Je život skutečně primitivní, jak říkají v televizi? Mohl by vzniknout snadno a samovolně?
Děkuji Vám za upřímnou otázku, která patří mezi nejdůležitější otázky ve sporu mezi stvořitelským a evolučním obrazem historie.
Ano, v televizi toho říkají spoustu a z řady důvodů mnoho věcí až příliš zjednodušují a zlehčují, z čehož pak často vzniká nepravda či polopravda nebo vyložená lež. Je to dáno celou řadou věcí, které ve společnosti není snadné otevřít, natož pak změnit ve smyslu uzdravit. Televizní společnosti cílí především na nejpočetnější skupinu diváků v daném čase, což mimo jiné rozhoduje o ceně reklam, za které televize inkasuje peníze na svůj provoz. Další podstatnou věcí je, že většina diváků televizi nesleduje s cílem se vzdělávat, ale především se rozptýlit, pobavit anebo mají TV puštěnou jako kulisu při domácích pracech. A podle toho je většina pořadů koncipována.
Uvědomíme-li si důležitý fakt, že otázka původu života je z vědeckého a historického hlediska velmi náročným tématem vyžadujícím od diváka maximální soustředění, poměrně rozsáhlé mezioborové znalosti a orientaci v problematice na pomezí přírodních a historických věd s přesahem do náboženství a filozofie, tak nám z toho celkem zřejmě vychází, že pokud by televize takový pořad koncipovala poctivě a s ohledem na toto všechno, měl by zcela zaručeně naprosto minimální sledovanost. Proto se televize už někdy v 70. letech 20. století vydaly jinou cestou — cestou zábavy a rozptýlení s minimálními nároky na diváka. I přes všechna tato fakta nemohou televizní společnosti téma původu života zas až tak úplně obejít a ignorovat. Přeci jen si tuto otázku — odkud se vzal život — pokládá dříve či později každý z nás, a tak se v televizi tohoto tématu tu a tam dotknou, aby se neřeklo … A aby bylo zachováno to, že pořad je ízy pízy tralala, tedy pochopitelný jako by pro každého, nezbývá než zůstat na povrchu problému, velmi zjednodušovat, zamlčovat některá důležitá fakta náročná na vysvětlení i pochopení …a tím se chtě nechtě dopouštět velkých mystifikací, nepravd a polopravd.
Tak tedy, proč život není ve skutečnosti vůbec primitivní záležitostí a proč zcela jistě nemohl vzniknout sám od sebe žádným evolučním procesem? Pojďme si nyní představit nejdůležitější vědecká, historická a morální fakta.
1) O co jde a co má lidstvo ve skutečnosti v ruce z přírodovědeckého hlediska?
První podstatnou věcí, kterou si musíme uvědomit, je naprostá neexistence lidských očitých svědků počátku života na Zemi. Žádný člověk v historii nebyl přítomen u počátku života. Zadruhé, nemáme z geologického či paleontologického hlediska žádnou historickou stopu o tom, jak život skutečně vznikal. Nula, nic. Jinými slovy, o této otázce nám nezbývá než diskutovat na základě toho, co víme, co známe ze současného fungování přírody a dodržovat přitom matematické zákony logiky.
Prvním takovým faktem vědy ohledně původu života je skutečnost, že DNES život nikde nevzniká, pouze se předává z generace na generaci v rámci základních druhových skupin.Skutečně, neexistuje jediný záznam o tom, že by vědci někde v přírodě reálně pozorovali různá stádia vývoje života z neživých chemikálií. Vidíme pouze neživé chemikálie a pak bez jakýchkoliv reálně pozorovatelných mezikroků vidíme kompletně hotový život. Ten nejjednodušší, abych tak řekl, i když žádný život není vůbec jednoduchý ve smyslu primitivní, ve formě jednobuněčných mikroorganismů obsahuje stovky vysoce komplexních proteinů a enzymů, velmi komplexní jazykovou digitální genetickou informaci nesenou na DNA a tak složitou a extrémně čistou chemii svého metabolismu, že jeho fungování ani zčásti nedokážeme napodobit i těmi nejpokročilejšími počítači s umělou inteligencí … To je tvrdý fakt a realita, kterou nemůže nikdo popřít. Pokud byste chtěl vytvořit jen jediný jeho funkční protein metodou pokus-omyl ze základních prebiotických chemikálií jako jsou čpavek, oxid uhličitý, voda, metan, kyselina mravenčí či formamyd apod. nepodařilo by se Vám to ani za celé předpokládané evoluční stáří vesmíru 13,82 mld let. Tento problém mají společný naprosto všechny materialistické ateistické evoluční scénáře vzniku života. Ano, všechny.Jakákoliv taková představa totiž předpokládá spoustu až neuvěřitelných zázraků najednou, pro které ale neexistuje žádné rozumné, natož přírodovědecké vysvětlení, proč by k nim mělo dojít, když k nim nikde nedochází dnes a ani v celé nám známé lidské historii, kam až paměť lidstva sahá.
a) neznámá reakční směs (neznámých chemikálií, protože ty dnes známé nevedou k samovolnému vzniku života)
b) neznámé reakční podmínky (za všech možných současných podmínek k samovolnému vzniku života nedochází)
c) neznámé reakční produkty a meziprodukty získané neznámými mechanismy (dnes vznikající produkty a meziprodukty všech možných směsí chemikálií ponechaných svému osudu spolehlivě blokují jakýkoliv samovolný vznik života)
d) včasné odstavení a konzervace pro život nepostradatelných meziproduktů chemických reakcí (příroda nemá jak toto provést, to může udělat pouze velmi zkušený chemik v laboratoři)
Ve všech mechanistických evolučních ateistických scénářích vzniku života narážíme na všechny 4 problémy jako na nepřekonatelnou principiální bariéru. Odtud mimo jiné vyplývá, že ke vzniku života je zapotřebí inteligentní vnější agent, Tvůrc chcete-li, někdo, kdo rozumí a řídí proces od A do Z s jasným cílem od prvního okamžiku. Ano, opouštíme tím půdu materialismu a ateismu, ale nikoliv z nějakého rozmaru, ale z výše uvedených důvodů a překážek, které jsou v principu nepřekonatelné!
2) Problém atmosféry
Život na planetě bez atmosféry toho správného složení je zjevně nereálný. Atmosféra a spousta dalších věcí jsou základními kameny prostředí, bez kterého se život, jak ho známe, neobejde. Jenže jaké měla zemská atmosféra složení v dávných dobách, kdy měl dle evolučního modelu samovolně vzniknout život? To opět nemůže dosvědčit žádný lidský očitý svědek a pokud jde o geologické nálezy, tak i v největších hloubkách sedimentárních hornin nalézáme stopy dosvědčující existenci velmi podobné atmosféry, jakou máme dnes — tedy kyslíkovo-dusíkové. Svědčí o tom nálezy komplexních forem života v nejhlubších vrstvách sedimentů nazývaných kambrická exploze. Žádné z nalezených zvířat (ve formě fosilií) nemohly fungovat bez značného množství kyslíku a dusíku rozpuštěného ve vodě, což ovšem znamená, že musely tyto prvky být ve velkých množstvích (s vysokým parciálním tlakem) obsaženy ve vzduchu.
Dnes máme v atmosféře typicky 78% dusíku N2, 21% molekulárního kyslíku O2 a 1% ostatních plynů jako např. oxidu uhličitého CO2 (typicky 0,03-0,04 %), argonu Ar a vodní páry H20. Dnešní atmosféra je tedy z chemického hlediska naprosto likvidační pro jakýkoliv evoluční materialistický scénář pozvolného samovolného vzniku života z neživých chemikálií. Kyslík by totiž přítomné chemikálie v jakýchkoliv myslitelných směsích okamžitě zoxidoval, tj. chemicky znehodnotil tak, že by byly pro vznik života naprosto nepoužitelné. Volný molekulární kyslík je tedy pro jakýkoliv evoluční scénář vzniku života tvrdou stopkou a naprosto nepřekonatelným problémem.
A teď si zkusme představit opačný scénář, kdy bychom měli atmosféru zcela bez kyslíku. To by mimo jiné znamenalo, že by daná atmosféra neměla ozónovou vrstvu složenou z molekul O3, která vzniká ve vysokých vrstvách atmosféry ionizací molekulárního kyslíku O2 působením kosmického záření. V atmosféře bez kyslíku by taková ozónová vrstva neměla jak vzniknout, tzn. že by veškeré škodlivé kosmické záření dopadalo na zemský povrch se všemi svými devastačními účinky na vše živé i na samotné chemikálie, které by působením toto záření byly velmi rychle rozštěpeny na základní chemikálie, jako jsou dusík, oxid uhličitý a voda. Jinými slovy, za přítomnosti kyslíku život samovolně vzniknout nemůže a bez kyslíku zase již existující život nemůže být zachován a pokračovat v existenci.
3) Problém vody
Problém vody by se dal jednoduše vyjádřit takto. Pokud máte hotový perfektně fungující živý organismus vybavený velmi sofistikovanými mechanismy, které chrání strategické chemikálie (jako DNA, RNA, mtDNA, proteiny, enzymy atd.) uvnitř buněk před nekontrolovaným přívalem vody, pak je vše v pořádku a voda danému organismu neublíží. Pokud ale máte jen samotné chemikálie, ať už v jakékoliv směsi a v jakémkoliv množství, potom voda je vždy velký a fatální problém!! Proč? Jednoduše proto, že rozpouští drtivou většinou chemických sloučenin, čím vyšší teplota, tím obvykle snadněji a samozřejmě s rostoucím časem je míra rozpuštění také vyšší. Rozpouštění drtivé většiny chemikálií vodou je přesným opakem toho, k čemu by mělo docházet dle evolučního scénáře. Evolucionisté by si totiž upřímně přáli, aby se chemické sloučeniny samy od sebe slučovaly do stále složitějších struktur a nakonec samy od sebe ožily … Taková představa ale postrádá elementární logiku a odporuje prakticky všem známým faktům, které věda v posledních 150 letech objevila.
Ve vodě tedy ke spontánnímu slučování jednoduchých chemikálií ve stále složitější (až by nakonec spontánně vznikl živý organismus) nemůže v principu NIKDY dojít, protože voda je polárním rozpouštědlem, které naopak jakékoliv složitější chemikálie rozbíjí na jednodušší a jednodušší — tedy PŘESNÝ OPAK domnělé evoluce od molekul k člověku!
4) Problém destruktivnosti všech forem neřízené, hrubé energie
Veškerý biologický život v přírodě funguje na principu vysoce jemného a přesného řízení přeměn a dávkování všech forem energie a hmoty. Každá živá buňka používá extrémně čistou chemii s přesností na 1 atom. To je něco, co nedokážeme ani v nejsofistikovanějších chemických laboratořích světa. A nejen to! Každá živá buňka pracuje s extrémně malými kvanty všech možných forem energie – kinetické, potenciální, tepelné, vnitřní, pružnosti a elektromagnetické — každé využití všech těchto forem energie probíhá naprosto cíleně, vše je přesně řízeno a dávkováno s maximálním ohledem na předem stanovené cíle, ať už je to oprava DNA, rekonstrukce buněčných organel a membrán, přesun nákladů materiálů na přesné místo v přesném čase apod. Žádná hrubá, neotesaná, nesměrovaná a nedávkovaná energie nemá v živých organismech místo. A pokud se přeci jen někdy vyskytne, potom organismus ve 100% případů poškodí nebo zahubí. Neřízená, hrubá energie je zkrátka vždy destruktivní. Příkladem může být jakákoliv exploze, srážka či náraz. Pokud daný živý organismus není vyloženě postaven tak, aby dokázal snést velkou dávku neřízené, nekultivované energie, pak je výsledkem zranění či smrt. Totéž platí i pro chemické sloučeniny. I samotná voda je pro člověka v nadměrných dávkách smrtelná a totéž platí i o kyslíku, vitamínu C atd. — Život je prostě a jednoduše o jemném a přesném zacházení s energií a hmotou na atomární úrovni, a to podle přesného DNA programu s ohledem na okolní podmínky.
Opět, jako i v předchozích příkladech, pokud nemáte hotový, perfektně fungující živý organismus, pak je jakákoliv neřízená, hrubá forma energie naprosto zničující. Nejen proto všechny experimenty, kdy se do nějakých chemikálií střílejí extrémnně energetické laserové pulsy, postrádají smysl, protože dodané enormní množství elektromagnetické a tepelné energie sice může některé atomy donutit ke sloučení, ale zároveň rozdrtí a rozloží všechny vazby, které v systému do té doby existovaly. Po absorpci vstřelené energie tedy dojde akorát k přeskládání některých meziatomárních vazeb v přítomných molekulách a ke zničení většiny z těch, které už existují a tím celá hitparáda skončí. Po ostřelování výkonným laserem máte tedy jen jinak uspořádanou směs prvků ve zkumavce, než před ostřelováním. To je vše. Žádný život a ani jediný krok směrem k jeho zažehnutí se nekoná, protože život potřebuje NEUSTÁLÉ, STABILNÍ, PŘESNÉ A ŘÍZENÉ dávkování všech zmíněných forem energie a extrémně čistou chemii s přesností na atom, aby mohla být udržována pro život nezbytná chemická komplexita, ta mohla být kontrolována, opravována, případně dál zušlechťována. Život NIKDY nevznikne jakýmkoliv jediným vkladem hrubé energie či hmoty — je to systém založený na jazykově kódované instruktivní genetické informaci, na řízení, komunikaci, kontrole a opravě. Energie a hmota jsou jen nástroje, nikoliv příčiny fenoménu jménem „život“.
5) Jakýkoliv evoluční scénář typu „pokus-omyl“ by vytvořil toxický chaos
Je potřeba si uvědomit na základě vědeckých poznatků, že jakýkoliv evoluční scénář typu „pokus-omyl“ by v KAŽDÉ FÁZI DOMNĚLÉ EVOLUCE vytvořil neuvěřitelně toxický chaos. Budeme-li se bavit teď speciálně o tzv. chemické evoluci, která měla dle materialistů a ateistů vést k údajnému samovolnému a velmi pozvolnému vzniku prvních živých organismů z neživých chemikálií, potom jsme nuceni konstatovat, že výsledkem takového neřízeného produkování všech možných chemických sloučenin stylem „pokus-omyl“ nebo „zkusíme-uvidíme“ by byl vznik naprosto gigantického množství pro život zcela nepoužitelných chemikálií, které by zcela jistě a naprosto spolehlivě zabránili jakémukoliv smysluplnému využití těch chemikálií, které by pro život použitelné byly. Vezměte si kupříkladu aminokyseliny, kterých nalézáme v živých organismech 20 typů a to pouze v levoruké isomerické formě. Představte si, že by něco jako chemická evoluce skutečně proběhlo a že by se bez ladu a skladu vytvořilo spontánně značné množství nejen v živých organismech používaných 20 aminokyselin, ale vznikly by mnohé další, které v živých systémech neexistují — a vznily by samozřejmě i v pravoruké isomerické formě. Z takových aminokyselin by vznikl extrémní chemický chaos vyššího řádu, jelikož klíčové vlastnosti proteinů a proteinových enzymů jsou dány právě specifickým použitím pouze přesných 20 levorukých aminokyselin — jakékoliv další chemické variace aminokyselin a ještě v jiných než levorukých formách by způsobily dramaticky odlišné vlastnosti proteinů, které by byly pro život vysoce toxické. Podobný problém by nastal i s ohledem na pětiuhlíkové cukry v DNA a RNA – ribózu a deoxyribózu – kromě nich by totiž vzniklo nepřeberné množství 4-uhlíkatých, 3-uhlíkatých, 6-uhlíkových a 7-uhlíkových cukrů. Dále kromě pěti purinů a pyrimidinů v DNA a RNA dnes by vznikla nepřeberná spousta jiných purinů a pyrimidinů. Problém s homochiralitou by byl rovněž extrémní. Pokud byste v DNA a RNA, klíčových molekulách života, míchali mírnix týrnix levoruké a pravoruké cukry, ztratily by tyto molekuly své klíčové vlastnosti a pro přenos strategické genetické informace by se staly nepoužitelnými!
Všimněte si nepoctivého přístupu evolucionistů v této otázce. Žádný evolucionista totiž nikdy ve svých tzv. abiogenetických experimentech nepoužije chemickou směs všech výše uvedených látek — 4, 3, 6 a 7 uhlíkatých cukrů v levoruké i pravoruké formě, jiných než 20 proteinogenních aminokyselin a spousty dalších látek, které by metodou pokus-omyl mohly v principu vzniknout — do které by pak svítily laserem, zahřívaly by ji atd. — nikdo nikdy takový experiment neudělal a neudělá, protože všichni dobře vědí, že by z toho nevzniklo vůbec nic použitelného. Chemici totiž dobře znají jev, kterému se říká nechtěné křížové reakce meziproduktů. Jinými slovy, pokud chcete syntetizovat konkrétní molekulu s požadovanými vlastnostmi, potom na cestě k ní musíte vytvořit celou řadu meziproduktů, které musíte z reakční směsi včas oddělit a vhodně stabilizovat, aby nedošlo k jejich degradaci. To je samo o sobě velice náročné. Pokud byste to neudělali, meziprodukty dílčích reakcí by Vám začaly mezi sebou nekontrolovaně reagovat a vytvářet nechtěné chemikálie, které by brzy a nadobro zničily všechny Vaše snahy o vytvoření kýženého produktu! Chemie není jen o tom, že smícháte určité chemikálie a necháte je spolu reagovat. Je hlavně o tom, že víte, kdy, jak a na jak dlouho musíte reakci přibrzdit nebo zastavit a izolovat příslušný meziprodukt … bez toho se v syntetické organické chemii nelze nikam dostat. Kdo to neví, může si myslet, že chemická evoluce od neživých chemikálií k živým buňkám je možná, kdo ale tyto základy chemie dobře zná, ten ví, že nic takového není vůbec reálné!
Místo toho experimentují evolucionisté se spontánně nevzniknutelnými směsmi chemikálií v naprosto nereálných podmínkách údajné prebiotické Země — a i tak jim vychází stále jeden a tentýž výsledek — žádný život, žádné funkční chemikálie, jen toxické směsi, ve kterých by cokoliv již živého brzy zemřelo.
6) Malé molekuly se nikdy spontánně nespojují do makromolekul
Evolucionisté neustále tvrdí, že počáteční fází samovolného vzniku života byl vznik samoreplikující se molekuly DNA popř. RNA. Jenže nic takového jako samoreplikující se molekula neexistuje a nikdy existovat nemohlo.Replikace molekul v živých systémech je vždy procesem komplexní spolupráce mnoha velmi sofistikovaných makromolekul a nanomolekulárních strojů řídících jejich interakci a kromě toho vznik makromolekuly vyžaduje přísun vysoce směrované a efektivně dávkované energie a stálý přísun stavebních bloků potřebných k jejímu vytvoření v průběhu celého procesu výstavby. Kupříkladu pro výrobu proteinů jsou stavebními bloky aminokyseliny. Pro výrobu DNA a RNA jsou těmito stavebními bloky nukleotidy, které se skládají z purinů, pyrimidinů, pětiuhlíkatých cukrů ribózy a deoxyribózy a kyseliny fosforečné.
Pokud nasypete aminokyseliny do vody a rozpustíte je, nezačnou se vám samovolně slučovat a vytvářet protein. Takový proces by zaprvé vyžadoval efektivní přísun energie a zadruhé by bylo potřebné seřadit konkrétní aminokyseliny v přesném pořadí a výsledný lineární řetězec následně vhodně sbalit do 3D tvaru. Teprve pak může mít protein žádané vlastnosti. Přesně k takovému procesu dochází v buněčných organelách zvaných ribosomy! Vraťme se ale k hypotetickému scénáři samovolného slučování aminokyselin do proteinu ve vodní lázni.
Necháme-li aminokyseliny ve vodě bez jakéhokoliv zásahu, k žádnému slučování nedojde. Pokud bychom naopak do vody nasypali proteiny a rozpustili je, chemické vazby mezi aminokyselinami se začnou pomalu rozpadat a uvolňují energii (protein se tzv. hydrolyzuje). Totéž platí pro DNA a RNA.
Pokud chce chemik v laboratoři vytvořit z aminokyselin protein, musí po jejich rozpuštění v rozpouštědle přidat chemickou látku, která obsahuje vysoce energetické vazby (říkáme ji peptidové činidlo). Vazebná energie z této chemické látky se přenáší na aminokyseliny, což poskytuje nezbytnou energii k vytvoření chemických vazeb mezi aminokyselinami a uvolnění H a OH za vzniku H2O (vody). K tomu dochází pouze v moderní chemické laboratoři nebo v buňkách živých organismů. Nikdy by k tomu nemohlo dojít v primitivním oceánu nebo kdekoli v neživé přírodě. To je dle zákonů chemie a fyziky absolutně vyloučeno!
7) DNA, t-RNA, r-RNA, mtDNA apod. nemohou existovat bez kontrolních a opravných systémů
DNA, stejně jako poslíčková (mediátorová) RNA (mRNA), transferová (přenosová) RNA (tRNA), ribozomální RNA (rRNA nebo-li ribozym) jsou neustále narušovány a poškozovány nejrůznějšími činiteli, včetně UV záření, reaktivních forem kyslíku, alkylačních činidel a vody. V roce 2001 byl v prestižním časopise Science publikován vědecký článek o tom, že existuje 130 známých genů opravujících lidskou DNA a že v budoucnu budou objeveny další. Autoři článku uváději, že „nestabilita genomu |DNA| způsobená velkým množstvím činitelů poškozujících DNA by byla pro buňky a organismy neřešitelným problémem, kdyby neexistovaly opravné mechanismy.“ Všimněte si, že i voda je jedním z činitelů poškozujících DNA (včetně ostatních organických kódů jako tRNA, mRNA, rRNA a další)!
Pokud by se DNA mohla nějakým zázračným způsobem vyvíjet (spontánně vytvářet) na neživé Zemi, byla by nejspíš rozpuštěna ve vodě. Jenže voda a mnoho dalších chemických látek v ní rozpuštěných spolu s UV zářením by zničily DNA mnohem rychleji, než by mohla být vytvořena i tím nejdivočejším imaginárním procesem. Kdyby v buňkách neexistovaly přesné instrukce v podobě genů opravujících DNA, jak vědecká zpráva uvádí, DNA by nemohla přežít dokonce ani v ochranném prostředí uvnitř buňky! DNA tedy nestačí chránit jen mechanicky a chemicky, ale je potřebné ji chránit také informačně ve smyslu rekonstrukce přesných sekvencí nukleotidů. Bez toho by se DNA stala brzy zcela nepoužitelnou molekulou. Otázka tedy zní, jak by neustále narušovaná a trhající se DNA mohla přežít zcela mimo ochranné prostředí buňky – tedy v neživém prostředí na hypotetické primitivní Zemi evolucionistů – kde by byla vystavena brutálnímu útoku všech chemických látek poškozujících DNA včetně UV a rentgenového záření z kosmu?
Jinými slovy DNA je nezbytná pro přežití DNA a nejen to, jsou k tomu potřebné i velmi sofistikované molekulární systémy v živých buňkách! Jenže to je cyklický systém, kdy jedno nemůže fungovat bez druhého. Jak by se mohly geny opravující DNA vyvinout předtím, než by se vyvinula samotná DNA, kterou mají opravovat? A stejně tak, jak by se mohla DNA vyvinout dříve, než by se vyvinuly geny, které jsou nezbytné k její opravě? To je velký problém, který nemá v principu žádné evoluční řešení!
Pokud jste někdy slyšeli o tom, jakým způsobem se v buňkách vytvářejí proteiny podle přesných sekvencí nukleotidů v DNA, potom pro vás není těžké pochopit, že něco takového není v principu možné realizovat metodou pokus-omyl bez jakéhokoliv řízení. Představte si tu absurditu, že by se opravné geny DNA vyvinuly mimo buňku, která funguje (kromě jiného) díky existenci stovek unikátních proteinů tvořených sekvencemi stovek aminokyselin. Aby jediný z těchto proteinů mohl vzniknout, je nejprve úsek kódu v DNA přeložen do mediátorové RNA (mRNA). Ta se pak musí přesunout do ribozomu (který se skládá ze tří různých ribozomálních RNA a 55 různých proteinových molekul) a být do něj začleněna. Každá aminokyselina pak musí být spojena s transferovou RNA (tRNA) specifickou pro danou aminokyselinu a spojení vyžaduje proteinový enzym specifický pro tuto aminokyselinu a transferovou RNA. V reakci na kód (výrobní postup) v mediátorové RNA a s využitím kódů na transferových RNA se příslušné aminokyseliny připojené k transferovým RNA připojují k rostoucímu proteinovému řetězci v pořadí předepsaném kódem v mRNA. K tomu je samozřejmě zapotřebí mnoho enzymů a odpovídající přesně směrovaná a dávkovaná energie. Zdůrazňuji, že to je pouze stručný úvod do neuvěřitelné složitosti života, kterou najdeme v jakékoliv bakterii ze záchodu 🙂
Závěr
Biologický život je hierarchicky uspořádaný dynamický informačně-metabolický systém schopný hledat a přijímat energii a hmotu z okolí, tu funkčně transformovat na užitečné formy energie a dle digitálních instrukcí uložených na tzv. informačních molekulách jako jsou DNA, RNA apod. zvyšovat svoji konstrukční složitost a růst. Biologický život vykazuje vlastnost, které říkáme nezjednodušitelná složitost, což je zkráceně vědecký objev, který říká, že specifická funkce nějakého systému (živého či neživého) je dosažitelná pouze s určitým minimálním počtem základních funkčních součástek. Pokud chybí jediná z nich na svém místě, systém nebude fungovat vůbec. Tento vědecký princip známe všichni z reálného života. Pokud odstraníte z auta motor, nezajezdíte si s ním — jedině, že byste ho zapřáhli za koně a nechali se táhnout … jenže tím už suplujete chybějící motor. Zkrátka bez zdroje pohybové energie je automobil nepojízdný. Odstraňte brzdy a půjde vám bez nadsázky o život a nejen vám. Totéž platí o mobilním telefonu, odstraňte displej a dotykový mobil bude nepoužitelný, odstraňte všechny paměti a bude taktéž nepoužitelný. Nebo u budovy narušte základy, porušíte statiku a celá budova je neobyvatelná a musí být stržena. A co člověk? Přežije bez srdce, bez plic, bez ledvin, bez střev, bez hlavy? Ani jedno z toho! Může ale přežít bez nohy či ruky, bez oka či ucha, bez sleziny či zubů, s komplikacemi, někdy velmi velkými, ale nějak přežije, zatímco v předchozích případech nepřežije ani náhodou. Tento fenomén nezjednodušitelné složitosti ukazuje na to, že živé organismy mají na všech úrovních své vnitřní složitosti určitý minimální počet součástek, které musejí být všechny na svých místech, pokud chybí nebo jsou na špatných místech, nastává obrovský problém, který je velmi často neslučitelný se životem.
Představa, že by se život vytvářel postupně, bez ladu a skladu, metodou pokus-omyl, je naprosto nemyslitelně absurdní, protože nezjednodušitelně složité systémy v buňkách a v tělech mnohobuněčných organismů není možné vytvářet metodou pokus-omyl, postupně, bez plánu a bez cíle … takový proces je nemožný. Přesně to totiž říkají známé zákony fyziky a chemie a přesně takové jsou všechny známé poznatky genetiky, mikrobiologie, informatiky, systémového inženýrství a biologie.
Mgr. Libor Votoček
