Věda a život
Mohu-li jako vědec a učitel říci něco s naprostou jistotou, pak je to zjištění, že čím víc vím o vesmíru, o přírodě a o tom, jak „věci“ fungují, tím více a tím rychleji se vzdaluji jakýmkoliv představám o jejich náhodném vzniku (původu) a vývoji.
Náhody a katastrofy, dodnes mnohými považované za hlavní tvůrčí mechanismy života, se mně osobně nikdy nepodařilo aplikovat ani propojit s poselstvím zodpovědného života, protože zodpovědnost a dobrý úspěch považuji za vzácné ovoce lásky, moudrosti, pečlivého plánování, píle a trpělivosti, kvalit, které jsou opakem náhody a nejlepší cestou, jak se vyhnout katastrofě. Když náhodu střídá katastrofa, říkáme obvykle, že život nestojí za nic … proto studujeme, plánujeme, pracujeme … milujeme. Vědu a její metody vnímám jako mocný nástroj k nabytí jistého druhu poznání … poznání toho, jak „věci“ fungují, tady a teď. Na otázku proč existují a proč jsou takové, jaké jsou, [experimentální] věda nedokáže odpovědět, stejně jako nedokáže odpovědět na otázku jak, kdy a kým byly zkonstruovány. Jakékoliv jedinečné události, jsou-li navíc v minulosti, nejsou pro svoji neopakovatelnost přístupné vědeckému zkoumání … a počátek života na Zemi je jednou z nich. Věda může v současnosti zkoumat, za jakých podmínek a jakým způsobem spolu reagují různé chemické sloučeniny nebo co se děje v živé buňce, v rostlině nebo v člověku, už se však nedokáže přenést do minulosti a sledovat počátek života na Zemi ani není schopna tuto informaci zpětně dohledat, protože se nejedná o přírodní zákon ani o děj, který by v současnosti někde probíhal. Co pozorujeme, je předávání života z generace na generaci, vidíme jeho projevy a některé rozmanité formy, nikoliv však jeho vznik.
To, že život skutečně nikde nevzniká, nýbrž pouze předává, dosvědčuje také neustálý koloběh hmoty a energie v přírodě. Život je dar a jako každý dar i tento má svého dárce … i správce. Je na každém z nás, jestli a jak jej přijmeme, jestli jako samozřejmost a prostor pro neomezenou seberealizaci nebo jako dar od Stvořitele a laskavou službu druhým s důsledky na celou věčnost. Život je víc než pokrm, který je stavebním materiálem těla, proto není ani nemůže být zajištěn tím, co člověk má nebo čeho v životě dosáhl. Život zůstane navždy darem od Stvořitele, k jehož přijetí je potřeba víra, naděje a láska.
Kdybychom sledovali putování nějakého konkrétního atomu v přírodě, zjistili bychom například, že na jaře je součástí půdy v naší zahrádce, která je pokrmem pro všechny rostliny, v létě se atom stane součástí například jabloně a na podzim vstoupí do zrajícího jablka, které se pak po štědrovečerní hostině stane součástí našeho těla … může skončit ve svalech, v srdci, mozku nebo v jakékoliv jiné části našeho těla. Život je skutečně víc než pokrm, ze kterého se staví a opravuje naše tělo.
Život je také víc než zákon, přírodní i duchovní, protože obsahuje prvek svobody, milosrdenství a spolupráce, a je mnohem víc než statistický jev, protože se odehrává ve vztazích a významech, a je tvořivý. Jedinečnost, rozmanitost, vyváženost a věrnou spolupráci nalézáme v každém živém organismu, od jednotlivých buněk, přes rostliny a zvířata až po člověka. Pokud je některá z těchto vlastností narušena nebo zcela chybí, dostaví se nemoc (narušení života), v horším případě smrt (ztráta života). Asi nejznámějším a zároveň nejobávanějším příkladem je rakovina, nemoc spočívající v postupné ztrátě buněčné jedinečnosti a rozmanitosti, kdy buňky přestávají plnit svoji [původní] funkci a odmítají spolupracovat, zakládají nádorové tkáně, které kromě enormní spotřeby živin a energie na úkor životně důležitých orgánů, neplní v těle žádnou další funkci. Naopak, svou aktivitou způsobují rozvrat a nakonec zánik celého organismu. Sobectví a jakékoliv monokultury jsou ve všech svých podobách neslučitelné s životem, to platí jak pro jednotlivé buňky, tak pro orgány, orgánové soustavy, organismy i celé ekosystémy.
Léčba rakoviny a jakékoliv jiné nemoci je stejně náročná jako léčba sobectví. Vědci se pokoušejí už mnoho desítek let přimět rakovinné buňky ke spolupráci mnoha různými způsoby, snaží se jim připomenout, kým původně byly, většinou bohužel bez úspěchu. Rakovina a v podstatě jakákoliv nemoc je důkazem toho, že život nespočívá jen v příjmu potravy, vlastní existenci a množení, ale že vychází z jedinečnosti, rozmanitosti, vyváženosti a věrné spolupráce. Přirovnáme-li život jednotlivce a společnosti k fungování těla, snadno zjistíme, že přimět pyšného a sobeckého člověka ke spolupráci a k rozpoznání vlastní hodnoty a svého životního poslání není o nic jednodušší, než vyléčit buněčnou vzpouru proti tělu jménem rakovina. Kontrast mezi životem a smrtí, mezi spravedlností a svévolí, mezi láskou a sobectvím, podle mého názoru naprosto dokonale vystihl Ježíš Kristus, a to jak svým slovem, tak celým svým životem a nepřekonatelným poselstvím Kříže … nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu, a proto každý kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí, kdo však na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu.
Život je mnohem víc, než je nebo kdy bude věda schopna popsat nebo pochopit, protože bez víry, naděje a lásky není možné žít plným životem, navíc poznání, které věda shromažďuje, vede člověka bez lásky jen k pýše a domýšlivosti, které ho okrádají o život. Věda, zvláště ta experimentální, je pouze omezeným poznáním přítomnosti, a sice té její části, kterou je možné libovolněkrát zopakovat. Dívá-li se vědec do minulosti nebo do budoucnosti, dívá se v podstatě vždy očima víry, jako každý jiný člověk, proto víra není ani nemůže být projevem slabosti a/nebo intelektuální popř. morální lenosti. Naopak, ušlechtilá víra je důkazem určitého jasného směru života, jeho vyváženosti, vnitřní celistvosti a poslání a je také jediným mostem mezi přítomností a budoucností, po kterém lze bezpečně přejít. Pokusíme-li se vysvětlit původ, a tím i hodnotu a smysl života výhradně na úrovni hmoty a energie, brzy zjistíme, že to není možné. Hmota a její vlastnosti pouze umožňují život v čase a v prostoru, ale nejsou ani nemohou být jeho příčinou, podobně jako papír a inkoust nejsou [ani nemohou být] příčinou poselství, které právě čtete … v opačném případě by bylo bezcenné. Informace je svědectvím komunikace, podobně jako zákon je svědectvím a testem charakteru. V této jednotě k nám promlouvají počáteční verše Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.“ Nepřekonatelné Kristovo poselství, o jehož pravdivosti se dnes a denně přesvědčuje i věda 21. Století.
Text: Mgr. Libor Votoček, koordinátor projektu Maranatha Lifestyle a Science
