Podcasty

Tato otázka se velmi úzce týká metod určování stáří nebo-li datovacích metod, ale o nich speciálně v této odpovědi do podrobna mluvit nebudeme, jelikož je jim věnována celá samostatná kategorie otázek nazvaná „URČOVÁNÍ STÁŘÍ“, kde jsou pro vás připraveny nejčastější dotazy týkající se datovacích metod. Mrkněte i na ně.

Přímo k otázce je potřeba říci především to, že není jedna věda na všechno — na minulost, přítomnost i budoucnost zároveň. Nic takového neexistuje! Důkazem toho je, že máme různé vědní obory, které se velmi odlišují v metodice výzkumu i ve stupni ověřitelnosti svých zjištění. 

V sekulární vědě – tj. ateistické a materialistické vědě postavené na evolučním vidění světa – jsme zvyklí na rozdělení věd podle předmětu studia — na fyziku, chemii, biologii, genetiku, informatiku, archeologii, paleontologii, geologii, astronomii atd. atd. V tomto sekulárním chápání se tedy věda dělí na různé obory podle toho, čím se který zabývá. Ačkoliv je toto rozlišení věd nejčastější a zná ho prakticky každý už od základní školy, má mnoho nedostatků a je silně zavádějící. Např. každý poctivý fyzik by vám potvrdil, že neexistuje ostrá hranice mezi např. fyzikou a chemií nebo fyzikou a biologií, fyzikou a informatikou, fyzikou a astronomií atd. Proto od jisté doby vznikají tzv. meziobory, které zmíněnou nelogičnost sekulárního rozdělení věd podle předmětu studia částečně smázavají. Např. biofyzika, biochemie, fyzikální chemie, astrofyzika, astrochemie, astrobiologie atd. atd. I to je však problematické rozlišení věd, protože z toho nelze poznat, jakým způsobem dospívají ke svým poznatkům a jak potom ověřují jejich platnost.

VEŠKEROU VĚDU ale můžeme rozdělit ještě podle něčeho jiného a sice podle toho, jakým způsobem získává a ověřuje své poznatky. Místo rozdělení na obory — fyziku, chemii, biologii atd. a meziobory — biofyziku, fyzikální chemii, paleontologii nebo astrofyziku, ji můžeme rozdělit na vědu operační, vědu observační, vědu historickou a vědu zjevenou nebo sdělenou. Tyto 4 kategorie věd jsou narozdíl od sekulárního rozdělení (na obory a podobory) velmi dobře rozlišitelné mezi sebou navzájem a to právě tím, jakým způsobem získávají své poznatky a jak následně ověřují jejich platnost.

V okamžiku, kdy přijmeme tento ODLIŠNÝ POHLED NA VĚDU a začneme mezi sebou rozlišovat

1. Vědu operační – experimentální – laboratorní — která se zabývá realizací a zkoumáním pouze na požádání opakovatelných jevů
2. Vědu observační – pozorovací – terénní — která se zabývá pozorováním pouze na počkání opakovatelných jevů
3. Vědu historickou — která se zabývá zkoumáním pozůstatků pouze neopakovatelných jevů
4. Vědu zjevenou nebo sdělenou — která se zabývá zkoumáním prvotních příčin a nad-přirozených jevů

začneme mít možná vůbec poprvé ve svém životě jasno v tom, co a kdy je možné zjistit a následně ověřit. Pak nebudeme např. po historikovi chtít laboratorní důkaz, protože laboratorní důkaz může potvrdit pouze opakovatelný děj (přesněji jeho následek) a nikoliv náš výklad děje neopakovatelného-historického. Stejně tak nebudeme po experimentátorovi v laboratorním bílém plášti požadovat důkaz toho, že dinosauři žili spolu s lidmi, protože opakovatelné laboratorní procesy nemohou na takovou otázku (ohledně neopakovatelné minulosti) dát žádnou odpověď. Stejně tak se nebudeme vysmívat teologovi nebo filozofovi jenom proto, že nemá ve své pracovně nejmodernější vakuovou aparaturu na molekulární epitaxi nebo hi-tech chemickou laboratoř na výrobu syntetických nanorobotů. 

Obecně tedy můžeme říci, že vědy zabývající se výzkumem opakovatelných jevů (ať už v laboratoři na požádání nebo v terénu na počkání) zaměřují svoji pozornost primárně nebo výhradně na přítomnost a to jednoduše proto, že potřebují právě tu neomezenou opakovatelnost svých zjištění. Vedle toho vědy zabývající se výzkumem dochovaných pozůstatků z neopakovatelných minulých událostí zaměřují svoji pozornost primárně na minulost a sice tu její část, která se neopakovala (proto 1. a 2. typ vědy nemůže poskytnout klíčové informace).

S tímto logičtějším a přesnějším rozdělením věd pak snadno pochopíme, proč drtivá část oboru zvaného evoluční biologie (přesnější název je historická biologie) nemá s opakovatelnou laboratorní ani opakovatelnou terénní vědou nic moc společného – jen velmi okrajově. Stejně tak paleontologové nebo antropologové, geologové či archeologové nezkoumají v drtivé většině případů opakovatelnou část přítomné reality, ale jen dochované částečné pozůstatky neopakovatelných historických událostí. Proto jsou jejich závěry především výklady a interpretace toho, co si myslí, že se kdysi stalo a nikoliv tvrdá laboratorní fakta … Právě vědci v těchto historických vědách se velice často mýlí a stává se jim to rozhodně častěji, než jsou ochotni si (veřejně) přiznat.

Právě téma stvoření vs. evoluce, materialismus vs. idealismus, ateismus vs. teismus, sekulární světonázor vs. biblický křesťanský světonázor atd. STOJÍ A PADÁ na tomto důležitém rozlišení věd.

Pokud si budeme vědu rozdělovat dál jen na obory a meziobory jako je fyzika, chemie, astrofyzika, biofyzika apod., nebudeme schopni nikdy správně pochopit podstatu světonázorového konfliktu mezi slepou materialistickou evolucí a úmyslným inteligentním stvořením. Chtě nechtě pak budeme míchat kategorie, dojmy s pojmy a alegorii s filagorií. Pak snadno nazveme pravdu lží, fakta dezinformacemi, poctivou vědu pavědou a skutečné vědce šarlatány a podvodníky … a obráceně.

K dalšímu studiu vám v této chvíli doporučím další odpovědi v této sekci „věda a filozofie“ a dále odpovědi týkající se určování stáří.

Mgr. Libor Votoček

Děkujeme za zajímavý dotaz. Jelikož máme různé kategorie vědy — viz předchozí odpověď — není z otázky patrné, jaký typ vědy máte zrovna na mysli, nicméně obecně platí, že věda z definice materialistická NENÍ. Pojďme si teď ukázat, co se tím přesně myslí.

Máme 4 kategorie vědy a pouze 1 z nich je téměř materialistická

V předchozí odpovědi jsme si ukázali, že věda není jeden souvislý pytel vědomostí bez ladu a skladu, který lidstvo nosí na zádech jako turista krosnu, ale že ji rozdělujeme na 4 zásadně odlišné kategorie podle toho, JAK která z nich dospívá ke svým poznatkům a jak potom ověřuje jejich platnost.

Vezměme jednu kategorii vědy po druhé a podívejme se blížeji, jak se která z nich má k filozofii materialismu.

1. věda operační nebo-li experimentální či laboratorní
2. věda pozorovací nebo-li observační či terénní
3. věda historická
4. věda zjevená či sdělená

ad 1) Věda operační nebo-li experimentální či laboratorní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně pomocí na požádání opakovatelného experimentu v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách. Vědec experimentátor nastavuje počáteční i okrajové podmínky experimentu a minimalizuje svůj vliv na výsledek experimentu. V rámci chyb měření by tentýž experiment měl poskytnou vždy tentýž výsledek.

Tento typ vědy je materialistický z hlediska metodiky i předmětu výzkumu — tj. z hlediska toho, jakým způsobem a jaký typ vědomostí o světě kolem nás získává. Zkrátka a dobře, experiment je prováděn vždy na nějakém vzorku (což je materiální objekt) pomocí měřicí aparatury (opět soustava materiálních objektů) a měřeny jsou pouze materiální veličiny — tj. fyzikální či chemické vlastnosti daného materiálu či vzorku. Experimentální laboratorní věda se tedy z titulu své funkce zajímá jen o materiální objekty a jejich materiální vlastnosti, které měří měřicí aparaturou, jenž je rovněž materiální povahy.

Nehmotno či nemateriálno, abych tak řekl, se v tomto typu vědy nekoná z definice, nicméně pouze do chvíle, dokud se na scénu nedostaví vědec experimentátor, který posbírá změřené výsledky experimentu a pomocí nemateriálního softwaru (běžícím na materiálním hardwaru) a nemateriální (symbolické, abstraktní) matematiky provádí nemateriální výpočty … Zde je zcela zjevné, že při vyhodnocování výsledků laboratorní vědy se bez nemateriální, čistě symbolické a abstraktní matematiky a informatiky neobejdeme, ale to už jsme daleko za hranicí materialismu. Na scénu tedy v tuto chvíli přichází i nemateriální fenomény, které ale nakonec vyřknou to poslední a nejdůležitější slovo a tím je rozbor a interpretace nebo-li výklad naměřených dat.

Do tohoto typu vědy řadíme dle sekulárního rozdělení věd (na základě předmětu studia) všechny experimentální přírodní vědy, experimentální fyziku, experimentální chemii, experimentální biologii či genetiku, inženýrské obory apod.

ad 2) Věda pozorovací nebo-li observační či terénní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně opakovaným (ale už ne na požádání) pozorováním okolní reality, kterou žádným způsobem nekontroluje a ani nesmí kontrolovat. Vědec pozorovatel nenastavuje počáteční ani okrajové podmínky procesu, který pozoruje, dokonce neurčuje ani to, kdy pozorovaný proces skončí nebo kdy se znovu zopakuje. Nutno dodat, že tato kategorie vědy zahrnuje všechny vědní obory, ve kterých není možný kontrolovaný experiment – ať už z etických nebo principiálních důvodů – přesto je zde naprosto zásadní to, aby se jednalo o opakující se procesy (s toutéž příčinou a týmž výsledkem). Řadíme zde např. astronomii, psychologii, ekonomii, sociologii, ekologii apod.

Tato kategorie vědy z principu nepozoruje jen materiální svět, ale také nehmotné hodnotové a vztahové fenomény, které „probíhají“ jako software na hardwaru. Čili u tohoto typu vědy už nemáme ani metodiku ani předmět výzkumu čistě materiální povahy. Nutno dodat, že vliv pozorovatele zde bývá značný a často není vůbec snadné jej odfiltrovat.

ad 3) Věda historická je takovým typem vědy, který získává své poznatky studiem kusých pozůstatků neopakovatelných minulých událostí. A jako v případě 2. typu vědy i zde je jak metodika tak předmět výzkumu různé podstaty, většinou však nematerialistické. Historik většinou totiž bádá v literárních a kulturních pramenech, porovnává výpovědi očitých svědků apod., což zcela zjevně není nic materialistického, co by mělo povahu nějakého šutru nebo kusu vázy či kosti. Ano, paleontologové například vykopávají materiál ze zemských útrob v podobě různých fosilií popř. fosilních stop, což je materiální povahy a také při jejich výzkumu sledují materiální ukazatele, jako je třeba elasticita fosilních tkání, stupeň fosilizace, minerálové složení fosilie, izotopové složení materiálu fosilie apod. Jsou to ale jen sekundární zjištění, jejichž hlavní význam tkví v tom, že dopomáhají k interpretaci neopakovatelných historických událostí, které nikdo z lidí neviděl a nemá v drtivé většině případů ani hrubou představu o tom, co se skutečně stalo, protože drtivá většina informací o té události je nenávratně ztracena, nedochovala se jinými slovy.

ad 4) Věda zjevená nebo sdělená je takovým typem vědy, který získává své poznatky prostřednictvím nadpřirozeného zjevení pravdy či vůle Boží anebo jde o tajné poznatky, které se předávají sdělením v rámci uzavřených komunit anebo jde o filozofické rozbory témat, ke kterým nelze dospět ani 1. ani 2. ani 3. typem vědeckého zkoumání. U tohoto 4. typu vědy je na první pohled zřejmé, že metodika i předmět studia je ze 100% nemateriální povahy. Řadíme zde např. filozofii, teologii ale také různé okultní vědy a tajná učení různých tajných spolků.

Závěrem tedy můžeme říci, že 4 základní kategorie vědy souvisí s filozofií materialismu jen okrajově a sice tak, že pouze 1. typ vědy – laboratorní, experimentální – lze považovat z definice za materialistickou vědu, přestože v konečném důsledku má i nematerialistické výstupy a interpretace svých zjištění. U 2. typu vědy – terénní, observační – lze o materialismu hovořit jen v těch případech, kdy jsou pozorovány materiální aspekty reality, u 3. typu vědy – historické – jde ve většině případů o hledání nemateriálních aspektů minulosti a u 4. typu vědy – zjevené či sdělené – jde ve 100% případů o nemateriální výzkum.

Materialismus ve vědě v proměnách času

Děkuji za zajímavý dotaz. Z dotazu je patrné, že uvažujete o hlubokých souvislostech, které při běžném, uspěchaném vnímání reality člověk sotva postřehne. Pokusím se odpovědět tak, aby z odpovědi měli maximální užitek i lidé bez příslušného vzdělání, kteří by se v odborných formulacích mohli ztrácet, přesto se v odpovědi určitému stupni odbornosti nevyhneme. Pro ty z vás, kteří příslušné vysokoškolské vzdělání máte, věnuji některé odbornější pasáže. Věřím, že vás má odpověď povzbudí k dalšímu studiu a novým pozitivním postřehům a souvislostem. 

Přírodní zákony nejsou iluzí

Předně bych chtěl zdůraznit, že přírodní zákon není žádným přeludem, který by se jako zákon pouze jevil. Není to tedy nic subjektivního, co by vznikalo jen v hlavách nás, pozorovatelů okolní reality. Jinými slovy, anarchie nebo-li bezzákonnost ve vesmíru ani v přírodě neexistuje, přestože v nich působí degenerace, stárnutí, zkáza, boj o život, agrese a smrt. Hierarchický řád a pravidelnosti ve vztazích (zákony) a jejich udržování v prostoru a v čase, patří bezesporu mezi největší objevy novověké vědy, které nás zjevné odkazují na jejich nehmotný, inteligentní Zdroj, i když o Něm samotná laboratorní či terénní věda nutně vědět nepotřebuje. 

Opět, i když tato skutečnost není nezbytná pro dělání laboratorní či terénní vědy (viz odpovědi v kategorii „věda a filozofie“), má rozhodující místo ve vědách historických a zjevených – např. v archeologii, paleontologii, antropologii, historické biologii, filozofii, sociologii, teologii apod. Důležité je všimnout si toho, že nemateriální (matematická a geometrická) podstata přírodních zákonů poukazuje na nehmotný Zdroj, který si naprosto mistrovským způsobem pohrál s geometrií hmoty a časoprostoru, aby mohl existovat tento krásný a logicky (!) fungující svět. Uvědomme si, že není samozřejmostí to, jakou logiku fungování tento svět má — že je zde tak akorát intenzivní všudypřítomná přitažlivá síla mezi hmotnými objekty, tak akorát velký tlak atmosféry umožňující existenci vody ve všech třech skupenstvích, vodu tekoucí z kopce a zaujímající vodorovnou hladinu, že je zde tak akorát velký náklon zemské osy pro střídání období a pohyby vzduchu vlivem rozličných tlaků a teplot v atmosféře, že zde máme magnetické pole odstiňující škodlivé záření, že zde máme přítomny všechny potřebné stavební materiály, kovy, minerály, a stovky dalších parametrů — to vše spoluvytváří logicky fungující svět, ve kterém může člověk růst v nehmotných kvalitách – v charakteru, ve vztazích, v lásce. Máme zde tedy svět, ve kterém hierarchie a povaha přírodních zákonů koresponduje úzce s nehmotným — morálním a vztahovým — rozměrem našich životů. Svět, ve kterém nelétají pečení holubi do úst, kde se domy ani silnice nestaví samy od sebe, kde sám od sebe nevzniká život, kde ryba plodí zase jenom rybu, kráva krávu, pes psa, včela včelu a člověk člověka. Pakliže se člověk otevře myšlence věčně živého Boha Stvořitele nad prostorem a časem, což je základním poselstvím Bible, pak je toto nematerialistické vysvětlení původu přírodních zákonů logické a přímočaré. Bible je unikátní právě v tom, že nás o těchto skutečnostech informuje hned od samého začátku v knize Genesis, kde se mimo jiné dočítáme i to, že bez Boží vůle a Slova nevzniklo vůbec nic.

Samozřejmě, můžete mít jinou víru, ale vždy nakonec dojdete do bodu, kdy se budete muset rozhodnout, zda vše, co se děje vám a lidem okolo vás a co se dělo všem lidem před vámi po celou historii, jestli to vše přisoudíte jen nějaké kosmické náhodě či neměnnému nalinkovanému osudu od univerzálního vědomí anebo zda se otevřete myšlence osobního, živého Boha, který vás zná jménem a kterému není jedno, jak se daří vaší duši a vašim vztahům … Člověk tedy skutečně může v životě přijmout cestu naprostého solitéra a nezávislého samotáře v existenciálním a sebeurčujícím slova smyslu, kdy si takříkajíc začne hrát na boha a vše, co by mu mohlo ukazovat na osobního, živého, milujícího a spravedlivého Boha, zesměšní, překroutí, zpochybní a odmítne. Paradoxně je takový přístup k životu snazší, než by se mohlo na první pohled zdát a může být i emočně velmi uspokojující, protože dává člověku falešný pocit síly a nezávislosti. 

Bible je také unikátní v tom, že mezi přírodními a morálními zákony odhaluje na mnoha reálných historických událostech (např. počátek degenerace, agrese a neplodnosti v přírodě a v lidské společnosti vinou odmítnutí Boha prvními lidmi nebo Potopa světa za dnů Noeho následkem naprosté morální zkaženosti tehdejšího lidstva, atd.) velmi úzkou paralelu, kdy neposlušnost člověka k Bohu je zrcadlena neposlušností přírody k člověku a člověka k člověku. 

Bible představuje morální zákony jako Bohem očekávané (a požadované) pravidelnosti (normy) v mezilidských vztazích i ve vztahu mezi člověkem a Bohem a představují zároveň hranice vytyčující bezpečný prostor, uvnitř kterého mohou (ale také nemusí) vznikat kvalitní a bezpečné vztahy. Dodržování morálních zákonů proto nestačí k získání vnitřní svobody a pravého života, stejně tak dodržování přírodních zákonů nestačí k tomu, abychom věděli, co, kdy a proč máme nebo nemáme v těle vykonat nebo proč svět vypadá tak, jak vypadá a jestli nemá vypadat jinak. Pro ty z vás, kteří by chtěli toto téma podrobněji prozkoumat, doporučím odpovědi v sekci „morálka, vztahy“.

Přírodní zákon a vznešenost vědeckého bádání

Objev přírodního zákona vždy byl, je a bude nejvyšším vědeckým úspěchem, kterého může přírodovědec v principu dosáhnout. Proč? Jednoduše proto, že přírodní zákon je obecně platná pravidelnost (zákonitost) ve vztazích v přírodě, která platí vždy a všude, přestože se projevuje různým způsobem v různých jedinečných situacích ve spolupráci s dalšími přírodními zákony. Pro přírodovědce je objev přírodního zákona něco jako pro medika objev univerzálního léku nebo pro filozofa či teologa nalezení počátku (podstaty) moudrosti. Je to něco, co jako by nebylo z tohoto světa a co přitom zasahuje do veškerého dění pod Sluncem. Znalost přírodních zákonů totiž člověku dovoluje nahlédnout do povahy a hierarchie pravidelností v uspořádání a fungování tohoto světa a nejen to, ale následky těchto pravidelností také v konkrétních situacích s různou přesností předvídat (např. zákony statiky dovolují předpovědět, zda daná stavba bude stabilní nebo ne, zákony elektřiny a magnetismu dovolují předpovědět, zda daný elektrický obvod bude fungovat nebo ne, zákony termodynamiky dovolují předpovědět, zda daný motor bude v principu fungovat nebo ne, atd.) Samozřejmě promyšlenost a ergonomii konstrukce ze základních fyzikálních zákonů přímo neodvodíme, protože tyto věci jsou dále určeny tím, k čemu a komu má daná konstrukce sloužit.

Například zákon gravitace je pravidelností ve vztazích mezi všemi hmotnými objekty a sice taková, že se vždy vzájemně přitahují silou, která je přímo úměrná (je pevným násobkem) součinu jejich klidových hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti jejich hmotných středů (těžišť) – tzn. při dvojnásobné vzdálenosti je čtvrtinová (4x menší), při čtyřnásobné vzdálenosti je šestnáctinová (16x menší) atd.

… pokračování odpovědi zde

Těší mě váš zájem o téma stvoření vs. evoluce a děkuji za důležitý a jasně položený dotaz. Odpověď pro lepší srozumitelnost rozdělím do několika sekcí.

Souhrn hlavních důvodů

Na vaši otázku existuje překvapivě jednoznačná a vědecky naprosto bezpečně ověřená odpověď — „Život se z neživé hmoty sám od sebe vyvinout nemůže!“

Důvodů je několik a jeden je závažnější než druhý. 

Zaprvé, známé přírodní zákony nedovolují samovolný vznik života z hmoty, protože cokoliv, co není živé, podléhá neustálé, všudypřítomné a nezvratitelné degradaci, erozi, rozkladu a zániku v čase – a platí to pro naprosto všechny materiální systémy na všech úrovních komplexity bez výjimky. 

Zadruhé, neživá příroda, z níž by se dle materialistické hypotézy zvané abiogeneze měl vyvinout život, nemá žádný ideový směr, nic nestaví, nemá žádné know-how, neumí vygenerovat instruktivní jazykově kódovanou informaci ani optimalizovat funkční konstrukci v jakémkoliv ohledu.

Zatřetí, údajný prvek náhody a dokonce ani „řízené náhody“ nemá vůbec žádnou schopnost vytvořit něco, co si dokáže uvědomovat svou vlastní existenci, svobodně myslet a rozhodovat se, komunikovat a činit rozhodnutí s morálním nábojem. Řeč je o člověku. Náhoda či nahodilost je matematický terminus technikus, kterým se vyjadřuje skutečnost, že nejsme schopni žádným způsobem dopředu určit, co a jak se v nějakém systému odehraje. Není to tedy ani tak vyjádření toho, že by něco jako náhoda existovalo, ale že my lidé nejsme principiálně schopni určité věci zjistit nebo změřit a na základě toho pak spočítat nebo předpovědět budoucí chování nějakého systému.

Začtvrté, i ten nejjednodušší živý organismus vykazuje strukturu a složitost, která je principiálně nedosažitelná jakoukoliv neřízenou chemickou syntézou. V principu. Známé zákony chemie a všechny známé metody a technologie nejpokročilejší chemické syntézy, kterou lidstvo v současné době disponuje, zcela vylučují jakoukoliv možnost spontánního vzniku života. Ani s nejlepšími současnými technologiemi nejsou ani nejlepší vědecké mozky světa schopny vyrobit ze základních chemikálií, jako jsou H2, CO2, NH3, H2O, HCOOH atd. — základní stavební kameny buněčných organel, natož správně fungující buněčné organely nebo dokonce celou buňku. Řeč je o proteinech, lipidech, nukleotidech a sacharidech, a to v enantiomerické molekulární čistotě. Ty je pak potřeba správně zpolymerizovat a zakomponovat do organel a celkové struktury živé, správně fungující buňky. Tohle nejen že jako lidstvo neumíme, ale nemáme absolutně tušení, jak tento problém vyřešit ani kde a jak začít, říká jeden z nejuznávanějších současných organických syntetických chemiků světa prof. et. prof. Dr. Ing. James M. Tour z Nanocarbon center v Houstonu (Texas, USA), který se svým vědeckým týmem syntetizoval vůbec nejsložitější funkční molekuly v chemickém průmyslu. Viz jeho osobní web jmtour.com.

Původ života a novověká věda

Historii hledání odpovědi na původ života novověkou vědou asi nejlépe charakterizují 2 přelomové objevy 20. století. Prvním byl objev dvoušroubovicové struktury deoxyribonukleové kyseliny – hlavní dědičné informační makromolekuly všech forem života – a to dvojicí vědců Jamesem Watsonem a Francisem Crickem v r. 1953. Druhým byl experiment Stanleyho Millera, který údajně potvrdil neodarwinistickou hypotézu prebiotické (= předtím, než začal existovat život) evoluce chemických sloučenin. Miller konkrétně testoval hypotézu Alexandra Oparina a J. B. S. Haldaneho, která navrhovala postupný vznik života z anorganických látek neřízenými chemickými reakcemi z jednoduchých chemických prekurzorů. Experiment byl proveden v roce 1952 a publikován v roce 1953 Stanleyem Millerem a Haroldem Ureyem z Chicagské univerzity. Od té doby je znám jako Millerův-Ureyův experiment. V experimentu byly použity voda (H2O), methan (CH4), amoniak (NH3) a vodík (H2). Směs byla zahřáta v hlavní baňce aparatury, kde mezi dvojicí elektrod probíhaly jiskrové výboje. Výsledné produkty byly ochlazovány a sbírány v tzv. kondenzoru a následně analyzovány. Výsledkem byla vysoce toxická směs chemikálií, ve které byla nalezena stopová množství aminokyselin a jednoduchých sacharidů. Kromě vysoké toxicity výsledné směsi bylo nepřekonatelným problémem také to, že aminokyseliny byly přítomny ve směsi levorukých a pravorukých enantiomerů, což je pro jakýkoliv živý organismus naprosto nepoužitelné.

Mezi těmito dvěma objevy panovalo od začátku značné napětí, protože první objev DNA svědčil o informační, jazykově kódované podstatě živých organismů, což je opakem materialismu — kdežto Stanleyho experiment spontánní syntézy základních stavebních látek těl všech živých organismů z jednoduchých sloučenin svědčil naopak o materialistické podstatě života. Jeden objev tedy v principu vylučoval druhý – přesněji jejich interpretace se navzájem vylučovaly. Paradoxní je, že za oba objevy byly uděleny nejvyšší akademické ceny — Watson a Crick dostali v r. 1962 Nobelovu cenu za medicínu a Miller až v r. 1983 Oparinovu medaili.

Po vzoru Stanleyho Millera prováděly nejrůznější vědecké týmy od té doby podobné experimenty s nejrůznějším složením tzv. prebiotické atmosféry, která dle evolučního modelu údajně panovala na pravěké Zemi. Do dnešního dne byly provedeny stovky hypotetických scénářů s nejrůznějšími startovacími chemikáliemi — sulfanem (H2S), oxidem siřičitým (SO2), kyselinou kyanovodíkovou (HCN), formaldehydem (HCHO), dusíkem (N2), formamidem (CH3NO) a spoustou dalších, všechny naprosto selhaly.

Podobně selhaly i všechny ostatní hypotézy samovolného vzniku života ať už jakoukoliv cestou:

1. Panspermické hypotézy — život byl údajně na Zemi zanesen z vesmíru, kde existuje volně ve formě zárodků – vyvráceno definitivně po r. 2000 na základě výzkumů kosmického prostoru a jeho destruktivních účinků na všechny organické molekuly
2. Hypotézy samoplození — středověké tmářství ve stylu červi vznikají z bahna, myši ze zrní a zpocených košil nebo v pozdější verzi nemoci vznikající ze špíny a špatného vzduchu – vyvráceno definitivně L. Pasteurem v r. 1856

Upřímně řečeno, zázrak je jedno z těch důležitých slov, jehož skutečný význam byl zdeformován a značně posunut, dle mého názoru úmyslně. 

Je smutnou skutečností, že pod slovem „zázrak“ si většina lidí představuje buď výhradně fantaskní nereálnou událost, která je na úrovni kulatého čtverečku, tedy něčeho, co se vlastně stát nemůže, protože to je nelogické a nemožné anebo událost běžného typu, ale málo pravděpodobnou ve stylu výhry v loterii, bezproblémového porodu ženy po 45. roce věku nebo dokonalého počasí na dovolené od začátku až do konce.

Oba tyto významy jsou ale zdeformováním skutečného, původního významu, který je pro naše dnešní myšlení nečekaný právě tím, že popisuje jevy a „věci“ považované většinou lidí za naprosto běžné.

Pravá definice „zázraku“ je postavena na vědecké pravdě o tom, jakou strukturu má svět kolem nás — tj. že existuje v několika dimenzích či vrstvách, 

1) hmotné, materiální, 

2) informační, jazykové, 

3) biologické, tělesné 

4) mentální, citové, 

5) duchovní, morální, vztahové 

a nad tím vším je nestvořené bytí Boží, Zákonodárce, Soudce i Obhájce všech lidí. 

Je velmi důležité si uvědomit, že těchto 5 úrovní bytí je dle biblického modelu stvoření spojeno kauzálně primárně shora dolů, nikoliv zespodu nahoru. Co to znamená? Znamená to především to, že to definuje co čeho může být příčinou. To znamená, že hmota nemůže být příčinou informace ani jazyka ani biologie (těla) ani mysli ani morálky či vztahu a už vůbec ne nestvořeného Boha. Informace a jazyky však mohou být příčinou hmoty … samy o sobě ale nemohou být příčinou těla či mysli či vztahu … protože na to nestačí, jsou důležité, ale nestačí. Tělo není schopno samo vytvořit správné myšlení a cítění, natož morálku či vztahy, natož Boha, který to vše vytvořil. Mysl a city překvapivě také nestačí na vytvoření duchovnosti, morálky a vztahového rozměru života … jsou důležité, ale nestačí … stejně tak mysl a city nemohou vytvořit pravdivý obraz o Bohu, mají v tom svůj podíl, ale zdaleka nestačí. Čili takto nějak chápe Bible dle knihy Genesis strukturu stvořeného světa — s jeho 5 úrovněmi složitosti.

Když se teď vrátíme ke slovu „zázrak“ a k jeho původnímu významu, tak vidíme, že zázrakem je v podstatě COKOLIV Z VYŠŠÍ ÚROVNĚ BYTÍ, než z té, o které je právě řeč. 

To znamená, že informace a jazyk je zázrakem pro veškerou materiální realitu, protože veškerá materiální realita není schopna informaci a jazyk vygenerovat – informace a jazyk jsou na hmotě neseny, hmota je pro ně jen přenosovou linkou, záznamovým materiálem, přenašečem, ale nikdy ne příčinou. Přitom ale informace a jazyk není nic fantaskního ani nic výjimečného, co se děje jen tu a tam. Naopak, je to něco velmi častého a nezbytného a zároveň zázračného v tom smyslu, že příčinou není a nemůže být hmota (materiální realita).

Když to zjednoduším — tak text je zázrakem z hlediska inkoustu a papíru, smysl textu je zázrakem z hlediska textu, pochopený význam čtenářem je zázrakem z hlediska smyslu (sémantiky) textu, jednání (skutky) čtenáře na základě pochopeného významu je zázrakem z hlediska pochopeného významu … a největším zázrakem je potom navázání vztahu, vděčnosti a lásky mezi čtenářem a autorem textu …

Zázrakem je tedy naprostá a drtivá většina věcí, jevů a vlastností kolem nás i uvnitř nás i mezi námi. Není to nic fantaskního ani málo pravděpodobného ani nic náboženského, co se vznáší někde jako přízrak … ale skutečně téměř vše, co existuje.

V podstatě můžeme říci, že zázrakem je to, že vůbec něco existuje, protože by taky klidně nemuselo existovat vůbec nic. Něco, cokoliv, je ve srovnání s ničím skutečně zázrakem. 

Jednou z mnoha smutných skutečností ateismu je, že pro něj není zázrakem naopak vůbec nic. Prostě se to stalo, no … a je to … a když už to je, tak si to užijeme …

K podobnému vnímání vede i víra v slepou evoluci a miliardy let. Vše začalo samo od sebe, spontánně a pod vlivem přírodních zákonů se z toho vyvinulo všechno včetně nás … nic zvláštního … žádný zázrak. Jak řekl prof. Dr. Charles Jackson, jeden z předních světových odborníků na vědecké aspekty víry v biblické stvoření světa, cituji: „evoluční světonázor je plný víry v zázraky – jako je samovolný vznik něčeho z ničeho nebo samovolný vznik života z neživé hmoty a mnoho dalších – ale chybí mu Tvůrce zázraků, který by je dokázal dělat. Je to jako věřit, že žába se může proměnit v princeznu, ale už bez prince a bez polibku z čisté lásky.“ konec citátu.

A pro doplnění celkového obrazu bych rád zdůraznil, že pokud bychom se pohybovali pouze na určité úrovni bytí a chybělo nám vertikální vnímání nižších i vyšších úrovní — což je podstatou Kristova Kříže, ve kterém se protíná vertikála s horizontálou — pak můžeme být v pokušení si myslet, že nic na naší úrovni není zázrakem. Jinými slovy, pokud budu žít jen tělesně — a vnímat jen to, jak vypadá moje tělo a jak vypadají těla druhých lidí a všechno se bude točit kolem toho, pak budu mít tendenci si myslet, že právo existovat mají jen hezká a funkční těla … nebo něco podobného. Bude mi zkrátka chybět vertikála, která říká mimo jiné to, že tělo je pouhým nástrojem, nikoliv cílem. Cílem je věčný nestvořený život v Bohu a ten lze získat pouze dobrovolným, pokorným a vděčným vstupem do vztahu s Bohem skrze Ježíše Krista, Syna Božího, který své tělo dal za hříchy světa a tímto skutkem dokonale nesobecké a věčné (bezpodmínečné, nezapříčiněné) lásky spojil s Bohem lidskou rodinu znovu a navždy!

Mgr. Libor Votoček

Upřímně, není to pravda …

Mizerné mohou být naše vědomosti, názory či výklady, ale ne design přírody, přestože v něm spousta věcí v průběhu historie již značně zdegenerovala nebo zcela zanikla. I ten nejjednodušší mikroorganismus na světě je daleko složitější, než nejsložitější lidské výtvory včetně umělé inteligence, prokazatelně! Život je sám o sobě tak složitý a sofistikovaný, že jej nelze rozumně připodobnit k ničemu, co kdy člověk vyrobil nebo vymyslel. Jen uvažte, že každý živý organismus má ve své konstrukci plán své konstrukce, dokáže ve své konstrukci hledat a nalézat chyby vlivem opotřebení či ztráty, ty pak vyhodnotit a následně vytvořit a vyslat na místo opravy molekulární opravné systémy, které vše opraví a zprávu o úspěšné opravě odešlou do řídícího centra v jádru buňky. Je to zcela autonomní systém schopný růstu, komunikace, rozmnožování – tj. schopný vytvářet své vlastní kopie, hledat potravu, rozpoznat ji, vstřebat ji a strávit ji. Neexistuje nic, co kdy vyrobil člověk, co by se tomu mohlo jen vzdáleně připodobnit.

Chtěl bych zdůraznit, že i ten nejvíce zdegenerovaný a poškozený organismus na světě — např. Kořenohlavec krabí, mořský parazit ze skupiny svijonožců — pořád, i přes svou vysokou degeneraci (ztrátu původních genetických informací a tělesných částí) pořád disponuje výše vyjmenovanými technologiemi, byť ne sám, ale prostřednictvím svého hostitele, kterého musí být schopen technologicky takto zneužít  … je tedy pořád nesrovnatelně lépe technologicky vybaven, než nejsofistikovanější lidské výtvory. To není názor, ale holý fakt. Je totiž schopen svého hostitele postupně vykastrovat a donutit ho starat se o jeho vlastní potomky s tím, že samci kořenohlavce mají natolik zdegenerované tělo, že to jsou v podstatě jen pohlavní orgány. Myslím, že kdyby nějaký tým vědců dostal za úkol kraba tímto způsobem vykastrovat a změnit jeho chování tak, aby ve svém těle pečoval o vajíčka jiného tvora a dokonce se nechal kvůli tomu i ulovit a sežrat, tak by nedokázal přijít na to, jak to udělat. Tento parazit to umí … ano, je to hnusné a děsivé, ale z technologického hlediska pokročilejší, než nejsofistikovanější lidské technologie. Zdůrazňuji, že jde o jednoho z nejvíce zdegenerovaných tvorů na Zemi, který není schopen samostatného života bez významné a zásadní podpory hostitele. Z pohledu stvořitelské teorie to znamená, že tento tvor na počátku vypadal a choval se naprosto odlišně, protože měl úplnou informační-genetickou výbavu. Bible říká, že na počátku stvoření neexistovali žádní parazité a žádní predátoři – tedy žádní masožravci či mrchožrouti a že všichni tvorové žili v symbióze a harmonii a všem byly potravou rostliny. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale pokud tyto informace z Bible vezmeme vážně, dokonale nám vysvětlí velkou spoustu jevů v přírodě, které evoluční světonázor vysvětlit nedokáže, rozhodně ne uspokojivě. Jedním z vysvětlení je i to, že všichni paraziti a predátoři jsou zdegenerovanými verzemi svých předků, kteří na počátku a pak ještě určitou část historie nebyli parazity ani predátory!!!

Jedním z hlavních propagátorů myšlenky, že design přírody je mizerný, je bývalý oxfordský zoolog a hlavní osobnost světového ateistického a evolučního hnutí prof. Dr. Richard Dawkins. Tuto nepravdivou a zavádějící myšlenku značně zpopularizovala jedna z jeho nejslavnějších knih (paradoxně) — nazvaná Slepý Hodinář, která vyšla poprvé v roce 1986. Dawkins v ní obhajuje myšlenku evoluce typu od bláta k uklízečce výhradně na základě tzv. přirozeného výběru — a argumentuje tím, že žádný design není vůbec potřeba, vše se postupně dotváří samo v reakci na nároky a omezení prostředí. Tato již vyvrácená hypotéza nicméně značně zpopularizovala mylnou představu, že design v přírodě může vzniknout a taky vznikl zcela bez Designéra, tj. bez jakéhokoliv plánu a úmyslu, který by na počátku do stvoření vložil nějaký Tvůrce.

Přirozený výběr je sice reálným jevem, který můžeme dnes a denně pozorovat v okolní přírodě, ale s evolucí typu od mikroba k mikrobiologovi nemá tento jev absolutně nic společného. Podstatou přirozeného výběru je totiž to, že může vybírat pouze z toho, co už existuje nebo vydat smrti to, co už existuje. Nemůže tedy nic nového vytvořit a to z principu. Přirozený výběr tedy není schopen vygenerovat ani jeden jediný nový gen, jediný bit nové informace, která dosud v přírodě neexistovala — a není schopen vyprodukovat ani žádnou novou schopnost, která již předtím neexistovala a není schopen vytvořit žádný nový orgán, natož pak nový organismus. To je vědecký fakt a vědecká pravda o přirozeném výběru.

Žel, v roce 1986 nebyl zdaleka takový přístup k informacím, jaký máme dnes a mechanismus přirozeného výběru nebyl považován za nic převratného, co by mělo tvůrčí schopnosti, které mu pak prof. Dawkins přisoudil. Dawkins de facto zmanipuloval tehdy známá vědecká fakta tak, aby čtenáře přesvědčil o své hypotéze, že design přírody je pouze zdánlivý a produktem slepých evolučních procesů. Žel, povedlo se mu vstoupit na knižní trh zrovna v době, kdy se o těchto věcech ještě moc nemluvilo … a než mohly být věci uvedeny na pravou míru, zahltil knižní trh svými zcestnými hypotézami — Sobecký gen, Slepý hodinář, Výstup na horu nepravděpodobnosti, Boží blud atd. — za které zinkasoval celkově milióny dolarů. Žel, ani jedna z jeho knih nepopisuje realitu na základě známých faktů.

Každý příklad údajně mizerného designu přírody — ať už je to např. apendix, zuby moudrosti, obrácená sítnice lidského oka, kostrč, kolenní menisky, pohlavní orgány v blízkosti řitního otvoru … a to jsou příklady pouze z lidského těla … v přírodě se evolucionisté navážejí do designu přírody při každé příležitosti a tvrdí, že téměř všechno je zfušované, neefektivní nebo nelogické … jenže při bližším zkoumání bylo zjištěno, že všechny tyto údajné nelogičnosti jsou ve skutečnosti nejlepším možným inženýrským řešením, které přichází v úvahu — jak prohlásil jeden z nejlepších evropských průmyslových designérů prof. Dr. Ing. Stuart Burgess. Podobně hovoří o genialitě designu přírody i prof. Dr. Ing. Andy McIntosch, světově uznávaný odborník na spalovací motory, termodynamiku a informatiku. Podobně i Dr. Ing. Dominic Statham, bývalý šéfkonstruktér leteckých motorů ve společnosti Rolls Royce a výčet by mohl pokračovat stovkami dalších jmen.

Doporučím k přečtení vynikající publikaci vyvracející Dawkinsovy hypotézy na ryze vědeckém základě — např. knihu Hallmarks of Design od prof. Burgesse, Replacing Darwin od Harvardského biologa Dr. Jeansona, Body by Design od Dr. Alana L. Gillena nebo Design and Origin of Man od prof. Burgesse. Ve všech těchto publikacích jsou stovky reálných příkladů z lidského těla i přírody, které splňují přesná matematická kritéria dokonale vyladěného designu a ergonomie.

Žel, s evolučními hypotézami je to většinou tak, že úmyslně zkreslují realitu a vědecká fakta tak, aby zapadly do evolučního paradigmatu, ve kterém nemá z definice místo žádný design a už vůbec ne Designér.

Mgr. Libor Votoček

Děkuji za Váš dotaz!

Ze způsobu formulace Vaší otázky usuzuji, že mluvíte o škole základní. Tam lze očekávat, že bude učivo méně náročné na vědomosti a že učitel tudíž nebude zabíhat do žádných velkých detailů. Tím ovšem hrozí, že se dopustí přílišného zjednodušení a tím i nepravdy.

V případě buňky, její struktury a fungování rozhodují právě ty detaily, o kterých Vám učitelé podle všeho neřekli – ať už z jakéhokoliv důvodu – vy jste pak jako žáci mohli nabýt dojmu, že buňka je velmi primitivní. Opak je pravdou!! Je to podobné, jako kdyby Vám učitelé řekli o struktuře a fungování počítače jen to, že je tam procesor, paměť, základní deska, grafická, zvuková, síťová karta a pevný disk, to máte „jenom“ 7 součástek — anebo by Vám řekli pouze to, že počítač se skládá z klávesnice, myši, monitoru a krabice, ve které je počítač — to už jsou jenom 4 součásti – anebo by zmínili iMac, který je všechno v jednom — takže je to vlastně jen monitor s počítačem uvnitř. To zní docela primitivně vzhledem k tomu, jak složitý je vnitřek počítače. Primitivní je ale jen popis nebo počet vyjmenovaných částí, nikoliv skutečnost!! Třeba procesor je jedno jediné slovo, ze kterého nelze žádným způsobem zjistit, jak složitá tahle součástka je. Co kdybych Vám řekl, že třeba nejmodernější mikroprocesor Apple M4 obsahuje 28 miliard tranzistorů, kdy každý tranzistor měří pouhé 3 nanometry, tj. 3 miliontiny milimetru – těchto 28 miliard tranzistorů je velmi složitě galvanicky propojeno v mnoha vrstvách a oblastech, kterým se říká jádra. Na návrhu a výrobě takového pokročilého procesoru se podílely tisíce nejlepších inženýrů na světě a vyrobit jej dokáže jen několik továren na světě. Totéž můžeme říci o nejmodernějších superrychlých pamětech RAM či SSD discích, totéž platí o grafických kartách s AI čipy apod. Vše v počítači nebo mobilním telefonu je tak neuvěřitelně složité, že obyčejný člověk není schopen to vůbec pochopit. Přesto jakákoliv buňka je ještě daleko složitější a sofistikovanější.

Nebo si zkuste představit, že bych o lidském těle řekl — že je docela primitivní, protože obsahuje jen hlavu, ruce, nohy a trup … Naprosto neznalý člověk by z toho mohl usoudit, že lidské tělo se skládá jen ze 4 částí, o kterých by ale nic bližšího nevěděl — mohlo by mu to připadat také velmi primitivní. Opak je ale pravdou!! Lidské tělo dospělého člověka se skládá z 80 000 miliard buněk a každá ta buňka je složitější než nejvýkonnější počítače současnosti. Jen obyčejná „ruka“ je systém, který z hlediska struktury, efektivity a složitosti předčí nejmodernější robotické systémy řízené umělou inteligencí! Lidská ruka se skládá z mnoha tisíců miliard buněk, máte tam desítky různých svalů ve vzájemném funkčním propletení, ve kterých je mnoho různých druhů buněk, máte tam nervy, cévy zásobující každou buňku ruky živinami a kyslíkem, máte tam kosti, klouby, vazy, šlachy, kůži v mnoha vrstvách, krev, která je jedním z nejsložitějších známých systémů v lidském těle, máte tam imunitní systém, hormonální řízení, sběr a odvod odpadních látek, řízení růstu, opravování chyb. Zkrátka, lidská ruka je složitější, než velkoměsto. To vše a ještě mnohem více je v „obyčejné“ ruce lidského těla. Vraťme se ale k buňce, která je podobně složitá.

Tak tedy, buňka, i ta nejjednodušší, je mnohonásobně složitější, než nejnadupanější herní mašina, kterou může kterýkoliv z Vašich vrstevníků doma mít … Pokud srovnáme strukturu, efektivitu a schopnosti jakékoliv živé buňky se schopnostmi jakkoliv silného počítače, který byste si mohl v principu koupit, tak nemáme co srovnávat — protože počítače dělají de facto jen jedinou věc — provádějí matematické operace s binárními čísly o různé délce a to, co inženýři zlepšují je rychlost těchto výpočtů. Počítače tedy umí jen jedinou věc — provádět aritmetické operace (sčítání, odčítání, násobení a dělení) s binárními čísly (dvojková soustava složená ze dvou čísel 0 a 1). Je to tak proto, že pro takový výpočtový systém lze snadno postavit výpočetní hardware – tedy konkrétní elektrické obvody, ve kterých je 0 reprezentována stavem vypnuto a 1 stavem zapnuto. Z informatiky víme, že všechna čísla, která používáme v tzv. desítkové soustavě — 0,1,2,3,4,5,6,7,8,9 lze překódovat do binární soustavy složené jen z 0 a 1. Kromě čísel se v počítačích používá binární kód i pro reprezentaci textu, obrázků, zvuku a dalších typů dat — k převodu na binární kód slouží právě jednotlivé programy, které běží pod operačním systémem, který řídí to, co se pak s těmi binárními čísly bude dělat, kam, jak a kdy se zapíšou, jak se pak najdou a přečtou apod. Počítač, myslím ten klasický, je tedy skutečně velmi jednostranně fungující systém — vše se otrocky převede na binární čísla a s těmi se pak provádějí aritmetické operace obrovskou rychlostí v procesoru, v grafické a zvukové kartě apod. Nic dalšího ale počítač neumí. Naproti tomu buňka umí kromě této jedné věci ještě mnoho dalších věcí … a jedna je složitější než druhá. Zde je krátký výčet.

Každá živá buňka je autonomním systémem, u jednobuněčných to platí takřka absolutně, u mnohobuněčných jen v určitém smyslu, jelikož buňky v tělech mnohobuněčných organismů jsou vždy nějak specializovány a plní tedy jen určitý rozsah funkcí, nicméně pocházejí ze zárodečné, kmenové, nebo-li univerzální buňky – zygoty, která v sobě obsahuje vše potřebné k vytvoření celého těla.

Buňka se umí rozmnožovat – tzn. vytvářet své vlastní kopie — co to znamená? Znamená to, že dokáže svých několik miliard molekulárních součástech, které jsou tak malé, že je nelze spatřit ani nejlepším optickým mikroskopem, zkopírovat, to znamená udělat jejich přesnou kopii — a tu potom umístit na přesně stejné místo v nové buňce. Žádný lidský výtvor, ani počítač ani robot ani nic jiného, nic takového nedokáže!! Tento proces buněčného dělení probíhá různě dlouho, u kvasinek v řádu minut, u kožních a svalových buněk třeba desítky minut apod. Jen si představte, co všechno se musí v buňce stát, aby dokázala zkopírovat celý svůj obsah a vytvořit svou vlastní kopii? Možná to nevíte, ale v buňce je obsažena veškerá digitální genetická informace obsahující instrukce, jak ji postavit, kontrolovat, opravovat a kopírovat! Například v haploidních pohlavních buňkách (gametách) člověka máme 3,2 miliardy molekulárních písmen (bází) — rozdělených do 23 chromozomů, ve spermii od otce a ve vajíčku od matky. Pokud bychom je rozpletly a dali za sebe, měřily by dohromady něco kolem 1 metru. Jinými slovy, 23 párů chromozomů v somatických buňkách těla by po úplném rozpletení měřily dohromady dvojnásobek — tj. cca 2 metry — Je v nich obsaženo tolik informace, že by se vešly do několika tisíc knih běžného rozsahu. Tolik informace musí buňka dokázat zkopírovat … pak musí umět zkopírovat i všechny životně důležité buněčné orgány nebo-li organely jako mitochondrie, které vytvářejí palivo pro fungování buňky, ribosomy, ve kterých se tvoří proteiny a spoustu dalších. Je to nepředstavitelná technologie, z které až mrazí v zádech!

Tvrdit, že buňka je docela primitivní, je absurdní, nevědecké a směšné … Pokud Vám něco takového řekli učitelé na základní škole, pak je to politováníhodné, pokud je to ale jen něco, k čemu jste došel sám (došla sama) na základě neúplných a přespříliš zjednodušujících informací, pak to budiž pro Vás varováním do budoucna … abyste nezůstával(a) na povrchu věcí a nespokojil(a) se jen s kusými a povrchními informacemi, které vždy vedou k chybným závěrům.

Mgr. Libor Votoček

Děkuji za dotaz, ano ví.

Nejprve mi dovolte pár slov o povaze Vaší otázky. Možná to víte nebo naopak nevíte, ale otázka, kterou jste položil se týká absolutního počátku nebo jak vědci říkají historické singularity, kdy „věc“ začíná existovat jako by z ničeho, najednou, skokově, bez předchozí historie. Jinými slovy, většina věcí a jevů kolem nás má nějakou historii a mnohé dokonce velmi dlouhou v řádu tisíců let … přesto jsou tu věci a jevy, které začaly existovat bez jakékoliv předchozí existence v tomto světě — a právě těm říkáme historické singularity. Tyto singularity se rovněž z definice vymykají jakékoliv evoluci či postupnosti v čase. Řadíme mezi ně typicky počátek života, počátek základních druhových skupin, počátek hmoty, časoprostoru, přírodních zákonů, počátek vesmíru, počátek lidstva, počátek zla a smrti … a samozřejmě také počátek existence půdy, bez které většina rostlin není schopna asimilovat potřebné živiny a růst.

Když už jsme si některé ze singularit vyjmenovali, je velmi zajímavé, že přesně o těchto historických singularitách mluví Bible v knize Genesis a nejen tam. Asi nejvýmluvnějším příkladem je pasáž hned v úvodu knihy Genesis, kde se píše o stvoření všeho v 6 dnech. Každý den stvořitelského týdne je takovou historickou singularitou nebo-li absolutním počátkem existence toho, co se v daném dni zmiňuje, že Bůh stvořil. Jinými slovy, pokud bychom šli v čase před danou singularitu – např. před stvoření hvězd a nebeských těles ve 4. dni stvořitelského týdne – nenašli bychom nikde ani náznakem jedinou hvězdu či nebeské těleso a z toho, co bychom viděli, bychom nemohli žádným způsobem usoudit nebo odvodit, že za chvíli bude následovat stvoření hvězd a nebeských těles. Přesně tak se chová singularita – je to náhlá historická událost, kterou nikdo nemohl odvodit z toho, co znal nebo viděl a nikdo nemohl říci, kdy nastane a co přesně se stane.

Vznik první půdy je přesně takovým typem události – stejně jako vznik prvních rostlin, prvních zvířat, prvních lidí … jak jsme si už řekli.

Jinými slovy — bez půdy není většina rostlin schopna růstu, protože bez půdních hub, bakterií a dalších půdních organismů a humózní složky, kterou vytvářejí právě tyto půdní organismy z odumřelých částí rostlin a zvířat či jejich fekálií, nemají jak získat potřebné živiny. Naprostá většina rostlin by v čistě anorganickém substrátu bez humózní složky a půdních mikroorganismů nebyla schopna přežít … nehledě na to, že humózní složka půdy v sobě zadržuje vzduch i vlhkost. Samozřejmě, můžete pěstovat některé rostliny jako rajčata, papriky, brambory, okurky v tzv. hydroponii, tedy ve vodném roztoku základních minerálních hnojiv N, P, K … nicméně takové rostliny vyžadují non-stop péči, přesnou teplotu a koncentraci hnojiv, stabilní a velmi teplé klima a nutno říci, že jejich plody nejsou moc chutné ani výživné … ale narostou. Stejně tak můžete pěstovat brambory v neživém anorganickém písku, který plní funci mechanického držáku — a zalévat je opět vodným roztokem minerálních hnojiv N,P,K … takto se dají brambory vypěstovat, ale opět nechutnají moc dobře, jsou vodové a někomu vyloženě páchnou.

Kvalitní půdu s výraznou humózní složkou – tzv. černozem – nelze ničím nahradit a zcela určitě taková půda nemůže vzniknout bez rostlin a živočichů a půdních organismů — čímž jsme v logickém kruhu typu „co bylo dříve, slepice nebo vejce?“ — Byly dříve rostliny, zvířata a půdní organismy nebo půda? Odpověď zní, musely být na Počátku stvořeni naráz! Přesně, jak se o tom píše v Bibli, v knize Genesis. Pak už se v průběhu historie půda buď udržuje nebo vytrácí … špatným hospodařením, kácením pralesů a hubením půdních organismů nadužíváním průmyslových hnojiv a melioracemi.

V podstatě je to tak, že nejlepší půda byla na počátku světa — když byl stvořen … a s ním i všechny rostliny a živočichové a mikroorganismy. Kdyby člověk nezačal ničit počáteční Ráj tím, že na svět zavlekl zlo, soupeření, lhostejnost, pýchu, nenávist, boj, nemoci a smrt … tak by se počáteční stvořená dokonalost udržovala po celé věky … to se však vinou člověka nestalo … a naopak počáteční dokonalost se v čase vytrácí a nedá se to zastavit ani vrátit.

První půda je tedy výsledkem nadpřirozeného stvoření spolu se všemi živými organismy — a všechna další půda v celé historii lidstva už je výsledkem lepšího či horšího udržování její původní kvality. Žel, vědci se shodují, že zažíváme globální krizi kvality půdy, která je dlouhodobě zbavována důležitých živin a prvků, které nejsou vraceny zpět do půdy v podobě humusu a hnoje … ale pouze ve formě velmi pochybné náhražky jménem průmyslová hnojiva a chemikálie.

Žel, pak se to promítá do upadajícího zdraví většiny obyvatelstva, kteří v potravě nepřijímají potřebné látky, které tam dříve přirozeně byly.

Mgr. Libor Votoček

Dobrý den, děkuji za zajímavý a překvapivě málo častý dotaz.

Na tuto otázku lze odpovědět mnoha různými způsoby podle toho, na co bychom kladli hlavní důraz.

V první části své odpovědi bych se rád zaměřil především na dynamickou stabilitu orbit vnitřních planet sluneční soustavy — Merkuru, Marse, Venuše a Země. Možná jste už někdy slyšel, že pohyby planet sluneční soustavy včetně měsíců jednotlivých planet, jsou tak přesně vyladěny, že je s jejich pomocí možné měřit čas zde na Zemi. Naši předkové běžně používali astronomické úkazy jako je zatmění Měsíce, zatmění Slunce, přímou viditelnost např. Marsu či Jupitera na noční obloze jako součást kalendáře. Pohyby planet a jejich měsíců jsou natolik přesné, že je lze předpovědět přesně na den a hodinu mnoho let dopředu. Je rovno zázraku, aby vyladění poloh a dynamiky orbitálních pohybů planet a jejich měsíců, bylo na takové úrovni, že je lze takto přesně matematicky předpovídat a měřit s jejich pomocí čas zde na Zemi.

Evoluční materialistický pohled však takto o sluneční soustavě nemluví. Naopak, evoluční astronomové spekulují, že vznik sluneční soustavy datovaný někde 5 miliard let nazpátek, byl iniciován gravitační perturbací z nějaké blízké hvězdy, která měla tehdy „prolétávat“ okolo. Podobně mluví evolucionisté o vzniku např. Měsíce, kdy se měl obří asteroid údajně srazit se Zemí, čímž část Země vytrhl a vymrštil do volného kosmického prostoru a ta byla posléze zachycena gravitací zbytku Země … Je dobré si všimnout, že srážkový a explozivní katastrofismus je pro evolucionisty prakticky jediným mechanismem v astronomii, který jsou ochotni použít – a který používají k vysvětlení úplně všeho!! — Na Zemi ale katastrofismus nahrazují uniformitarismem, tedy pozvolnými a téměř nepozorovatelnými jevy, které se skládají v účinku po miliardy let.

Jak řekl prof. Dr. Charles Jackson, přední světový odborník na vztah vědy a víry, cituji: „Evolucionisté zde na Zemi pochybují o existenci globální potopy, protože zde prý není dostatek vody — která pokrývá 70% zemského povrchu — ale na Marsu podle nich určitě byla, přestože tam dnes žádná kapalná voda není.“

Jiní evoluční astronomové hovoří o tom, že planety sluneční soustavy vznikly z rotujícího horkého disku prachu a plynů, ze kterého v centru vzniklo Slunce a zbylé méně horké části rotujícícho disku se gravitačně a rotačně „poslepovaly“ do planet a měsíců. Argumentují tím, že vnitřní planety sluneční soustavy jsou z těžkých prvků a jsou pevné, kdežto vnější planety sluneční soustavy jsou z lehkých prvků a jsou plynné či kapalné … Ale opět, jako vždy, jedna věc jsou měřitelná fakta — tj. chemické složení planet — a druhá věc je příčina a historie tohoto složení. To jsou 2 velmi odlišné věci. Můžeme si myslet, že těžší prvky jsou blíže Slunci a lehčí dál od Slunce proto, že to takto rozdělil moment hybnosti (rotační pohybová energie) jednotlivých částí údajného rotujícího disku prachu a plynů, ze kterého měla vzniknout celá sluneční soustava i se Sluncem. V takovém modelu to může být pravda, to ale vůbec neznamená, že je to i historická pravda, tzn. že se to v minulosti tak skutečně stalo. Je tady totiž několik dost vážných překážek.

1) Volný kosmický prostor je vyplněn vakuem, ve kterém se každý plyn rozpíná řádově několik setkrát větší silou, než jakou se sám gravitačně stlačuje. Tento nepoměr sil je tak velký, že je naprosto nemožné, aby ve volném kosmickém prostoru došlo k samovolném vzniku hvězdy či planety, natož pak galaxie. Kosmický prostor je nepředstavitelně rozsáhlý a každý oblak prachu a plynů se v něm bude rozepínat téměř donekonečna — a není absolutně možné, aby došlo k samovolnému smršťování vlivem vlastní gravitace, nehledě na to, že počáteční údajný Velký Třesk byl dle všech modelů tak prudkým dějem, že počáteční rozpínání časoprostoru bylo rychlejší než světlo …takový počáteční impulz by dodal takové množství kinetické energie všemu prachu a plynům – hlavně vodíku – v evolučním modelu Velkého Třesku – že by k samotnému rozpínání plynů ve vakuu dodal ještě další významnou rozpínavou silovou složku — výsledkem by bylo, že by se nikdy žádné atomy už víckrát nepotkaly – vše by se od sebe jen vzdalovalo donekonečna v téměř nekonečném prázdném vakuu.

2) Evoluční kosmologové spekulují, že k dodatečnému stlačení rozpínajících se počátečních mračen plynů a prachu došlo vlivem kolabujících okolních hvězd, např. exploze supernovy nebo blízkost černé díry atd. — jenže to se točíme v logickém kruhu, protože chceme vysvětlit vznik hvězd tím, že již existující hvězdy vybuchnou a dodají chybějící kinetickou energii, která by donekonečna se rozpínající oblak prachu a plynů stlačil …

3) Vyladění pohybu planet sluneční soustavy do stavu, v jakém je vidíme dnes — jakýmkoliv nárazem či výbuchem astronomických rozměrů a energií — je zhola nemožným jevem. Bylo matematicky vypočítáno, že pokud by se polovina délky větší poloosy eliptické dráhy Neptunu zmenšila o pouhé 0,1%, pravděpodobnost destabilizace celé sluneční soustavy v horizontu 5 miliard let by vzrostla na DESETINÁSOBEK! — pokud bychom přistoupili na evoluční návrhy, které počítají s nárazy obřích asteroidů, srážkami planet, explozemi blízkých hvězd, pak by došlo k náhlým změnám v rozmístění vnějších gravitačně stabilizujících planet jako Jupiter, Neptun, Saturn a Uran — které by byly výrazně větší, než jen 0,1% poloviny delší poloosy jejich orbity … destabilizace sluneční soustavy by pak byla jistou událostí. Z fyziky nelineárních systémů víme, že už tzv. problém 3 těles ukazuje na vznik tzv. chaotického chování v systému, který nelze analyticky dopředu vypočítat. Ve sluneční soustavě ale máme mnohem více než jen 3 tělesa — a to ve vzájemném úzkém dynamickém gravitačním vztahu.

Dalším argumentem pro nízké stáří sluneční soustavy jsou degradační erozivní procesy v Saturnových prstencích, které měřitelně mizí každým rokem.

Dalším evolučně velice těžko vysvětlitelným jevem je silná vulkanická činnost na měsíci Io, nevnitřnějším měsíci Jupitera. Odkud se vzala jeho vnitřní energie, pokud je starý 4,5 miliardy let? Nízká hustota měsíce Io vylučuje vysokou tepelnou kapacitu a také vylučuje přítomnost těžkých radioaktivních prvků, které jsou např. na Zemi významným zdrojem vnitřního tepla naší planety.

Další zajímavostí je, že Měsíc je cca 400x blíže Zemi než Slunce a zároveň 400x menší než Slunce, což znamená, že má na obloze stejnou úhlovou velikost jako Slunce — v proevolučních sdělovacích prostředcích se k tomu samozřejmě dozvíte, že je to „shodou okolností“. Díky těmto přesným matematickým vztahům existují jevy jako jsou zatmění Slunce a Měsíce, které jsou ale viditelné pouze ze Země!! Náhoda? Nemyslím si!

Podobně znepokojující je postupné vzdalování Měsíce od Země a životně důležitý gravitační vztah Země a Měsíce s ohledem na stabilitu všech ekosystémů planety.
Mgr. Libor Votoček

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

Hned v úvodu bych rád zdůraznil, že není pravdou, že by lidé popírající evoluci a miliardy let starý svět vycházeli automaticky nebo výhradně z Bible. Tento mýtus je nicméně natolik rozšířen mezi lidmi, že téměř každý, kdo dnes zpochybní evoluci a miliardy let starý svět, je automaticky označen za náboženského fanatika, pavědce či nedovzdělance. Je nicméně pravdou, že existují případy, kdy se nejen laici ale také vědci ve své argumentaci proti evolučnímu světonázoru o Bibli zmiňují a Biblí argumentují. Nikdy však v případech, kdy jde o čistě vědeckou (odborně technickou) argumentaci, protože ta řeší měřitelné vlastnosti hmotného světa, opakovatelné experimenty a pozorování v přítomnosti včetně přírodních zákonů, kdežto Bible řeší neměřitelné příčiny hmotného světa a jeho vlastností, neopakovatelné historické události, vztahy a lidské životy včetně morálních zákonů.

Bible tedy popisuje jinou složku reality, než přírodní vědy, a také jiné typy příčin, proto se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují. Je tedy potřeba důsledně rozlišovat, zda se jedná o diskusi ohledně nějakého přírodního děje či mechanismu, kterým k němu dochází anebo zda jde o diskusi týkající se nemateriální složky reality, filozofických otázek nebo osobní víry v něco, co věda nemůže přímo zkoumat a v některých případech ani potvrdit, ale ani vyvrátit! V takových případech je argumentace Biblí vhodná a takříkajíc na místě.

Takže když se například baví přírodovědec biblický kreacionista s přírodovědcem materialistickým evolucionistou o tom, jak přesně technicky došlo k celosvětové Potopě, tj. jak přesně tato událost probíhala a co po sobě zanechala, pak by biblický kreacionista neměl argumentovat Biblí ani materialistický evolucionista by neměl argumentovat materialismem a evolucionismem – oba by správně a zcela samozřejmě měli vycházet výhradně z reálných nálezů geologie, paleontologie a archeologie popř. dalších vědních oborů, kde platí konkrétní fakta a zákony.

Jejich diskuse by měla být faktická, věcná, bez zbytečných emocí. Pokud jakákoliv strana začne útočit, zesměšňovat, obviňovat apod., začíná se diskuse zvrhávat do oblasti osobních emocí a víry, ovšem pak už není řeč o ověřitelných faktech, ale o tom, co komu připadá rozumnější nebo bližší vzhledem k jeho osobní víře, kterou má jak každý vědec kreacionista, tak každý vědec evolucionista (totéž platí i pro laiky). O Bibli se tedy vědec zastávající teorii stvoření může a má zmínit až ve chvíli, kdy by se mu vědec zastávající materialismus a evoluci pokoušel tvrdit, že se Bible o žádné celosvětové potopě nezmiňuje nebo že tvrdí, že šlo jen o nějakou lokální záplavu na Blízkém východě apod. Pak už jde o to, co Bible říká nebo neříká (popř. jaké máme dochované literární záznamy očitých svědků minulosti) a v takovém případě by měla být zastáncům evoluce poskytnuta jasná a ověřitelná odpověď vycházející z Bible či doplňkových archeologických nálezů potvrzujících autentičnost biblických textů.

Argumentace Biblí je ale na místě ještě v jednom případě, a sice v situaci, kdy vědec zastávající stvořitelskou teorii představuje shodu mezi reálnými historickými a přírodovědeckými objevy a příslušnými texty Písma. Např. když geolog prof. Whitemoore se svým kolegou geologem doc. Snellingem objevili nepopiratelné důkazy o tom, že metamorfované horniny v Grand Canyonu zkrystalizovaly až poté, co jako ještě měkké sedimenty prodělaly velmi rychlé a rozsáhlé vrásnění, pak mohou tvrdit, že evoluční časování těchto hornin v řádu stamiliónů let je chybné, protože tento časový horizont by byl teoreticky nutný pro nedestruktivní ohýbání již zmetarmofovaných hornin. V těchto horninách ale nebylo nalezeno žádné zbytkové napětí, žádné praskliny ani na mikroúrovni jednotlivých krystalových zrn. Nehledě na to, že pod těmito horninami nalezli dokonale zachovalé fosilie drobných ryb, které se dnes po uhynutí v bahně či vodě rozpadnou během několika málo dnů. Čili opět důkaz extrémně rychlého procesu. V tuto chvíli se může na scénu přidat Bible a doložit svědectví pisatelů, kteří hovoří o extrémně rychlé vodní katastrofě globálních rozměrů, která během několika týdnů pohřbila vše živé do masivních vrstev bahna. Tedy minimálně pozoruhodná souvislost!

Je tedy skutečně potřeba být maximálně pozorný na to, co je ZROVNA V TU CHVÍLI předmětem diskuse. Pokud je předmětem diskuse zpochybňování pravdivosti biblických textů, má kreacionista plné právo argumentovat protistraně Biblí, pokud je ale předmětem diskuse pouhý mechanismus či reálné pozůstatky, které někdo skutečně našel, pak je argumentování Biblí vedlejší nebo zcela irelevantní, podobně jako je v takových případech irelevantní argumentace ideologií materialismu a evolucionismu.

Vědci obhajující teorii stvoření tedy mohou ve vědeckých diskusích se svými oponenty zmiňovat texty Bible ve snaze přiblížit protistraně reálný soulad mezi texty Bible a objevy moderní vědy nebo protistraně ukázat hloubku a logickou konzistenci a koherenci biblických textů, nikdy se však Biblí nepokoušejí nahradit nebo snížit vědeckou stránku sporu, vědecká fakta nebo reálné důkazy z terénu či laboratoře.

Toto rozlišení je velmi důležité!

Také je potřeba zdůraznit, že v dnešní době (a bylo tomu tak prakticky v každé době) existuje neuvěřitelné množství renomovaných vědců, kteří svými výzkumy popírají tvořivou sílu připisovanou známým mechanismům, kterými měla údajná evoluce probíhat, a to výhradně na základě znalostí ze svého vědního oboru. Typickým příkladem takových mechanismů je např. přirozený výběr, genové mutace, genové duplikace nebo údajná tvořivá síla času. Nic z toho není ve skutečnosti tvořivým procesem a nemůže být tedy bráno za důkaz evoluce – více o tom v dalších částech odpovědi. 

Např. věhlasný finský biochemik a emeritní profesor genetiky Dr. Matti Leisola, dlouholetý šéfredaktor prestižního vědeckého časopisu Biocomplexity, objevitel několika vzácných sacharidů, emeritní profesor biotechnologií na Aalto University School of Chemical Technology a dlouholetý děkan na Helsinki Institute for Information Technology, který byl zpočátku své vědecké kariéry nadšeným obhájcem neodarwinismu a dlouhočasového evolučního pohledu na svět, dospěl během své vědecké kariéry nakonec k úplnému odmítnutí evolučního přístupu, a to pouze a jen na základě získaných poznatků ve svém oboru genetiky, molekulární biologie a biochemie. Napsal o tom dokonce rozsáhlou autobiografickou knihu s názvem „Heretik – cesta jednoho vědce od Darwina k Dizajnu“ (Heretic: One Scientist’s Journey from Darwin to Design). 

Milí skeptici, přečtěte si tuto knihu ještě dnes!

 V České republice bychom mohli zmínit např. již zesnulého prof. Dr. Vladimíra Krále, DrSc., Dr. h.c., špičkového evropského chemika a nanotechnologa, který je kromě své bohaté vědecké praxe autorem několika vynikajících populárně-naučných knih (např. Život – náhoda nebo záměr? nebo Hledání počátku a cíle) o tom, jak vědecké poznatky na poli moderní experimentální vědy …

FA

FA

FA

FA

FA

FA