Alexander Koyré (1892-1964)

Filosof vědy Alexander Koyré se během svého života věnoval hlavně počátkům novověké vědy, začal však jako historik náboženství a odtud čerpal hlubší porozumění pro myšlenky a vývoj věd od 16. století, jak o tom svědčí například jeho kniha: Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu. Byl totiž přesvědčen, že i spisy vědců je třeba chápat na pozadí jejich doby. Zabýval se zejména Galileim, Descartem, Platónem a Newtonem a ve své nejslavnější knize, o které dnes bude řeč, jménem: Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru¹ popsal proměny pohledu na svět a na prostor od Mikuláše Kusánského a Giordana Bruna k Newtonovi. Koyré odmítal pozitivistickou představu, že by ke změnám v pohledu na svět vedla pouze experimentální fakta. Podle něho jde především o změnu teoretického pohledu, který pak vede i výběr a uspořádání experimentů. Ukázal také, že lidé jako Galileo experimentovali podstatně méně, než by se mohlo zdát.

Podobně jako český filosof Jan Patočka, zabýval se i Koyré problémem „dvojího světa“, v němž moderní člověk žije: vedle světa běžného života, chápeme svět také v pojmech abstraktní matematizované vědy, která důležité části lidského světa (hodnoty, intuice, krásu, víru, lidské vztahy apod.) z metodických důvodů vypouští. Přitom – jak Koyré ukázal – dokonce i při vědeckých objevech hrají tyto stránky důležitou roli. Na počátcích novověké vědy tak můžeme vidět, jakým způsobem rostla věda ruku v ruce s náboženskými, teoretickými a metafyzickými úvahami, které často svým objemem převyšovaly experimenty, a udávali směr k dalšímu vývoji.

Mikuláš Kusánský (1401-1464)

Mikuláš Kusánský stojí na rozmezí středověku a novověku. Bývá vnímán jako poslední figura středověkého myšlení, přesto že z něj již pociťujeme závan novoty. Ústřední motiv Kusánského díla je takzvaná Docta ignorantia, poučené nevědění. Nejsme schopni poznat celou pravdu světa, tu zná jen Bůh. Ten je v každé jednotlivé věci, a přeci je ve všech. Ukazuje se nám v protikladech. Křivka a přímka jsou protikladné. Kružnice a přímka jsou dvě zcela rozdílné věci. Avšak kdyby byl kruh nekonečně veliký, shodoval by se s tečnou². Velikost, malost i zakřivenost, má význam pouze pokud se na ně díváme jakožto konečné kvality. Z absolutní perspektivy Boží, která stojí mimo tato určení, nemají žádný smysl.
Kusánský z tohoto důvodu ještě nemluví o nekonečnosti, ale o neomezenosti světa. I to je však velký krok od tehdejší představy světa jakožto uzavřené, konečné sféry, která mezi učenci převládala od dob Aristotelových.
Dokonalá sféra podle Kusánského ve světě neexistuje. Země proto nemůže být v absolutním středu vesmíru, to vyžaduje dokonalost, která je vlastní pouze Bohu.

Země tak má určitý pohyb, ne ale rotaci, jak o tom uvažujeme dnes, či heliocentrický pohyb, který zavedl až Koperník, ale pohybuje se jaksi relativně vůči středu vesmíru, ve kterém přebývá pouze Bůh. Země je mu však nejblíž, i když je její pohyb nekonečně malý. Musí však být, jelikož vše se musí pohybovat vůči něčemu, co je absolutně stále a nehybné, a tím je Bůh. V neomezeném světě se však zdá veškerá poloha relativní, jak tedy můžeme mluvit o nějakém středu? Zde se musíme opět odvolat na Kusánského pojetí nekonečnosti. Je-li Bůh nekonečný, můžeme říci že je ve středu světu a zároveň v každé části. Toto pojetí je jakýmsi prvotním rozkolísáním výjimečného postavení Země, která se podle Kusánského nemůže nacházet ve středu světa. Avšak jeho pojetí je stále velice vzdálení dnešnímu vědeckému obrazu nekonečného, chladného a nevlídného kosmu, ve kterém mohou být miliony planet identických s naší. Vše má podle Kusánského ve světě své vlastní Bohem předurčené místo, nic není dokonalejší než jiné, vše má ve světě svou úlohu, z které plyne i jeho smysl a hodnota.

Mikuláš Koperník (1473-1543)

Mikuláš Koperník byl prvním obhájcem heliocentrismu. Zajímavé je, že však nepovažoval vesmír za nekonečný. Svět byl podle něj uzavřenou sférou, přesto nesmírné velikosti. Několikanásobně rozšířil pojetí tehdejší velikosti kosmu, sluneční soustava se stala bodem, v porovnání s vesmírem. Ve středu Koperníkova světa stálo slunce. Hvězdy však podle něj byli nehybné, tím značně pozměnil Aristotelský systém, který předpokládal nehybnost Země a pohyb nebeské sféry společně s hvězdami. Země se tak v jeho pojetí stala jen další z planet, čímž došlo k definitivnímu rozmetání výsostného postavení země.

Giordano Bruno (1548-1600)

Giordano Bruno se Inspiruje u Kusánského, i když jej vykládá po svém. Byl velkým zastáncem nekonečného světa. Konečný svět podle něj neodpovídá kapacitě nekonečného Boha, odpírá mu možnost stvořit nekonečný svět a tím mu upírá něco z jeho nezměrné nedokonalosti. Neexistuje dostatečný důvod pro konečný svět, nikdo není schopen nalézt hranic. Nekonečný svět však musí být i nekonečně plný hvězd a planet. Takový svět musí být podle Bruna uniformní a symetrický, jelikož chápe nekonečno tak, že žádná z jeho částí se nemůže lišit od části jiné.

Nekonečný uniformní prostor, je blízko ideálnímu geometrickému pojetí prostoru, spíše než klasickému pojetí prostoru Aristotelovskému. Je plný pohybu a změny, to značí jeho životnost, kterou Bruno vnímá s optimismem. Stejně tak vnímá nekonečnost světa a raduje se z velikosti Božího stvoření. Znamená to však, že Země nemá vůbec žádné ústřední postavení, a je se svým Sluncem pouze jedna soustava z mnohých, umístěna v cela náhodném prostoru bez středu. Proč by tak měla být významná pro Boha? I dnes chytáme závrať, pokoušíme-li se představit si nezměrnost vesmíru, z jehož takřka nekonečná rozlehlost nám dává pocit bezvýznamnosti. Tento nihilistický předobraz nalézáme v určité podobě již u Giordana Bruna, a dost nejspíše vzbuzoval tyto zvláštní emoce již u svých čtenářů. Pro svá pojednání byl nakonec církví označen za kacíře a upálen. Pojetí Bruna je ve finále velice magické a proto ne-moderní, předpokládá například oduševnělé. Avšak jeho vize nekonečného světa se stala velmi vlivná ve vývoji novověké vědy a stala se takřka prorockou.

Galileo Galilei (1564-1642)

Galileo Galilei díky vynálezu zdokonaleného dalekohledu, objevu řadu nových hvězd, planet a také hory na měsíci. Opět se zvětšuje domnělá velikost vesmíru. Galileo objev samotný, však stále čekal na myslitele a vědce, kteří se jej chopí. Jaké nové poznatky přináší objev nových hvězd a planet o světu jako celku, totiž vůbec nebylo zřejmé. K tomu je potřeba vzít zmíněné empirické poznatky a dát je do kontextu aktuálního náhledu na svět, zjisti, do jaké míry s ním korespondují či naopak nekorespondují a jaké nové důsledky přináší například v otázce konečnosti a nekonečnosti světa. Zajímavé je, že Galileův dalekohled jako by ořezával záření hvězd, nejevily se tím pádem větší, v poměru k jejich přiblížení. Tím byl vyvrácen argument dánského astronoma Tycho de Braheho, který tvrdil, že hvězdy by měli být v kopernikánské koncepci větší než celá soustava. Galileo se však nepřiklání v otázce nekonečnosti a konečnosti vesmíru na žádnou stranu, je však zjevné že věřil při nejmenším v jeho neomezenost.

Johannes Kepler (1571-1630)

Johannes Kepler, známy astronom, byl stejně jako Koperník zastánce konečného světa. Právě koncepce Giordana Bruna byla pro Keplere významná, jelikož se prostřednictvím úchvatných Galileových objevů snaží se zpochybnit nekonečnost světa, tím, že se pokouší vyvrátit Giordanovu koncepci homogenního vesmíru, za účelem dokázání výjimečného postavení Země. Podle jeho výpočtů, jsou mnohé hvězdy, které Galileo mezi sebou tak blízko a jsou tak veliké, že by pohled z jedné na druhou zakrýval takřka celý obzor. Z toho tedy usuzoval na výjimečná pozorovací poloha země. Kdyby hvězdy, co se jeví kousek od sebe, byli ve skutečnosti velice vzdáleny, byl by to argument proti homogennosti. Také, nemůže být žádná hvězda nekonečně daleko, jelikož bychom ji nikdy neviděli. Nekonečnost vesmíru a těles, by v případě sloučení těles mohla implikovat nekonečné těleso, což je paradox. Podle Keplera byli dvě možnosti, proč hvězdy nebyli vidět před vynálezem teleskopu. Buďto byli příliš malé, anebo příliš daleko. Sám Kepler se pak přikláněl spíše k druhé možnosti. Kepler se snažil být empirikem, astronomie má čerpá z pozorování, co z pozorování nemůže vycházet, to neplatí. Není třeba zbytečně spekulovat. Tím se Kepler stal jakýmsi prvním vzorem moderního empirika.

René Descartes (1596-1650)

Podle Descarta je definiční vlastností veškeré hmoty rozlehlost. Tím vlastně sloučil v jedno prostor s látkou. Smyslové poznání je podle něj dosti pochybné, často nás klame. Jasného a zřetelného vědění dosahujeme nejlépe prostřednictvím matematického a geometrického poznání světa. Odmítá však nekonečnost světa. Descartovský svět je opět pouze neomezený, což může působit poněkud zvláštně, když prostorem světa je vlastně abstraktní svět geometrický. Také připouští nekonečnou dělitelnost. Avšak kladení hranic považoval za nedostatečnost intelektu, a tak zneuznáni nekonečnosti prostoru, brali někteří jako Descartovu výhybku pro teology. Atribut nekonečna je podle Descarta možné připisovat pouze Bohu. Ten má v Descartovském systému zvláštní roli, nemůže mu připadat žádná rozlehlost. A tak otázka toho, kde ve světě vlastně Bůh je, nabývá značné komplikace. Bůh je v tomto pojetí jakýmsi Božským intelektem, který rozvrhl svět, a jehož stopy prožíváme v našem intelektu (tím je například schopnost pojmout myslí ideu nekonečna). Je jakýsi Božský hodinář, který sestrojil svět a nechává jej dále běžet.³ Toto pojetí Boha se tak notně vzdaluje od živé povahy Boha vtěleného, tak jak jej známe z Písma.

Henry More (1614-1687)

Henry More nesouhlasí s Descartovo sloučením látky a prostoru. Považuje rozlehlost za atribut i duševních substancí, které Descartes chápal jako oddělené od těla. More tak opět připisuje Bohu rozlehlost. Bůh je pro něj jaksi ze své podstaty nekonečným prostorem, který obsahuje svět. Není schopen připustit tak jako Descartes, Boha bez rozlehlosti. Běžný materiální svět, musí nebo může podléhat konečnosti nemá příčinu sám v sobě. Připisování rozlehlosti duševním substancím vzniklo z poněkud anachronického Morova myšlení, které je ovlivněno platonismem. Jeho kritické uvažování o Kartezianismu, plodící pojetí Božského, absolutního, prostoru, si nacházelo stoupence u budoucích myslitelů, ztotožňujících se s novověkým vědeckým názorem na svět. Jedním z nich byl například Isaac Newton.

Isaac Newton (1643-1727)

Isaac Newton rozlišuje hmotu a prostor. Bere čas a prostor jako dvě absolutní entity. Oproti Descartovu pojetí relativního času, závislého na tělesech, které má kořeny již u Aristotela, který pojímal čas jako úměru pohybu, například kmitů kyvadla.

Rozděluje pohyb na relativní a absolutní a stejně tak i prostor. Relativní pohyb je pohyb tělesa ve vztahu k jinému. Pohyb absolutní, je součet všech pohybů, odehrávající se na pozadí absolutního prostoru, to je základem pro Newtonův zákon setrvačnosti. Newtonovský prostor je z podstaty nedělitelný, jelikož je absolutní, nic však nebrání, aby mohl být relativně dělen v rámci experimentu, v rámci logické distinkce.

Zdokonaluje matematiku k popsání fyzikálních jevů. Newton se tak stal prvním evropským fyzikem a vědcem v pravém slova smyslu, přestože v té době se stále jednalo o přírodní filosofii, která byla s filosofií spjata. O metafyziku se však zajímal pouze aby měl k dispozici hypotézy, které mohl následně ověřovat. Schopnosti vypočítání absolutní rychlosti pohybu (například dráhy planet) se však za svého života nedočkal. Jeho systém platný až do Einsteinovi revoluce. Avšak i ona zachovala absolutní pozadí časoprostoru, na kterém se jevy odehrávají, i když odlišné.

Přestože je mu připisován objev gravitace, nebylo pro něj možné připustit, že se dvě tělesa k sobě přitahují na základě jim bytostně náležející vlastnosti, kterou, jak již dnes víme, je hmotnost. Díky matematické abstrakci, kterou praktikoval, mu však stačilo pouze popsat síly které se v daném jevu odehrávají. Přitažlivost je činitel působící trvale podle určitých zákonů, které lze popsat, přestože nevěděl, odkud se berou a co znamenají. Newton byl překvapivě velmi zbožný a byl přesvědčen že v řadě záležitostí, jsem schopni svět pouze popisovat, pochopit absolutní příčiny všech věcí nám není dáno, a náleží pouze Bohu, který je stvořil.

Richard Bentley (1662-1742)

Richard Bentley byl velmi zaujat Newtonem, přestože nebyl moc fyzikem. Zaujalo ho velice že podle Newtona ve světě existuje vakuum a prázdno, a také že síly jako gravitace nemohou mít příčinu v samotných tělesech. Toto vysvětlení se totiž vzpíralo Newtonovské mechanice, která popisovala vztahy mezi tělesy. Otázka toho, odkud čerpají tělesa tuto vlastnost, se tak jevila spíše jako metafyzická. Bentley hájí proto proti ateistickým materialistům názor, že musí být imateriální příčina čili Bůh, který kromě gravitace zapříčiňuje také to, že látka není rozmetána v prázdnu, ale má řád.

Joseph Rhapson (1668-1715)

Joseph Rhapson pokračuje v Morově pojetí rozlehlosti. Absolutizuje jeho vlastnosti a dává je do vztahu s absolutními vlastnostmi Boha ještě více přesvědčivěji než More sám. Existuje materiální rozlehlost věcí, která je dělitelná, díky tomu že existuje v absolutním prostoru. Ten je nedělitelný a nekonečný. Otázka kde? Kde se Bůh nachází? Nemá žádný význam. V nekonečnu není žádné kde. Střed je nikde a přitom všude. Kdo půjde nekonečně dlouho v nekonečném prostoru, zůstává na místě. Nekonečno tak není otázkou kvantity, ale spíše kvality. Spíše než otázkou matematiky, je otázkou metafyzickou. Stvořil-li Bůh materiální rozlehlost, musí v něm být rozlehlost nutně obsažena, (neboť kde by na ni jinak připadl, kdyby nebyla z něho samotného?), avšak musí jít o rozlehlost vyššího a dokonalejšího řádu, tak jako je v Bohu obsažen vyšší řád intelektu než v nás samotných. Bůh tak jako nebeský architekt, geometr, rozvrhl jsoucno, on jediný jej zná. My se můžeme pouze pokoušet do nekonečna jen poznávat. Poznáváme pouze pomocí pozorování a zkušenosti, z prvních získáváme viditelné pohyby, z druhých pojetí síly kvality a vzájemných vztahů. Na nich se poté zakládá matematika fyzika a chemie. Podle Rhapsona není třeba zbytečně hypostazovat a tím překračovat empirii, tím zůstává věrný Newtonovskému modelu. Na Rhapsonovi se tak ukazuje jak se metafyzický model kreacionismu a empirismus vzájemně doplňují.

Závěr

Netonowské rozdělení prostoru na Božský absolutní prostor a relativní prostor hmoty, bylo zásadním krokem ke kompletnímu převedení Božských atributů na prostor. Přestože stále věřil v Boží omnipotenci a připisoval ji veškeré síly ve světě a přestože věřil, že Bůh neustále zasahuje do světa, aby zachoval jeho funkčnost. Tuto skutečnost dobře ilustruje spor mezi Leibnizem a Clarkovi, stoupenci Newtonského světonázoru. Leibniz byl toho názoru, že Bůh stvořil nejlepší možný svět (ne dokonalý), do kterého vtiskl zákonitosti, které už ani on sám nemá potřebu měnit a zasahovat do nich (především proto, že Bůh nemůže být zodpovědný za zlo ve světě).

Přestože Newtonovský rámec přetrval, postupně se do něj obtiskovali další vlivy. Například se postupně stíral rozdíl v tom, co je substanciální vlastnost hmoty a co ne. Stačilo, že zkrátka hmota určitou vlastnost má, tedy že například podléhá gravitaci. Zda má gravitace příčinu v hmotě či ne se postupně stávalo irelevantní. Absolutní prostor, ve kterém hmota existovala, postupně přenášel svůj absolutní charakter i na hmotu, jelikož bylo podivné, že by Bůh jaksi učinil dvě odlišné části, jednu na úkor druhé odlišnou, jako by omezoval své konání jen na malý konečný svět. Zdálo se nelogické, aby nekonečný svět prostoru trval pro konečný svět hmoty. Nekonečný se tak stal i samotný hmotný svět, avšak v takovém světě již není místo pro stvoření a má příčinu sám v sobě. Prostor přejal část Božích vlastností a postupně se stával atomistickým prázdnem. Tím se věda stala postupně takřka zcela ateistickou, tak, jak ji známe dnes, ve které může Bůh hrát roli Božského hodináře, který má však daleko od Boha, kterého známe skrze Písmo a křesťanskou víru.