Rozmnožování: podstatný znak života
Co nás může naučit konferenční stolek o počátcích života?
‘Vitální znaky’. ‘Znaky života’. Jak rozhodneme, zda něco žije či ne? Víme, že živé organizmy rostou, dýchají/metabolizují, hýbou se a odpovídají na podněty okolí.1 Snad nejdůležitějším ‘znakem života’ je však schopnost rozmnožit se — schopnost, pomocí které vytvoří živý organizmus živou kopii sebe sama. Jak k tomu může dojít? Jak vyrobíme kopii něčeho, živého či neživého?
Předpokládejme, že jsme v nějakém domě spatřili konferenční stolek a chceme si vyrobit takový stolek pro svůj vlastní dům, přesně stejný. Co budeme potřebovat? Bude nutné znát materiály, ze kterých je vyroben, přesný tvar všech jeho součástí, postupy výroby těchto součástí a pořadí, ve kterém se pak jednotlivé části poskládají (včetně pomocných materiálů, jako třeba podpůrných struktur po dobu schnutí lepidla atd.). Jinými slovy, potřebujeme informace, a to spoustu informací.
Výroba repliky konferenčního stolku
CO BUDEME POTŘEBOVAT? … POTŘEBUJEME INFORMACI, MNOHO INFORMACÍ
Hodláme-li vyrobit kopii konferenčního stolku, změříme ho a prozkoumáme, a tak si vytvoříme koncepty potřebných informací. Tyto koncepty se vytvářejí v našich myslích, ale pravděpodobně si většinu těchto pozorování zaznamenáme písemně, zejména tehdy, budeme-li chtít, aby nám stolek vyrobil někdo jiný. Tyto písemné poznámky tvoří podobu konceptu našeho stolku, sadu symbolů zastupujících různé prvky informací (jako třeba rozměry a návody). Koncepty i jejich podoba se zachovají dokonce i tehdy, když bude původní stolek zničen, a zůstanou nezměněny i když budou překládány do jiného jazyka či do řady grafů a plánů či jiných forem uchovávání informací. Konferenční stolek pak účinně existuje spíše ve své koncepční než fyzické formě, a může být opakovaně vyroben bez jakéhokoli dalšího zřetele k původnímu stolku. To nám připomíná skutečnost, že vlastně musel začít existovat jako koncept v mysli svého prvního výrobce. Nevytvořila ho náhoda a ani jeho kopie nemůže vzniknout náhodou, nýbrž pouze záměrnou aplikací informací promyšlených předem.
Replikace živých organizmů
Nelze popřít, že totéž se týká rozmnožování živých organizmů, ačkoli ty jsou mnohem složitější než konferenční stolky a musí také vykonávat všechny další funkce, které pokládáme za ‘známky života’. Aby tedy živé organizmy dokázaly vytvořit kopie sebe sama, je jasné, že potřebují mnohem více informací než je nutné k vytvoření kopie zmíněného stolku. Ale každý živý organizmus, dokonce i onen ‘první samoreplikující se organizmus’ ve který věří zastánci evoluce, musí být schopen se rozmnožit, aby ho bylo možno nazvat ‘živým’. Krátce řečeno, musí obsahovat uloženou informaci o své konstrukci, o svých životních pochodech (včetně získávání energie ze svého okolí) a o procesu své vlastní replikace.
Pochopitelně tento druh informace nemůže vzniknout chaotickým pohybem hmoty.2 Je přece jasné, že zákony (či instrukce) pro organizaci hmoty (jako třeba k výrobě konferenčního stolku či k růstu živé buňky) nemohou vzniknout z hmoty, která má být pomocí těchto zákonů zorganizována.
Kódovaná informace obsahuje záměr
PROGRAMOVÉ ZADÁNÍ OVŠEM EXISTOVALO POUZE V MYSLI PROGRAMÁTORA.
Rovněž platí, že stejně jako v případě lidí, kteří předávají nějakou zprávu, musí mít informace, která pohání rozmnožovací aktivitu živých organizmů, nějaký předem daný záměr. V případě našeho stolku byla aktivita znamenající shrnutí informace do pojmů a její zaznamenání vyvíjena na základě předem daného záměru reprodukce — to znamená, buď vyrobit originál podle duchovního konceptu, nebo repliku podle existujícího vzoru. Ale bezduchá hmota sama o sobě nemůže zformulovat nějaký záměr. Záměr může formulovat jedině osoba: bytost s vůlí a smyslem pro budoucnost. Tato osoba může pak vložit svůj záměr do kódované informace jako je počítačový program, a tak může být třeba naprogramován robot, aby vyráběl konferenční stolky, a ten, kdo se pak podívá na hotový výrobek, nemusí vždy rozeznat rozdíl mezi takovým stolkem a stolkem vyrobeným přímo osobou, která ho vymyslela. Programové zadání ovšem existovalo pouze v mysli programátora.
Takže původce všeho živého musel pracovat s určitým záměrem. Živé organizmy jsou naprogramovány nejen k tomu, aby vyráběly kopie sebe sama, nýbrž i k tomu, aby předávaly své programy svým potomkům. To, co musíme uznat, je fakt, že někde na počátku řady (re)produkcí kdosi vymyslel záměr vytvořit určitý organizmus, formuloval způsob, jak smysluplně tento záměr zaznamenat (zakódovat) včetně vymyšleného tvaru i instrukcí pro jeho replikaci, a odstartoval mechanický proces, který dekóduje a realizuje zaznamenanou informaci.3
Základní nutné podmínky pro život
Uvedené skutečnosti jsou neodmyslitelnými základními podmínkami pro život. Člověk dokáže podobné požadavky splnit, pokud jde o jednoduché věci jako je konferenční stolek, ale pro původ živých organizmů (včetně člověka) existuje jenom jedna možnost: nadpřirozený Stvořitel. Bible říká, že Stvořitel (Bůh, skrze Pána Ježíše Krista, Boha-Syna) stvořil všechny věci (Genesis 1:1, John 1:3) a vdechl živým tvorům život a dal jim schopnost rozmnožovat se ‘podle svého druhu’ (Genesis 1:22, 24–25). Aby toho dosáhl, vytvořil a do tvorstva vložil počítačovému programu podobnou genetickou informaci ve formě DNA, která uskutečňuje Jeho záměr. Umožňuje nejen přesnou reprodukci ‘druhu’, nýbrž i dostatečnou pestrost v rámci každého druhu, která umožňuje jednotlivcům přizpůsobit se široké škále různých prostředí.
Zatímco je tedy mechanický proces rozmnožování fyzickou ‘známkou života’ v každém organizmu, tak koncepční, kódované instrukce pro tento proces ukazují nepopiratelně na nadpřirozenou mysl, mysl existující předtím, než začal život ve fyzickém vesmíru.
To je definitivním ‘znakem života’ a definitivním znakem Jeho díla.
Oplodněné vajíčko — ‘CD-ROM, který se sám aktivuje’
Každý nový (mnohobuněčný) život začíná jedinou buňkou, bezprostředním výsledkem procesu reprodukce. Ať už přitom jde o sporu houby či kapradiny, oplodněné vajíčko (zygotu) ryby, žáby či vajíčko křečka nebo člověka, můžeme o této buňce říci dvě věci. První je to, že jakožto první stadium nového jedince už nedostane její genetické uspořádání žádný další vklad od rodičů. Vznikne z ní organizmus na způsob rodičů, stejného druhu, ale také odlišný, zvláštní, jedinečný. Jeho genetický základ je dán.
Za druhé, a toto je daleko zajímavější: i když se nakonec ta počáteční buňka vyvine v organizmus podobný rodiči (rodičům), není tato počáteční buňka dospělcem v malém. Jeho růst nelze srovnat prostě s nafukováním balonu, kdy jediné, co se mění, je velikost. Spíše bude muset projít mnoha vývojovými stadii, a stadium této první buňky je v tomto případě pouhým počátkem. V tomto počátečním stadiu je méně organizmem a více něco jako knihou či programem uloženým na CD-ROM. Je myšlenkou, konceptem, plánem — trochu více než chomáčkem informací, které představují ono budoucí já (viz hlavní text).
Tyto informace se nevztahují jen na stadium dospělce, nýbrž rovněž na různá vývojová stadia, kdy každé z nich je nutně svébytným, funkčním, životaschopným kouskem biologické mašinérie svého druhu – a někdy zcela zvláštním, nezávislým organizmem. Vezměte si vajíčko motýla, které začíná jako takovýto jednobuněčný chomáček informací, pak se dělí na čím dál specializovanější buňky, vytváří potřebné orgány, vylíhne se jako housenka (a v této formě prožije většinu života). Pak se housenka zakuklí – přitom se většina jejích tkání rozpustí — pak se vše znovu uspořádá, a nakonec z toho vznikne neuvěřitelně odlišný dospělec [motýl]. Informace pro to vše byla přítomna v DNA oné první buňky, a to se týká všech živých organizmů.
Může někdo opravdu věřit, že takový design a dopředné plánování vzniklo bez účasti jakékoli inteligence?
