Potřeba uvědomění si
Nechtěné je omluvitelné, ale chtěné? Možná někdy i chtěné můžeme omluvit s tím, že požadavek na člověka je tak nad jeho síly, že ho raději nevyslyší s omluvou, že si to neuvědomil. Rád bych ukázal na příběh, kdy jedinou motivací pro ojedinělý čin bylo právě to, že si dotyčný byl vědom.
Velikonoce, a s tím spojená oběť beránka, ale i Beránka Ježíše Krista. Naprosto zlomový okamžik. Ježíš věděl, že jeho život končí, že stojí před zradou Jidáše, uvědomoval si lidskou nenávist, neporozumění, napadání, pomluvy na jeho adresu…, a mohl si říct dnešními slovy, že „každý dobrý skutek byl po zásluze potrestán“. To všechno jsem pro vás udělal, a přitom sklízím pouze nevděčnost. Moji lásku, pomoc, uzdravování, nakrmení zástupů… to jste naprosto znehodnotili. On mohl, a to právem, říct: „tak dost“. Dost bylo mé lásky a vaší nelásky, mé ochoty a vaší neochoty, dost bylo mých nabídek a vašeho pohrdání, mé trpělivosti a vaší zloby a nechápavosti. To by byla přirozená reakce.
Pocity považujeme za příliš směrodatné: Cítím se dobře, je to pravda. Cítím se špatně, není to pravda, není to dobré. Pocit se stává arbitrem pravdy, impulsem pro další směrování.
Nebyli jsme někdy v podobné situaci? Snaha dělat dobře, vycházet s lidmi i s Bohem. Dávat srdce na dlani svým blízkým. Pracovat pro druhé, snažit se v partnerství. A výsledek? Nepochopení a zklamání. Dnes je doba, kdy pocity považujeme za směrodatné. Obávám se, že někdy pouze pocity. Cítím se dobře, je to pravda. Cítím se špatně, není to pravda, není to dobré. Pocit se stává arbitrem pravdy, impulsem pro další směrování. Žijeme totiž v post- faktické době. A do této doby, podřízené plně pocitům zní: Vědom si toho…
Ježíš si byl vědom zrady, ale i odpovědnosti a dosahu té věci, která stála před ním. A tak čteme: „vstal od stolu…, odložit šat, nalil vodu do umyvadla a umýval nohy učedníkům…, i Jidášovi.“ Která síla to způsobila? Vědom si toho! My žijeme, pracujeme, jednáme, rozhodujeme se ve vědomí čeho? Věci jdou dobře, je zde odezva na naši lásku, lidé nám rozumí, s námi souhlasí, vztahy fungují… Nebo také věci nejdou tak dobře, přichází divný pocit, a přichází krize našeho odhodlání. Proti sobě stojí pocit a uvědomění si. Někdy je ale třeba přes signalizování pocitů, ale i faktů, si něco uvědomit.
„Vzal umyvadlo a ručník, a umyl učedníkům nohy.“ To byla práce, kterou dělal nejposlednější otrok v domě. Tedy u Ježíše šlo o dobrovolné pokoření, ponížení, ale také odpověď na to, že „přišla Jeho hodina“. Ježíš na lidské jednání s Ním odpovídá tímto způsobem. Na místo bouchnutí do stolu vzal ručník. On to neudělal proto, že bylo vše v pořádku. On si ale něco uvědomil. Uvědomil si, co by se stalo, kdyby nevzal ručník, kdyby se neobětoval. On neřekl – dokud nepochopíte, neoceníte mne, nejsem ochoten pokračovat. On dělal ponižující práci, protože si byl vědom. Sklonil se k Jidášovi, protože si byl vědom. Dělá věci, které by nikdy nedělal bez uvědomění si, kdyby zůstalo pouze u pocitů, nebo pouze u faktů.
To, co nám lidem i dnešní doby chtěl říct, to nepřichází samo o sobě, to není automatická přirozenost člověka, to není v lidské výbavě. Pro člověka je „normální“, že „přijde hodina“, kdy věci vzdává…
Můžeme argumentovat, že se tím ponižujeme, a že ten druhý vítězí. Ale právě takový přístup může oslovit! Ježíš mohl mít přesně ty samé argumenty. Je to ponižující, a jde o zdánlivé vítězství druhých. A přesto vstal, vzal ručník a umyl učedníkům nohy. Dokážeme si představit větší ponížení? Na kříži, kdy Ježíš obětoval svůj život, to byla oběť a všichni to tak bereme. A toto nebyla oběť? Byla to jakoby malá věc, ale „Bůh potřebuje ty, kteří by konali malé věci. Těch, kteří chtějí konat velké věci, má dost.“
Ježíš v téže kapitola ve verši 12 říká: „chápete, co jsem vám učinil?“ Jinými slovy: Pochopili jste to, co jsem vám chtěl svým konáním říct? To, co nám lidem i dnešní doby chtěl říct, to nepřichází samo o sobě, to není automatická přirozenost člověka, to není v lidské výbavě. Pro člověka je „normální“, že „přijde hodina“, kdy věci vzdává, bouchá do stolu a končí. Proto, pochopili jste, proč jsem to udělal? Ptal se Ježíš. Ani to, že vzal ručník, nezpůsobilo ztrátu Jeho autority. Jestliže naše uvědomění si nás povede k tomu, abychom „vzali ručník“, nezpůsobí to ztrátu naší osobnosti, důstojnosti, protože někdy může být zdánlivé ponížení výhrou. Ježíš nezůstává u slov, On nám to názorně předvedl. Dal nám příklad. Co tomu předcházelo? Vědom si toho…
Stane se v práci, životě, vztazích, že přijde myšlenka: nemá to smysl, moje trpělivost končí, nebudu se dále ponižovat… a to na základě pocitů i faktů. Ale někdy je třeba „vzít i ten ručník“. Když osloví, proč ne! To, co Ježíš ukazuje, někdy bolí, ale nevzdávejme to. Zkratky nejsou. Někdy je třeba jít pouze „přes ručník a umyvadlo“. Proč? Protože jsme si vědomi…
Jan Dymáček
