Kniha Kazatel
Úvod
Kniha kazatel je jednou ze tří takzvaně Mudroslovných knih, do kterých patří také kniha Přísloví a kniha Jób. V Biblickém kánonu je kniha Kazatel řazena mezi Píseň Písní a Přísloví, a to proto, že tradice považovala za je jejich autora samotného Šalamouna.
Avšak kdo je skutečným autorem knihy Kazatel je poměrně komplikované. Sama kniha sice začíná uvozením:
“Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.” (kazatel 1,1)
To na první pohled poukazuje na pouze jednu možnou osobu: krále Šalamouna. Avšak jazyk i téma dané knihy napovídá mnohem mladší dataci, a klade její vznik zhruba do 3. století před Kristem. Dále je tedy možné, že se jedná o někoho jiného z větve Davidovi, či že jde o osobu, která se ve svém textu snaží Šalamounově postavě připodobnit.
Avšak v závěru knihu zjišťujeme, že autor sám je někdo jiný než jmenovaný Kazatel. Autor je pouze tím, kdo pro nás Kazatelova slova zaznamenává a v závěru nám předkládá krátké zhodnocené kazatelovi nauky. Nyní se již však zaměřme na samotný obsah knihy.
Vše pomíjí…
“Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.” (kazatel 1,2)
V hebrejském originále najdeme místo tohoto slova slovo hebel (הֶבֶל), které má tu zvláštnost, že kromě pomíjivosti či vyprázdněnosti, znamená také kouř, páru či dech.
Touto větou, která prakticky uvozuje celé dílo, kniha kazatel začíná. Slovo pomíjivost v této poměrně krátké knize najdeme celkem 38 krát. V hebrejském originále najdeme místo tohoto slova slovo hebel (הֶבֶל), které má tu zvláštnost, že kromě pomíjivosti či vyprázdněnosti, znamená také kouř, páru či dech. To dodává tomuto slovu druhou významovou rovinu. Na jedné straně toto slovo vyjadřuje pomíjivost tak, jak ji běžně chápeme. Jako neustálé plynutí času kterému nic neodolá, a v rámci kterého směřuje vše pozemské nevyhnutelně ke svému konci a zániku. Na druhé straně toto slovo poukazuje na určitý záhadný a tajemný charakter skutečnosti. Věci, tak jako kouř, se na první pohled zdají pevnými a určitými, s jasnými obrysy. Můžeme mít například pocit, že máme věci ve svém životě zcela pod kontrolou, že vedeme dobrý život, který směřuje tam kam chceme, avšak kdykoliv může přijít náhlá a nečekaná změna, a naše vize a jistoty se rozplynou jako pára nad hrncem. Je to jako honit se za větrem, který sice může velmi dlouho vát naším směrem a nadouvat naše plachty lodě života, ale nikdy nám zcela nepatří, nemůžeme se ho zmocnit.
Máme pocit, že víme, nebo alespoň můžeme zhruba vědět co je to dobro, spravedlnost, či krása. Avšak když se je pokoušíme přesně uchopit, proklouzávají nám tyto hodnoty mezi prsty jako oblaka dýmu a rozpouštějí se pod tlakem dalších a dalších zvídavých kritických otázek.
To vše je jistě poměrně ponuré a člověk by nejspíš nejraději rovnou přeskočil pár stránek Kazatelovi řeči, avšak autor nám sděluje Kazatelovo řeč s jasným záměrem a nechává jej dále mluvit.
Hlavní myšlenky knihy Kazatel
Smysluplnost každého lidského úsilí čelí neúprosnému toku času. Přeslavná království a říše povstávající z popela, upadají a nahrazují je jiné a i po těch zbudou jednoho dne jen trosky. Pokolení se střídají a naše činy, jakkoliv úctyhodné, budou jednoho dne zapomenuty. Člověk se snaží změnit svět ale slunce stále svítí po celé věky stejně a řeky stále plynou směrem k moři. Svět zůstává stále stejný.
Jak nejlépe žít svůj život? Jak jej naplnit? Kazatel se obrací do svého nitra a provází nás svými vlastními pokusy o naplnění tohoto nelehkého úkolu.
A tak je člověk spolu s Kazatelem postaven před otázku: Jak nejlépe žít svůj život? Jak jej naplnit? Kazatel se obrací do svého nitra a provází nás svými vlastními pokusy o naplnění tohoto nelehkého úkolu. Nejprve věnoval veškeré své úsilí hledání moudrosti. Snažil se probádat a promyslet vše, co se kolem něj děje. Avšak kdo více ví, vidí a poznává co všechno špatného, se ve světě děj a to daleko více než ten, co předtím jen zavírá oči. A chce-li tomu všemu porozumět, jen to drásá jeho srdce. A kolik úsilí a přečtených knih honba za moudrostí obnáší! A kolik proseděných dní u psacího stolu, během kterých tělo chřadne, a zlaté dny mládí pomalu utíkají. To vše, a člověk se stejně nakonec nedobere úplného poznání, jak žít dobrý život. Jelikož odpověď na to, proč spravedlivého může stíhat špatný osud, zatímco zloději se daří, není lidskému vědění dána. A tak i honba za moudrostí, je pomíjivost.
Proč se tedy lopotit za věděním a raději si život pořádně neužít? I to je cesta, po které Kazatel kráčel. Dopřál svému srdci každou radost a každou rozkoš, co jen mohl. Plno vína a dobrého jídla. Večery plné tance, hudby a krásných milenek. Avšak ani hory rozkoší srdce nenaplní, a touhu která v něm hoří, nikdy neuhasí. Oči se nikdy zcela nenabaží pohledem na krásno, ani uši se nikdy zcela nenaplní líbeznou hudbou.
Nehledě na to, čemu svůj život oddáme, všechny nás nakonec čeká stejný konec. Boháče i žebráka, moudrého i hlupáka, všechny čeká smrt. A ve smrti jsme si všichni rovni.
A tak se kazatel oddal práci. Vystavěl řadu domů a k ním krásné zahrady. Nahromadil bohatství, až se stal nejbohatším mužem v Jeruzalémě. Ani na chvíli nedal odpočinout svým rukám. Avšak i to je pomíjivost, na které kazatel nalézá jen málo smysluplného. Čím víc boháč má, tím víc se su musí starat a strachovat o svůj majetek. Pro samou práci a starost jen stěží nalezne čas pro svou rodinu, přátele a drobné radosti které život nabízí. A až nadejde jeho den a předá svůj majetek svým dětem, a kdo ví, jak ony s ním naloží a zda si jej vůbec budou vážit.
Nehledě na to, čemu svůj život oddáme, všechny nás nakonec čeká stejný konec. Boháče i žebráka, moudrého i hlupáka, všechny čeká smrt. A ve smrti jsme si všichni rovni. Slova kazatelova jako by byla ztělesněním nihilismu, které do značné míry ovládá moderní společnost, a zrcadlí se v pohledu na svět mnohých lidí. Avšak je v nich mnohá moudrost a právě v nejtemnějších kazatelových úvahách, prosvítají střípky naděje.
Cesta z pomíjivosti?
Úděl lidské pomíjivost je něčím, čemu se jen stěží můžeme vzepřít a proti čemu nelze hrubou silou boje vyhrát. Musíme zaujmout jiný postoj, kterým je přijetí. Tím nemyslíme, že se má člověk zcela vzdát, a rezignovat na svůj život. Jde o uvědomění, že život není něčím, co leží zcela v našich rukou a nad čím máme úplnou kontrolu. Musíme přijmout že náš život leží v rukou Božích. Neustálá očekávání a představy o tom, jaký by měl náš život být, nás často svádí k honbě za vzdušnými zámky, a i to je součástí lidského údělu.
Vše, co v životě máme, je darem od Boha, který je nám svěřen jen na krátkou dobu našeho života. Nemáme žádné záruky, že vše co dnes máme, nám bude nutně náležet i zítra. Svět není nikomu nic dlužen. Avšak přijmeme-li tuto skutečnost, a odevzdáme se s důvěrou do rukou Božích, dojdeme k osvobození od neustálého zápasení s pomíjivostí, které nám umožní skutečné prožívání našich životů.
Úsměvy našich blízkých, dobrý oběd s přáteli, krásný východ slunce, to vše jsou nádherné dary. Važme si jich, prožívejme je. Nestavme je s opovržením stranou v honbě za větry, nechtějme stále více. Važme si plodů své práce, a času který byl nám dán, važme si lidí kolem nás, které chováme v našich srdcích.
Epilog
V závěru, po skončení kazatelovi řeči, přejímá slovo sám autor, a v krátkém epilogu nám nabízí způsob, jak se vyrovnat s kazatelovými slovy. Kazatel byl moudrý muž, říká. A lid dlouho přemýšlel a bádal o Kazatelově poznání. Kazatel nám říká nemilosrdnou pravdu, kterou však musíme vyslechnout. Jeho slova jsou jako bodce, které nás však jako pastýři ženou správným směrem. Všechny otázky, které před nás Kazatel staví, jen stěží rozklíčujeme. Avšak směřují nás k víře v Boží úsudek a v naději, že jednoho dne Bůh odstraní všechnu pomíjivost a nastolí na světě skutečnou spravedlnost. Je to právě tato víra, která má posilovat naše úsilí o dobrý život a vyvarování se hříchu, ačkoliv nerozumíme řadě záhad a mystérií, které před nás život staví.
“Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.” (kazatel 12,13-14)
