Co je to křest? (1/2)

Úvod

Křest je iniciačním rituálem, který je vlastní všem křesťanským odvětvím a kulturám po celém světě. Spočívá v polévání vodou, nebo v ponoření celého těla křtěného, a pro křesťany představuje počátek nového života, života v Kristu podle Božího přikázání a pod vedením ducha svatého. Přesto, že je křest hlavním spojovacím článkem všech křesťanských společenství, formy a podoby praktikování tohoto iniciačního rituálu se často velmi různí. V této první části článku se pokusíme zaměřit, na historický původ, význam i na některé konkrétní formy.

V druhé části se pokusíme podívat na spor mezi křtěním kojenců a křtěním dospělých a v závěru si přiblížíme, jak přistupují ke křtu adventisté sedmého dne, kteří se pokoušejí o návrat k jeho autentické podobě.

Biblický původ křtu

Křesťané tímto rituálem především následují historickou událost křtu Ježíšova:

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3,13-17)

Další zmínky o křtu nalezneme i v dalších částech Bible. (Lukáš 3,21-22), (Marek 1,9-11) V Bibli se také často hovoří, že zatímco Jan křtil vodou, Ježíš křtil lidi duchem svatým. Tato skutečnost tak poukazuje na to, že křest je pro křesťany více než jen očistným rituálem, který je s vodou spojován i v jiných kulturách, či symbolem pokání od hříchu, jako v případě učení Jana Křtitele. Ježíšův křest zároveň znamenal počátek jeho veřejného působení, tedy moment, kdy plně přijal svou úlohu Mesiáše i svůj Boží původ, a vydal se na cestu plnou kázání, léčení i pomoci bližním. Na cestu vedenou v Božím jméně. Zřejmě právě proto je i křest dodnes symbolem počátku nové cesty, na které se jedinec zavazuje proměnit sám sebe i své okolí ve jménu Kristovi lásky. Křest dále také symbolizuje Ježíšovu oběť na kříži za lidské hříchy a jeho následné znovuzrození. Zároveň také vyjadřuje odhodlání křtěného věřícího přijmout do svého života Ježíšovu lásku a Jeho přikázání.

Místo, kde se tato památná událost odehrála, bývá tradičně identifikována s místem na řece Jordánu, několik kilometrů na východ od Jericha. A pokud bychom toto místo dnes navštívili, je pravděpodobné, že zde uvidíme shromážděné skupiny křesťanů oblečených v bílých rouchách, kteří zde stojí ve vodě a trpělivě vyčkávají, než budou pokřtěni. Avšak pokud víte, jak křest většinou běžně probíhá v naší zemi, či jste jej dokonce byli svědky, jistě vás překvapí rozdílnost formy, kterou popisuje Bible, a která se nadále odehrává například na březích Jordánu, s dnešní praxí, které v dnešní katolické církvi spočívá v polévání hlavičky novorozenců. V případě pravoslavné církve se často setkáváme se trojím úplným ponořením novorozence do křtitelnice.

Bez ohledu na konkrétní metodu je zde patrný velký rozdíl mezi obrazem dospělého člověka ponořeného v tekoucí řece, a polévaným novorozencem.

Tyto dva scénáře ukazují, jak vypadá hlavní iniciační rituál křesťanství v různých církevních tradicích a kulturních kontextech. Jedním z nejdůležitějších rozdílů je právě věk křtěného, či případná otázka dobrovolné volby daného jedince se nechat pokřtít. Tento rozdíl není jen drobným detailem či pouhou teologickou poznámkou, ale byl napříč křesťanskou historii zdrojem intenzivních debat a sporů, která vedla až k dnešní rozmanité praxi.

Jako příklad tohoto sporu nám může posloužit křesťanské hnutí, které se nazývá anabaptisté. Ti v době svého vzniku v období raného novověku zcela odmítli křest kojenců s tvrzením, že křtěni by měli být jen dospělí, kteří mohou učinit osobní vyznání víry. Mnozí z nich byli za tento názor zatčeni, vyhnáni nebo dokonce popraveni. Avšak pokud je křest dospělého Ježíše v tekoucí řece původ této tradice a nejvážnějším symbolem křtu, jakožto iniciačního rituálu, odkud tedy pochází praxe křtu kojenců?

Historie Křtu

Jan Křtitel ve svých obřadech velmi pravděpodobně napodoboval staré židovské obřady. Slovo křest, pochází patrně ze staroněmeckého slova Krist nebo Kristus. Více historicky vypovídající je například anglický výraz pro slovo křest: „baptism.“ Toto slovo pochází ze staro-řeckého „báptizma (βάπτισμα), “ které znamená ponoření, potopení, nebo namočení do vody. V rituálním kontextu však často znamenalo právě symbolické očistné mytí. Starověký judaismus obsahoval různé očistné vodní rituály, například mytí rukou před jídlem, koupání nejvyššího kněze před vstupem do Svatyně svatých v jeruzalémském chrámu nebo koupání za účelem vstupu do stavu rituální čistoty. Mnohé synagogy a soukromé domy za života Jana Křtitele měly takzvané mikve, rituální koupelny určené k úplnému ponoření těla pro rituální očistu.

Praxe Jana Křtitele je tak určitou variací tohoto zvyku. Byl zde však jeden podstatný rozdíl. Jan Křtitel volal lidi k pokání před příchodem Božího království a ti, kteří jeho volání uposlechli, byli ponořeni ve vodě, ne aby se očistili od rituální nečistoty, ale aby vyjádřili svůj postoj, své pokání a očekávání brzkého příchodu Božího království. Janova praxe se odlišovala od jiných židovských rituálů očisty také tím, že ponoření do vody prováděl někdo jiný, ne samotný člověk, a také bylo prováděno křtěným pouze jednou a nikoliv opakovaně. Spíše než o očistný rituál, se tedy jednalo o rituál iniciační, který sloužil jako rozhodující akt vstupu do náboženské komunity.

Vedle Jana se ve stejném období objevovala další židovská skupina poblíž Mrtvého moře zvaná Essejci, kteří měli své vlastní očišťovací rituály, včetně rituálního koupele. Tyto praktiky spolu s dalšími poukazují na to, že vodní očista byla na vícero místech symbolem morální obnovy a připravenosti ke vstupu do posvěcené komunity.

V raných křesťanských textech se objevují svědectví především o dospělých křtech, například příběh etiopského úředníka v knize Skutků, který byl pokřtěn na místě jako dospělý, a křest sloužil jako dosvědčující akt víry:

„Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Filip mu řekl: „Jestliže věříš celým svým srdcem, nic tomu nebrání.“ On mu odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.“ (Skutky apoštolů, 8,26-38)

…