Podcasty

Tato otázka se velmi úzce týká metod určování stáří nebo-li datovacích metod, ale o nich speciálně v této odpovědi do podrobna mluvit nebudeme, jelikož je jim věnována celá samostatná kategorie otázek nazvaná „URČOVÁNÍ STÁŘÍ“, kde jsou pro vás připraveny nejčastější dotazy týkající se datovacích metod. Mrkněte i na ně.

Přímo k otázce je potřeba říci především to, že není jedna věda na všechno — na minulost, přítomnost i budoucnost zároveň. Nic takového neexistuje! Důkazem toho je, že máme různé vědní obory, které se velmi odlišují v metodice výzkumu i ve stupni ověřitelnosti svých zjištění. 

V sekulární vědě – tj. ateistické a materialistické vědě postavené na evolučním vidění světa – jsme zvyklí na rozdělení věd podle předmětu studia — na fyziku, chemii, biologii, genetiku, informatiku, archeologii, paleontologii, geologii, astronomii atd. atd. V tomto sekulárním chápání se tedy věda dělí na různé obory podle toho, čím se který zabývá. Ačkoliv je toto rozlišení věd nejčastější a zná ho prakticky každý už od základní školy, má mnoho nedostatků a je silně zavádějící. Např. každý poctivý fyzik by vám potvrdil, že neexistuje ostrá hranice mezi např. fyzikou a chemií nebo fyzikou a biologií, fyzikou a informatikou, fyzikou a astronomií atd. Proto od jisté doby vznikají tzv. meziobory, které zmíněnou nelogičnost sekulárního rozdělení věd podle předmětu studia částečně smázavají. Např. biofyzika, biochemie, fyzikální chemie, astrofyzika, astrochemie, astrobiologie atd. atd. I to je však problematické rozlišení věd, protože z toho nelze poznat, jakým způsobem dospívají ke svým poznatkům a jak potom ověřují jejich platnost.

VEŠKEROU VĚDU ale můžeme rozdělit ještě podle něčeho jiného a sice podle toho, jakým způsobem získává a ověřuje své poznatky. Místo rozdělení na obory — fyziku, chemii, biologii atd. a meziobory — biofyziku, fyzikální chemii, paleontologii nebo astrofyziku, ji můžeme rozdělit na vědu operační, vědu observační, vědu historickou a vědu zjevenou nebo sdělenou. Tyto 4 kategorie věd jsou narozdíl od sekulárního rozdělení (na obory a podobory) velmi dobře rozlišitelné mezi sebou navzájem a to právě tím, jakým způsobem získávají své poznatky a jak následně ověřují jejich platnost.

V okamžiku, kdy přijmeme tento ODLIŠNÝ POHLED NA VĚDU a začneme mezi sebou rozlišovat

1. Vědu operační – experimentální – laboratorní — která se zabývá realizací a zkoumáním pouze na požádání opakovatelných jevů
2. Vědu observační – pozorovací – terénní — která se zabývá pozorováním pouze na počkání opakovatelných jevů
3. Vědu historickou — která se zabývá zkoumáním pozůstatků pouze neopakovatelných jevů
4. Vědu zjevenou nebo sdělenou — která se zabývá zkoumáním prvotních příčin a nad-přirozených jevů

začneme mít možná vůbec poprvé ve svém životě jasno v tom, co a kdy je možné zjistit a následně ověřit. Pak nebudeme např. po historikovi chtít laboratorní důkaz, protože laboratorní důkaz může potvrdit pouze opakovatelný děj (přesněji jeho následek) a nikoliv náš výklad děje neopakovatelného-historického. Stejně tak nebudeme po experimentátorovi v laboratorním bílém plášti požadovat důkaz toho, že dinosauři žili spolu s lidmi, protože opakovatelné laboratorní procesy nemohou na takovou otázku (ohledně neopakovatelné minulosti) dát žádnou odpověď. Stejně tak se nebudeme vysmívat teologovi nebo filozofovi jenom proto, že nemá ve své pracovně nejmodernější vakuovou aparaturu na molekulární epitaxi nebo hi-tech chemickou laboratoř na výrobu syntetických nanorobotů. 

Obecně tedy můžeme říci, že vědy zabývající se výzkumem opakovatelných jevů (ať už v laboratoři na požádání nebo v terénu na počkání) zaměřují svoji pozornost primárně nebo výhradně na přítomnost a to jednoduše proto, že potřebují právě tu neomezenou opakovatelnost svých zjištění. Vedle toho vědy zabývající se výzkumem dochovaných pozůstatků z neopakovatelných minulých událostí zaměřují svoji pozornost primárně na minulost a sice tu její část, která se neopakovala (proto 1. a 2. typ vědy nemůže poskytnout klíčové informace).

S tímto logičtějším a přesnějším rozdělením věd pak snadno pochopíme, proč drtivá část oboru zvaného evoluční biologie (přesnější název je historická biologie) nemá s opakovatelnou laboratorní ani opakovatelnou terénní vědou nic moc společného – jen velmi okrajově. Stejně tak paleontologové nebo antropologové, geologové či archeologové nezkoumají v drtivé většině případů opakovatelnou část přítomné reality, ale jen dochované částečné pozůstatky neopakovatelných historických událostí. Proto jsou jejich závěry především výklady a interpretace toho, co si myslí, že se kdysi stalo a nikoliv tvrdá laboratorní fakta … Právě vědci v těchto historických vědách se velice často mýlí a stává se jim to rozhodně častěji, než jsou ochotni si (veřejně) přiznat.

Právě téma stvoření vs. evoluce, materialismus vs. idealismus, ateismus vs. teismus, sekulární světonázor vs. biblický křesťanský světonázor atd. STOJÍ A PADÁ na tomto důležitém rozlišení věd.

Pokud si budeme vědu rozdělovat dál jen na obory a meziobory jako je fyzika, chemie, astrofyzika, biofyzika apod., nebudeme schopni nikdy správně pochopit podstatu světonázorového konfliktu mezi slepou materialistickou evolucí a úmyslným inteligentním stvořením. Chtě nechtě pak budeme míchat kategorie, dojmy s pojmy a alegorii s filagorií. Pak snadno nazveme pravdu lží, fakta dezinformacemi, poctivou vědu pavědou a skutečné vědce šarlatány a podvodníky … a obráceně.

K dalšímu studiu vám v této chvíli doporučím další odpovědi v této sekci „věda a filozofie“ a dále odpovědi týkající se určování stáří.

Mgr. Libor Votoček

Děkujeme za zajímavý dotaz. Jelikož máme různé kategorie vědy — viz předchozí odpověď — není z otázky patrné, jaký typ vědy máte zrovna na mysli, nicméně obecně platí, že věda z definice materialistická NENÍ. Pojďme si teď ukázat, co se tím přesně myslí.

Máme 4 kategorie vědy a pouze 1 z nich je téměř materialistická

V předchozí odpovědi jsme si ukázali, že věda není jeden souvislý pytel vědomostí bez ladu a skladu, který lidstvo nosí na zádech jako turista krosnu, ale že ji rozdělujeme na 4 zásadně odlišné kategorie podle toho, JAK která z nich dospívá ke svým poznatkům a jak potom ověřuje jejich platnost.

Vezměme jednu kategorii vědy po druhé a podívejme se blížeji, jak se která z nich má k filozofii materialismu.

1. věda operační nebo-li experimentální či laboratorní
2. věda pozorovací nebo-li observační či terénní
3. věda historická
4. věda zjevená či sdělená

ad 1) Věda operační nebo-li experimentální či laboratorní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně pomocí na požádání opakovatelného experimentu v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách. Vědec experimentátor nastavuje počáteční i okrajové podmínky experimentu a minimalizuje svůj vliv na výsledek experimentu. V rámci chyb měření by tentýž experiment měl poskytnou vždy tentýž výsledek.

Tento typ vědy je materialistický z hlediska metodiky i předmětu výzkumu — tj. z hlediska toho, jakým způsobem a jaký typ vědomostí o světě kolem nás získává. Zkrátka a dobře, experiment je prováděn vždy na nějakém vzorku (což je materiální objekt) pomocí měřicí aparatury (opět soustava materiálních objektů) a měřeny jsou pouze materiální veličiny — tj. fyzikální či chemické vlastnosti daného materiálu či vzorku. Experimentální laboratorní věda se tedy z titulu své funkce zajímá jen o materiální objekty a jejich materiální vlastnosti, které měří měřicí aparaturou, jenž je rovněž materiální povahy.

Nehmotno či nemateriálno, abych tak řekl, se v tomto typu vědy nekoná z definice, nicméně pouze do chvíle, dokud se na scénu nedostaví vědec experimentátor, který posbírá změřené výsledky experimentu a pomocí nemateriálního softwaru (běžícím na materiálním hardwaru) a nemateriální (symbolické, abstraktní) matematiky provádí nemateriální výpočty … Zde je zcela zjevné, že při vyhodnocování výsledků laboratorní vědy se bez nemateriální, čistě symbolické a abstraktní matematiky a informatiky neobejdeme, ale to už jsme daleko za hranicí materialismu. Na scénu tedy v tuto chvíli přichází i nemateriální fenomény, které ale nakonec vyřknou to poslední a nejdůležitější slovo a tím je rozbor a interpretace nebo-li výklad naměřených dat.

Do tohoto typu vědy řadíme dle sekulárního rozdělení věd (na základě předmětu studia) všechny experimentální přírodní vědy, experimentální fyziku, experimentální chemii, experimentální biologii či genetiku, inženýrské obory apod.

ad 2) Věda pozorovací nebo-li observační či terénní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně opakovaným (ale už ne na požádání) pozorováním okolní reality, kterou žádným způsobem nekontroluje a ani nesmí kontrolovat. Vědec pozorovatel nenastavuje počáteční ani okrajové podmínky procesu, který pozoruje, dokonce neurčuje ani to, kdy pozorovaný proces skončí nebo kdy se znovu zopakuje. Nutno dodat, že tato kategorie vědy zahrnuje všechny vědní obory, ve kterých není možný kontrolovaný experiment – ať už z etických nebo principiálních důvodů – přesto je zde naprosto zásadní to, aby se jednalo o opakující se procesy (s toutéž příčinou a týmž výsledkem). Řadíme zde např. astronomii, psychologii, ekonomii, sociologii, ekologii apod.

Tato kategorie vědy z principu nepozoruje jen materiální svět, ale také nehmotné hodnotové a vztahové fenomény, které „probíhají“ jako software na hardwaru. Čili u tohoto typu vědy už nemáme ani metodiku ani předmět výzkumu čistě materiální povahy. Nutno dodat, že vliv pozorovatele zde bývá značný a často není vůbec snadné jej odfiltrovat.

ad 3) Věda historická je takovým typem vědy, který získává své poznatky studiem kusých pozůstatků neopakovatelných minulých událostí. A jako v případě 2. typu vědy i zde je jak metodika tak předmět výzkumu různé podstaty, většinou však nematerialistické. Historik většinou totiž bádá v literárních a kulturních pramenech, porovnává výpovědi očitých svědků apod., což zcela zjevně není nic materialistického, co by mělo povahu nějakého šutru nebo kusu vázy či kosti. Ano, paleontologové například vykopávají materiál ze zemských útrob v podobě různých fosilií popř. fosilních stop, což je materiální povahy a také při jejich výzkumu sledují materiální ukazatele, jako je třeba elasticita fosilních tkání, stupeň fosilizace, minerálové složení fosilie, izotopové složení materiálu fosilie apod. Jsou to ale jen sekundární zjištění, jejichž hlavní význam tkví v tom, že dopomáhají k interpretaci neopakovatelných historických událostí, které nikdo z lidí neviděl a nemá v drtivé většině případů ani hrubou představu o tom, co se skutečně stalo, protože drtivá většina informací o té události je nenávratně ztracena, nedochovala se jinými slovy.

ad 4) Věda zjevená nebo sdělená je takovým typem vědy, který získává své poznatky prostřednictvím nadpřirozeného zjevení pravdy či vůle Boží anebo jde o tajné poznatky, které se předávají sdělením v rámci uzavřených komunit anebo jde o filozofické rozbory témat, ke kterým nelze dospět ani 1. ani 2. ani 3. typem vědeckého zkoumání. U tohoto 4. typu vědy je na první pohled zřejmé, že metodika i předmět studia je ze 100% nemateriální povahy. Řadíme zde např. filozofii, teologii ale také různé okultní vědy a tajná učení různých tajných spolků.

Závěrem tedy můžeme říci, že 4 základní kategorie vědy souvisí s filozofií materialismu jen okrajově a sice tak, že pouze 1. typ vědy – laboratorní, experimentální – lze považovat z definice za materialistickou vědu, přestože v konečném důsledku má i nematerialistické výstupy a interpretace svých zjištění. U 2. typu vědy – terénní, observační – lze o materialismu hovořit jen v těch případech, kdy jsou pozorovány materiální aspekty reality, u 3. typu vědy – historické – jde ve většině případů o hledání nemateriálních aspektů minulosti a u 4. typu vědy – zjevené či sdělené – jde ve 100% případů o nemateriální výzkum.

Materialismus ve vědě v proměnách času

Děkuji za zajímavý dotaz. Z dotazu je patrné, že uvažujete o hlubokých souvislostech, které při běžném, uspěchaném vnímání reality člověk sotva postřehne. Pokusím se odpovědět tak, aby z odpovědi měli maximální užitek i lidé bez příslušného vzdělání, kteří by se v odborných formulacích mohli ztrácet, přesto se v odpovědi určitému stupni odbornosti nevyhneme. Pro ty z vás, kteří příslušné vysokoškolské vzdělání máte, věnuji některé odbornější pasáže. Věřím, že vás má odpověď povzbudí k dalšímu studiu a novým pozitivním postřehům a souvislostem. 

Přírodní zákony nejsou iluzí

Předně bych chtěl zdůraznit, že přírodní zákon není žádným přeludem, který by se jako zákon pouze jevil. Není to tedy nic subjektivního, co by vznikalo jen v hlavách nás, pozorovatelů okolní reality. Jinými slovy, anarchie nebo-li bezzákonnost ve vesmíru ani v přírodě neexistuje, přestože v nich působí degenerace, stárnutí, zkáza, boj o život, agrese a smrt. Hierarchický řád a pravidelnosti ve vztazích (zákony) a jejich udržování v prostoru a v čase, patří bezesporu mezi největší objevy novověké vědy, které nás zjevné odkazují na jejich nehmotný, inteligentní Zdroj, i když o Něm samotná laboratorní či terénní věda nutně vědět nepotřebuje. 

Opět, i když tato skutečnost není nezbytná pro dělání laboratorní či terénní vědy (viz odpovědi v kategorii „věda a filozofie“), má rozhodující místo ve vědách historických a zjevených – např. v archeologii, paleontologii, antropologii, historické biologii, filozofii, sociologii, teologii apod. Důležité je všimnout si toho, že nemateriální (matematická a geometrická) podstata přírodních zákonů poukazuje na nehmotný Zdroj, který si naprosto mistrovským způsobem pohrál s geometrií hmoty a časoprostoru, aby mohl existovat tento krásný a logicky (!) fungující svět. Uvědomme si, že není samozřejmostí to, jakou logiku fungování tento svět má — že je zde tak akorát intenzivní všudypřítomná přitažlivá síla mezi hmotnými objekty, tak akorát velký tlak atmosféry umožňující existenci vody ve všech třech skupenstvích, vodu tekoucí z kopce a zaujímající vodorovnou hladinu, že je zde tak akorát velký náklon zemské osy pro střídání období a pohyby vzduchu vlivem rozličných tlaků a teplot v atmosféře, že zde máme magnetické pole odstiňující škodlivé záření, že zde máme přítomny všechny potřebné stavební materiály, kovy, minerály, a stovky dalších parametrů — to vše spoluvytváří logicky fungující svět, ve kterém může člověk růst v nehmotných kvalitách – v charakteru, ve vztazích, v lásce. Máme zde tedy svět, ve kterém hierarchie a povaha přírodních zákonů koresponduje úzce s nehmotným — morálním a vztahovým — rozměrem našich životů. Svět, ve kterém nelétají pečení holubi do úst, kde se domy ani silnice nestaví samy od sebe, kde sám od sebe nevzniká život, kde ryba plodí zase jenom rybu, kráva krávu, pes psa, včela včelu a člověk člověka. Pakliže se člověk otevře myšlence věčně živého Boha Stvořitele nad prostorem a časem, což je základním poselstvím Bible, pak je toto nematerialistické vysvětlení původu přírodních zákonů logické a přímočaré. Bible je unikátní právě v tom, že nás o těchto skutečnostech informuje hned od samého začátku v knize Genesis, kde se mimo jiné dočítáme i to, že bez Boží vůle a Slova nevzniklo vůbec nic.

Samozřejmě, můžete mít jinou víru, ale vždy nakonec dojdete do bodu, kdy se budete muset rozhodnout, zda vše, co se děje vám a lidem okolo vás a co se dělo všem lidem před vámi po celou historii, jestli to vše přisoudíte jen nějaké kosmické náhodě či neměnnému nalinkovanému osudu od univerzálního vědomí anebo zda se otevřete myšlence osobního, živého Boha, který vás zná jménem a kterému není jedno, jak se daří vaší duši a vašim vztahům … Člověk tedy skutečně může v životě přijmout cestu naprostého solitéra a nezávislého samotáře v existenciálním a sebeurčujícím slova smyslu, kdy si takříkajíc začne hrát na boha a vše, co by mu mohlo ukazovat na osobního, živého, milujícího a spravedlivého Boha, zesměšní, překroutí, zpochybní a odmítne. Paradoxně je takový přístup k životu snazší, než by se mohlo na první pohled zdát a může být i emočně velmi uspokojující, protože dává člověku falešný pocit síly a nezávislosti. 

Bible je také unikátní v tom, že mezi přírodními a morálními zákony odhaluje na mnoha reálných historických událostech (např. počátek degenerace, agrese a neplodnosti v přírodě a v lidské společnosti vinou odmítnutí Boha prvními lidmi nebo Potopa světa za dnů Noeho následkem naprosté morální zkaženosti tehdejšího lidstva, atd.) velmi úzkou paralelu, kdy neposlušnost člověka k Bohu je zrcadlena neposlušností přírody k člověku a člověka k člověku. 

Bible představuje morální zákony jako Bohem očekávané (a požadované) pravidelnosti (normy) v mezilidských vztazích i ve vztahu mezi člověkem a Bohem a představují zároveň hranice vytyčující bezpečný prostor, uvnitř kterého mohou (ale také nemusí) vznikat kvalitní a bezpečné vztahy. Dodržování morálních zákonů proto nestačí k získání vnitřní svobody a pravého života, stejně tak dodržování přírodních zákonů nestačí k tomu, abychom věděli, co, kdy a proč máme nebo nemáme v těle vykonat nebo proč svět vypadá tak, jak vypadá a jestli nemá vypadat jinak. Pro ty z vás, kteří by chtěli toto téma podrobněji prozkoumat, doporučím odpovědi v sekci „morálka, vztahy“.

Přírodní zákon a vznešenost vědeckého bádání

Objev přírodního zákona vždy byl, je a bude nejvyšším vědeckým úspěchem, kterého může přírodovědec v principu dosáhnout. Proč? Jednoduše proto, že přírodní zákon je obecně platná pravidelnost (zákonitost) ve vztazích v přírodě, která platí vždy a všude, přestože se projevuje různým způsobem v různých jedinečných situacích ve spolupráci s dalšími přírodními zákony. Pro přírodovědce je objev přírodního zákona něco jako pro medika objev univerzálního léku nebo pro filozofa či teologa nalezení počátku (podstaty) moudrosti. Je to něco, co jako by nebylo z tohoto světa a co přitom zasahuje do veškerého dění pod Sluncem. Znalost přírodních zákonů totiž člověku dovoluje nahlédnout do povahy a hierarchie pravidelností v uspořádání a fungování tohoto světa a nejen to, ale následky těchto pravidelností také v konkrétních situacích s různou přesností předvídat (např. zákony statiky dovolují předpovědět, zda daná stavba bude stabilní nebo ne, zákony elektřiny a magnetismu dovolují předpovědět, zda daný elektrický obvod bude fungovat nebo ne, zákony termodynamiky dovolují předpovědět, zda daný motor bude v principu fungovat nebo ne, atd.) Samozřejmě promyšlenost a ergonomii konstrukce ze základních fyzikálních zákonů přímo neodvodíme, protože tyto věci jsou dále určeny tím, k čemu a komu má daná konstrukce sloužit.

Například zákon gravitace je pravidelností ve vztazích mezi všemi hmotnými objekty a sice taková, že se vždy vzájemně přitahují silou, která je přímo úměrná (je pevným násobkem) součinu jejich klidových hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti jejich hmotných středů (těžišť) – tzn. při dvojnásobné vzdálenosti je čtvrtinová (4x menší), při čtyřnásobné vzdálenosti je šestnáctinová (16x menší) atd.

… pokračování odpovědi zde

Těší mě váš zájem o téma stvoření vs. evoluce a děkuji za důležitý a jasně položený dotaz. Odpověď pro lepší srozumitelnost rozdělím do několika sekcí.

Souhrn hlavních důvodů

Na vaši otázku existuje překvapivě jednoznačná a vědecky naprosto bezpečně ověřená odpověď — „Život se z neživé hmoty sám od sebe vyvinout nemůže!“

Důvodů je několik a jeden je závažnější než druhý. 

Zaprvé, známé přírodní zákony nedovolují samovolný vznik života z hmoty, protože cokoliv, co není živé, podléhá neustálé, všudypřítomné a nezvratitelné degradaci, erozi, rozkladu a zániku v čase – a platí to pro naprosto všechny materiální systémy na všech úrovních komplexity bez výjimky. 

Zadruhé, neživá příroda, z níž by se dle materialistické hypotézy zvané abiogeneze měl vyvinout život, nemá žádný ideový směr, nic nestaví, nemá žádné know-how, neumí vygenerovat instruktivní jazykově kódovanou informaci ani optimalizovat funkční konstrukci v jakémkoliv ohledu.

Zatřetí, údajný prvek náhody a dokonce ani „řízené náhody“ nemá vůbec žádnou schopnost vytvořit něco, co si dokáže uvědomovat svou vlastní existenci, svobodně myslet a rozhodovat se, komunikovat a činit rozhodnutí s morálním nábojem. Řeč je o člověku. Náhoda či nahodilost je matematický terminus technikus, kterým se vyjadřuje skutečnost, že nejsme schopni žádným způsobem dopředu určit, co a jak se v nějakém systému odehraje. Není to tedy ani tak vyjádření toho, že by něco jako náhoda existovalo, ale že my lidé nejsme principiálně schopni určité věci zjistit nebo změřit a na základě toho pak spočítat nebo předpovědět budoucí chování nějakého systému.

Začtvrté, i ten nejjednodušší živý organismus vykazuje strukturu a složitost, která je principiálně nedosažitelná jakoukoliv neřízenou chemickou syntézou. V principu. Známé zákony chemie a všechny známé metody a technologie nejpokročilejší chemické syntézy, kterou lidstvo v současné době disponuje, zcela vylučují jakoukoliv možnost spontánního vzniku života. Ani s nejlepšími současnými technologiemi nejsou ani nejlepší vědecké mozky světa schopny vyrobit ze základních chemikálií, jako jsou H2, CO2, NH3, H2O, HCOOH atd. — základní stavební kameny buněčných organel, natož správně fungující buněčné organely nebo dokonce celou buňku. Řeč je o proteinech, lipidech, nukleotidech a sacharidech, a to v enantiomerické molekulární čistotě. Ty je pak potřeba správně zpolymerizovat a zakomponovat do organel a celkové struktury živé, správně fungující buňky. Tohle nejen že jako lidstvo neumíme, ale nemáme absolutně tušení, jak tento problém vyřešit ani kde a jak začít, říká jeden z nejuznávanějších současných organických syntetických chemiků světa prof. et. prof. Dr. Ing. James M. Tour z Nanocarbon center v Houstonu (Texas, USA), který se svým vědeckým týmem syntetizoval vůbec nejsložitější funkční molekuly v chemickém průmyslu. Viz jeho osobní web jmtour.com.

Původ života a novověká věda

Historii hledání odpovědi na původ života novověkou vědou asi nejlépe charakterizují 2 přelomové objevy 20. století. Prvním byl objev dvoušroubovicové struktury deoxyribonukleové kyseliny – hlavní dědičné informační makromolekuly všech forem života – a to dvojicí vědců Jamesem Watsonem a Francisem Crickem v r. 1953. Druhým byl experiment Stanleyho Millera, který údajně potvrdil neodarwinistickou hypotézu prebiotické (= předtím, než začal existovat život) evoluce chemických sloučenin. Miller konkrétně testoval hypotézu Alexandra Oparina a J. B. S. Haldaneho, která navrhovala postupný vznik života z anorganických látek neřízenými chemickými reakcemi z jednoduchých chemických prekurzorů. Experiment byl proveden v roce 1952 a publikován v roce 1953 Stanleyem Millerem a Haroldem Ureyem z Chicagské univerzity. Od té doby je znám jako Millerův-Ureyův experiment. V experimentu byly použity voda (H2O), methan (CH4), amoniak (NH3) a vodík (H2). Směs byla zahřáta v hlavní baňce aparatury, kde mezi dvojicí elektrod probíhaly jiskrové výboje. Výsledné produkty byly ochlazovány a sbírány v tzv. kondenzoru a následně analyzovány. Výsledkem byla vysoce toxická směs chemikálií, ve které byla nalezena stopová množství aminokyselin a jednoduchých sacharidů. Kromě vysoké toxicity výsledné směsi bylo nepřekonatelným problémem také to, že aminokyseliny byly přítomny ve směsi levorukých a pravorukých enantiomerů, což je pro jakýkoliv živý organismus naprosto nepoužitelné.

Mezi těmito dvěma objevy panovalo od začátku značné napětí, protože první objev DNA svědčil o informační, jazykově kódované podstatě živých organismů, což je opakem materialismu — kdežto Stanleyho experiment spontánní syntézy základních stavebních látek těl všech živých organismů z jednoduchých sloučenin svědčil naopak o materialistické podstatě života. Jeden objev tedy v principu vylučoval druhý – přesněji jejich interpretace se navzájem vylučovaly. Paradoxní je, že za oba objevy byly uděleny nejvyšší akademické ceny — Watson a Crick dostali v r. 1962 Nobelovu cenu za medicínu a Miller až v r. 1983 Oparinovu medaili.

Po vzoru Stanleyho Millera prováděly nejrůznější vědecké týmy od té doby podobné experimenty s nejrůznějším složením tzv. prebiotické atmosféry, která dle evolučního modelu údajně panovala na pravěké Zemi. Do dnešního dne byly provedeny stovky hypotetických scénářů s nejrůznějšími startovacími chemikáliemi — sulfanem (H2S), oxidem siřičitým (SO2), kyselinou kyanovodíkovou (HCN), formaldehydem (HCHO), dusíkem (N2), formamidem (CH3NO) a spoustou dalších, všechny naprosto selhaly.

Podobně selhaly i všechny ostatní hypotézy samovolného vzniku života ať už jakoukoliv cestou:

1. Panspermické hypotézy — život byl údajně na Zemi zanesen z vesmíru, kde existuje volně ve formě zárodků – vyvráceno definitivně po r. 2000 na základě výzkumů kosmického prostoru a jeho destruktivních účinků na všechny organické molekuly
2. Hypotézy samoplození — středověké tmářství ve stylu červi vznikají z bahna, myši ze zrní a zpocených košil nebo v pozdější verzi nemoci vznikající ze špíny a špatného vzduchu – vyvráceno definitivně L. Pasteurem v r. 1856

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

Hned v úvodu bych rád zdůraznil, že není pravdou, že by lidé popírající evoluci a miliardy let starý svět vycházeli automaticky nebo výhradně z Bible. Tento mýtus je nicméně natolik rozšířen mezi lidmi, že téměř každý, kdo dnes zpochybní evoluci a miliardy let starý svět, je automaticky označen za náboženského fanatika, pavědce či nedovzdělance. Je nicméně pravdou, že existují případy, kdy se nejen laici ale také vědci ve své argumentaci proti evolučnímu světonázoru o Bibli zmiňují a Biblí argumentují. Nikdy však v případech, kdy jde o čistě vědeckou (odborně technickou) argumentaci, protože ta řeší měřitelné vlastnosti hmotného světa, opakovatelné experimenty a pozorování v přítomnosti včetně přírodních zákonů, kdežto Bible řeší neměřitelné příčiny hmotného světa a jeho vlastností, neopakovatelné historické události, vztahy a lidské životy včetně morálních zákonů.

Bible tedy popisuje jinou složku reality, než přírodní vědy, a také jiné typy příčin, proto se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují. Je tedy potřeba důsledně rozlišovat, zda se jedná o diskusi ohledně nějakého přírodního děje či mechanismu, kterým k němu dochází anebo zda jde o diskusi týkající se nemateriální složky reality, filozofických otázek nebo osobní víry v něco, co věda nemůže přímo zkoumat a v některých případech ani potvrdit, ale ani vyvrátit! V takových případech je argumentace Biblí vhodná a takříkajíc na místě.

Takže když se například baví přírodovědec biblický kreacionista s přírodovědcem materialistickým evolucionistou o tom, jak přesně technicky došlo k celosvětové Potopě, tj. jak přesně tato událost probíhala a co po sobě zanechala, pak by biblický kreacionista neměl argumentovat Biblí ani materialistický evolucionista by neměl argumentovat materialismem a evolucionismem – oba by správně a zcela samozřejmě měli vycházet výhradně z reálných nálezů geologie, paleontologie a archeologie popř. dalších vědních oborů, kde platí konkrétní fakta a zákony.

Jejich diskuse by měla být faktická, věcná, bez zbytečných emocí. Pokud jakákoliv strana začne útočit, zesměšňovat, obviňovat apod., začíná se diskuse zvrhávat do oblasti osobních emocí a víry, ovšem pak už není řeč o ověřitelných faktech, ale o tom, co komu připadá rozumnější nebo bližší vzhledem k jeho osobní víře, kterou má jak každý vědec kreacionista, tak každý vědec evolucionista (totéž platí i pro laiky). O Bibli se tedy vědec zastávající teorii stvoření může a má zmínit až ve chvíli, kdy by se mu vědec zastávající materialismus a evoluci pokoušel tvrdit, že se Bible o žádné celosvětové potopě nezmiňuje nebo že tvrdí, že šlo jen o nějakou lokální záplavu na Blízkém východě apod. Pak už jde o to, co Bible říká nebo neříká (popř. jaké máme dochované literární záznamy očitých svědků minulosti) a v takovém případě by měla být zastáncům evoluce poskytnuta jasná a ověřitelná odpověď vycházející z Bible či doplňkových archeologických nálezů potvrzujících autentičnost biblických textů.

Argumentace Biblí je ale na místě ještě v jednom případě, a sice v situaci, kdy vědec zastávající stvořitelskou teorii představuje shodu mezi reálnými historickými a přírodovědeckými objevy a příslušnými texty Písma. Např. když geolog prof. Whitemoore se svým kolegou geologem doc. Snellingem objevili nepopiratelné důkazy o tom, že metamorfované horniny v Grand Canyonu zkrystalizovaly až poté, co jako ještě měkké sedimenty prodělaly velmi rychlé a rozsáhlé vrásnění, pak mohou tvrdit, že evoluční časování těchto hornin v řádu stamiliónů let je chybné, protože tento časový horizont by byl teoreticky nutný pro nedestruktivní ohýbání již zmetarmofovaných hornin. V těchto horninách ale nebylo nalezeno žádné zbytkové napětí, žádné praskliny ani na mikroúrovni jednotlivých krystalových zrn. Nehledě na to, že pod těmito horninami nalezli dokonale zachovalé fosilie drobných ryb, které se dnes po uhynutí v bahně či vodě rozpadnou během několika málo dnů. Čili opět důkaz extrémně rychlého procesu. V tuto chvíli se může na scénu přidat Bible a doložit svědectví pisatelů, kteří hovoří o extrémně rychlé vodní katastrofě globálních rozměrů, která během několika týdnů pohřbila vše živé do masivních vrstev bahna. Tedy minimálně pozoruhodná souvislost!

Je tedy skutečně potřeba být maximálně pozorný na to, co je ZROVNA V TU CHVÍLI předmětem diskuse. Pokud je předmětem diskuse zpochybňování pravdivosti biblických textů, má kreacionista plné právo argumentovat protistraně Biblí, pokud je ale předmětem diskuse pouhý mechanismus či reálné pozůstatky, které někdo skutečně našel, pak je argumentování Biblí vedlejší nebo zcela irelevantní, podobně jako je v takových případech irelevantní argumentace ideologií materialismu a evolucionismu.

Vědci obhajující teorii stvoření tedy mohou ve vědeckých diskusích se svými oponenty zmiňovat texty Bible ve snaze přiblížit protistraně reálný soulad mezi texty Bible a objevy moderní vědy nebo protistraně ukázat hloubku a logickou konzistenci a koherenci biblických textů, nikdy se však Biblí nepokoušejí nahradit nebo snížit vědeckou stránku sporu, vědecká fakta nebo reálné důkazy z terénu či laboratoře.

Toto rozlišení je velmi důležité!

Také je potřeba zdůraznit, že v dnešní době (a bylo tomu tak prakticky v každé době) existuje neuvěřitelné množství renomovaných vědců, kteří svými výzkumy popírají tvořivou sílu připisovanou známým mechanismům, kterými měla údajná evoluce probíhat, a to výhradně na základě znalostí ze svého vědního oboru. Typickým příkladem takových mechanismů je např. přirozený výběr, genové mutace, genové duplikace nebo údajná tvořivá síla času. Nic z toho není ve skutečnosti tvořivým procesem a nemůže být tedy bráno za důkaz evoluce – více o tom v dalších částech odpovědi. 

Např. věhlasný finský biochemik a emeritní profesor genetiky Dr. Matti Leisola, dlouholetý šéfredaktor prestižního vědeckého časopisu Biocomplexity, objevitel několika vzácných sacharidů, emeritní profesor biotechnologií na Aalto University School of Chemical Technology a dlouholetý děkan na Helsinki Institute for Information Technology, který byl zpočátku své vědecké kariéry nadšeným obhájcem neodarwinismu a dlouhočasového evolučního pohledu na svět, dospěl během své vědecké kariéry nakonec k úplnému odmítnutí evolučního přístupu, a to pouze a jen na základě získaných poznatků ve svém oboru genetiky, molekulární biologie a biochemie. Napsal o tom dokonce rozsáhlou autobiografickou knihu s názvem „Heretik – cesta jednoho vědce od Darwina k Dizajnu“ (Heretic: One Scientist’s Journey from Darwin to Design). 

Milí skeptici, přečtěte si tuto knihu ještě dnes!

 V České republice bychom mohli zmínit např. již zesnulého prof. Dr. Vladimíra Krále, DrSc., Dr. h.c., špičkového evropského chemika a nanotechnologa, který je kromě své bohaté vědecké praxe autorem několika vynikajících populárně-naučných knih (např. Život – náhoda nebo záměr? nebo Hledání počátku a cíle) o tom, jak vědecké poznatky na poli moderní experimentální vědy …

FA

FA

FA

FA

FA

FA