Kain a Ábel – Co se skrývá za příběhem první vraždy? (1/2)

Kdo, co, kde, kdy a proč?

Příběh Kaina a Ábela navazuje přímo na pád člověka v Genesis 3. Adam a Eva zhřešili, byli vyhnáni z rajské zahrady Eden a vstoupili do světa nově poznamenaného vinou, utrpením a smrtí. Genesis 4 popisuje, co následovalo: první generace lidstva, které upadlo do hříchu

Eva přivádí na svět svého prvního syna s radostí, vděčností a velkým očekáváním. Podívejme se pozorně na její slova. Jedná se o výkřik ženy, která poznala hořkost pádu, ale nyní zakouší první paprsky milosti. „Obdržela jsem muže na Hospodinu,“ prohlašuje. Její slova vyjadřují hluboké přesvědčení, že Bůh člověka nezavrhl. Veškerou chválu přičítá Bohu, s vděčností přijímá dar dítěte jako výraz Jeho milosti a prostřednictvím víry rozpoznává v tomto novém životě důkaz Boží přítomnosti a Božího působení, které trvá i po vyhnání z Edenu. A právě v tom Eva vidí znamení, že Bůh je stále s nimi. Že jeho plán pokračuje. Že slib daný v zahradě nezůstal prázdný. A proto svému prvorozenému synu dává jméno Kain. Hebrejské sloveso qānâ (קָנָה), z něhož pochází jméno Kain (קַיִן), znamená „získat, nabýt, vlastnit“.¹ Eva tedy nazývá svého syna „Získaný“ nebo „Získaný s Hospodinem“. Mnozí překladatelé a vykladači upozorňují, že její slova lze chápat i jako: „Získala jsem muže – Hospodina“.² Eva tedy tímto výrokem ve víře vzhlížela k zaslíbení, které Bůh dal člověku ještě v zahradě Eden – slibu o příchodu Zachránce.

Abychom plně pochopili hloubku jejího očekávání, musíme se vrátit zpět do okamžiku, kdy do lidských dějin poprvé vstoupil hřích. Adam a Eva přestoupili Boží přikázání a poznali hořkost neposlušnosti. Čekali trest – a ten také přišel. Ale ještě dřív, než Bůh nad nimi pronesl spravedlivý soud, zazněla slova naděje. Hospodin promluvil k hadovi a pronesl slib: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Genesis 3,15). Tato věta se stala prvním evangelijním zaslíbením, prvním paprskem světla v temnotě padlého světa. Eva si tato slova uchovala v srdci. Věděla, že Bůh slíbil Spasitele – potomka ženy, který jednou pro vždy a zcela rozdrtí původce zla a jeho dílo, zde ztělesněného hadem (Zjevení 12,9) skrze rozhodující zásah, jímž mu bude rozdrcena hlava. A právě s touto vírou a dychtivou nadějí hleděla do tváře svého prvorozeného syna. Narození Kaina vnímala jako víc než jen začátek nové generace – možná právě tady, právě teď, se plní Boží slib. Snad právě toto dítě bude tím Zaslíbeným, který přinese vítězství, obnovu a návrat k Bohu. Mohla Eva opravdu doufat, že se jí narodil slíbený Spasitel? Pokud ano, pak bolest jejího zklamání musela být hluboká. Kain, místo toho aby zachránil, zabil. Místo toho aby přinesl život, přinesl smrt. A Evina víra se musela znovu opřít nikoliv o zjevenou skutečnost, ale o zaslíbení, které se má naplnit v toku dějin.

Eva pak porodila i druhého syna a dala mu jméno Ábel. Toto jméno pochází z hebrejského slova hebel (הֶבֶל), což znamená „pára“, „dech“ nebo také „marnost“.³ I když Ábel kráčel s vírou a sám Pán Ježíš ho nazývá „spravedlivým“ (Matouš 23,35), jeho život – stejně jako život každého člověka – byl sám o sobě pomíjivý a marný. Jen Ježíš Kristus a Jeho milost dávají člověku skutečný smysl, hodnotu a novou identitu – synové a dcery Boží, dědicové podle zaslíbení. Můžeš na to říct Amen?

Bratři Kain a Ábel se nelišili pouze jmény, ale i svým zaměřením a postojem k životu. (Genesis 4,2, ČSP) nám ukazuje, že: „Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal rolníkem.” Tento rozdíl povolání předznamenává i rozdíl duchovní. Ábel, jako pastýř, žil vírou, hleděl za obzor viditelného, očekával naplnění Božího zaslíbení a toužil po navrácení Božího království na zemi. Kain naproti tomu žil pro to, co je hmatatelné a viditelné a jeho pohled se upíral k zemi, k vlastnímu dílu a k lidskému budování. To se později plně projeví: Kain po vraždě svého bratra staví město, zakládá civilizaci, jejíž středem je člověk, a ne Bůh. Jejich rozdílné cesty tedy nezačaly až v oběti, ale byly patrné již v jejich každodenním životě.

Avšak nejhlubší rozdíl mezi Kainem a Ábelem se projevuje v jejich vztahu k Bohu, konkrétně v tom, jakou oběť Bohu přinášejí a zda Bůh jejich uctívání přijímá, nebo ne. Bible nám v (Genesis 4,3–5) říká:

Oba bratři přinesli oběť, která znamenala, že uznávají Boží nárok na úctu a uctívání. Přesto byla jejich oběť, stejně jako jejich víra, odlišná. Ábel obětoval to nejlepší – prvorozené kusy stáda, a dokonce jejich tučné části, což ve starozákonní symbolice představovalo to nejcennější. Kain naproti tomu obětoval „plody země“ – z toho, co sám vypěstoval. Neříká se, že to byly „prvotiny“ nebo to nejlepší. Kain obětoval to, co mu nevadilo dát – jeho uctívání bylo spíše formální a nevycházelo ze skutečné víry. A tak Bůh jeho oběť odmítl.

Jak reagoval Kain? (Genesis 4,5) říká: „Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.“ Nezastavil se, aby přehodnotil svou vlastní cestu. Jeho srdce se zatvrdilo a otevřelo dveře hněvu. Co následuje, je řada tragických událostí. Bůh k němu promlouvá, jasně ukazuje, že problém není v Něm, ale v Kainově srdci a nabízí mu cestu nápravy. Kain ale Boží napomenutí odmítá. V zášti a hněvu vyvádí svého bratra na pole a zavraždí ho. Bůh k němu znovu promlouvá, tentokrát se soudem. Kain je odloučen, odchází od své rodiny, zakládá vlastní rod a nikdy se již nenavrátí zpět k Bohu.

Byl Kainův hněv oprávněný? Proč Bůh nepřijal Kainovu oběť tak, jako přijal Ábelovu? Je Bůh svévolný ve svém udělování požehnání? Co rozhoduje o tom, kdo je v Božích očích spravedlivý a kdo ne?

Martin Strnad