Vznik života aneb ohořelé zbytky teorie panspermie: bakterie v meteoritu nemohly přežít

Autor: Jonathan Sarfati
Poprvé publikováno na webu creation.com 10. října 2008
Zdroj obrázku vesmírné lodi: ESA

Pro značnou část evolucionistů ztratila myšlenka o postupném vývoji života z neživých chemických látek zde na Zemi (tj. procesem tzv. chemické evoluce, někdy označovaným jako „abiogeneze“) své kouzlo. A tak se chytili představy, že vezmou-li v úvahu celý vesmír a ne jen Zemi, je zde naděje, že se život mohl vyvinout někde jinde a poté dorazit (v podobě nějakého zárodku) k nám. Této představě se říká panspermie (teorie panspermie), z řeckého πᾶς/πᾶν (pas/pan, vše) a σπέρμα (sperma, semeno), tj. že semena (zárodky) života jsou všude ve vesmíru (viz, jak jeden evolucionista „obhajuje“ panspermii).

Klasickou formou panspermie je teorie, podle níž se tyto zárodky náhodným způsobem dostávají na komety nebo meteority (na rozdíl od představy „řízené panspermie“, kdy zárodky cíleně posílají mimozemšťané¹). Nedávný experiment však této teorii zasadil smrtelnou ránu. Ukázalo se totiž, že při vstupu do zemské atmosféry by tyto zárodky nedokázaly přežít extrémní žár vlivem tření. Ten je příčinou toho, že se z meteoroidů stávají meteory neboli „padající hvězdy“, které na krátký okamžik zazáří na noční obloze.²

Experimentální vyvrácení teorie panspermie

Vědcům z Centra molekulární biofyziky ve francouzském Orleans se minulý měsíc (září 2008) podařilo nasimulovat vstup meteoritu do zemské atmosféry připevněním úlomků hornin na tepelný štít vracející se ruské kosmické lodi (kapsle FOTON M3). Tyto úlomky byly potřísněny odolnou bakterií zvanou Chroococcidiopsis, která se měla podobat předpokládaným zárodkům života na Marsu. Horniny obsahovaly také některé mikrofosilie.

Po vytažení sondy bylo zjištěno, že mikrofosilie se zachovaly, ale bakterie Chroococcidiopsis byly zuhelnatělé, ačkoli obrysy bakteriální kolonie byly stále patrné. Hlavní autorka experimetu Frances Westallová říká:

Získané výsledky jsou nicméně problematičtější, aplikujeme-li je na samotnou teorii panspermie. STONE-6 přinejmenším ukázal, že dva centimetry (0,8 palce) horniny nestačí k ochraně organismů při  vstupu [do atmosféry].—Frances Westallová, Centrum molekulární biofyziky v Orleans

„Experiment STONE-6 naznačuje, že pokud sedimentární meteority na Marsu nesou stopy minulého života (tj. fosilie), mohly se tyto stopy bezpečně dostat na Zemi. Získané výsledky jsou nicméně problematičtější, aplikujeme-li je na samotnou teorii panspermie. STONE-6 přinejmenším ukázal, že dva centimetry (0,8 palce) horniny nestačí k ochraně organismů při  vstupu [do atmosféry].“³

V původním dokumentu se uvádí:

„Bakterie Chroococcidiopsis nepřežily, ale jejich zuhelnatělé zbytky ano. Sedimentární meteority z Marsu se tak mohly dostat na povrch Země, a pokud obsahovaly stopy fosilního života, mohly se tyto stopy zachovat. Živé organismy však možná potřebují více než 2 cm horniny, která by je chránila.“⁴

V závěru článku se pak objevuje typicky opatrnická (mlžící) věta:

„Technologická omezení však znemožňují vyvodit závěry ohledně tloušťky horninového materiálu potřebné k ochraně existujícího života při vstupu do atmosféry.“

Ukázalo se, že:

„ke spálení zadní strany tohoto konkrétního vzorku došlo zřejmě v důsledku proniknutí tepla a plamenů za vzorek. Došlo k tomu z důvodu rozdílného složení šroubů uhlík-uhlík a křemíkového fenolového materiálu držáku vzorku, které vedlo ke vzniku prázdného prostoru (trhliny) mezi šrouby a otvory pro šrouby. Buňky Chroococcidiopsis tak byly zcela zuhelnatělé, přestože je pokrývala 2 cm silná ochranná vrstva horniny.“

Tyto skutečnosti však vedoucímu výzkumníkovi nezabránily v prohlášení – v tiskové zprávě i v abstraktu své výzkumné zprávy – že 2 cm horniny nestačí. Pravda je ovšem taková, že reálná hornina má tendenci k tvorbě větších trhlin, než jaká se vytvořila v tomto experimentu.

Zdá se tedy, že tento experiment všechny tyto reálné problémy ve skutečnosti velmi podceňuje. Ve vědecké zprávě se uvádí:

„Vstupní rychlost kapsle FOTON do zemské atmosféry byla 7,6 km/s, což je o něco méně než běžné rychlosti meteoritů 12-15 km/s. Minimální teplotu dosaženou při vstupu bylo možno určit díky tepelné disociaci jednoho z cementů používaných pro kosmický výzkum, ke které dochází při teplotě ~1700 °C. Přestože byl kontrolní vzorek čediče ztracen, porovnání s výsledky experimentu STONE 5 naznačuje, že teploty při vstupu do atmosféry jsou dostatečně vysoké pro vytvoření tzv. tavné kůry.“⁵

Nabízí se otázka, zda malinko vyšší než poloviční (!) rychlost je vhodné označit jako „o něco nižší“. Nejde totiž jen o rychlost, ale především o kinetickou (pohybovou) energii a z toho vyplývající tření při průletu atmosférou, které jsou přímo úměrné kvadrátu (druhé mocnině) rychlosti, tj. pokud se rychlost zdvojnásobí, pohybová energie a odpor prostředí budou čtyřnásobné.⁶

Odtud zřetelně vyplývá, že reálný meteorit by se při průletu atmosférou zahřál mnohem více, což by vyžadovalo ještě silnější ochranný štít, než ve zmíněném experimentu.

Život z Marsu?

Tento experiment také podporuje naše odmítnutí senzačních zpráv o životě na Marsu z roku 1996, protože pozemská atmosféra by pravděpodobně usmažila všechny meteoritické mikroby pocházející z Marsu. Poukázali jsme také na skutečnost, že život se dostal mnohem spíše ze Země na Mars než obráceně a tento experiment to nepřímo potvrzuje. Jinými slovy, třecí odpor je přímo úměrný hustotě atmosféry⁷ a atmosféra Marsu má < 1 % hustoty té naší. Planety s hustou atmosférou tak představují mnohem spíše místa, ze kterých život eventuálně vychází do vesmíru než obráceně.

Závěr – obrovská rána pro materialismus

Ukázali jsme si, že teorie panspermie má obrovské nedostatky. Vzhledem k tomu, že teorie panspermie byla široce přijímaným posledním pokusem, jak udržet materialismus tváří v tvář (nepřekonatelným) problémům chemické evoluce zde na Zemi, dostává tím zároveň obrovskou ránu i samotný materialismus.