14 zastavení na křížové cestě: sedmé zastavení
Ježíš padá pod křížem podruhé
Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. (Izajáš 53, 4-6)
Ježíš sebral všechnu svou sílu, co mu zbývala a hodlal dojít až na Kalvárii bez dalšího pádu. Ale náhle zakopl. Ani nevěděl přesně jak. Možná to byl uvolněný dlažební kámen, o který zakopl, možná jej postrčil někdo z posměvačných stráží.
Tento pád odhalil Ježíše jako člověka více než cokoli jiného na jeho cestě. Neměl dost síly na to, aby se mu vyhnul? Nepoučil se z prvního pádu? Proč spadl? Možná, že na okamžik polevil v ostražitosti. Šimon mu na chvíli ulehčil v nesení kříže. Veronika mu otřela zpocený obličej a snad mu svou dobrosrdečností i dodala trochu síly. Možná že právě v té chvíli mu hlavou probleskla myšlenka, že snad může tu těžkou cestu obejít. Že by se možná dalo vyhnout utrpení. Tehdy si Ježíš uvědomil, jak moc je podobný ostatním lidem, jak snadné je nechat se svést k útěku a k strachu před bolestí, místo toho abychom naplno přijali úděl, který nám Otec dává.
Ani Ježíš se nemohl vyhnout tomuto pokušení, které v těžkých chvílích. vchází na mysl všem lidem. Polevuje a náhle padá pod křížem po druhé. Přesto všechno se však nevzdal, navzdory tíze se opět zvedá a pokračuje dál ve své strastiplné cestě.
Můžeme si vzít z Ježíšovi cesty poučení pro náš vlastní život. Chvilkové štěstí, které nám náhle přináší úlevu, ještě neznamená, že zápas skončil. Vše se náhle ukazuje v příznivém světle, ale především právě v tomto momentě musíme být ostražití a nepolevovat! Možná že právě v dalším kroku naší cesty nás čekají nástrahy.
Na dobré časy nemůže být spoleh. Dary tohoto světa k nám přichází stejně tak rychle jako odchází a naše nálady jsou často prchavé. Spoléhejme se na věčné dary víry a naděje, které přicházejí od Otce. Neseme velmi těžce, když se nám něco nedaří. Připadá nám, že ostatním jde všechno mnohem snadněji, že se rychleji učí, že mají více štěstí a že jim jde vše tak nějak „samo“. Náhle propadáme závisti. Nedovolme, aby nás oslaboval náš neúspěch, nesuďme sami sebe pod domněním, že ostatním se daří lépe. Těžkosti, kterými procházejí, jsou často skryty naším očím. Nedovolme, aby nám náhlé strasti na naší cestě sebrali odvahu pokračovat dál.
Máme občas pocit, že bychom měli vědět víc, že bychom měli být zkušenější a silnější. Zkrátka dost schopní na to, se vyhýbat selháním. Avšak chybovat je součástí lidské povahy, a náhlé těžkosti k nám často přicházejí takřka z ničeho nic. Když selžeme, trápíme se a ztrácíme víru ve své schopnosti i ve směr naší cesty. Pamatujme, že chybám se nikdy zcela nevyhneme, můžeme však ovlivnit to, jak na ně odpovíme! Je tak snadné propadnout malomyslnosti. Nahraďme ji důvěrou v Otce a když padáme, prosme Ježíše, aby nám pomohl vstát. Aby mi nám dal sílu nevzdat se i když je cesta těžká a zkoušet to znovu. Aby mi pomohl dělat to nejlepší, co mohu, a přitom se nesrovnávat s ostatními.
