Co je to křest? (2/2)
Úvod
Křest je iniciačním rituálem, který je vlastní všem křesťanským odvětvím a kulturám po celém světě. Spočívá v polévání vodou, nebo v ponoření celého těla křtěného, a pro křesťany představuje počátek nového života, života v Kristu podle Božího přikázání a pod vedením ducha svatého. Přesto, že je křest hlavním spojovacím článkem všech křesťanských společenství, formy a podoby praktikování tohoto iniciačního rituálu se často velmi různí.
V první minulé části článku jsme se pokusili zaměřit na historický původ, význam i na některé konkrétní formy křtu.
Nyní se pokusíme podívat na spor mezi křtěním kojenců a křtěním dospělých a v závěru si přiblížíme, jak přistupují ke křtu adventisté sedmého dne, kteří se pokoušejí o návrat k jeho autentické podobě.
Historický původ křtu kojenců
Podle některých badatelů byl křest dospělých původní normou a křest kojenců vznikl až později jako mimořádné opatření v případě hrozící smrti dítěte. Avšak již v raném křesťanství nepochybně existovaly různé praktiky souvisejících s křtem – ponoření celé tělo, polití vodou, křty dětí i dospělých. Některé zdroje i archeologické nálezy naznačují, že různé praktiky křtu existovaly již od 3. století. Debata o významu dětského křtu zahrnuje i teologické otázky týkající se dědičného hříchu, které popularizoval především Augustin z Hippo ve 4. století, který dětský křest zastával. Nauka o dědičném hříchu měla nepochybně na praxi křtění kojenců vliv, avšak existovala již před rozšířením této nauky. Na vývoj křtu kojenců měly pravděpodobně vliv hlavně rodinné tradice, kulturní identita dané rodiny ale i praktické důvody, ke kterým patří například právě vysoká dětská úmrtnost v antickém světě. I přes určité spory byl křest dětí v některých starověkých komunitách běžnou praxí.
Někteří raní křesťanští teologové jako Cyprián nebo Originés z Alexandrie také popisují křest kojenců. Cyprián například vyjadřuje jasnou podporu tomuto zvyku. V dopise biskupovi Fidovi v roce 250 po Kristu reaguje na otázku, zda by se neměl křest dětí odložit až po osmém dni po narození, podle biblického vzoru obřízky, která se tradičně prováděla osmého dne. Cyprián tento názor odmítá a tvrdí, že křest nemá být časově omezený a novorozenec by měl být křtěn ideálně co nejdříve. Dává důraz na to, že Boží milost a dar Ducha svatého nejsou vázány na věk, a odmítá odkládání křtu.
Originés píše, že křest je dán v církvi k odpuštění hříchů a že se uděluje i kojencům. Tvrdí dokonce, že praxe křtu kojenců pochází přímo od apoštolů.
Nejstarší zmínky o křtu kojenců sahají až do 2. století, což rozporuje s názor, že by šlo o novinku raného středověku. Teolog Irenaeus na konci 2. století zmiňuje malé děti, které byly znovuzrozené v Bohu, což je často vykládáno jako reference na křest kojenců. V Novém zákoně se popisují křty celých domácností, což pravděpodobně zahrnovalo i děti a kojence, i když to není výslovně uvedeno. Někteří učenci tvrdí, že absence podrobných informací o křtu kojenců v raných pramenech není důkazem jeho neexistence, ale spíše poukazuje na běžnou praxi, která tak nemusela být předmětem debat nebo dalšího vysvětlování.
„Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu.“ (1.Korintským 1,16)
„Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni… (Skutky Apoštolů 16,15)
„Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.“ (Skutky Apoštolů 16,33-34)
Srovnání s ostatními kulturními rituály iniciačního přijetí narozených dětí do náboženské nebo rodinné komunity, které již existovaly například v Řeckém a Římském prostředí, kde docházelo v době raného křesťanství k velkému počtu konverzí, také nasvědčuje tomu, že by začlenění dětí do křesťanské komunity pomocí křtu mohlo být přirozeným krokem. Další archeologické nálezy křestních fontů se vyznačují rozmanitostí velikostí a tvarů. Řada z nich je velmi malá, což naznačuje, že v praxi nebylo prováděno pouze křtění dospělých, ve formě úplného ponoření do vody, ale že křty podstupovali i děti a že křty ve formě částečného polití vodou byly také běžné. Archeologické nálezy potvrzují souběžnou existenci různých způsobů křtu.
Některé z nejranějších křestních fontů pocházejí z 3. století, například z města Duro Europus, a nejsou dostatečně velké na plné ponoření dospělého člověka. Ve 4. a 5. století jsou křestní fonty často velmi mělké, což opět komplikuje představu o běžném úplném ponoření. Celkově archeologické i písemné prameny ukazují, že raná křesťanská praxe křtu nebyla jednotná. Různé formy křtu: plné ponoření, částečné polití či polévání, křest dětí i dospělých; existovaly paralelně.
Křest a adventisté
Řada protestantských církví se vědomě pokouší od zvyku křtění kojenců oprostit. Důvodů můžeme nalézt hned několik. Prvním z nich je historický původ této praxe. Jak jsme mohli vidět, na rozšíření této praxe mělo velký vliv kulturní prostředí, do kterého se křesťanství šířilo, se kterým se spojovaly různé zvyky a praxe, včetně iniciačních rituálů dětí, které tak našly v dětském křtu svou náhradu. V židovském prostředí se tradičně jednalo o obřízku prováděnou osmého dne od narození, nebo o jmeniny, prováděné zpravidla do měsíce od narození. V řeckém a římském prostředí byl provozována takzvaná Amphidromia, neboli vítací ceremoniál, zhruba kolem sedmého dne od narození. Zhruba deset dní od narození se konal ceremoniál zvaný Dekatē, který představoval jmeniny a oficiální přijetí dítěte do společnosti. Tyto rituály byly velmi důležité, a z důvodu vysoké dětské úmrtnosti se dítě stávalo oficiální součástí rodiny až po nich. Právě tyto iniciační zvyky v daných kulturách nahrazoval právě křest.
Jak jsme nicméně mohli vidět již v úvodu, hlavním jádrem této praxe je především historická událost Ježíšova křtu, o jehož formě, prováděné kompletním ponořením člověka do vody, nás spravuje Písmo. Snaha mnohých reformních církví, včetně církve adventistů, tak spočívá ve snaze navrátit se formou křtu ke kořenům této praxe, a sledovat tak stejnou formu, jakou ji vtiskl sám Mesiáš.
Druhým podstatným důvodem proti křtu kojenců je to, že křest není dítětem prováděn dobrovolně a vědomě. Podstatou křtu je především vědomé přijetí Ježíše do svého života. Má být novým počátkem, znovuzrozením z ducha svatého a obrácením svých cest směrem k Hospodinovi. Je tak třeba aby byl prováděn ve věku, kdy si člověk uvědomuje váhu svého činu. Křest tak není pouze symbolickým iniciačním rituálem, je také závazkem, odhodláním a veřejným důkazem toho, že daný člověk hodlá žít ze své víry.
„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ (Římanům 6,3-8)
„S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ (Koloským 2,12)
