14 zastavení na křížové cestě: deváté zastavení
Ježíš padá pod křížem potřetí
„Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.“ (Izajáš 53 ,10-11)
Ježíš padá pod svým křížem po třetí. Cesta byla dlouhá, bolestivá a kříž čím dál těžší. Věděl, že se blíží ke konci. Tentokrát však už nemá ve své mysli žádné výčitky. Došly mu síly. Nechtěl padnout, ale jeho nohy jej už neunesly. A tentokrát už nedokázal vstát sám. Musel mu pomoci někdo jiný.
I my jednou možná padneme a už nebudeme mít sílu se zvednout. I nás budou zvedat druzí, protože my, už nebudeme moci. Ale to neznamená, že jsme méněcenní nebo že jsme naprosto selhali. Nesmíme dovolit, aby se nám kvůli tomu zhroutil svět. Nesmíme dovolit, aby nám naše těžkosti vzaly všechnu naši důstojnost, i když ležíme bezmocní na zemi.
Lidé se na ostatní v jejich nejtěžších chvílích a největších pádech a pochybeních často dívají se směsí lítosti, šoku, strachu nebo dokonce znechucení. Ležíme na zemi a ptáme se sami sebe, „K čemu jsme vůbec dobří? Jaká je hodnota našich činů a našeho úsilí, když náhle vše přichází vniveč?“ Máme chuť to vzdát. Je to prostě příliš těžké. Zraňuje nás, že stále narážíme na ty samé slabosti. Mysleli jsme, že už bychom s nimi měli být dávno hotovi, jakmile se s nimi jednou vypořádáme, ale ony se vracejí. Vše se ještě více komplikuje, když se k tomu přidají zdravotní problémy, únava, zklamání či dokonce deprese.
Ale právě v takových chvílích, když jsme schopni nést svou slabost s láskou, právě tehdy se stáváme podobní Ježíši, když trpěl na kříži za naše hříchy. Právě tehdy prochází náš život proměnou až do hloubi svého samotného jádra.
Na téhle zemi se nikdy nemůžeme Ježíši vyrovnat v jeho moci, v jeho moudrosti, v jeho vědění. Ale můžeme se připodobnit jeho schopnosti milovat. A právě tehdy, když jsem nejslabší, když už máme pocit, že nic nezvládáme, se mu můžeme nejvíce podobat v tiché a pokorné lásce, která se nevzdává. V lásce k bližnímu. V lásce k člověku.
Když se nacházíme v těžkých životních situacích, připomínejme si kříž, který Ježíš nesl. Připomínejme si, že on nepadl proto, že by selhal, ale protože byl skutečně lidský, tak jako my. A přesto se nikdy nevzdal naděje. Proto i my nevzdávejme svou naději, nestyďme se za své lidství. I když už nemůžeme vstát sami, stále nám může být pomoci. I v naší slabosti můžeme žít s vírou, že změna je možná.
