Nový pohled na člověka z Nebrasky

http://creation.com/nebraska2

Andrew Sibley

Ve svém článku v archivu Talk origins Úloha „člověka z Nebrasky“ v debatě o stvoření a evoluci1 Wolf a Mellett tvrdí, že člověk z Nebrasky byl chybou poctivého vědce z nepozornosti. Důkazy však naznačují, že Osborn nález záměrně přeceňoval, protože evoluční teorie byla ohniskem boje o kontrolu nad vzdělávací politikou v Americe. Je pravda, že nález člověka z Nebrasky nakonec nebyl pro Scopesův proces klíčový, ale byl použit jako účinný nástroj k oslabení Bryana, známého odpůrce evoluce a žalobce v procesu, a sehrál užitečnou roli v kampani na podporu evoluce.

Jak to začalo

Obrázek 1. Kresba zubu člověka z Nebrasky. Zleva doprava: zadní, vnější, přední a vnitřní perspektiva. (Smith).13

Harold Cook, rančer a příležitostný paleontolog, objevil v roce 1917 malý obroušený zub, který později proslavil člověka z Nebrasky. Zub se našel v sedimentárních vrstvách v severozápadní části státu Nebraska a později se mu dostalo publicity v době, kdy na evoluci útočil William Jennings Bryan. Nález se stal také součástí veřejného sporu před důležitým soudním procesem, který se týkal budoucnosti vzdělávací politiky v Americe. Sedimentární vrstvy, v nichž byl zub nalezen, byly v té době považovány za pliocénní, ačkoli později je geologové překlasifikovali na miocénní. Přibližně o pět let později, 14. března 1922, odevzdal Cook nalezený zub Henrymu Fairfieldovi Osbornovi k identifikaci. Osborn, tehdejší prezident Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, byl známým paleontologem obratlovců a aniž by provedl rozsáhlé studie, spěšně Cookovi odpověděl na jeho vzrušené závěry: ani ne měsíc po obdržení zubu o něm prohlásil, že vypadá stoprocentně antropoidně,2 a představil jej americké veřejnosti jako doklad prvního amerického antropoidního lidoopa, jemuž dal působivé jméno Hesperopithecus haroldcookii.

Osborn sice udržoval společenské styky s episkopální církví v New Yorku, ale zřejmě sympatizoval i s reakcí a byl také předním členem Americké unie pro občanské svobody (ACLU). Pokud jde o evoluci, zastával ortogenezi a věřil, že vnitřní panteistická síla od počátku řídila vývoj člověka k předem určenému cíli. Koncem 20. let minulého století však změnil názor: přestal věřit, že se lidstvo vyvinulo z opičích předků, a pro změnu tvrdil, že opice a lidé měli společného předka a vyvíjeli se paralelními cestami ke společnému cíli. Rozepsal se o tom v knize Výstup člověka na Parnas (1927) a jeho zájmem bylo oddělit evoluci člověka od opice, zřejmě kvůli všeobecnému odmítání takového pojetí. Ve své knize se zjevným eugenickým a rasistickým podtextem také rozdělil lidstvo do tří různých „plemen“, z nichž každé se skládá z různých druhů.3

V době nálezu v Nebrasce věděl o krocích ACLU, která se snažila zpochybnit platný zákaz bránící výuce evoluce na některých školách. Křesťanští aktivisté dosáhli toho, že se na mnoha amerických školách vyučoval pouze kreacionismus, což se nelíbilo evolucionistům v době, kdy se v Americe vytvářela vzdělávací politika. Zdá se, že zub z Nebrasky poskytl užitečný materiál na podporu evoluce v několika letech před Scopesovým procesem, který se později konal v Daytonu ve státě Tennessee.4

Foto: Dave Pape, wikipedia.orgObrázek 2. Pekari Wagnerův (Catagonus wagneri) v Zoo Phoenix, Phoenix, Arizona. Toto zvíře bylo kdysi považováno za vyhynulé a je podobné pekariovi, z nějž pochází zub z Nebrasky.

Evolucionisté se dnes snaží tento falešný nález bagatelizovat, prohlašují, že nebyl široce přijat vědeckou komunitou, a tvrdí, že šlo o prostý omyl, který sami evoluční vědci rychle napravili. Například Wolf a Mellett1 uvádějí, že další objevy pomohly omezit škody, které evoluční vědě způsobily následky objevu hesperopitheca – například objev australopitheca a sinanthropa, později známého spíše jako pekingský člověk. Podvodný nález piltdownského člověka také působil v myslích lidí a pomáhal vytvářet ovzduší přijetí evoluce ve společnosti v období 20. let minulého století. Způsob, jakým byl člověk z Nebrasky prezentován, však není tak snadné odbýt jako pouhou chybu. Zkoumání dostupných důkazů a prohlášení naznačuje, že byl použit nejen k propagaci evoluce v myslích veřejnosti před důležitým a pečlivě připraveným soudním řízením, ale také k oslabení Bryana, který byl v té době hlavním odpůrcem evoluce v Americe.

Prasečí zub měl sice určité drobné podobnosti s lidskými stoličkami, pokud jde o celkovou velikost a tvar, ale taková podobnost mezi zuby pekariů a lidí byla známa. A vzhledem k tomu, že byl značně obroušený, Osborn vlastně nesplnil svou povinnost předního vědce, když nevěnoval před svým oznámením více času a péče jeho studiu. Mladý Osbornův kolega W.D. Matthew spolu s Haroldem Cookem napsali v roce 1909 společný článek, který vysvětloval velkou podobnost mezi stoličkami lidí a prasat. Matthew a Cook již dříve uvedli:

„Přední stoličky a premoláry tohoto rodu pekariů vykazují překvapivou podobnost se zuby antropoidů a každý, kdo nezná chrup miocénních pekariů, by si je s nimi mohl splést.“5

Osborn získává zub

Po obdržení zubu člověka z Nebrasky Osborn rychle zhotovil několik jeho odlitků a poslal je šestadvaceti institucím v Evropě a Americe (viz obrázek 1). Ačkoli evolucionisté mohou tvrdit, že tato chybná identifikace byla pouhým omylem způsobeným příliš bujnou fantazií, v několika letech a měsících před důležitým soudním procesem, který zpochybnil Bryanova tvrzení, sloužil tento zub k velmi užitečným účelům. Osborn tento nález propagoval s velkým nadšením a několik měsíců před slavným Scopesovým procesem podlehl pokušení získat z něj co největší publicitu ve výměně názorů s odpůrcem evoluce Bryanem.

Pokud se však podíváme na Osbornova stanoviska z období, kdy již vyprchalo jeho prvotní nadšení, zdá se, že v pozdějších prohlášeních začíná svůj názor opatrně vymezovat s určitou mírou nejistoty, než se vrátí k „pravdě“ o tomto zubu. Zřejmě si pečlivě chránil svou pověst poté, co se v Británii objevily neshody s významnými paleontology ohledně nálezu v Nebrasce. Skupina předních amerických paleontologických autorit zpochybnila pravost fosilie a 6. ledna 1923 pronikla tato zpráva do časopisu American Museum Novitates. Po počátečním nadšení se tehdy Osborn spokojil se střední cestou, když fosilii označil za antropoidního lidoopa, i když ne nutně za přímého předka člověka.

Zdá se, že několik měsíců před Scopesovým procesem Osborn využil zub z Nebrasky k tomu, aby v lidech zanechal dojem, že evoluční vědci jsou přesvědčeni, že zub pochází z opočlověka. … Nebylo to nic jiného než úmyslný podvod.

Na počátku 20. let minulého století, tedy ještě před nálezem tohoto zubu, zahájil Bryan po ukončení své slavné politické kariéry kampaň proti evoluci na obranu křesťanské víry a byl považován za hlavní a rostoucí hrozbu pro evoluci. V roce 1921 kázal přímo proti tomuto učení a poznamenal, že Darwin dal lidstvu rodokmen začínající ve vodě a poté sledoval jeho rodokmen až k evropským opicím, přičemž Američanům nepřiznal ani luxus amerických předků! Během svých přednášek a diskusí také zjistil, že ve školách, kde se evoluce vyučovala jako fakt, byl výsledkem negativní dopad na křesťanskou víru, a poznamenal:

„Výuka evoluce jako faktu spíše než pouhé teorie způsobila, že studenti ztratili víru v Bibli, nejprve v příběh o Stvoření a později i v další doktríny, které jsou základem křesťanského náboženství.“6

„Největším nepřítelem Bible je množství, a oním množstvím jsou dnes věřící v darwinovskou hypotézu, že člověk je rodovým potomkem nižších živočichů.“7

V důsledku náboženského a vlasteneckého cítění v mnoha částech Ameriky však evoluce nebyla v americké společnosti zcela akceptována a na mnoha školách se nadále vyučovalo kreacionisticky. Osborn si uvědomil, že Bryan ohrožuje evoluci, a jako vedoucí představitel darwinistů v Americe začal proti němu vést kampaň. V New York Times 5. března 1922 publikoval Osborn článek, v němž Bryana vyzval, aby se nebál čelit důkazům evoluce. Osborn uvádí:

„Kdyby pan Bryan s otevřeným srdcem a myslí opustil všechny své knihy a všechny disputace mezi lékaři a studoval z první ruky prosté archivy přírody, všechny jeho pochybnosti by zmizely; neztratil by svou víru; stal by se evolucionistou.“8

Foto z wikipedia.orgWilliam Jennings Bryan. Falešnou identifikaci zubu z Nebrasky využil Osborn k útoku na Bryanovu integritu.

Shodou okolností o pouhých devět dní později, 14. března 1922, obdržel Osborn obroušený zub právě ze státu Nebraska, odkud Bryan pocházel. Jak naznačují Wolf a Mellett, tento zub přinejmenším zatemnil Osbornův úsudek, takže možná nedokázal ovládnout své nadšení, když jej představoval světu jako důkaz amerického opočlověka. Na vyhlášení Národní akademie věd v roce 1922 použil Osborn tento artefakt k zesměšnění Bryanovy víry a doporučil mu, aby si přečetl jistou pasáž z knihy Jobovy [12,8]: „Ptej se země a ona tě poučí“. Osborn označil jako „pozoruhodnou hříčku náhody, že první zeminou, která o tomto tématu promluvila, je písčitá země ze středopleistocenních usazenin Snake Creek v západní Nebrasce.“9

Hříčka náhody – budiž, ale Osborn také posměšným tónem naznačil, že hesperopithecus by se měl ve skutečnosti jmenovat bryopithecus, a označil Bryana za nejvýznačnějšího primáta v Nebrasce. Osborn také s radostí svěřil obranu zubu z Nebrasky do rukou svého blízkého spolupracovníka Williama Kinga Gregoryho. Gregory, který byl pověřen dalším zkoumáním nálezů, porovnal fosilii se zuby lidoopů a opic a v prvním článku z roku 1923 uvedl, že „spojuje znaky, které se vyskytují u stoliček šimpanze, pithecanthropa a člověka, ale… sotva lze tvrdit více než to, že hesperopithecus byl strukturálně příbuzný všem třem.“ V pozdějším článku z téhož roku Gregory zřejmě trochu změnil směr a uvedl, že nejbližší podobnost je se „skupinou goril a šimpanzů“. Na jaře 1925 pokračoval v terénních pracích v Nebrasce a začal objevovat důkazy o tom, že to, co se v zemině tohoto státu skutečně našlo, byl zub pekariho, druhu prasete (obr. 2). Toto dílo však bylo sepsáno až v roce 1927, po skončení Scopesova procesu.

Hesperopithecus a Scopesův proces

V květnu 1925, pouhé dva měsíce před Scopesovým procesem a přibližně tři roky poté, co zub z Nebrasky poprvé získal, se Osborn k tématu znovu vrátil, tentokrát s úmyslnou lstí, zatímco se směle prohlašoval za hlasatele pravdy. V roce 1923 Gregory prohlásil, že zub je nejblíže zubu gorily nebo šimpanze, takže silná souvislost s člověkem je nepřijatelná. Na jaře 1925 začal Gregory také objevovat důkazy, že fosilie pochází z pekariho. Osborn si jistě byl vědom těchto pozdějších zjištění a pochybností jiných kolegů, ale zřejmě je ignoroval a vrátil se k tématu země promlouvající k lidstvu. Rozhodl se zakrýt skutečný hlas země, takže následující Osbornovy kategorické výroky jsou parodií na vědeckou pravdu, i kdyby v té době nevěděl o Gregoryho zjištěních z roku 1925 (o čemž lze pochybovat). K tomu uvádí:

„Co uděláme se zubem z Nebrasky? Máme jej zničit, protože narušuje naši dlouho zakořeněnou představu, že rodina lidoopů se nikdy nedostala do západního světa…? Nebo budeme pokračovat ve svém pátrání, ať už je jakkoli obtížné a bezradné, s důvěrou, inspirovanou napomenutím knihy Jobovy, že budeme-li se země vytrvale dotazovat, dostaneme časem slyšitelnější a zřetelnější odpověď? Rozhodně nebudeme tento kousek pravdy odmítat jen proto, že nezapadá do našich zažitých představ a že v současné době představuje sice nepatrný, ale nezvratný důkaz, že lidoopi putovali z Asie do Severní Ameriky.“10

Zdá se, že několik měsíců před Scopesovým procesem Osborn využil zub z Nebrasky k tomu, aby v lidech zanechal dojem, že evoluční vědci jsou přesvědčeni, že zub pochází z opočlověka. Jako by opouštěl svou dřívější vynucenou opatrnost právě v době, kdy Gregory, jeho blízký kolega, nacházel další důkazy, které vyžadovaly úplné odmítnutí Osbornovy identifikace antropoidů. Nebylo to nic jiného než úmyslný podvod. V sérii esejů z května 1925 Osborn napsal, že nadcházející soudní proces postaví  „velkého plebejce“ na lavici obžalovaných a pokusí se získat sympatie mas pro evoluci a proti Bryanovi a jeho biblické křesťanské víře. Bryan vyčkával téměř až do začátku soudního procesu a 7. července 1925 napsal do časopisu The Forum důrazný útok, v němž naznačil, že Osbornova zaujatost ve prospěch evoluce je tak silná, že ho vedla k tomu, aby přijal za pravdu absurditu:

„Profesor Osborn je natolik zaujatý ve prospěch zvířecího původu člověka, že s nadšením přijímá jako důkaz i ty nejabsurdnější historky. Každý nový exponát – bez ohledu na to, do jaké míry je výplodem rozjitřené fantazie – ho povznáší do nových výšin nadšení a sám o sobě mu poskytuje dostatečný základ pro neměnné přesvědčení… Jeho posledním ‚nově objeveným důkazem‘ je dávno ztracený svědek dopadený v Nebrasce. Pravděpodobně by byl pro něj ‚nevyvratitelný‘, i kdyby se našel v nějakém jiném státě – všechny důkazy na jeho straně se mu zdají ‚nevyvratitelné‘ – ale skutečnost, že k tomu došlo v Nebrasce, mém domovském státě po třetinu století, značně znásobila jeho hodnotu. Kdosi hledal fosilie v písečném kopci a narazil na osamocený zub… Tělo zvířete zmizelo a všechny ostatní kusy ‚nezničitelné slonoviny‘ se ztratily; nezachovala se ani čelistní kost, která by tomuto Sampsonovi [sic] vědeckého světa poskytla zbraň, kterou by mohl použít proti dnešním Filištínským. Ale zub v hrsti je podle něj neporazitelná zbraň. Nálezce tohoto drahocenného zubu, vědom si toho, že může ovlivnit jen málokoho, a to i z těch, kteří dávají přednost spekulacím před rozumem, si moudře vybral profesora Osborna. Spěšně svolal několik spřízněných duchů, téměř stejně důvěřivých jako on sám, a ti provedli pitvu vyhynulého zvířete, které bylo svého času hrdým majitelem tohoto ‚nekonečně malého‘ a ‚bezvýznamného‘ zubu. Po zralé úvaze slavnostně usoudili a oznámili, že zub je dlouho hledaným a toužebně očekávaným chybějícím článkem, na který svět čeká. Profesorova logika je v každém článku děravá, ale není o nic horší než logika jeho požehnaných společníků, kteří po svém odmítnutí autority Božího slova jsou jako vyděšení lidé ve tmě, kteří se snaží najít něco, oč by se mohli opřít.“11

Přízrak hesperopitheka se nepochybně otiskl do lidských myslí, přičemž Osborn ani Gregory během procesu nepodali žádné odvolání, přestože věděli a stále více pochybovali o tom, co se ve skutečnosti našlo.

O pět dní později, 12. července, na začátku Scopesova procesu, Osborn reagoval poněkud netypickým způsobem a opět změnil taktiku. Zdá se, že v červnu a na začátku července 1925 si více a více uvědomoval, že důkazy z Nebrasky, které Gregory objevil, nepodporují jeho tvrzení, že zub pochází z opice. Svůj článek v New York Times však nevyužil k tomu, aby opravil mylné představy, ale pustil se do důrazné obhajoby evoluce. Osborn přetiskl Bryanovo o pět dnů starší tvrzení, aby zanechal dojem, že nález z Nebrasky je stále důkazem evoluce, ale pak se o něm ve svém vlastním textu ani nezmínil.

Zdá se, že během Scopesova procesu nebyly předloženy žádné důkazy na podporu existence hesperopitheka. Poté, co Osborn, který měl být původně k soudu předvolán jako vědecký svědek, vytvořil v myslích lidí silný dojem, mohl odejít od důkazů. Nakonec ani nebyl požádán, aby u soudu vypovídal. Je možné, že se ACLU obávala, že Bryan pohřbí její šance pravdou z Nebrasky; právní týmy často mění strategie před soudními procesy, aby pro své klienty dosáhly co nejlepšího výsledku. Pravdou však zřejmě je, že tým obhájců chtěl ve skutečnosti soud prohrát, aby se mohl odvolat k vyšší instanci a získat tak ústavní rozsudek ve prospěch výuky evoluce.12 Ačkoli zub zřejmě nebyl předložen jako důkaz, přízrak hesperopitheka se nepochybně otiskl do lidských myslí, přičemž Osborn ani Gregory během procesu nepodali žádné odvolání, přestože věděli a stále více pochybovali o tom, co se ve skutečnosti našlo.

Evropské reakce na člověka z Nebrasky

Vliv člověka z Nebrasky se rozšířil i do Evropy. Jak jsme již zmínili, Osborn byl také zodpovědný za zhotovení odlitků zubu a jejich odeslání do 26 dalších institucí v Americe a Evropě, aniž by projevil velkou opatrnost ohledně skutečné povahy artefaktu. V Británii byly reakce smíšené: někteří paleontologové vyjadřovali skepsi, jiní byli novým nálezem nadšeni. Grafton Eliot Smith byl tímto objevem naprosto nadšen a v článku v The Illustrated London News tvrdil, že hesperopithecus je třetím objevem rodu vyhynulých hominidů, který se zařadil po bok eoanthropa a pithecanthropa.13 Tento článek doprovázela pozoruhodná ilustrace Amedee Forestiera (obr. 3), o níž Forestier později uvedl, že vychází z pithecanthropa, pozůstatků člověka jávského.14 Smithův článek odkazoval na Forestierovu nápaditou kresbu a rozvedl ji zmínkou o různých savcích, kteří byli rovněž nalezeni ve stejných vrstvách. Forestierovy černobílé ilustrace byly pozoruhodné tím, že oživovaly představy antropologů a archeologů a v prvních desetiletích dvacátého století se často objevovaly v Illustrated London News. Když Forestier v roce 1930 zemřel, v nekrologu stálo:

Obrázek z wikipedia.orgObrázek 3. Umělecká popularizace hesperopitheca od Forestiera. (Smith).13

„[Zvláště] se zajímal o pravěkého člověka a rád jej oživoval, a to nikoli fiktivními představami, ale co nejpečlivějšími rekonstrukcemi založenými na vědeckém výzkumu.“15

Forestierovy kresby měly zcela zjevně velký vliv na společnost, protože zdánlivě předkládaly interpretaci sebemenších nálezů jako nezpochybnitelnou pravdu. Právě tento typ lživých ikonických ilustrací a příliš sebevědomých a neověřených tvrzení evolucionistů vedl sira Ambrose Fleminga k tomu, aby se proti nim ohradil ve svém projevu v roce 1935 na prvním veřejném shromáždění protestního hnutí proti evoluci:

„V posledních letech byla darwinovská antropologie vnucována veřejnosti četnými knihami nebo bohatě ilustrovanými časopisy takovým způsobem, že se vytvořilo přesvědčení, že jde o zcela jistou vědeckou pravdu, a veškeré námitky proti ní byly považovány za důsledek neznalosti nebo fanatismu.“16

Jedním z těch, kdo se k nálezu v Nebrasce vyjadřovali opatrněji, byl Arthur Smith Woodward, který se proslavil svým podílem na „nálezu“ piltdownského člověka, jenž byl později odhalen jako podvod. K nálezu zubu z Nebrasky se však stavěl poněkud skepticky a prohlásil, že takový nález se mu zdá nepravděpodobný, což zřejmě vycházelo z jeho evropských předsudků. Naznačoval, že takový artefakt nelze v Severní Americe nalézt bez přesvědčivějších důkazů.17 Woodward si možná také chtěl zachovat prvenství své vlastní práce v Piltdownu.

Osborn byl v důsledku tohoto britského sporu poněkud rozpolcen a poznamenal, že profesor Elliot Smith projevil pro nález v Nebrasce příliš velké nadšení, zatímco jiní, například Woodward, byli příliš nedůvěřiví. Právě v důsledku této dvojznačnosti a připomínek kolegů se Osborn ocitl v situaci, kdy si musel zachovat neutralitu a tvrdit, že člověk z Nebrasky je antropoidní opice.

Po skončení soudního řízení

Když Scopesův proces skončil a uplynulo několik let, objevily se skutečné důkazy o zubu z Nebrasky. Bohužel Bryan, který soud vyhrál, zemřel o pět dní později, 26. července 1925, a nikdy se o nich nedozvěděl. Zdá se, že soudní proces se podepsal na Bryanově zdraví.17 Přestože Gregory věděl, že zub pravděpodobně není tím, čím se před soudním procesem v červnu 1925 zdál, trvalo ještě dva a půl roku, než bylo Gregoryho odvolání konečně publikováno v časopise Science.18 S rozpaky nad Nebraskou změnil Osborn také svůj názor na evoluci člověka a namísto toho tvrdil, že se lidstvo vyvíjelo paralelně s evolucí lidoopů.

Největší škodolibou radost z pádu Nebrasky měli evropští paleontologové, kteří chtěli získat body proti svým americkým konkurentům. Elliot Smith, který se možná cítil oklamán a zapomněl na své dřívější nadšení z nálezu, poznamenal, že v pádu tohoto amerického „playboye západního světa“ našel určitou zábavnou hodnotu.19 Francouz Marcellin Boule byl vůči hesperopithekovi od počátku skeptický a prohlásil o něm, že jde o „lekci pro paleontology s příliš bujnou fantazií.“20 Na tuto lekci si vzpomněl dokonce ještě v roce 1957 a komentoval ji slovy, že „z opočlověka z Nebrasky se stal ‚prasočlověk‘“. 21

Po Bryanově smrti dokázalo jen málo lidí bojovat proti evoluci. Významnou výjimkou byl baptistický pastor John Roach Straton z New Yorku. Původně sice věřil v evoluci, ale později se stal jejím rozhodným odpůrcem. V roce 1924 kritizoval Osbornovo newyorské muzeum a označil „síň lidského věku“ za „humorné oddělení“.22 Později v roce 1928 našel v aféře s hesperopithekem dostatek munice proti Osbornovi a evoluci. Straton se poměrně barvitě vyjádřil, že nález z Nebrasky by se měl jmenovat

„hesperopigdonefoolem osborniicuckoo na počest samotného pana Osborna, který se zubu horlivě zastával a po kukaččím způsobu říkal ‚já také‘ ke škodolibě dogmatickým tvrzením Cooka, Gregoryho a dalších. … [Hesperopithecus] ospravedlňuje mé tvrzení, že evoluce je největší podfuk v dějinách lidské mysli.“23

Závěry o této epizodě

Wolf a Mellett uvádějí tři důvody, proč se Osborn mohl dopustit této chyby. Za prvé naznačují, že přítomnost některých afrických druhů, například antilop, ve stejných amerických vrstvách, v nichž se našel zub, umožnila určité srovnání s různými programy výzkumu afrických lidoopů. Domnívali se, že když se do Ameriky dostaly antilopy, mohly se tam dostat také lidoopi. Vzhledem k Osbornově rychlému závěru o nálezech je však pochybné, zda měl skutečně čas na takovéto jemné úvahy.

Za druhé naznačují, že úlomky a odštěpky kostí nalezené v těchto vrstvách se podobají výsledkům lidské činnosti, ačkoli, jak se ukázalo, tyto nálezy se lépe vysvětlují stravovací činností hyen, které rozbíjejí kosti, aby z nich získaly dřeň. William Buckland na počátku 19. století prokázal, že úlomky kostí v jeskyních Kirkdale v Yorkshiru byly opracovány hyenami. Když svého domácího mazlíčka, hyenu jménem Billy, krmil zbytky kostí, nacházel na nich stejné stopy po zubech jako na kostech nalezených v yorkshirském jeskynním systému.24

Za třetí Wolf a Mellett naznačují, že zub byl značně obroušený a jako takový měl velkou podobnost se zubem primáta. Tvrdí také, že se mohl otočit o 90 stupňů ještě za života zvířete, čímž vznikly neobvykle tvarované znaky, které mají více společného s obroušením zubů primátů než prasat. Ačkoli na podporu tohoto tvrzení uvádějí doložené nálezy, připouštějí, že Osborn měl být opatrnější, zejména ve světle výzkumu Cooka a Matthewa.

Osborn si tedy měl přinejmenším při své prvotní identifikaci počínat obezřetněji, zvláště když si jeho blízký kolega podobnosti všiml a publikoval ji již o několik let dříve. Později, když se začalo ukazovat, že tento zub pochází z prasete, měl Osborn přiznat svůj omyl ještě před zahájením Scopesova procesu a nepokračovat v popularizaci tohoto zubu jako důležitého pravdivého nálezu, čímž umožnil, aby skutečná pravda zůstala skryta dalšího dva a půl roku. I když by evoluční komunita chtěla tuto epizodu bagatelizovat jako pouhý omyl způsobený přílišným nadšením, některé její aspekty vypadají jako záměrně podvodný plán ze strany Osborna a evolučního establishmentu. Zub byl nalezen ve státě Nebraska, odkud pocházel Bryan, a světu byl odhalen jen několik dní poté, co Bryan zahájil kampaň proti evoluci ve významné publikaci. Osborn musel vědět, že zuby prasat, zejména ty značně obroušené, jsou velmi podobné zubům primátů a lidí.

Poté, co Osborn po svém počátečním nadšení projevil jisté rozpaky pod vlivem kritických komentářů z Evropy, se několik týdnů před zahájením Scopesova procesu vrátil k plné propagaci této fosilie jako faktického důkazu evoluce. Na začátku procesu však o něm jednoduše přestal mluvit, místo aby přiznal jeho chybnou identifikaci. Přestože se zub ani Osborn u soudu neobjevili, vznikl dojem, že Osborn plně podporuje jeho souvislost s opočlověkem. Zdá se však, že tým obhájců ve Scopesově procesu chtěl prohrát, aby se mohl odvolat k vyššímu soudu a dosáhnout ústavního rozsudku. Je tedy pravděpodobnější, že zub z Nebrasky byl použit jako nástroj k útoku na Bryana, který byl považován za významného a nebezpečného kritika evoluce. Je těžké se ubránit závěru, že veškeré toto falšování důkazů bylo provedeno v rámci politické kampaně, vedené prostřednictvím soudů, s cílem prosadit výuku evoluce ve školách a odstranit výuku o Stvoření.

Slavný Scopesův soudní případ byl zinscenován jako odvetný úder proti vlivu kreacionistického myšlení v Americe a školní výuce kreacionismu. Evoluční vědci, kteří se prohlásili za strážce dobrých vědeckých standardů, měli jednat čestněji vzhledem ke svému vzdělání a výcviku, místo aby zjevně falšovali důkazy. Navzdory svému postavení ve společnosti vydávali velmi odvážná prohlášení o zubu na základě těch nejchatrnějších důkazů a své závěry široce a hlasitě publikovali. Navzdory opačným tvrzením evolucionistů se případ jeví jako součást záměrné kampaně nebo dokonce jako trik s důvěrou ze strany předních amerických paleontologů a nelze jej odbýt jako pouhý omyl. Můžeme se ptát, jak se tímto záměrným falšováním důkazů zlepší vzdělávání dětí.

Odkazy

1. Wolf, J. a Mellett, J.S., The Role of ‚Nebraska man‘ in the creation-evolution debate (Úloha „člověka z Nebrasky“ v debatě o Stvoření a evoluci), Creation/Evolution (National Center for Science Education) 16:31-43, 1985. Zpět na text.
2. Fairfield, O.H., Hesperopithecus, the first anthropoid primate found in America (Hesperopithecus, první antropoidní primát nalezený v Americe), American Museum Novitates 37:1-5, 1922. Zpět na text.
3. McCalla, A., The Creationist Debate, Continuum, London, s. 133, 2006. Zpět na text.
4. Viz např: Taylor, I., ‘Nebraska Man’ revisited (Ještě jednou člověk z Nebrasky), Creation, 13(4):13, 1991. Zpět na text.
5. Matthew, W.D. a Cook, H.J., A Pliocene fauna from western Nebraska (Pliocénní fauna ze západní Nebrasky), Bulletin of the American Museum of Natural History 26:361-414, 1909. Zpět na text.
6. Citováno v McCalla, ref. 3, p.161. Zpět na text.
7. Bryan, W.J., The Bible and Its Enemies (Bible a její nepřátelé), The Bible Institute Colportage Association, Chicago, IL, str. 19, 1921. Zpět na text.
8. Osborn, H.F., Evolution and religion (Evoluce a náboženství), The New York Times, Sec. 7, s. 2, 14, 5. března 1922. Zpět na text.
9. Osborn, H.F., Hesperopithecus, the first anthropoid primate found in America (Hesperopithecus, první antropoidní primát nalezený v Americe), Proceedings of the National Academy of Sciences 8:245-246, 1922. Zpět na text.
10. Osborn, H.F., The Earth speaks to Bryan (Země promlouvá k Bryanovi), The Forum 73:796-803, 1925. Zpět na text.
11. Bryan, W.J., Mr. Bryan speaks to Darwin (Pan Bryan hovoří k Darwinovi), The Forum 74:101-107, 1925. Zpět na text.
12. McCalla, A., ref. 3. p. 161. Zpět na text.
13. Smith, G.E., Hesperopithecus: the ape-man of the western world (Hesperopithecus: opičí člověk západního světa), The Illustrated London News, str. 944, 24. června 1922. Zpět na text.
14. Forestier, A., The earliest man tracked by a tooth: an ‚astounding discovery‘ of human remains in Pliocene strata (Nejstarší člověk vystopovaný podle zubu: „ohromující objev“ lidských ostatků v pliocenních vrstvách) (Rekonstrukční kresba A. Forestiera), The Illustrated London News, str. 942-943, 24. června 1922. Zpět na text.
15. Quennel, C.H.B., Mr. Amedee Forestier (Pan Amedee Forestier), The Times (Londýn), s. 19, 19. listopadu 1930. Zpět na text.
16. Anonym, Teaching of organic evolution: a protest meeting (Výuka organické evoluce: protestní setkání), The Times, 13. února 1935. Zpráva o projevu sira Ambrose Fleminga na prvním veřejném shromáždění protestního hnutí Evolution, které se konalo v Londýně 12. února 1935. Zpět na text.
17. Woodward, A.S., The earliest man? (Nejstarší člověk?) The Times (Londýn), str. 17, 22. května 1922. Zpět na text.
18. Gregory, W.K., Hesperopithecus apparently not an ape nor a man (Hesperopithecus zřejmě není ani opice, ani člověk), Science 66:579-581, 1927. Zpět na text.
19. Smith, G.E., The evolution of man (Evoluce člověka); in: Early Man: His Origin, Development and Culture (Raný člověk:
    
    Jeho původ, vývoj a kultura), Ernest Benn Limited, London, str. 13-46, 1931. Zpět na text.
20. Boule, M., La vraie nature de l’Hesperopithecus, L’Anthropologie 38:208-209, 1928. Zpět na text.
21. Boule, M. a Vallois, H.V., Fossil Men: A Textbook of Human Palaeontology (Fosilní lidé: učebnice lidské paleontologie), Thames and Hudson, London, 1957. Zpět na text.
22. Anon, Dr. Straton napadá Přírodovědné muzeum, The New York Times, Sec. 2, s. 1, 9. března 1924. Zpět na text.
23. Straton, J.R., Dr. Straton nabízí debatu o „prasečím zubu“, The New York Times, str. 19, 27. února 1928. Zpět na text.
24. Cadbury, D., The Dinosaur Hunters (Lovci dinosaurů), 4th Estate: Londýn, s. 74-76, 2001. Zpět na text.