Významné Biblické ženy: Věštby o Saulovi (1/2)

Chana

Chana však nebyla velkolepou soudkyní ani prorokyní, ale „obyčejnou“ ženou.

Chana však nebyla velkolepou soudkyní ani prorokyní, ale „obyčejnou“ ženou. O jejím příběhu se dočítáme z 1. knihy Samuelovi, která v Biblickém kánonu následuje knihu soudců a knihu Rút, se kterou má počátek děje 1. knihy Samuelovi mnoho společného. Oba příběhy totiž ústí v narození potomka, který se zaslouží o království. Oba příběhy se navíc odehrávají v poklidném až idylickém prostředí, které silně rezonuje s chaotickým a násilným prostředí zobrazeným v závěrečné části knihy Soudců. Tato skutečnost patrně naznačuje, že lidé si od monarchie slibovali mír, který jim konečně umožní vést dobrý a poklidný život.

Chana byla žena muže jménem Elkán, který měl kromě ní ještě druhou choť jménem Penina. Elkán byl muž velmi zbožný, každý rok putoval do Šílu, aby se zde klaněl Hospodinu a obětoval zde zápalné oběti. Vždy, když dával svým ženám a dětem podíl z oběti, daroval Chaně dvojnásob, jelikož ji nejvíce miloval. Avšak Chana, na rozdíl od Peniny byla bezdětná a nemohla počít. Její souputnice si jí proto každý rok dobírala, čímž ji dováděla k hlasitému pláči. Můžeme se zde pozastavit nad zvláštností, proč by si Penina dobírala Chanu vždy jednou do roka při příležitostí obětování v chrámu? Jistě, mohla být pohoršena nad nepoměrem podílu který Elkán Chaně udělil, oproti ní a jejím synům. Hebrejské slovo: hari´mah, znamená: dráždila ji k breku. Avšak slovo: ba abûr, znamená aby, tedy (dráždila ji) aby (brečela). A vyjadřuje účel. Může to tedy také znamenat že, Penina neprovokovala Chanu ze záště, ale chtěla pouze aby vyjádřila svůj smutek a své neštěstí nahlas u příležitosti obětí v Božím chrámě, aby Hospodin mohl vyslyšet její prosby. A tak je možné, že tradice Penině vlastně tak trochu křivdí.

Proč si přeje Noemi, která má Rút ráda a která ji vděčí za mnohé, aby se zbytečně vystavovala možnému potupení tím, že se vydá muži bez příslibu manželství? Avšak situace je ve skutečnosti jiná.

Možná se zde nacházíme v podobné situaci jako v momentě, kdy je Rút nabádána svou tchýní Noemi, aby se v noci vydala na humna za Boázem.² V ten moment nás takovéto nabádání zarazí. Proč si přeje Noemi, která má Rút ráda a která ji vděčí za mnohé, aby se zbytečně vystavovala možnému potupení tím, že se vydá muži bez příslibu manželství? Avšak situace je ve skutečnosti jiná, a noc kterou stráví Ruth o Bázových nohou se stane posledním dokladem její věrnosti, tedy nejedná se o žádný podlý svod. A tak možná stejně jako Noemi, se Penina vyznačovala dobrou vůlí.

Nicméně příběh pokračuje. Chana naříká nad svou neplodností před Hospodinem a zarytě se postí. V chrámu je toho dne přítomný i kněz jménem Elí, který Chaniny nářky se zájmem pozoruje:

Chana vysvětluje Elíovi svou prosbu a ten ji oznamuje, že její prosba bude vyslyšena. Společně s prosbou však bylo vysloveno i přislíbení, jediná část Chaniny modlitby vyslovená nahlas, a která také nese veliký význam. Od té doby Chana již nebyla smutná, její tvář se rozzářila a ona opět začala jíst. A Hospodin si na ni rozpomenul, navštívil Elkánův a Chanin dům a do roka Chana porodila syna a dala mu jméno Samuel, to znamená: vyslyšel Bůh. Chana nadále chovala v paměti svůj příslib Hospodinovi, a stejně tak i její manžel, který nehodlal určovat budoucnost svého synka, kdežto respektoval příslib své manželky a nechal ji, aby jej vyplnila:

Když chlapec vyrostl a Chana jej již odkojila, vydali se společně s rodinou na každoroční pouť do chrámu. Zde obětovali Hospodinu býčka, měch vína a éfu bílé mouky. Přivedli chlapce ke knězi Elímu a Samuel se poprvé poklonil před Hospodinem. Tak započala jeho cesta ve službách Hospodina. U příležitosti uvedení Samuela mezi kněží, pronáší Chana chvalozpěv oslavující Hospodina:

Tento žalm nevypadá jako báseň, kterou by Chana složila u příležitosti Samuelova uvedení do chrámu. Mnohé v tomto žalmu se zdá být cizí její situaci. Nepřátelé, arogantní řeči, hrdinové a bohatýři evokují svět, který je vzdálený od domáckého života Hany a její sokyně Elkány. Kdyby Chana uměla číst, mohla by si v chrámu vybrat některý ze známých žalmů. Ale ne tento, který hovoří o králi, Božím pomazaném. Nejpravděpodobnější je, že Bůh vybral vhodný žalm, který vložil Haně do úst. A je to přiléhavé, neboť hovoří o radosti a povýšení řečníka, o neplodné ženě, která se stává matkou mnoha dětí, a o poníženém, který je povýšen.

Báseň končí zásadním poselstvím knih Samuelových: On dává sílu svému králi, povyšuje roh svého pomazaného.

Význam tohoto žalmu přesahuje Chaninu osobní situaci a má zvláštní roli při úvodu do knihy Samuelovy. Odráží klíčová témata celé knihy. Bůh obrací osudy, Hospodin zbavuje a obohacuje, ponižuje a povyšuje. Bůh vyzdvihne někoho z chudých (nejprve Samuela, pak Saula a nakonec Davida) a ty, kteří byli povýšeni, poníží (také Saula). Báseň končí zásadním poselstvím knih Samuelových: On dává sílu svému králi, povyšuje roh svého pomazaného. Když Chana recituje tento žalm, ztotožňuje své povýšení s povýšením krále a zároveň ohlašuje příchod království do Izraele.

Příchod monarchie je hlavním tématem knih Samuelových. Šlo o dlouhý a složitý proces, který začal Samuelem a nebyl dokončen, dokud na trůn neusedl Šalomoun, první král, jenž svůj trůn právoplatně zdědil. Básně tento příběh rámují. Chanina píseň totiž nachází ozvěnu v děkovné písni krále Davida (2. Samuelova 22) (Žalm 18).

Obě písně hovoří o „rohu“, tedy o síle krále a o záchraně před nepřáteli Obě označují Boha jako skálu a oslavují Boží dávání síly. Obě se zmiňují o Božím hromobití z nebe. A obě končí důvěrným vztahem mezi Bohem a jeho pomazaným, králem. Tyto dvě písně společně zdůrazňují hlavní témata knih Samuelových – slávu Davidova království.