Vedení dětí k víře
Jak vést děti k víře v Boha.
A je to vůbec třeba?
Co říkáme, když jsme náhle svědky nenadálé tragické události? Vyslovujeme jméno Boží. Co vyslovíme, když projdeme nějakou těžkou zkouškou nebo situací? „Díky Bohu“. Je to naučené? Je to pouze mimochodem? „Evropa je podvědomě daleko víc v nevědomém vlivu křesťanství, než je ochotná si uvědomit.“ Říká Radkin Honzák, český psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog. A tentýž odborník pokračuje: „Čím méně lidí chodí do kostela, tím víc jich chodí na psychoterapii… Epidemiologické transkulturální výzkumy zjišťují, že po katastrofických událostech následuje vzestup spirituality i religiozity…. Ateisté musí věřit, že nevěří… Nevěřící jsou mnohem nejistější, zatímco věřící si dělají méně starostí. Mají tedy život s menším podílem stresu, vyplaví méně kortizolu, nemají tolik poplachových imunitních reakcí… Spiritualita i religiozita napomáhají celkovému (a nejen duchovnímu) zdraví jednak posílením imunity, jednak životním stylem.“ Tolik odborník. Je třeba ještě vzpomenout fakt, že děti ani tak nevěří v Boha, jako věří Bohu. Potřebují být syceni po stránce tělesné, duševní i duchovní.
Projevujme křesťanský životní styl: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4, 31,32)
A nyní přichází otázka, proč se spiritualitě vyhýbat, proč neumožnit našim dětem vnímat i tuto stránku lidského života? Přece dětem, zvláště těm našim, přejeme pouze a jenom to nejlepší. A pokud tomu tak opravdu je, potom jsem přesvědčen, že k tomu nejlepšímu patří i vedení k duchovnosti. Jak to udělat?
Rodiče musí mít nejbližší vztah k sobě navzájem. Někdo řekl, že to nejdůležitější, co děti potřebují, a také to nejlepší, co může udělat otec pro svoje děti je milovat jejich matku. Pokud tomu tak není, potom jakékoliv poučování je zbytečné. A v té souvislosti je třeba si také uvědomit, že výchova je nápodoba. Děti napodobují svoje rodiče, a co rodiče dělají, to považují děti za normální a správné. Těžko je tedy můžeme vést k duchovnosti, když nám samotným je duchovnost cizí, a ještě k tomu se projevujeme jako někdo, kdo nemá v pořádku vztahy se svými nejbližšími. Bohu totiž mnohdy říkáme nebeský Otec, a když otec dětí není dobrým otcem, potom si tento obraz svého otce přenesou i na Otce nebeského. Děti se nejvíce naučí nápodobou – opakují naše projevy, mají stejné hodnoty, kterým dávají důležitost. Pamatujme na to.
Jinou věcí je, (opět někdo řekl), že velcí mužové jsou formováni na kolenou svých matek. Ano, zvláště v dnešní době, kdy na dítě působí mnoho podnětů zvenčí, jsme závislí na pomoci od Hospodina. Když se měl narodit biblický Samson, jeho rodiče prosili Boha, „aby jim ukázal, co mají dělat s chlapcem, který se má narodit…, na co je nutné dbát a co s ním mají učinit.“ (Soudců 13, 8.12) A další pisatel Bible Jakub píše ve svém listě (1,5): „Komu se nedostává moudrosti, žádej od Hospodina.“
Projevujme křesťanský životní styl: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4, 31,32) A mohli bychom ještě přidat, že „láska je trpělivá“. (1. Korintským 13,4) To všechno formuje naše děti, a to všechno ukazuje přes autoritu rodičů na autoritu Boha, nebeského Otce. „Dříve než začnete vychovávat svoje děti, přezkoumejme své vlastní jednání.“ (A. S. Makarenko, ukrajinský spisovatel a pedagog).
Páté přikázání říká, že děti mají ctít své rodiče. (2. Mojžíšova 20,12) To je v pořádku, ale apoštol Pavel přidává ještě slova: „otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru…“ (Efezským 6,4) Čili nejenom děti mají ctít svoje rodiče, ale i rodiče mají ctít svoje děti. Samozřejmě přiměřeně k věku. „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho“. (Přísloví 22,6)
A tak tedy nechme na děti působit Boha, a my sami jim buďme tím nejlepším příkladem i v oblasti duchovnosti. A pamatujme na to, že Ježíš řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně“. (Matouš 19,14)
Jan Dymáček
