Kdo napsal Bibli?
Lidé byli zajisté při tvorbě Písma svatého důležití, přesto Bůh není žádným despotickým loutkovodičem, který by svým loutkám diktoval svou vůli, ale naopak milujícím a spravedlivým Otcem, který v každé generaci sděluje své dokonalé úmysly a plány vnitřně svobodným a věrným lidem, kteří jediní jsou schopni Jeho hlas zaslechnout. Autorství Bible tedy v pravém slova smyslu náleží pouze Stvořiteli a Udržovateli veškeré reality. Přesně v tomto duchu se vyjadřují i všichni pozemští „pisatelé” Bible. Napříč staletími a i v rámci Starého a Nového zákona prohlašují, že byli při psaní inspirováni a vedeni Duchem svatým a že se s vděčností stali zprostředkovateli vůle samotného Boha. 2 Přitom se důsledně zříkají toho, že by jejich příspěvek Písmu svatému byl jejich osobním dílem a jsou daleci toho, aby si jej osvojovali či nárokovali jakékoliv zásluhy za jeho vytvoření.
Např. Ellen Whiteová, Bohem inspirovaná prorokyně z
19. století ve svých viděních popsala, jak probíhalo postupné vytváření Mojžíšových knih, základu Starého ale i Nového zákona.
Jak si ale máme takovou Boží inspiraci představit? Určitě ne jako nějaké „posednutí“, na které jsme zvyklí z moderních filmů a seriálů, kdy je dotyčná osoba násilně zbavena svobody a vedena jako loutka na provázcích. U biblických pisatelů se naopak Slovo Boží prolíná s jejich osobní zkušeností, úctou a láskou, kterou Hospodinu prokazovali nejen slovy, ale celým životem. Proto v Bibli nalézáme i perspektivu typickou pro lidskou zkušenost. Z Písma jsou patrné rovněž osobnostní rozdíly jednotlivých „autorů“ i vlivy historických situací, v nichž se právě nacházeli. Jádrem sdělení každého proroka a apoštola je však vždy pravda Boží, kterou nám Bůh zjevuje způsobem nám blízkým.
Prostřednictvím historických příběhů a očitých svědectví máme Jeho Slovo neustále k dispozici3 a vždy se k němu můžeme vrátit pro radu i útěchu. Prostřednictvím Bible k nám Bůh promlouvá lidským jazykem, kterému rozumíme, přesto je správné pochopení do značné míry podmíněno upřímností a čistotou našeho srdce, které má odrážet Boží dokonalý charakter, tj.abychom se skrze Písmo mohli učit a být vychováváni v Kristově spravedlnosti.4 V této souvislosti nesmíme zapomenout na věčně platný morální Zákon – Desatero, které nebylo zjeveno jako myšlenka, ale fyzicky dáno v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj, kde pobýval 40 dní v Hospodinově blízkosti. Těchto deset přikázání je natolik důležitých, že je do kamenných desek psal sám Bůh.5
Nejen to nás vede k otázce, jak je možné, že se jednotlivé překlady Bible liší, a dokonce i takzvané Biblické kánony.6 Například do katolické Bible byly v 16. století přidány tzv. Apokryfy, které jsou sice podepsány jmény některých velkých proroků a apoštolů, avšak jejich jména si praví autoři jen vypůjčili, aby svému dílu dodali na důvěryhodnosti. Jedná o novější texty pocházející z období 2. století po Kristu, jež zachycují spíše lidový pohled na křesťanství v daném období. Knihy nejsou přímo inspirovány Božím duchem, jsou tedy lidským autorským dílem v pravém slova smyslu. Přesto mohou být názory a myšlenky tvůrců pro čtenáře v lecčem užitečné.7
Kdo ale rozhoduje o tom, co do Bible patří, a co už ne? Např. v katolické praxi se během dlouhých staletí zformovala silná tradice, která, v době svého největšího rozmachu, začala původním biblickým textům postupně ubírat na Boží autoritě.8 Stejně tak není správné se domnívat, že církevní tradice může nějakému textu Boží autoritu naopak přisoudit. Písmo má vždy autoritu samo o sobě jakožto Slovo Boží a na člověku je, aby Jej zachovali. V reakci na povýšení lidské tradice nad Boží Zákon (i když ne jen nad něj) se v 16. století vytvořila tzv. reformní hnutí, která prosazovala návrat k původnímu Písmu zbavenému svévolně přidaných nebo zamlčených textů.
Nejvíce nejasností ovšem přinášejí rozdíly v moderních překladech. Původně hebrejské texty byly přeloženy do řečtiny, ty zas do latiny a poté do mnoha národních jazyků. A i v současnosti vznikají nové, modernější překlady s cílem přiblížit původní texty dnešnímu čtenáři. Přestože se překladatelé snaží zachovat původní význam, vždy se nutně dopouští určitého – místně a historicky podmíněného – výkladu. Úkolem církevní kanonické činnosti je pak snaha o udržení určité jednoty a konzistence Písma jako takového.9
Přemýšlení nad biblickými, náboženskými a církevními otázkami je tedy důležité. Pomáhá nám to utřídit si myšlenky, možná i získat větší jistotu při rozhovorech s nevěřícími. Primárně by se ovšem Bible neměla pro věřícího stát předmětem jazykových rozborů, ale prostředníkem, kterým k nám hovoří sám Bůh. A co je Jeho hlavním poselstvím? Americký kazatel církve adventistů, Ty Gibson, to krásně shrnuje: „Bible nám říká, že Bůh je láska.”10
Redakce Genesis Era
