Spasení časné i věčné
Nemusíme mít za protivníka pouze nepřítele v plné zbroji. Nepřítelem může být i prostředí ve kterém žijeme, nedobré mezilidské vztahy, narušená důvěra a další věci přicházející zvenčí. Ale vedle toho může být naším nepřítelem i něco, co má kořeny uvnitř nás. Pocit nedostatečnosti, vlastní netrpělivost, přehnaná žárlivost, nemoc, stáří, a další ne až tak pozitivní vlastnosti a stavy které si uvědomujeme, ale nemáme sílu a někdy ani možnost je přemoci. Otázka je, co se všemi těmi nepřáteli udělat? Jak se jim bránit?
V řadě věcí se spoléháme na stát. Sociální zabezpečení, pojištění peněžních vkladů v bankách, zdravotní péče, ochrana před kriminalitou, ceny energií, zvládnutí inflace atd. A tím spoléháme i na politiky, kteří jsou momentálně za tyto záležitosti odpovědní. Když se nedaří podle našich představ, potom vyhlížíme další politickou garnituru, která „to všechno napraví“. Ne, nejsem předpojatý, nejsem ten, který věci vidí pouze černobíle. Nejsem ani pesimisticky laděný člověk. Ale… Kolikátá vláda působí v naší zemi, a se kterou byla obecná spokojenost? Kolik se vystřídalo světových vůdců, a který z nich naplnil všechna očekávání, která na něj byla kladena? Kolik odborníků v různých oblastech vstoupilo do našich životů, a kolik procent našich přání byli schopni splnit? A přicházíme k závěru, který je předznamenán již v Bibli: „Je šalebné čekat spásu (tedy záchranu) od člověka.“ (Žalm 60,13) Nejde o to, že by člověk nic nedokázal. Ale už i staré zlidovělé přísloví, přisuzované Lvu Nikolajeviči Tolstému říká, že „bez Božího požehnání je marné naše namáhání“. Boží požehnání, jinak řečeno zvláštní Boží přiznání se k člověku, to je to, co může výrazně posunout hranice našich možností, a to, jak vyřešit útoky různých „nepřátel“ stojících proti nám, a také posunout hranice naší vlastní únosnosti.
Pistelé Žalmů se ptají, proč se to nebo ono děje, proč Bůh jednou zasahuje, aby podruhé nezasahoval, proč se někdy bezbožní mají lépe jako zbožní lidé.
Ona slova, že nemůžeme očekávat spásu od člověka, ať už tu dočasnou nebo onu věčnou, napsal jeden z pisatelů Žalmů. A tito pisatelé si na nic nehráli. Mluví velmi otevřeně o svých životech, zápasech, prohrách. Jakoby diskutují, polemizují s Bohem, ptají se, proč se to nebo ono děje, proč Bůh jednou zasahuje, aby podruhé nezasahoval, proč se někdy bezbožní mají lépe jako zbožní lidé, proč přicházejí v životě prohry. Ale tím jejich vyznání a jejich otevřenost nekončí. Jejich mnohdy zoufalé volání, někdy i výčitky směrem k Bohu končí vyznáním své důvěry vůči Bohu. „Ty jsi moje útočiště a pevná věž proti nepříteli. (Žalm 61,4) Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého. Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Bůh je přece hrad můj nedobytný, Bůh můj milosrdný.“ (Žalm 59, 17-18)
A v tom jsou nám, dnešním lidem, tito pisatelé Žalmů příkladem. Ptejme se Boha, diskutujme s ním v modlitbách, vylévejme mu svoje srdce, polemizujme s Ním. Ale nezapomeňme, že „Je šalebné čekat spásu (tedy záchranu) od člověka“. (Žalm 60,13) Naopak si buďme jisti, že: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.“ (Žalm 102, 18) „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese. Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.“ (Žalm 62, 2-3, 8-9)
Bůh je zárukou spásy, záchrany, a to jak časné, tak věčné. A my můžeme být pouze vděčni, že se máme o koho opřít i ve chvílích, kdy máme pocit, že již není o koho.
Jan Dymáček
