14 zastavení na křížové cestě: druhé zastavení

Ježíš přijímá kříž

Ježíšovi byl dán na ramena nástroj jeho utrpení a smrti. Nenadával na tíhu dřeva ani neproklínal ty, kdo mu jej vložili na záda. Věděl, že kříž sám o sobě není ani dobrý, ani zlý. O tom, zda se stane prostředkem spásy, nebo nástrojem zkázy, rozhoduje jedině lidská odpověď.

Tak jako On nesl svůj kříž, také každý z nás nese nástroje vlastního utrpení a smrti. Snažíme se ovládnout a překonat své vlastní nedostatky, toužíme po tom být laskavý, milující a trpělivý. Přesto se nemůžeme zcela vyhnout tomu, že jsme někdy zlí, netrpělivý a postrádáme soucit s druhými. Ježíš nás učí, že naše nedokonalosti, naše chyby, naše slabosti a naše rozporuplná povaha, nejsou důvodem k zatracení ani důvodem k tomu, abychom sami sebe nenáviděli a tím jen své vlastní utrpení umocňovali.
On sám měl moc tyto slabosti změnit, ale přijal je spolu s lidskou přirozeností. Přijal kříž, i když věděl, že ho povede až na Kalvárii a k samotné smrti. Nenadával, nevzpíral se, ale šel cestou poslušnosti a lásky.

Ježíš nedostal svůj kříž pouze od Piláta, nebo od římských vojáků. Skutečný kříž začal v okamžiku, kdy přijal své poslání od Otce a stal se člověkem. I naše kříže jsou pečetí naší lidskosti. Život bez křížů není možný rozhodující však je, jak na ně odpovíme. Přijměme svou lidskost, přijměme své kříže, tak jako Ježíš přijal ten svůj. Učme se dobrému životu skrze své kříže, ne skrze útěk, ne v nenávisti vůči našim osobním břemenům.

Ježíš dobře rozumí lidskému srdci, zná naši slabost, náš strach i neochotu nést břemena. Ví, jak snadno upadáme do sebelítosti. Stěžujeme si na tíhu svého osudu a propadáme nechuti pomáhat druhým. Zatímco neseme své malé kříže a přehlížíme nesnesitelnou tíhu křížů našich bližních. A přesto nás nenechává samotné. Jako pravý Lékař ducha přichází, aby neodsuzoval, ale uzdravoval. Bere na sebe naše hříchy, všechny nemoci naší duše, všechno, co nás od Boha vzdaluje. Jeho kříž je místem našeho vykoupení.