Vůbec jako velryba

http://creation.com/not-at-all-like-a-whale

Alexander Williams a Jonathan Sarfati

Původní rekonstrukce1,2 pouze na základě modře znázorněných fragmentů lebky1,2. Evolucionisté často činí velkolepá prohlášení na základě bezvýznamných nálezů fosilií. Umělecké rekonstrukce mohou přehánět jejich význam. Široká veřejnost si neuvědomuje, kolik umělecké a imaginativní licence se s těmito zprávami pojí. Mnohem kompletnější fosilní kostra3 (níže) s mnohem střízlivější uměleckou rekonstrukcí (viz ilustrace pakiceta) ukazuje, jak zcela mylná a vymyšlená byla původní tvrzení. Pokud k tomu dojde i s nově nalezenými důkazy, co teprve když chybí? Evoluční pedagogové nadále šíří příběhy o evoluci člověka a zvířat jako fakta na základě velmi fragmentárních „důkazů“.

Odkazy a poznámky

1. Gingerich, P.D., Wells, N.A., Russell, D.E. a Shah, S.M.I., Origin of whales in epicontinental remnant seas: new evidence from the early Eocene of Pakistan (Původ velryb v epikontinentálních zbytkových mořích: nové důkazy z raného eocénu v Pákistánu), Science 220(4595):403-406, 22 April 1983.
2. Gingerich, P.D., Evidence for evolution from the vertebrae fossil record (Důkazy evoluce z fosilního záznamu obratlů), J. Geol. Educ. 31:140-144, 1983.
3. Thewissen, J.G.M., Williams, E.M., Roe, L.J. a Hussain, S.T., Skeletons of terrestrial cetaceans and the relationship of whales to artiodactyls (Kostry suchozemských kytovců a vztah velryb k sudokopytníkům), Nature 413(6853):277-281, 20. září 2001.

Bible učí, že velryby a další mořští živočichové byli stvořeni dříve než suchozemští1 a měli se rozmnožovat „podle své formy“, nikoliv se měnit v jinou formu (Genesis 1:20-25). Evolucionisté se však domnívají, že velryby se vyvinuly ze suchozemských živočichů. Darwin a jeho následovníci dlouho neměli ani zdaleka věrohodné fosilní důkazy, které by jejich „víru“ podpořily. Např. zesnulý E.J. Slijper, odborník na evoluci velryb, v roce 1962 připustil: „Nemáme jedinou fosilii přechodné formy mezi výše uvedenými suchozemskými zvířaty [tj. masožravci a kopytníky] a velrybami.“2

Od té doby se díky některým fosilním objevům stala domnělá evoluce velryb ústředním bodem evoluční propagandy.3 Evolucionisté vyzdvihují tyto a další údajné „chybějící články“ jako důkaz, že představa evoluce „od bláta k vám“ je správná a Bible se tím pádem mýlí.

Pakicetus, skorovelryba z Pákistánu?

Například na obálce prestižního časopisu Science4 se nacházel obrázek údajného přechodného tvora. Vypadal, jako by právě skočil do moře a honil ryby. Měl ovšem nohy a chodidla podobná spíše suchozemským živočichům, ale na cestě k ploutvím. Stejný obrázek se objevil i v časopise pro učitele,5 aby jim pomohl indoktrinovat studenty ohledně evoluce. Autor Philip Gingerich v jiném popularizujícím článku prohlásil:

„Časově i morfologicky je pakicetus dokonalým mezistupněm, chybějícím článkem mezi dřívějšími suchozemskými savci a pozdějšími plnohodnotnými velrybami.“6

Na čem to všechno bylo založeno? Ve skutečnosti jen na doplněných kostech (vlevo)! Všimněte si, že pod lebkou není nic. Co horšího – pouze zvýrazněné části lebky představují skutečné fosilní nálezy, zatímco zbytek je „rekonstruovaný“. Jak tedy můžeme vědět, jak vypadala část těla pod lebkou? Odpověď: Nemůžeme! Je tedy třeba se ptát, jak je možné, že redaktoři obou časopisů dovolili, aby se tolik spekulací opíralo o tak málo faktů.

Nové objevy tuto nápaditou „rekonstrukci“ rozmetaly. Významný odborník na evoluci velryb Thewissen a jeho kolegové objevili další kosti pakiceta a svou práci publikovali v časopise Nature.7 Komentář k této práci v témže čísle8 uvádí: „Všechny postkraniální kosti naznačují, že Pakicetidae byli suchozemští savci… a naznačují, že se jednalo o běžce, kteří se dotýkali země pouze nohama.“ (Viz kostra.) To se velmi liší od Gingerichova obrázku zvířete, které je v moři jako doma!

Jaké z toho plyne poučení?

• Vždy je důležité zkontrolovat původní zdroj jakéhokoli tvrzení. Často se stává, že populární zprávy jsou mnohem odvážnější než skutečná zjištění, což se nepřiznává. Gingerich však upřímně řekl, co vlastně našel.
• Nikdy nemáme k dispozici všechny vědecké údaje – nové důkazy se objevují neustále. Tvrzení o chybějícím spojovacím článku se obvykle zakládají na fragmentech kostí; když se objeví více kostí, ukáže se, že exemplář je jednoznačně jedním nebo druhým typem tvora; určitě ne přechodným.
• Bible, psané slovo vševědoucího Boha, se nikdy nemění. To ukazuje pošetilost církevníků, kteří „reinterpretují“ (tj. znevěrohodňují) Bibli kvůli „vědě“. Pokud kvůli pakicetovi přehodnotili biblické učení o stvoření velryb, budou muset nyní, když se ukázalo, že pakicetus je rychlé suchozemské zvíře, přehodnotit svůj výklad. Připomeňme zde významného chirurga a křesťanského apologetu Dr. Arthura Rendleho Shorta. Teistickou evoluci přijal především kvůli „piltdownskému člověku“ a vždy se potýkal s nebiblickým důsledkem, že smrt byla dříve než hřích. Zemřel však těsně před odhalením tohoto podvodu.9
• Šíří evolucionisté záměrné lži? V Gingerichově případě ne, protože ukázal skutečné důkazy, takže jeho tvrzení nebylo úmyslným podvodem jako ten piltdownský. Musíme mít na paměti, že data jsou vždy interpretována v určitém rámci. Jelikož je Gingerich přesvědčený materialista, je evoluce tím jediným, co jej zajímá. Musí tedy fosilie interpretovat v evolučním rámci. Proto není divu, že si toužebně přeje, aby několik kousků kostí bylo „chybějícím článkem“. Poučení z příběhu je následující: „Fosilie jsou vrtkavé, kosti zpívají jakoukoli píseň, kterou chceš slyšet.“10

Je tedy Gingerich zcela bez viny? Ne – když se v určitém období svého života v rozporu s církevním učením svého mládí rozhodl pro materialismus,11 jednalo se o hříšné odmítnutí důkazů o Stvořiteli (Římanům 1:18-32). Fiasko pakiceta je dokonalou ilustrací „marného myšlení“, které z toho vyplývá (vv. 21–22).

Uši pakiceta

Další problém pro evoluční příběh

Jako by tvar nohou nestačil, status pakiceta jako „velryby“ dostal další potenciálně smrtelnou ránu. Vyplynulo to z nedávné studie systémů polokruhovitých kanálků u žijících i fosilních kytovců (velryb a delfínů).1 Systém polokruhovitých kanálků je soubor trubic napojených na vnitřní ucho, který poskytuje informace o pohybech hlavy (a tedy i těla). Trubice jsou naplněny malými pevnými částicemi suspendovanými v kapalině. Vnitřní povrchy trubic jsou pokryty senzory, které ukazují, kterým směrem proudí obsah. Tento orgán nám dává smysl pro rovnováhu.

K překvapení mezinárodního týmu vědců měli všichni žijící i fosilní kytovci stejnou „jedinečně“ malou velikost kanálku – v přepočtu na velikost těla byl asi třikrát menší než u všech ostatních savců.1 Vědci přišli s vysvětlením, že systém kanálků musel být malý, aby se snížila citlivost a zabránilo se tak přetížení informacemi, když se zvířata převalovala.1 Došli k závěru, že první velryby měly polokruhovité kanálky, které se nepodobají kanálkům žádného jiného savce než kytovce. To podle nich ukazuje, že i „nejstarší“ velryby měly jedinečné chování, které bylo přizpůsobeno životu ve vodě.

Zatímco však tento článek obhajoval evoluci velryb, podrobná analýza prokázala výrazný rozdíl v relativní velikosti mezi velrybami a nevelrybami, včetně tvora zvaného ichthyolestes z rodu pakicetů (kreacionisté by jej pravděpodobně zařadili do stejné stvořené formy jako pakiceta). Nenašly se žádné příklady pomalého a postupného zmenšování kanálků – buď byly v jedné, nebo v druhé relativní velikosti.2 Článek ve skutečnosti potvrzuje, že údajná změna struktury kanálků proběhla „v jednom okamžiku“ a vytvořila „jedinečný“ aparát.

Odkazy a poznámky

1. Spoor F., Bajpai S., Hussain S.T., Kumar K. a Thewissen J.G.M., Vestibular evidence for the evolution of aquatic behaviour in early cetaceans (Vestibulární důkazy evoluce vodního chování u raných kytovců), Nature 417(6885):163-166, 9. května 2002.
2. Spoor et al., ref. 1, obr. 2a je logaritmický graf závislosti poloměru kanálku na tělesné hmotnosti. Byly zjištěny dvě zřetelné optimálně vyhovující linie: ichthyolestes se nacházel na stejné linii jako ostatní suchozemští savci, zatímco body údajů o velrybách tvořily zcela odlišnou linii.

Odkazy a poznámky

1. To dokazuje omyl „progresivních kreacionistů“ jako je Hugh Ross, kteří sice popírají transformismus, ale uznávají evoluční časový rámec a pořadí událostí. Velryby se ve fosilním záznamu objevují nad suchozemskými savci, takže Ross tvrdí, že velryby byly stvořeny v době po vzniku suchozemských savců. Fosilní záznam ve skutečnosti není posloupností stvoření nebo evoluce, ale posloupností pohřbení během globální Potopy a jejích následků. Zpět na text.
2. Slijper, E.J., Whales and Dolphins (Velryby a delfíni), University of Michigan Press, USA, str. 18, 1962. Zpět na text.
3. Jones, S., Almost Like a Whale: the Origin of Species Updated (Téměř jako velryba: Původ druhů, aktualizace), Doubleday, London, UK, 1999. Zpět na text.
4. Gingerich, P.D., Wells, N.A., Russell, D.E. a Shah, S.M.I., Origin of whales in epicontinental remnant seas: new evidence from the early Eocene of Pakistan (Původ velryb v epikontinentálních zbytkových mořích: nové důkazy z raného eocénu v Pákistánu), Science 220(4595):403-406, 22 April 1983. Zpět na text.
5. Gingerich, P.D., Evidence for evolution from the vertebrae fossil record (Důkazy evoluce z fosilního záznamu obratlů), Journal of Geological Education 31:140-144, 1983. Zpět na text.
6. Gingerich, P.D., The whales of Tethys (Velryby v moři Tethys), Natural History, str. 86, duben 1994. Zpět na text.
7. Thewissen, J.G.M., Williams, E.M., Roe, L.J. a Hussain, S.T., Skeletons of terrestrial cetaceans and the relationship of whales to artiodactyls (Kostry suchozemských kytovců a vztah velryb k sudokopytníkům), Nature 413(6853):277-281, 20. září 2001. Zpět na text.
8. de Muizon, C., Walking with whales (Procházka s velrybami), Nature 413(6853):259-260, 20. 9. 2001. Zpět na text.
9. Viz kniha jeho syna, profesora Johna Rendle-Shorta, Green Eye of the Storm (Zelené oko bouře), Part 3, Banner of Truth, Edinburgh, UK/Carlisle, Pennsylvania, USA, 1998. Zpět na text.
10. Shreeve, J., Argument over a woman (Spor o ženu), Discover 11(8):58, 1990 (v souvislosti s příběhy o evoluci člověka). Zpět na text.

Citováno v Quammen, D., Was Darwin Wrong? (Mýlil se Darwin?) National Geographic 206(5):31, listopad 2004. Zpět na text.