Sebevědomí, ambice a pokora
Jdou tedy sebevědomí, ambice a pokora dohromady? Mohou „žít“ pospolu nebo alespoň vedle sebe? Asi bych si tyto otázky nepoložil, kdybych nedostával dotazy od mladých lidí: „Jak Bible vnímá sebevědomí? Jak být sebevědomý a zároveň pokorný? Je sebevědomí špatná věc? Připadá mi, jako by správný křesťan neměl mít ambice. Jako by měl být chudák, pouze jakási „oběť“ (Římanům 12,1). Jako by měl být sám k sobě neustále kritický (J 12,25) a ze sebou samým nespokojený. Je to to, co po nás Bůh opravdu chce?“ A v té chvíli jsem o tom musel začít přemýšlet. Opravdu se sebevědomí, zdravá ctižádost a pokora vylučují?
Sebevědomí je v životě nesmírně důležité. Člověk, který prožívá pocit méněcennosti je nešťastný, a mnohdy se může stát, že ho tento pocit vede k činům, které jsou neslučitelné s normálním, korektním způsobem života. Může jít o nadměrnou kritičnost, šikanování, snahu „neustále vyčnívat z řady“, dítě to může dávat najevo tím, že zlobí, že nechce poslouchat atd. Podceňování sama sebe je také nepřítelem budování kvalitních vztahů. Onen člověk, když nějaký vztah naváže, se může postavit do podřízeného stavu. Kvalitní vztah ale potřebuje dva rovnocenné jedince. Ne stejné, ale rovnocenné. To znamená, že i přeceňování je špatné. Člověk, který se podceňuje, těžko hledá svoje místo ve společnosti, má dojem, že je k ničemu, a to jej jednak vede ještě k většímu podceňování sebe sama, ale také ho to vede k tomu, že mnohdy jej tak i ostatní začnou chápat.
Buďme moudří, buďme si vědomi svých schopností, ale i svých nedostatků, uznejme, že i ostatní jsou schopni, nepřeceňujme se, ale ani se nepodceňujme. Bůh nám dává dary, hřivny, používejme je. Ale ve vědomí, že nám Pán dává schopnosti, buďme Mu vděčni.
A to je důvod, proč nám Bůh dal dar sebeuvědomění, vnímání svých schopností, prostě sebevědomí. Dal nám svobodu v rozhodování se. To znamená, že spoléhá na naši moudrost, rozumnost, považuje nás za „dospělé“. Ve Zjevení říká: radím tobě… (3,18), v Žalmech je výraz „buďte rozumní“ (2,10), a apoštol Pavel říká: „Mluvím k vám, jako k rozumným lidem, posuďte sami, co říkám.“ (1. Korintským 10,15) Bůh s lidmi uzavírá smlouvu, tedy nás považuje za partnery, protože pouze mezi partnery se uzavírá smlouva. Dal lidem do rukou správcovství této země. „Zvedá brady“ těm, kteří se podceňují v duchovní oblasti – viz. blahoslavenství, Matouš 5. kapitola. Kolikrát člověk, například Mojžíš, Marie… řekne Bohu, já na to nemám. A Bůh odpovídá neboj se. Izajáš říká Bohu, já na to nemám, Bůh jej ale povzbuzuje, že tomu tak není. Dokázal by Josef zvládnout hlad v Egyptě, kdyby neměl sebevědomí? Dokázal by Pavel evangelizovat Evropu a Asii, kdyby neměl sebevědomí?
Samozřejmě, stejně jako jiné dary od Boha, můžeme i tento dar zneužít. Satan měl až mnoho sebevědomí, Petr, když řekl, kdyby tě všichni opustili já ne, měl také mnoho sebevědomí. Jestliže je sebevědomí převráceno do polohy: já všechno zvládnu, já jsem nejlepší, nikoho nepotřebuji, kdyby tě všichni opustili, já ne… (jak říká Petr Ježíši při jeho zatčení), čili se přeceňuji, nadhodnocuji svoje síly, pohrdám ostatními, potom to je zneužití daru. Žel, dnes jsou lidé k tomu vedeni. Ty máš práva, ty jsi jednička, nikdo na tebe nemá, musíš se umět prosadit.
Buďme moudří, buďme si vědomi svých schopností, ale i svých nedostatků, uznejme, že i ostatní jsou schopni, nepřeceňujme se, ale ani se nepodceňujme. Bůh nám dává dary, hřivny, používejme je. Ale ve vědomí, že nám Pán dává schopnosti, buďme Mu vděčni.
Nahlédněme do biblického verše (Římanům 12,1,) kde pisatel nabádá k tomu, abychom přinášeli sebe jako živou oběť. Co je platné, budeme-li přinášet oběti zvířat, jak tomu bylo ve Starém zákoně, když náš život nebude odpovídat tomu, co proklamujeme svými ústy, a třeba i svými okázalými činy. Náš životní způsob by měl ukazovat na to, co je uvnitř našeho myšlení. Ne obětujte se, ale buďte obětí, tedy těmi, kteří svým životem ukazují, že uvěřili a vzali vážně Boží rady.
U křesťana nejde o to, že chce být jiný za každou cenu. Není to projev protestu, ukázání své malosti nebo naopak velikosti. Je to promyšlená záležitost, přijetí určitého životního náhledu, vnitřního přesvědčení a z toho vycházející způsob jednání.
Verš (Jan 12,25) říká: „kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tady jde o to, co je na prvním místě v životě. Političtí vězni v 50. letech minulého století (už jsem je několikrát zmínil) dali na první místo svoje svědomí. A raději se nechali zavřít do vězení, aby nemuseli překročit svoje přesvědčení. Oni to nebrali tak, že jejich život nemá mít cenu, a raději by se měli obětovat. Ale když „jde do tuhého“, potom ví, co má u nich prioritu. (Viz. například Jan Hus).1 Ježíš říká buďte opatrní jako holubice, jinými slovy: nevystavujte se zbytečně pronásledování. Ale pokud přece přijde, potom víte, na které stojíte straně.
A to všechno souvisí s otázkou: Je křesťanství jen další životní styl? Ano je. Je to ale životní styl, který vychází z určitého přesvědčení, které jsem přijal. Protože jsem přesvědčen, že je pravdivé a že obohacuje můj život. Není to protest proti něčemu, ke kterému se připojuji, viz například skíni. Není to módní styl, který brzy pomine, jako je móda nosit roztrhané rifle či sluneční brýle ve vlasech. Není to maskování nízkého sebevědomí, tedy protestuji proti všemu a všem. Není to touha „být vidět“, viz. některé módní výstřelky…
U křesťana nejde o to, že chce být jiný za každou cenu. Není to projev protestu, ukázání své malosti nebo naopak velikosti. Je to promyšlená záležitost, přijetí určitého životního náhledu, vnitřního přesvědčení a z toho vycházející způsob jednání. Jsem přesvědčen, že lhát se nemá, tak nelžu, krást se nemá, tak nekradu… To uvnitř, ono přesvědčení, se ukazuje na povrchu.
A tak pokora se se sebevědomím nevylučuje. Stejně tak se nevylučuje s určitými zdravými ambicemi. Všechny tyto tři aspekty (sebevědomí, ambice a pokora) provázející život člověka mohou „nažívat“ spolu.
Jan Dymáček
