Podcasty

Tato otázka se velmi úzce týká metod určování stáří nebo-li datovacích metod, ale o nich speciálně v této odpovědi do podrobna mluvit nebudeme, jelikož je jim věnována celá samostatná kategorie otázek nazvaná „URČOVÁNÍ STÁŘÍ“, kde jsou pro vás připraveny nejčastější dotazy týkající se datovacích metod. Mrkněte i na ně.

Přímo k otázce je potřeba říci především to, že není jedna věda na všechno — na minulost, přítomnost i budoucnost zároveň. Nic takového neexistuje! Důkazem toho je, že máme různé vědní obory, které se velmi odlišují v metodice výzkumu i ve stupni ověřitelnosti svých zjištění. 

V sekulární vědě – tj. ateistické a materialistické vědě postavené na evolučním vidění světa – jsme zvyklí na rozdělení věd podle předmětu studia — na fyziku, chemii, biologii, genetiku, informatiku, archeologii, paleontologii, geologii, astronomii atd. atd. V tomto sekulárním chápání se tedy věda dělí na různé obory podle toho, čím se který zabývá. Ačkoliv je toto rozlišení věd nejčastější a zná ho prakticky každý už od základní školy, má mnoho nedostatků a je silně zavádějící. Např. každý poctivý fyzik by vám potvrdil, že neexistuje ostrá hranice mezi např. fyzikou a chemií nebo fyzikou a biologií, fyzikou a informatikou, fyzikou a astronomií atd. Proto od jisté doby vznikají tzv. meziobory, které zmíněnou nelogičnost sekulárního rozdělení věd podle předmětu studia částečně smázavají. Např. biofyzika, biochemie, fyzikální chemie, astrofyzika, astrochemie, astrobiologie atd. atd. I to je však problematické rozlišení věd, protože z toho nelze poznat, jakým způsobem dospívají ke svým poznatkům a jak potom ověřují jejich platnost.

Biblický, stvořitelský přístup k vědě však přichází s rozlišením vědních oborů na základě něčeho jiného a sice toho, jakým způsobem získávají a ověřují své poznatky. Nedělí tedy vědu na fyziku, chemii, biologii atd. ani na biofyziku, fyzikální chemii, paleontologii nebo astrofyziku, ale na vědu operační, vědu observační, vědu historickou a vědu zjevenou nebo sdělenou. Tyto 4 kategorie věd jsou narozdíl od sekulárního rozdělení (na obory a podobory) velmi dobře rozlišitelné mezi sebou navzájem a to právě tím, jakým způsobem získávají své poznatky a jak následně ověřují jejich platnost.

V okamžiku, kdy přijmeme biblický pohled na vědu a rozlišíme mezi sebou

1. vědu operační – experimentální – laboratorní — která se zabývá realizací a zkoumáním pouze na požádání opakovatelných jevů
2. vědu observační – pozorovací – terénní — která se zabývá pozorováním pouze opakovatelných jevů
3. vědu historickou — která se zabývá zkoumáním pozůstatků pouze neopakovatelných jevů
4. vědu zjevenou nebo sdělenou — která se zabývá zkoumáním prvotních příčin a nad-přirozených jevů

začneme mít naprosto jasno v tom, co a kdy je možné zjistit a následně ověřit. Pak nebudeme po historikovi chtít laboratorní důkaz, protože laboratorní důkaz může potvrdit pouze opakovatelný děj a nikoliv náš výklad děje neopakovatelného-historického. Stejně tak nebudeme po experimentátorovi v laboratorním bílém plášti požadovat důkaz toho, že dinosauři žili spolu s lidmi, protože opakovatelné laboratorní procesy nemohou na takovou otázku dát žádnou odpověď. Stejně tak se nebudeme vysmívat teologovi  nebo filozofovi jenom proto, že nemá ve své pracovně nejmodernější vakuovou aparaturu na molekulární epitaxi nebo sváření polymerů. 

Obecně tedy můžeme říci, že vědy zabývající se výzkumem opakovatelných jevů (ať už v laboratoři na požádání nebo v terénu) zaměřují svoji pozornost na přítomnost a to jednoduše proto, že potřebují právě tu opakovatelnost. Vedle toho vědy zabývající se výzkumem dochovaných pozůstatků z neopakovatelných minulých událostí zaměřují svoji pozornost hlavně na minulost a sice tu její část, která se neopakovala.

S tímto rozumnějším rozdělením věd pak snadno pochopíme, proč drtivá část oboru zvaného evoluční biologie (přesnější název je historická biologie) nemá s opakovatelnou laboratorní ani opakovatelnou terénní vědou moc společného – jen velmi okrajově a podpůrně. Stejně tak paleontologové nebo antropologové, geologové či archeologové nezkoumají opakovatelnou část reality, ale jen velmi částečné pozůstatky neopakovatelných historických událostí. Proto jsou jejich závěry především výklady a interpretace toho, co si myslí, že se kdysi stalo … ale mohou se naprosto mýlit a také se to velmi často stává, rozhodně častěji, než jsou tito vědci ochotni veřejně přiznat.

Právě téma stvoření vs. evoluce, materialismus vs. idealismus, ateismus vs. teismus, sekulární světonázor vs. biblický křesťanský světonázor atd. je postaveno na tomto důležitém rozlišení. Pokud si budeme vědu rozdělovat jen na obory jako je fyzika, chemie, astrofyzika, biofyzika apod., nebudeme schopni nikdy správně pochopit podstatu těchto konfliktů a budeme nevyhnutelně míchat kategorie, dojmy s pojmy a alegorii s filagorií.

K dalšímu studiu vám v této chvíli doporučím odpovědi týkající se určování stáří.

Mgr. Libor Votoček, Zakladatel a odborný garant Genesisera.cz

Děkujeme za zajímavý dotaz. Jelikož máme různé kategorie vědy — viz předchozí odpověď — není z otázky patrné, jaký typ vědy máte zrovna na mysli, nicméně obecně platí, že věda z definice materialistická NENÍ. Pojďme si teď ukázat, co se tím přesně myslí.

Máme 4 kategorie vědy a pouze 1 z nich je téměř materialistická

V předchozí odpovědi jsme si ukázali, že věda není jeden souvislý pytel vědomostí bez ladu a skladu, který lidstvo nosí na zádech jako turista krosnu, ale že ji rozdělujeme na 4 zásadně odlišné kategorie podle toho, JAK která z nich dospívá ke svým poznatkům a jak potom ověřuje jejich platnost.

Vezměme jednu kategorii vědy po druhé a podívejme se blížeji, jak se která z nich má k filozofii materialismu.

1. věda operační nebo-li experimentální či laboratorní
2. věda pozorovací nebo-li observační či terénní
3. věda historická
4. věda zjevená či sdělená

ad 1) Věda operační nebo-li experimentální či laboratorní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně pomocí na požádání opakovatelného experimentu v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách. Vědec experimentátor nastavuje počáteční i okrajové podmínky experimentu a minimalizuje svůj vliv na výsledek experimentu. V rámci chyb měření by tentýž experiment měl poskytnou vždy tentýž výsledek.

Tento typ vědy je materialistický z hlediska metodiky i předmětu výzkumu — tj. z hlediska toho, jakým způsobem a jaký typ vědomostí o světě kolem nás získává. Zkrátka a dobře, experiment je prováděn vždy na nějakém vzorku (což je materiální objekt) pomocí měřicí aparatury (opět soustava materiálních objektů) a měřeny jsou pouze materiální veličiny — tj. fyzikální či chemické vlastnosti daného materiálu či vzorku. Experimentální laboratorní věda se tedy z titulu své funkce zajímá jen o materiální objekty a jejich materiální vlastnosti, které měří měřicí aparaturou, jenž je rovněž materiální povahy.

Nehmotno či nemateriálno, abych tak řekl, se v tomto typu vědy nekoná z definice, nicméně pouze do chvíle, dokud se na scénu nedostaví vědec experimentátor, který posbírá změřené výsledky experimentu a pomocí nemateriálního softwaru (běžícím na materiálním hardwaru) a nemateriální (symbolické, abstraktní) matematiky provádí nemateriální výpočty … Zde je zcela zjevné, že při vyhodnocování výsledků laboratorní vědy se bez nemateriální, čistě symbolické a abstraktní matematiky a informatiky neobejdeme, ale to už jsme daleko za hranicí materialismu. Na scénu tedy v tuto chvíli přichází i nemateriální fenomény, které ale nakonec vyřknou to poslední a nejdůležitější slovo a tím je rozbor a interpretace nebo-li výklad naměřených dat.

Do tohoto typu vědy řadíme dle sekulárního rozdělení věd (na základě předmětu studia) všechny experimentální přírodní vědy, experimentální fyziku, experimentální chemii, experimentální biologii či genetiku, inženýrské obory apod.

ad 2) Věda pozorovací nebo-li observační či terénní je takovým typem vědy, která získává své poznatky výhradně opakovaným (ale už ne na požádání) pozorováním okolní reality, kterou žádným způsobem nekontroluje a ani nesmí kontrolovat. Vědec pozorovatel nenastavuje počáteční ani okrajové podmínky procesu, který pozoruje, dokonce neurčuje ani to, kdy pozorovaný proces skončí nebo kdy se znovu zopakuje. Nutno dodat, že tato kategorie vědy zahrnuje všechny vědní obory, ve kterých není možný kontrolovaný experiment – ať už z etických nebo principiálních důvodů – přesto je zde naprosto zásadní to, aby se jednalo o opakující se procesy (s toutéž příčinou a týmž výsledkem). Řadíme zde např. astronomii, psychologii, ekonomii, sociologii, ekologii apod.

Tato kategorie vědy z principu nepozoruje jen materiální svět, ale také nehmotné hodnotové a vztahové fenomény, které „probíhají“ jako software na hardwaru. Čili u tohoto typu vědy už nemáme ani metodiku ani předmět výzkumu čistě materiální povahy. Nutno dodat, že vliv pozorovatele zde bývá značný a často není vůbec snadné jej odfiltrovat.

ad 3) Věda historická je takovým typem vědy, který získává své poznatky studiem kusých pozůstatků neopakovatelných minulých událostí. A jako v případě 2. typu vědy i zde je jak metodika tak předmět výzkumu různé podstaty, většinou však nematerialistické. Historik většinou totiž bádá v literárních a kulturních pramenech, porovnává výpovědi očitých svědků apod., což zcela zjevně není nic materialistického, co by mělo povahu nějakého šutru nebo kusu vázy či kosti. Ano, paleontologové například vykopávají materiál ze zemských útrob v podobě různých fosilií popř. fosilních stop, což je materiální povahy a také při jejich výzkumu sledují materiální ukazatele, jako je třeba elasticita fosilních tkání, stupeň fosilizace, minerálové složení fosilie, izotopové složení materiálu fosilie apod. Jsou to ale jen sekundární zjištění, jejichž hlavní význam tkví v tom, že dopomáhají k interpretaci neopakovatelných historických událostí, které nikdo z lidí neviděl a nemá v drtivé většině případů ani hrubou představu o tom, co se skutečně stalo, protože drtivá většina informací o té události je nenávratně ztracena, nedochovala se jinými slovy.

ad 4) Věda zjevená nebo sdělená je takovým typem vědy, který získává své poznatky prostřednictvím nadpřirozeného zjevení pravdy či vůle Boží anebo jde o tajné poznatky, které se předávají sdělením v rámci uzavřených komunit anebo jde o filozofické rozbory témat, ke kterým nelze dospět ani 1. ani 2. ani 3. typem vědeckého zkoumání. U tohoto 4. typu vědy je na první pohled zřejmé, že metodika i předmět studia je ze 100% nemateriální povahy. Řadíme zde např. filozofii, teologii ale také různé okultní vědy a tajná učení různých tajných spolků.

Závěrem tedy můžeme říci, že 4 základní kategorie vědy souvisí s filozofií materialismu jen okrajově a sice tak, že pouze 1. typ vědy – laboratorní, experimentální – lze považovat z definice za materialistickou vědu, přestože v konečném důsledku má i nematerialistické výstupy a interpretace svých zjištění. U 2. typu vědy – terénní, observační – lze o materialismu hovořit jen v těch případech, kdy jsou pozorovány materiální aspekty reality, u 3. typu vědy – historické – jde ve většině případů o hledání nemateriálních aspektů minulosti a u 4. typu vědy – zjevené či sdělené – jde ve 100% případů o nemateriální výzkum.

Materialismus ve vědě v proměnách času

… pokračování odpovědi zde.

Děkuji za zajímavý dotaz. Z dotazu je patrné, že uvažujete o hlubokých souvislostech, které při běžném, uspěchaném vnímání reality člověk sotva postřehne. Pokusím se odpovědět tak, aby z odpovědi měli maximální užitek i lidé bez příslušného vzdělání, kteří by se v odborných formulacích mohli ztrácet, přesto se v odpovědi určitému stupni odbornosti nevyhneme. Věřím, že Vás má odpověď povzbudí k dalšímu studiu a novým pozitivním postřehům a souvislostem. 

Přírodní zákony nejsou iluzí

Předně bych chtěl zdůraznit, že přírodní zákon není žádným přeludem, který by se jako zákon pouze jevil. Není to tedy nic subjektivního, co by vznikalo jen v hlavách nás, pozorovatelů okolní reality. Jinými slovy, anarchie nebo-li bezzákonnost ve vesmíru ani v přírodě neexistuje, přestože v nich působí degenerace, stárnutí, zkáza, boj o život, agrese a smrt. Hierarchický řád a pravidelnosti ve vztazích (zákony) a jejich udržování v prostoru a v čase, patří mezi největší objevy novověké vědy, které nás zjevné odkazují na jejich Zdroj, i když o Něm samotná věda vědět nutně nepotřebuje. 

Bible je unikátní právě v tom, že nás o těchto skutečnostech informuje hned od samého začátku a sice tím, že představuje věčného (existujícího bez příčiny) Boha Stvořitele, Zákonodárce i Soudce jako Toho, bez jehož vůle a Slova nevzniklo vůbec nic. Opět, i když tato skutečnost není nezbytná pro dělání např. laboratorní či terénní vědy (viz odpovědi v kategorii „věda a filozofie“), má rozhodující místo ve vědách historických a zjevených a poukazuje také na skutečnost, že veškerý řád ve vesmíru byl nastolen Někým a ne něčím, tzn. že nevznikl sám od sebe souhrou neosobních přírodních živlů, náhody a nepředstavitelného množství času, jak se domnívají evolucionisté.

Bible je také unikátní v tom, že mezi přírodními a morálními zákony odhaluje na mnoha reálných historických událostech (např. počátek degenerace, agrese a neplodnosti v přírodě po odmítnutí Boha prvními lidmi nebo Potopa světa za dnů Noeho následkem naprosté morální zkaženosti tehdejšího lidstva, atd.) velmi úzkou paralelu, kdy neposlušnost člověka k Bohu je zrcadlena neposlušností přírody k člověku a člověka k člověku. Bible představuje morální zákony jako Bohem očekávané (a požadované) pravidelnosti (normy) v mezilidských vztazích i ve vztahu mezi člověkem a Bohem a představují zároveň hranice vytyčující bezpečný prostor, uvnitř kterého mohou (ale také nemusí) vznikat kvalitní a bezpečné vztahy. Dodržování morálních zákonů proto nestačí k získání vnitřní svobody a pravého života, stejně tak dodržování přírodních zákonů nestačí k tomu, abychom věděli, co, kdy a proč máme nebo nemáme v těle vykonat nebo proč svět vypadá tak, jak vypadá a jestli nemá vypadat jinak. Pro ty z vás, kteří by chtěli toto téma podrobněji prozkoumat, doporučím odpovědi v sekci „morálka, vztahy“.

Přírodní zákon a vznešenost vědeckého bádání

Objev přírodního zákona vždy byl, je a bude nejvyšším vědeckým úspěchem, kterého může přírodovědec v principu dosáhnout. Proč? Jednoduše proto, že přírodní zákon je obecně platná pravidelnost (zákonitost) ve vztazích v přírodě, která platí vždy a všude, přestože se projevuje různým způsobem v různých jedinečných situacích ve spolupráci s dalšími přírodními zákony. Pro přírodovědce je objev přírodního zákona něco jako pro medika objev univerzálního léku nebo pro filozofa či teologa nalezení počátku (podstaty) moudrosti. Je to něco, co jako by nebylo z tohoto světa a co přitom zasahuje do veškerého dění pod Sluncem. Znalost přírodních zákonů totiž člověku dovoluje nahlédnout do povahy a hierarchie pravidelností v uspořádání a fungování tohoto světa a nejen to, ale následky těchto pravidelností také v konkrétních situacích s různou přesností předvídat (např. zákony statiky dovolují předpovědět, zda daná stavba bude stabilní nebo ne, zákony elektřiny a magnetismu dovolují předpovědět, zda daný elektrický obvod bude fungovat nebo ne, zákony termodynamiky dovolují předpovědět, zda daný motor bude v principu fungovat nebo ne, atd. Samozřejmě promyšlenost a ergonomii konstrukce ze základních fyzikálních zákonů neodvodíme, protože tyto věci jsou již určeny tím, k čemu má daná konstrukce sloužit.

Například zákon gravitace je pravidelností ve vztazích mezi všemi hmotnými objekty a sice taková, že se vždy vzájemně přitahují silou, která je přímo úměrná (je pevným násobkem) součinu jejich klidových hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti jejich hmotných středů (těžišť) – tzn. při dvojnásobné vzdálenosti je čtvrtinová (4x menší), při čtyřnásobné vzdálenosti je šestnáctinová (16x menší) atd. Pokud se ale hmotný objekt začne pohybovat v nějakém prostředí, např. v plynu, začnou kolem něj vznikat oblasti s různou hustotou okolního plynu vlivem jeho viskozity a začíná docházet k dynamickému proudění plynu kolem tělesa doprovázeném různě intenzivním vířením, které má vždy brzdný efekt na těleso. Podstatné je, že při vhodném tvaru tělesa (křídlo) vznikají oblasti s nižším aerodynamickým tlakem (nad křídlem) a vyšším aerodynamickým tlakem (pod křídlem). Při vhodném náklonu křídla pak dochází ke vzniku aerodynamického vztlaku s dopřednou silovou složkou, která dokáže objekt udržet nejen „nad zemí“, ale i v dopředném pohybu, nebo-li v letu. 

Vztlakové síly jsou při určitých rychlostech a tvarech křídel tak velké, že dovedou výrazně překonat účinky gravitace, takže se do řídkého plynu kolem nás (atmosféry) může vznést s nebývalou elegancí i 590 tun vážící Airbus A380 s 853 pasažéry na palubě. Neznamená to tedy, že by přestal platit zákon gravitace ani to, že bychom „vypnuli“ gravitaci a ani to, že by gravitace byla iluzí, ale že pohybem letadla v plynném prostředí došlo k aktivaci zákona vztlaku, který „vyrušil“ účinek zákona gravitace. To svědčí o jisté hierarchičnosti přírodních zákonů, kdy za určitých podmínek účinek jednoho přírodního zákona může vykompenzovat nebo dokonce překonat účinek druhého přírodního zákona. Podstatné je, že všechny přírodní zákony platí současně a my můžeme kreativně pracovat s jejich účinky.

Když si uvědomíme, že přírodní zákon je skutečně jistou pravidelností ve vztazích, která se projevuje tím účinněji, čím specifičtější je situace, která dává tomuto zákonu (následkům tohoto zákona) vyniknout, potom pro nás přírodní zákony přestávají být neviditelnou a nepochopitelnou „magií“ v pozadí viditelného, materiálního světa. 

Uveďme si další příklad. Při potápění do hlubin oceánu bude narůstat tzv. hydrostatický tlak vodního sloupce nad námi vlivem gravitace a hustoty vody a ten budeme nuceni dle 3. Newtonova zákona (akce a reakce) kompenzovat pevností konstrukce např. ponorky resp. batyskafu. Bude-li konstrukce dostatečně pevná, bude schopna vykompenzovat hydrostatický tlak vody i v hloubce mnoha kilometrů.

… pokračování odpovědi zde.

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA

FA