:⁵

„Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž si nedal vrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice a v němž je i tolik dobytka?“⁶

Touto otázkou ze strany Boha končí kniha Jonáše proroka. Ale ona otázka je vlastně poselstvím o Boží lásce, milosrdenství a dobrotivosti.