EVOLUCE: materialistická představa
 o tom, že vesmír, Země, život, příroda 
i člověk s veškerou svou funkční složitostí a rozmanitostí jsou 
produktem slepých, bezcílných procesů
 a nesmírných 
časových údobí v řádu miliard let.

O čem, jak a proč budeme mluvit.

Pravá povaha sporu o počátek

Otázka původu, kterou zanedlouho otevřeme, patří k nejcitlivějším a emocionálně nejvyhrocenějším tématům lidské historie. Ne proto, že by sama o sobě taková byla, ale proto, že nás zve k hloubkové revizi našeho chápání světa, Boha, lidí, dobra a zla, lásky, strachu, života … i smrti, což nejsou žádné maličkosti, ale věci naprosto zásadní, jimiž se paradoxně zabýváme jen velmi neradi. Neochotu o těchto tématech seriózně diskutovat dnes projevuje čím dál víc lidí, především na sociálních sítích, ale i v různých diskusních fórech a chatech např. na Youtube, a to nemluvím o veřejných přednáškách, televizních diskusních pořadech apod. Najděte si jakékoliv video, jakýkoliv podcast, který se zabývá těmito tématy a budete mít velký problém nalézt jedinou trochu seriózní diskusi mezi názorovými oponenty. Určitě ale uvidíte plno „komentujících“, kteří na adresu svých názorových oponentů nebudou šetřit ani těmi nejvulgárnějšími slovy a slovními manipulacemi, zastrašováním, ignorováním, zlehčováním a přehlížením faktů, ať už na jedné či na druhé straně světonázorového spektra. Neposlouchá se to dobře, ale skutečnost je taková, že lidé dnes v drtivé většině neumí a ani nechtějí umět slušně a věcně diskutovat o důležitých tématech. Společnost je silně polarizovaná, rozeštvaná, netolerantní, neschopná vnímat a kriticky analyzovat předkládané informace, ať už o čemkoliv. Místo toho hledá většina lidí jen předžvýkané glosy, útržky, výňatky, memy a hesla, která jim říkají, co a kdy si mají myslet, komu mají věřit a komu ne, kdo je ten dobrý a kdo zlý atd. Pravda ale nikdy nebyla, není a nikdy nebude primitivní a snadno dosažitelná, stejně jako není primitivní a snadno dosažitelná statečná a věrná žena nebo odvážný, charakterní a milující muž. Kvalita není povrchovou záležitostí, něčím, co hned každý vidí, ale naopak něco, co vyžaduje soustředěný vhled, pečlivou vnímavost, pokoru, zastavení a prodlévání v ní. Dobrého člověka nepoznáte podle toho, jak vypadá navenek, na svém povrchu, ale podle toho, jak žije dlouhodobě, jak se rozhoduje, jak se chová k druhým a zvláště slabým a problematickým lidem a jak se chová k sobě samému. Neuvidíte to hned, stejně jako nepoznáte dobrý strom za 5 minut jen podle toho, že na něj budete civět. Dobrý strom se pozná po ovoci, bavíme-li se o ovocných stromech samozřejmě. Pravda a kvalita potřebuje čas na prověření a někdo ten čas na prověření skutečně využije a někdo jej naopak promarní a nějaké prověřování objektivní pravdy je mu ukradené, protože to jediné, co ho zajímá, je jen jeho subjektivní „pravda“ – tedy jestli se mu plní jeho sny, prožívá komfort a hojnost a má absolutní nezávislost a samosvojnost. Vystoupit ze sebe, ze své bubliny a odvážit se zahlédnout celek, jehož jsem právoplatnou a ne nezávislou součástí, to není nic samozřejmého.

Přestože je toto téma obvykle formulováno jako konflikt mezi vědou a vírou, hraje v něm věda překvapivě podružnou roli. Pravá povaha konfliktu je totiž světonázorová a filozoficko-náboženská, nikoliv striktně vědecká, jak si ukážeme za chvíli. Není to tedy konflikt mezi vědou a vírou, který v ideálním případě neexistuje, ale mezi vírou a vírou reprezentovanou dvěma opačnými světonázory – materialistickým evolučním a teistickým stvořitelským, přičemž věda zde vystupuje nikoliv v roli soudce, jak si mnozí myslí, ale pouze v roli obhájce jednoho či druhého konceptu. Slovem věda nemyslím akademickou instituci ani nějaké abstraktní „chytré cosi“, čemu rozumí jen pár vyvolených, ale soubor všech ověřitelných faktů, ať už experimentálně zjištěných, externě vypozorovaných, historicky doložených či morálně a vztahově potvrzených, a samozřejmě také soubor všech metod, kterými se k takovým ověřitelným faktům lze dostat. A slovem víra nemyslím náboženskou instituci ani jakoukoliv konkrétní náboženskou zkušenost, ať už vaši či kohokoliv jiného. Vírou se myslí soubor všech nadějí, které mají pevný, ověřitelný a racionální základ v reálné historii, reálných osobách a reálných vztazích. Svému manželovi či manželce nevěříte přeci jen proto, že to tak momentálně cítíte ani proto, že vám poslední dobou vychází vstříc a dokonce ani proto, že už delší dobu odposloucháváte jeho či její mobil a nic podezřelého jste nenašli, ale proto, že v něm máte pevnou vztahovou, morální a duchovní oporu prověřenou léty, událostmi a výzvami. Věříte si, protože spolu chcete sdílet všechno, co máte a kým jste a podle toho spolu komunikujete a jednáte a tím pak zpětně posilujete vzájemnou důvěru. Víra není vypnutí mozku, ale naopak jeho správné zapnutí. Není to nahrazení rozumu slepým doufáním, ale naopak rozumný postoj k milované osobě, která byla prověřena léty a těžkostmi. Naopak nevíra resp. nedůvěra svědčí často o zneužití rozumu či jeho úplném vypnutí, svědčí o tom, že buď neumíte nebo nechcete znát důvody, proč je daná osoba důvěryhodná. Nevíra či nedůvěra je pro mnoho lidí jediným „rozumným“ východiskem ne proto, že by to tak skutečně bylo, ale proto, že nechtějí dát nikomu důvěru, nechtějí být zranitelní, nechtějí svůj život sdílet s nikým skutečně do hloubky, nechtějí se nikam v životě posunout, dozrát a uzrát ve zdravou osobnost, která ví, čeho, jak a kdy si má všímat, jak myslet, mluvit a jednat, abych věděl, kdy je důvěra na místě a kdy ne. Nevěříte si přeci stylem „skoč do zdi, jestli mě miluješ“, ale jste k sobě vnímaví a stále vnímavější, vycházíte si vstříc jak to jen jde, spolupracujete a chráníte jeden druhého svobodně, bez donucení. Pravá víra nedovolí druhému být vydírán, zneužíván či manipulován, protože to vede k opaku důvěry a konci vztahu. Víra je tedy především o důvěře a o vztahu, které stojí na reálné historii, reálném společném životě, společných cílech a nadějích, které jsou žity poctivě a s vděčnosti hodinu za hodinou, den za dnem. Pokud ve vás tedy slovo „víra“ vyvolává pocit, že se vám někdo chystá vymýt mozek, morálně vás znásilnit nebo vám vnutit nějaký názor proti vaší vůli, tak vás ujišťuji, že jste to chápali špatně. To nemá s pravou vírou nic společného, to je ve skutečnosti parodie na víru a její zneužití v nejhorším slova smyslu. Ano, v reálném životě se snadno setkáte s takovými případy, kdy se víra (důvěra) zneužívá k manipulování, vydírání a vymývání mozků, ale zde vám nic takového nehrozí už z podstaty tématu, které zde chci otevřít.

Platí takové „pravidlo“, že pokud se nám někdo pokouší vnutit nějakou „víru“ či obecně se nás snaží přimět k tomu, abychom mu důvěřovali, máme obecně 2 možnosti. Buď mu uvěříme bez faktů, tedy bez důkazů svědčících o tom, že je skutečně důvěryhodný, anebo se podíváme první na fakta. Věda je tedy skutečně pouze v roli obhájce a nikoliv soudce, který by nám dokázal vždy spolehlivě ukázat, komu máme věřit a komu ne. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, jelikož věda takovou sílu sama o sobě prostě nemá (jinými slovy vždy potřebujeme výklad zjištěných a ověřených faktů, tedy vykladače, který se z faktů samotných nedá jednoznačně odvodit). Problém je, že zde neprobíhá otevřený, autentický a veřejný dialog vedoucí k hlubšímu a přesnějšímu chápání čtyř základních existenciálních otázek —>

1) Kdo jsme?
2) Odkud jsme přišli?
3) Proč jsme tady a
4) Kam půjdeme, až zemřeme?

Místo veřejného dialogu jsme se v dnešním světě dočkali jen veřejného zákazu s nálepkou dezinformace. Jenže kdo může chtít zakazovat takové věci? Copak to nejsou legitimní otázky hodné pozornosti nás všech? Jistě že jsou. Ale kdo a jak nám na ně odpoví? Tzv. „evoluční věda“ se snaží už téměř 200 let chránit naše děti před údajnou pavědou, přitom produkuje celé generace trpící progresivní ztrátou identity, hodnoty, smyslu a cíle života. Co s tím? Jedním z největších problémů nás lidí patří to, že jsme si zvykli veškerou realitu interpretovat jen určitým způsobem — takhle nám to vyhovuje a šmytec! Problém je v tom, že člověk má z řady důvodů potřebu své výklady různě učesávat, ohýbat, obrušovat a přizpůsobovat si tak, aby neviděl nepříjemné věci, které vidět nechce … a vzniká tzv. sebeklam.

Např. nechci přemýšlet o smyslu života a o tom, co bude po smrti prostě proto, že bych mohl přijít na něco, co by mi pokazilo moje plány se svým životem … Jinými slovy, pokud se člověk bojí skutečné pravdy a drží se v životě pouze své pravdy nebo pravdy „své komunity“, potom bude před skutečnou pravdou utíkat a místo, aby všechny své znalosti a schopnosti využíval k jejímu hlubšímu pochopení, bude je využívat naopak k jejímu sofistikovanějšímu odmítání a zlehčování. Extrémním případem je agnosticismus, sarkasmus a nihilismus, kdy se člověk všemu z principu vysmívá a odmítá se vážněji zamyslet nad důležitými otázkami života a vztahů. Je to ale jen převlečená neochota podívat se pravdě do očí, protože chybí ochota cokoliv ve svém životě měnit ve smyslu zdokonalovat, narovnávat, očišťovat, zpřehledňovat, provzdušňovat, zprůchodňovat, propojovat, obnovovat atd.

Důvodů pro takový přístup je vždy, žel, dostatek. Ať už je to strach z velkých změn, strach otevřít staré bolesti a zklamání, stará zranění a křivdy, strach přehodnotit stará rozhodnutí, strach vystoupit z věcí, které jsou sice zlé, ale zvykl jsem si na ně … strach uvidět něco, co většina mých blízkých vidět nechce a já bych byl za exota … strach začít žít jinak, než jak to ode mne mí blízcí očekávají a na co jsou už zvyklí … strach opustit staré zvyky a myšlenková schemata, která mi z řady důvodů vyhovují … strach z toho, že si svůj život zkomplikuji a že mi mé děti, manžel či manželka nebudou rozumět apod.

Nutno zdůraznit, že náš život nemůže z principu patřit strachu ani lenosti či pohodlnosti. Činnost, pohyb, otevřenost, průchodnost, vnímavost, nádech-výdech, vztahy a komunikace, to je skutečným základem našich životů a nic menšího bychom neměli nikdy pěstovat. A přesně k tomu bychom Vás rádi inspirovali touto brožurkou — k aktivitě a nádechu ve všech oblastech života.

Otázky, na které je laboratorní testovatelná věda krátká

Problém je, že z novověké vědy a z ní plynoucích technologií se stal mocenský nástroj schopný měnit lidské myšlení, vztahy i hodnoty a dělá to prokazatelně a plíživě už mnoho desítek let. Ne konspiračně, ale zcela reálně. Vše je totiž založeno na důvěře a dobrovolném souhlasu, že věda a technologie mají právo toto dělat a to ze tří základních důvodů —

1) vždy nám něco usnadňují a urychlují, což většinou chceme
2) jsou zdrojem snazšího zisku a vlivu, což většina lidí s nadšením vítá a
3) ovládáme si je jakoby my sami, což navozuje pocit svobody a autonomie.

Pak je tu ale ještě jedna věc, která přímo vychází z evolučního vidění světa — soupeření. Jinými slovy, když to neudělám já, udělá to soused a já budu pozadu. Odtud pak vychází všeobecné a velice naivní přesvědčení, že neustále pokročilejší a agresivnější technologie jsou vlastně jedinou cestou, jak v tomto světě přežít. Už to nejsme jen my a naše biologie, co definuje tolik uctívanou evoluční zdatnost, ale stále více naše technologie.

Na podobném principu funguje i dnes tolik opěvované zbrojení. Už to není přežití biologicky či morálně nejzdatnějších, ale přežití technologicky a vojensky nejzdatnějších, akorát s tím rozdílem, že svou biologii si nevybíráme, kdežto technologie a zbraně ano. Vadí vám technologie? Přesněji, vadí vám jejich nároky na údržbu, omezování soukromí a stále vyšší rizika zneužití? Potom je nepoužívejte. Chcete je i přesto používat? Pak musíte souhlasit se vším, co od vás jejich tvůrci žádají, i kdybyste nechtěli. 

Tuto téměř neomezenou důvěru a souhlas veřejnosti si laboratorní a terénní věda se všemi svými technologiemi vysloužila a v mnoha případech i vynutila paradoxně jen tím, že dokázala matematicky popsat celou řadu opakovatelných procesů a vlastností hmoty pomocí přírodních zákonů a konstant, na jejichž základě pak inženýři vytvořili technologie ulehčující a často i komplikující náš každodenní život. Kvůli technologiím jsme se dostali do paradoxní situace, kdy pokroky v robotice včetně umělé inteligence vytvořené člověkem vzbuzují v mladých lidech větší důvěru a nadšení, než jakýkoliv člověk včetně těch nejbližších. Nákup nového telefonu, herní mašiny nebo elektrokoloběžky bývá doprovázen větším nadšením, než třeba narození sourozence nebo záchrana lidského života.

Zní to apokalypticky, ale kvůli technologiím nás věci začaly těšit víc než osoby, vztahy a pravda. Změnili jsme se, dali jsme souhlas a dál naoko stíráme rozdíly mezi živým a neživým, osobami a věcmi, vztahy a zážitky, pravdou a pocitem … ostatně, přesně k takovému vidění světa nás dovedla víra v evoluci. Rychlost nahradila hloubku, zodpovědnost byla nahrazena snadností a dostupností, vztahy byly nahrazeny zábavou a nezávislostí, láska vzrušením, intimita a blízkost vyzývavostí a obscénností, protože jinak v dnešním světě už moc žít nejde …

Buď se ve jménu údajné evoluce přizpůsobíte a změníte, nebo vám bude váš život stále více omezován a komplikován, až se stane nežitelným. Znovu se nám do života vrátila ta stará Husova volba — trpět a umírat s pravdou nebo tancovat podle toho, jak tento svět píská. Nechali jsme se nahnat do ohrady údajného pohodlí a bezpečí, ze které už téměř není návratu do skutečného bezpečí, intimity a soukromí. Technologie totiž nejsou nikdy jednostranné, to znamená, že ulehčují život nejen uživatelům, ale také jejich tvůrcům, kteří díky nim mají stále větší přístup do našeho soukromí a rozhodování. 

Jinými slovy, bez novověké laboratorní vědy bychom neměli moderní dálnice ani auta, neexistovaly by počítače, mobilní telefony ani internet, pokročilá robotizovaná medicína, farmaceutické ani kosmetické výrobky, ale ani tolik nebezpečné a kontroverzní digitální bankovnictví a pokročilá digitální špionáž, o které běžní lidé nemají ani tušení. Podle hesla – „co neznám, to neexistuje“ – se většina lidí dětským způsobem nadchla pro vše nové a pokrokové, protože jim to jejich životy v řadě ohledů skutečně usnadňuje a zrychluje a víc je nezajímá.

Tady ale sláva novověké laboratorní vědy končí a začíná výčet toho, co tento druh vědy nikdy nedokáže a o čem se prakticky nedozvíte.

1) Nedokáže zkoumat neopakovatelnou minulost ani budoucnost,
2) není schopna se vyjádřit nebo jen velmi omezeně k filozofickým, morálním či vztahovým problémům a
3) není schopna vám říci, na čem v životě záleží, kam a proč lidstvo směřuje, kdo doopravdy jste, proč jste tady a co s vámi bude, až zemřete.

Oblast působnosti laboratorní testovatelné vědy je tedy značně omezená, i když jsou její materiální i nemateriální výdobytky všude kolem nás, a na to mnoho lidí neustále zapomíná. 

Jinými slovy, žádná technologie ani laboratorní výsledek nedokáže správně odpovědět na jedinou ze zmíněných čtyř základních existenciálních otázek, dokonce ani umělá inteligence. Proč? Protože k jejich správnému zodpovězení nestačí pouhé znalosti a dokonce ani životní zkušenosti, protože i ty mohou být různě zkreslené a zavádějící. Znamená to tedy, že lidstvo nemá na tyto klíčové otázky žádnou odpověď? Nikoliv. Odpovědi existují, ale jako vždy i zde máme volbu.

Někteří lidé a vědci, a není jich vůbec málo, věří, že jsme jen náhodným shlukem chemikálií v téměř nekonečném vesmíru, kterému je zcela lhostejné, co s námi bude tady a teď, natož po smrti a je jen na nás, jaký smysl svému životu dáme.

Jiní lidé a vědci, a těch také není málo, věří, že jsme velkolepým dílem moudrého a milosrdného Boha, který nás v tomto pomíjivém životě vyvádí skrze Kristův Kříž z morální a vztahové mrtvolnosti do nového a dokonalého života, který po smrti těla potrvá věčně. Přestože existují ještě další různě poupravené názory na smysl života a na to, co bude po smrti, tak z hlediska našeho původu existují skutečně jen dvě možnosti — buď jsme byli někým stvořeni nebo ne … Ať už to bylo jakkoliv, musí o tom existovat důkazy.

VZTAH MATERIALISMU A TĚLESNOSTI  K VĚDECKOSTI A ROZUMNOSTI

Tělesná, mechanistická, materiální vysvětlení jevů jsou z vědeckého hlediska omezena pouze na opakovatelně měřitelné mechanismy odehrávající se v tělesné, materiální složce reality.

Vědecké vysvětlení může, ale také nemusí být tělesné (mechanistické), tzn. I duchovně (netělesně) smýšlející člověk může být vědecky přesný.

Rozumné vysvětlení může, ale také nemusí být vědecké, tzn. i nevědec může být rozumný.

Tělesnost vs. materialismus:

Tělesně smýšlející člověk vnímá jen materiální aspekty reality, materialisticky smýšlející člověk však tvrdí, že existuje pouze materiální realita. 

DIMENZE REALITY VE VZTAHU K RŮZNÝM TYPŮM VĚDY

O čem je tento projekt

Tento vzdělávací projekt nazvaný „15 otázek pro evolucionisty“ předkládá formou monotematických zamyšlení často přehlížená a ne úplně běžně známá fakta a souvislosti týkající se právě těchto otázek – tedy původu, historie a fungování vesmíru, přírody i člověka, na které moderní věda poukazuje stále naléhavěji, v řadě případů již od dob Charlese Darwina. Jako spoluautoři zcela samozřejmě a bezvýhradně hájíme právo každého člověka na svobodu věrovyznání, nicméně považujeme za svou občanskou i lidskou povinnost hájit zrovna tak svobodný přístup každého člověka k životně důležitým informacím a nepopulárním vědeckým poznatkům, který je v současné době systematicky omezován. 

Jednou z velkých předností vědy je, že je nestranná, přesněji řečeno měla by taková být. Proto nemusejí předkládané vědecké poznatky a souvislosti vždy ladit s tím, čemu vy osobně věříte, ať už je to víra v ateistickou evoluci a miliardy let nebo v teistickou turboevoluci řízenou Bohem či cokoliv mezi tím. Cílem tohoto projektu není prosadit něčí názor, ať už je jakýkoliv, ale naopak ukázat, že mezioborový dialog a pluralita světonázorů zoufale a dlouhodobě chybí nejen v politice a médiích, ale také ve vědě a školství. Místo autentického a věcného rozhovoru a neúnavné snahy hledat za všech okolností objektivní a ověřitelnou pravdu, což je mimochodem jedno z hlavních poslání vědy, jsme dnes svědky mohutného vzestupu hotových ideologií, včetně té evoluční, které jakýkoliv dialog z principu odmítají. A není divu, vždyť přijetí hotové ideologie je vždy snazší a rychlejší a v jistém smyslu i bezpečnější, než vést autentický vnitřní rozhovor se svým rozumem a svědomím a neustále poctivě přehodnocovat své vidění světa, sebe i druhých lidí.

I když je toto téma v hrubých základech pochopitelné i pro naprostého laika, je poměrně dost náročné na orientaci a správné pochopení velké spousty odborných výrazů, definic, kategorií a výjimek, ve kterých se snadno ztratí i leckterý odborník a to nemluvíme o značném počtu vědeckých a historických podvrhů a dezinterpretací spáchaných evoluční komunitou, z nichž některé jsou v učebnicích dodnes. Proto jsme pro vás připravili ještě před samotnými otázkami přehled toho nejdůležitějšího, co budete potřebovat ke správnému pochopení všech našich dalších úvah.

Co je to věda?

Jako první se podíváme na to, co je to věda. Nejobecnější možnou definicí je, že je to hledání objektivní a ověřitelné pravdy o všem, co existuje, bez ohledu na to, jaká ta pravda může být.

To znamená, že vědec a de facto i kdokoliv jiný by měl za všech okolností hledat objektivní, ověřitelnou pravdu, bez ohledu na to, zda je to v souladu nebo v rozporu s nějakou ideologií či tradicí — přírodovědec o současné přírodě, historik o historii, filozof o hodnotách a vztazích tohoto světa a teolog o Bohu, smyslu a cíli života. Jelikož však stále více lidí vážně pochybuje o tom, že něco jako objektivní pravda vůbec existuje, přišli vědci a filozofové vědy postupně s dalšími definicemi, které už slovo pravda neobsahují.

Jednou z nich je definice zúžená na přírodu a zní takto — věda je systematickým studiem přírody založeným na hledání a zkoumání příčin studovaných jevů. I přes zjevnou eleganci a pravdivost této definice se nám zde paradoxně vynořuje první, pro někoho nečekaná, komplikace, která by se dala označit jako problém dovolených příčin. 

Problém dovolených příčin

Jde o to, jaké příčiny nebo jaké druhy příčin jsme ochotni brát v úvahu a jaké už ne a zda jsme si vědomi rozdílu mezi opakovatelným a neopakovatelným jevem. Proto dříve, než vědec vykročí na cestu za poznáním, ať už v terénu nebo v laboratoři, měl by si ujasnit, zda bude zkoumat jev libovolněkrát opakovatelný, a to vždy od začátku až do konce, nebo zda se zaměří jen na sběr a analýzu kusých pozůstatků následků jevu neopakovatelného, který neviděl, nezná a nemůže zopakovat ani jednou.

Stejně tak by si měl ujasnit, jaké příčiny jevů je ochoten připustit a následně i zkoumat a jaké už ne, to jest zda bude zkoumat pouze materiální vlastnosti a příčiny nebo naopak pouze nemateriální vlastnosti a příčiny přítomného a opakovatelného děje nebo obojí, anebo zda se zaměří na jakékoliv, to znamená materiální i nemateriální pozůstatky a možné příčiny neopakovatelného děje, který nikdy neviděl a vidět nemůže.

4 druhy vědy

Jestliže si laboratorní vědec nebo vědec pozorovatel pokládá u přítomných a opakovatelných dějů otázku, „jakým mechanismem se to děje či z jakých měřitelných příčin“, tak vědec historik zkoumající minulé a neopakovatelné děje řeší obvykle pouze lidské důvody, čas a okolnosti.

No a vědce filozofa či teologa zase zajímá, jestli se něco takového vůbec mohlo stát, popřípadě z jakých vyšších pohnutek k tomu došlo.

Máme tedy obecně 4 druhy vědy s tím, že každá z nich hledá odpovědi na zcela jiné otázky. Tím se vzájemně doplňují a podpírají. A nejen to, laboratorní a terénní vědec nebo obecně přírodovědec používá jinou metodiku hledání i dokazování pravdivosti nalezených faktů než vědec historik nebo vědec filozof či teolog.

Jinými slovy, historické detaily například 2. světové války se objevují i dokazují jinak, než tepelná vodivost uhlíkaté oceli či rychlostní dynamika Halleyovy komety a ještě jinak se objevuje a dokazuje morální a vztahová oprávněnost nepřijatelnosti umělých potratů. To, že se něco nedá libovolněkrát přeměřit v laboratoři nebo spatřit ve volné přírodě ještě neznamená, že to není nebo nemůže být historická, objektivní a ověřitelná pravda a tudíž právoplatná součást vědy. Na to se obzvláště v dnešní době rádo zapomíná.

Míchání jablek s pomeranči aneb přítomný mechanismus versus jeho původ a historie

Pokud se tedy laboratorní vědec rozhodne zkoumat vlastnosti a příčiny přítomného a opakovatelného děje, měl by vědět, že se pohybuje výhradně v rovině přítomných vlastností, mechanismů a přírodních zákonů.

To znamená, že otázky historické, filozofické a existenciální, které řeší původ a historii těchto vlastností, mechanismů a přírodních zákonů není možné zodpovědět na základě přítomných, opakovatelných měření. Jinými slovy, takový vědec by se měl ve své vědecké práci vyjadřovat především k aktuálnímu zkoumanému ději a navíc pouze k jeho měřitelným vlastnostem, mechanismům a do výsledku bezprostředně se promítajícím přírodním zákonům, nic víc, nic míň. 

Pakliže se navíc rozhodne vyjádřit i k otázce původu a historie zkoumané vlastnosti, mechanismu či přírodního zákona nebo svá aktuální a opakovatelná měření označí za důkaz nějakého neopakovatelného historického děje, který nikdy neviděl a nezná, pak to samozřejmě může udělat, ale už ne z pozice testovatelné laboratorní vědy a obecně přírodních věd, ale z pozice historicko-filozofické a ideologické, kterou nelze v laboratoři experimentálně verifikovat. To samozřejmě neznamená, že jeho tvrzení ohledně původu a neopakovatelné historie nemohou být pravdivá, pouze to říká, že je nelze jako celek experimentálně verifikovat na základě opakovatelných přítomných dějů a vlastností, které mohou v nejlepším případě potvrdit či vyvrátit pouze některé dílčí procesy či vlastnosti. Na tyto zásadní odlišnosti mezi a) vědou testovatelnou či laboratorní, b) vědou observační či terénní, c) vědou historickou či forenzní a d) vědou zjevenou či sdělenou by měl každý vědec čtenáře či posluchače zcela automaticky a důrazně upozornit a zároveň sám tyto věci důsledně rozlišovat. 

To se však až na malé výjimky neděje. Výsledkem jsou pak nekonečné zmatky, míchání různých kategorií poznání a důkazů a srovnávání nesrovnatelného, nebo jak říkají Američané — míchání jablek s pomeranči. Téma stvoření versus evoluce je toho dokonalým příkladem. Vezměte si kupříkladu desítky let propagovaný nesmysl, který nadobro zahnízdil v mnoha dokumentárních filmech a učebnicích, že vhodné podmínky pro život, přesněji řečeno pro pokračování již existujícího života, jsou stejné nebo minimálně velmi podobné, jako vhodné podmínky pro vznik života, přesněji řečeno ožití neživé hmoty. Podle této logiky neexistuje rozdíl mezi žít a ožít. Takže když vědci z NASA objeví na nějaké planetě vodu, okamžitě začnou spekulovat o tom, že tam s nejvyšší pravděpodobností bude i život. Jenže voda je polární rozpouštědlo, které rozpouští téměř všechny stavební prvky buněk, to znamená že účinně brání jejich samovolnému slučování. Ve vodě tedy život postupným a spontánním slučováním jednoduchých chemikálií vzniknout nemůže, jenže bez vody zase již existující život nemůže pokračovat. Podobný paradox platí i pro vzdušný kyslík, který vědci snažící se potvrdit samovolný vznik života z neživé hmoty důsledně vyškrtávají ze všech svých experimentů. 

Přesně to udělal v roce 1952 i Dr. Stanley Miller ve svém slavném experimentu. Spekuloval totiž o samovolném vzniku života jiskrovým výbojem v bezkyslíkaté atmosféře složené z několika jednoduchých chemikálií, a to jen proto, že se mu tímto způsobem podařilo vytvořit racemickou směs stopových množství aminokyselin, navíc utopenou v jedovatém dehtu. Jenže od aminokyselin ke správně zhotovené a fungující buňce vede daleko složitější cesta, než například od železné rudy k nejmodernějšímu raketoplánu. Slovem „nesrovnatelně“ se snažíme upozornit především na fakt, že i nejjednodušší buňka je o mnoho řádů složitější, než nejsložitější lidské výtvory včetně umělé inteligence. Ve skutečnosti čím více víme o tom, co se děje uvnitř buňky, tím nepochopitelnější a složitější se nám jeví. Je to paradoxní situace, která jen dál potvrzuje, jak nedostižně složitý a sofistikovaný život je a jak absurdní jsou všechny naše materialistické představy o jeho vzniku. Jinými slovy, chemická, strukturální, informační, výpočetní i metabolická komplexita jakékoliv živé buňky je daleko za hranicí nejvýkonnějších superpočítačů a robotů současnosti a samozřejmě i veškeré lidské představivosti. Jednoduše vůbec netušíme, jak postavit ze základních chemikálií jako jsou aminokyseliny, nukleové kyseliny, sacharidy a lipidy jakoukoliv buněčnou organelu, natož pak celou buňku. 

Přesto se dodnes mnozí vědci snaží opakovatelnými experimenty dokázat pravdivost neopakovatelného děje, v tomto případě samovolného vzniku života z neživých chemikálií, který žádný člověk neviděl nikdy probíhat, a to výhradně na základě opakovatelně měřitelných fyzikálních a chemických vlastností a mechanismů hmoty v přítomnosti.

Jedním z důsledků takového přístupu je pak to, že se přestává rozlišovat mezi původem či původcem mechanismu, jeho historií a samotným mechanismem. Je to podobné, jako bychom přestali rozlišovat mezi mentálními, výrobními a provozními procesy – to znamená jeden typ procesů stroj vymyslí, druhý typ procesů stroj vyrobí a třetí typ procesů probíhá až při provozování hotového stroje. Když to připodobníme ke snaze vědy pochopit vznik vesmíru z pouhého studia již hotového vesmíru, pak je to jako snaha pochopit původ, výrobu i historii počítače z pouhého studia provozních procesů probíhajících v již hotovém počítači.

Na tento principiální problém upozorňuje už drahně let světově uznávaný oxfordský matematik prof. Dr. John Lennox. Ve své přednášce nazvané „Existuje Bůh?“ přednesené britským akademikům na půdě Oxfordské univerzity 8. listopadu 2012 uvedl následující příklad, cituji: „Velmi mne udivuje, že seriózní myslitelé nás i dnes žádají, abychom si vybrali mezi Bohem a vědou. To je jako chtít po lidech, aby v odpovědi na otázku, jak vznikl automobil, vybírali mezi konstruktérem Henry Fordem a inženýrstvím. Když Newton objevil gravitační zákon, neřekl: ‚Jelikož mám zákon, nepotřebuji už Zákonodárce.‘ Ne! Místo toho napsal své ‚Matematické principy přírodní filozofie‘, pravděpodobně největší dílo v celé historii vědy. Věděl totiž, že Bůh není stejným druhem vysvětlení jako vysvětlení vědecké či technické. Bůh nesoupeří se svým dílem. Jinými slovy, činitel či způsobitel děje nekonkuruje mechanismu děje ani zákonu, kterému děj podléhá. A proč existuje něco spíše než nic? Allan Sandage, geniální kosmolog, který se ve svých padesáti letech stal křesťanem, řekl, že odpovědí na tuto otázku je jedině Bůh. Dnes se však lidé zoufale snaží dokázat, že vesmír se stvořil sám z ničeho, což se mně osobně jeví jako bezprostřední protimluv.“, konec citátu.

Lennoxův argument poukazuje mimo jiné na nedbalé míchání různých kategorií vysvětlení, kterých se vědci, žel, běžně dopouštějí.

Pro dokreslení absurdity takového přístupu zmiňme ještě jeden výmluvný příklad. Představme si situaci, kdy vědecký tým nositele Nobelovy ceny za chemii po náročných a nákladných měřeních zjistí chemicky přesné složení upečeného koláče včetně všech jeho myslitelných fyzikálních a chemických vlastností a na základě toho prohlásí — „ze změřených vlastností jsme zjistili, že koláč upekla teta Lenka pro svého syna Honzíka včera v 19:58 v troubě značky ETA.“ Otázka zní, mohli vědci tyto informace z koláče vyčíst? Odpověď zní, samozřejmě že nemohli! Nejsou totiž jeho součástí. A protože tyto informace nejsou a nikdy nebyly součástí koláče, nemohli je tam vědci nalézt a není to chyba vědců ani chyba vědy nebo zvolené metodiky. Je to principiální záležitost. Ze stejného důvodu není součástí židle stolař ani jeho výrobní postupy a nástroje, součástí počítače inženýr ani jeho laboratoř a součástí housky mistr pekař, jeho tajné recepty ani pec. Proto ke zodpovězení otázky, jak, kdy a proč vznikl svět, nestačí zkoumat jen samotný svět v jeho současném stavu, navíc pouze jeho materiální, opakovatelně měřitelnou složku, na které si ateisté a materialisté tolik zakládají. To je skutečně jako snaha nalézt příčinu, historii i majitele židle v židli samotné.

Abychom tyto rozdíly mohli lépe pochopit a docenit, pojďme se nyní krátce podívat na několik klíčových principů a omezení vědy, na které se velice často a někdy i rádo zapomíná.

První klíčový princip vědy

Prvním klíčovým principem vědy, a je jedno v jakém oboru, je, přesněji by měla být, naprostá lhostejnost k tomu, co si kdo myslí nebo čemu věří, ať už je to cokoliv a kdokoliv.

Ne proto, že by věda taková vždy nutně musela být, ale proto, že by ověřitelná fakta, na kterých stojí, měla být nadřazena našim názorům, přáním a kariérám, nikoliv obráceně. Je sice pravda, že fakta obecně potřebují být zasazena do určité teorie, která jim zároveň dává i jisté propojení a výklad, ale ten by nikdy neměl slepě sloužit ideologickým zájmům, ať už jsou jakékoliv. Věda by tedy za všech okolností měla vycházet z faktů, buď na požádání testovatelných nebo obecně nějak ověřitelných.

Kromě toho by měla vždy bezvýhradně hájit otevřenou a slušnou diskusi prakticky o čemkoliv a ne jen o pár protekčních tématech protěžovaných médii. Neměla by se bát kontroverzních a sporných otázek, ale naopak je vyhledávat. Měla by být vždy ochotna zvažovat a testovat nové výklady a přístupy a naopak se vzpírat všemu, co otevřenou, slušnou a věcnou diskusi odmítá. Tento ideál je sice kvůli lidským slabostem a existenci zla prakticky nedosažitelný, to však neznamená, že se o něj nemůžeme snažit.

Druhý klíčový princip vědy

Druhým klíčovým principem vědy je ideologická nebo-li světonázorová nezávislost. Světonázorovou nezávislostí se ovšem nemyslí naprostá a trvalá odloučenost vědy od jakéhokoliv světonázoru, protože takové odloučení není v principu možné, ale ideologická svoboda vědy směřovat k takovému světonázoru, se kterým jsou známá vědecká a historická fakta v nejmenším možném, ideálně nulovém rozporu.

Světonázor, jiným slovem paradigma či životní filozofie je výkladový filozofický rámec všech faktů a jevů poskytující odpovědi na základní životní otázky jako – Existuje Bůh? Je člověk jen tělo nebo má i nehmotnou duši? Pokud ano, je ta duše smrtelná nebo nesmrtelná? Odkud se na světě vzalo zlo a smrt a jaká je jejich podstata? Jak vznikl vesmír a kdy a jak skončí? Odkud se na Zemi vzalo lidstvo a příroda? Může za to evoluce a miliardy let nebo nějaký jiný proces? Existuje posmrtný život? Jak starý je vesmír? Existuje život na jiných planetách? A mnoho dalších. 

Světonázor je tedy zjevně něčím, co má naprosto každý člověk, ať už je to laik, vědec, dítě či dospělý člověk, muž nebo žena.

Každý z nás si na tyto a podobné otázky tvoří v průběhu života určitý názor, který se pohybuje od „nevím“, přes „nezajímá mě to“, přes „já si myslím“ až po „takhle to stoprocentně je“. I když se říká, co člověk, to názor, tak platí, že na každou z těchto otázek existuje jen jedna správná odpověď a tu může dát pouze správný světonázor. Ale jak zjistit, který to je? I když to tak možná nevypadá, tak drtivou většinu toho, co víme nebo si myslíme, jsme se naučili nebo odkoukali od druhých, bez ohledu na to, je-li to pravdivé a dobré či nikoliv, takže většina toho, co často tak vehementně bráníme, vlastně nepochází z naší hlavy, ať už je to postaveno na víře v evoluci nebo ne. A to je svým způsobem osvobozující a svědčí to o tom, že jsme jako lidé především v pozici příjemců a správců. Na nás tedy je, abychom v životě usilovali o nalezení správného světonázoru. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že pouze správný světonázor člověku dovoluje vidět realitu takovou, jaká skutečně je. Pak je schopen správně vnímat nejen sebe ale i druhé a dělat v životě správná rozhodnutí.

Chybný světonázor má naproti tomu přesně opačný efekt – způsobuje, že se špatně rozhodujeme, špatně reagujeme, špatně komunikujeme s druhými a špatně vnímáme sebe i druhé. Potíž je v tom, že není úplně snadné to rozpoznat. I nesprávný světonázor totiž může člověku velmi dobře fungovat – to znamená téměř dokonale uspokojovat jeho intelektuální, morální a vztahové aspirace a zároveň se mu jevit jako správný. A tady je hlavní problém, který tento projekt řeší: „Jak je možné, že i chybný světonázor může člověku připadat jako správný nebo dokonce jako jediný myslitelný?“ 

Odpověď je nasnadě. V první řadě je to dáno tím, pro co se člověk v průběhu života sám rozhoduje a jak si vykládá to, co se mu děje – jestli hledá jen potvrzení toho, že žádnou korekci ani hlubší změnu nepotřebuje nebo jestli je naopak vděčný za nové výzvy a je ochoten se trvale učit a směřovat k dokonalosti.

Nezapomeňme, že světonázor je v první řadě výkladem, filozofickým výkladem všeho, s čím přicházíme do styku – tedy nikoliv realita, ale pouze její výklad a ten může být správný ale také nesprávný nebo dokonce nebezpečný. Pokud se například rozhodneme vnímat vše materialisticky a tělesně, ještě to neznamená, že realita taková skutečně je, tedy jen hmotná a tělesná. Nám to ale tak může připadat a díky tomu i skvěle fungovat, a to i v případě, že budeme přímo konfrontováni s nemateriálními či nadpřirozenými jevy. Jak je to možné? Je to tak proto, že si vždy vše, ale opravdu vše vyložíme čistě materialisticky a tělesně, neboť tak káže naše víra. Není to tedy tím, že by ty nemateriální či nadpřirozené jevy byly automaticky iluzorní nebo špatně pochopené z hlediska příčiny, jak si mnozí materialisté myslí, ale tím, že jsme se my sami rozhodli veškerou realitu vnímat jako výhradní projev hmoty a těla, hlavně tedy mozku a jeho daru představivosti, takže nás ani nenapadne začít si věci vykládat jinak bez ohledu na to, co se děje. To znamená, že i kdyby před očima materialisty vzkřísili někoho z mrtvých, nikdy by to nevyhodnotil jako vzkříšení z mrtvých, ale buď jako kouzelnický trik ve stylu Davida Copperfielda nebo podvod s uspáním či agónií, kdy dotyčný ještě nebyl úplně mrtvý a podobně. Jinými slovy, všechny oběti chybných světonázorů mají jedno společné —> nic hlubšího už v životě nehledají a zároveň neradi znovu přehodnocují to, čemu už uvěřili.

Třetí klíčový princip vědy

Třetím klíčovým principem vědy, který je naprosto zásadní pro všechny naše další úvahy a o kterém jsme se již krátce zmínili, je princip rozlišování 2 základních kategorií jevů a 4 základních kategorií vědomostí. 

Jevy obecně rozdělujeme na opakovatelné a neopakovatelné, případně ještě opakovatelné na požádání. Opakovatelnými jevy se zabývají experimentátoři a pozorovatelé jak v přírodovědných tak i humanitních oborech. Neopakovatelnými pak historici, filozofové a teologové. Metodika výzkumu je v obou případech odlišná, stejně tak se liší i míra nezávislé ověřitelnosti získaných poznatků. 

Pokud jde o vědomosti, tak ty obecně rozdělujeme do 4 kategorií, přičemž každá z nich se získává a následně i ověřuje odlišným způsobem. V první kategorii máme vědomosti získané z řízených experimentů opakovatelných na požádání. Ve druhé vědomosti získané z neřízených opakovaných pozorování v terénu, ve třetí vědomosti získané z rozborů a porovnávání dochovaných střípků neopakovatelné minulosti a ve čtvrté vědomosti získané zjevením nebo sdělením založeným na důvěře a vztahu k očitým svědkům neopakovatelných událostí. 

Žel, většina laické a nemalá část odborné veřejnosti dosud registruje pouze vědu laboratorní a tu a tam i vědu terénní. Ostatní dva typy vědy jako by neexistovaly. To je ale obrovský problém, protože otázka našeho původu, tedy to, zda jsme produktem slepé evoluce a nezměrných časových údobí nebo vědomé tvůrčí činnosti nadlidské inteligence, mnohem více čerpá z věd historických a sdělených, než z věd laboratorních a terénních.

Čemu Češi věří (cemucesiveri.cz)

Český národ je dlouhodobě u nás i v zahraničí považován za vesměs ateistický a paradoxně i značně pověrčivý. Chtěli jsme zjistit, do jaké míry se tato tvrzení zakládají na pravdě, a tak jsme v roce 2021 oslovili prestižní českou agenturu Stemmark, aby zjistila čemu Češi věří. Hlavním výsledkem průzkumu bylo, že téměř dvě třetiny občanů České republiky se přiklání k víře v ateistickou evoluci od bakterie k člověku a téměř polovina věří v náhodný, čistě materialistický původ života s odvoláním se na vědu a vědecký pokrok aniž by, a to je podstatné, dokázali sami za sebe toto přesvědčení fakticky obhájit. Na otázku, zda dobře znají evoluční teorii odpověděla kladně jen čtvrtina mužů a šestina žen a na otázku Boží existence pak jen necelá pětina dotazovaných, přitom v mimozemské civilizace věří téměř 60 % Čechů. Průzkum dále odhalil, že drtivá většina těch, kteří jsou otevřeni jiným než evolučním názorům na náš původ, projevila aktivní zájem dozvědět se více o vědeckých důkazech potvrzujících tyto odlišné neevoluční přístupy … pokud by jim je však někdo předložil.

Náš produkční tým se tuto prosbu veřejnosti rozhodl vyslyšet a vytvořil tento vzdělávací projekt.

Věříme, že Vás předložené informace povzbudí ke správným životním rozhodnutím.

Vaše genesisera.cz

NYNÍ SE PODÍVÁME NA SAMOTNÉ OTÁZKY

KTERÉ POKRÝVAJÍ NÁSLEDUJÍCÍ TÉMATA:

1. PŮVOD ŽIVOTA
2. PŮVOD INFORMACE
3. TVŮRČÍ SÍLA MUTACÍ
4. PŘIROZENÝ VÝBĚR A EVOLUCE
5. PŮVOD METABOLISMU BUŇKY
6. PŮVOD ŽIVOTNÍCH DRUHŮ
7. PŮVOD MNOHOBUNĚČNÝCH TVORŮ
8. PŮVOD POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ
9. EVOLUČNÍ MEZIČLÁNKY
10. DRUHY POPÍRAJÍCÍ EVOLUCI
11. PŮVOD ETIKY A MORÁLKY
12. EVOLUČNÍ MÝTY A IKONY
13. ÚSPĚCHY EVOLUČNÍ VĚDY
14. VĚDECKOST EVOLUČNÍ TEORIE
15. ATEISMUS A EVOLUCE VE ŠKOLSTVÍ

Známý britský kosmolog a evolucionista prof. Paul Davies prohlásil: „Nikdo neví, jak se směs neživých chemikálií spontánně zorganizovala do první živé buňky.“² Podobně hovoří i Andrew Knoll, profesor biologie z Harvardu: „Opravdu nevíme, jak na této planetě vznikl život.“³

Přestože zastánci evoluce často a rádi říkají, že otázky týkající se původu života nejsou součástí evoluční teorie, neboť ta se podle nich zabývá až vývojem již existujícího života, nepochybují o tom, že vznikl spontánně z neživé hmoty pouhou souhrou fyzikálních a chemických procesů a zákonů, nebo jak by někdo řekl chemickou evolucí, a to buď zde na Zemi nebo kdekoliv jinde ve vesmíru. Jednou věcí je ale osobní víra v samooživení hmoty a druhou známá a ověřitelná vědecká fakta – a ta praví, že život nikde nevzniká, pouze se předává z generace na generaci a zachovává si přitom svou druhovou identitu, přičemž i ta nejjednodušší forma života obsahuje, kromě mnoha dalších věcí, stovky různých druhů proteinů včetně jazykově kódovaných výrobních programů k jejich vytvoření.

Pokud bychom jen jediný z nich chtěli vytvořit metodou pokus-omyl, tedy evolucí, nepodařilo by se nám to ani za celé předpokládané evoluční stáří vesmíru 13,82 mld let. Pro srovnání, pokud byste vyhrávali každý týden hlavní cenu loterie, a to nepřetržitě celých 5 miliónů let, což je údajně doba, po kterou na Zemi, dle evolučního modelu, existuje lidstvo, stále by se jednalo o nesrovnatelně menší zázrak, než je samovolný vznik života z neživých chemikálií.

Otázka tedy zní, jestliže víme, že je veškerý život založen na informaci, komunikaci, řádu a organizaci, tedy na nemateriálních veličinách, které nelze odvodit z hmoty a jejichž jediný známý původ je v cílevědomé inteligenci, na základě čeho potom chceme počátek života připsat pouhému náhodnému slučování chemikálií bez jakéhokoliv plánu a inteligence?

SVĚTOVÁ ŠPIČKA V SYNTETICKÉ ORGANICKÉ CHEMII ŘÍKÁ, ŽE ABIOGENEZE (ŽIVÉ Z NEŽIVÉHO) NEBYLA NIKDY PROKÁZÁNA

„Život vyžaduje sacharidy, nukleové kyseliny, lipidy a proteiny, mnoha, mnoha typů. Otázkou je, jak vznikají? Paradoxní je, že jsou to právě biologové, kdo si myslí, že máme v rukou dobře prošlapané prebiotické molekulární mechanismy pro jejich syntézu. Ve skutečnosti nemáme ani ponětí, jak vytvořit jedinou z nich ab initio (tj. z nuly). Biologové zkoumají hotové živé systémy, o kterých neví, jak je vytvořit, chemici pak studují jednotlivé molekuly, o kterých také neví, jak je vytvořit, ale jen syntetičtí organičtí chemici umí některé z nich i vytvořit. Nejprve si stanovíme cíl. Pak následuje retrosyntéza, kdy se cíl syntézy snažíme rozložit na stále jednodušší meziprodukty a pak mezi nimi hledáme nejefektivnější cestu k cíli. Je to mnohem snazší, než hledat cestu z nuly rovnou k cíli. A to je teprve začátek. Každý, kdo tvrdí, že už brzy vytvoříme život v laboratoři, vůbec neví, co říká. Celý život se zabývám syntézou molekul a vím, že nejsme ještě ani na startovní čáře, pokud jde o vytvoření základních stavebních bloků života, natož samotného života. Mluvím o tom s nejlepšími světovými vědci a vždy, když jim řeknu: ‚ukažte mi reálný mechanismus proveditelný krok za krokem, jak se od nejjednodušších chemikálií dostanu k fungující živé buňce‘, tak na mě jen koukají a mlčí, nikdy nic neřeknou, protože neví, netuší.“

Kód nebo obecněji jazyk je nenáhodnou, unikátně uspořádanou a svobodně zvolenou soustavou písmen a slov podléhající zákonům gramatiky (syntaxe) a schopnou zprostředkovat komunikaci mezi odesilatelem a příjemcem, přitom tvar, pořadí ani smysl „textu“ nelze odvodit z materiálních vlastností nosiče, na kterém je kód napsán nebo přenášen. Podobně ani informace, které právě teď čtete, nejsou produktem inkoustu a papíru ani hardwaru Vašeho počítače a dokonce ani jeho softwaru, včetně AI. Tuto principiální neodvoditelnost informace z hmoty potvrdila přední světová vědecká pracoviště pod vedením průkopníků moderní informační vědy profesorů Gitta, Dembskiho, Markse a dalších.⁴

Mimochodem, znáte nějaký kód nebo jazyk, který vznikl bez zásahu inteligence? Zkusili jste třeba někdy něco naprogramovat nebo rovnou vytvořit programovací jazyk? Ať už je Vaše odpověď jakákoliv, tak bez výpočetního hardwaru, operačního systému a alespoň základních znalostí programovacího jazyka byste se zaručeně neobešli. Evoluce však ničím takovým nedisponuje, a to z definice! Světově proslulý americký filozof, lingvista a evolucionista prof. Dr. Noam Chomsky řekl: „Jazyk je procesem svobodné tvorby; jeho zákony a principy jsou neměnné, avšak způsob, jakým jsou tyto principy tvoření používány, je zcela svobodný a nekonečně variabilní. Dokonce i výklad a užití jednotlivých slov vyžaduje proces svobodné tvorby.“ ⁵ Jinými slovy, jazyk, nejen lidský, ale i ten genetický, je založen na unikátním spojení neměnných informačních zákonů a zcela svobodných rozhodnutí jeho autorů, potažmo uživatelů.

Otázka tedy zní, kde se vzali informační zákony i myslící a komunikující uživatelé a jejich svobodná vůle včetně DNA kódu jejich mozků a těl, když samotná hmota prokazatelně nedokáže nic takového vyprodukovat?

Mutace jsou, jak známo, chyby vznikající při kopírování či špatné opravě genetických instrukcí v DNA kódu, ale i v jiných kódech uvnitř buněk. Řadíme mezi ně např. záměnu, vypuštění či přidání „písmene“, zdvojení genů či chromozomové aberace. Jak ale mohlo pouhé kumulování chyb ve startovacím genomu například bakterie vytvořit postupně3 miliardy správně seřazených molekulárních „písmen“ lidské DNA potřebných k údajné evoluční proměně bakterie v bakteriologa, když víme, že v jakémkoliv jiném kódu se kumulováním chyb informace naopak vytrácejí? ⁸

Např. text či obrázek se neustálým kopírováním předchozích kopií na kancelářské kopírce postupně deformuje, až je zhola nečitelný. Navíc, v genomu člověka nejsou informace jen o tom, jak vytvářet proteiny a další látky, ale i to, jak řídit a kontrolovat jejich správné využití včetně případných oprav a demontáže. Lze to připodobnit ke kuchařce, kde nejsou jen seznamy ingrediencí, ale také návody, co, jak a kdy použít. Jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, drtivá většina mutací má zhoubné účinky a způsobuje přes 1000 lidských nemocí, jako je např. hemofilie. Některé mutace sice mohou představovat dočasnou dílčí výhodu tím, že jimi vyvolané poškození sníží citlivost daného jedince na některé patogeny či jedy, vždy se však jedná o ztrátu informací z původní předlohy.

Otázka tedy zní, jak mohly pouhé modifikace již existující DNA vytvořit zcela nové biochemické dráhy a vysoce sofistikované nanostroje uvnitř buněk nebo dokonce zcela nové organismy a uskutečnit tak evoluci od bláta k uklízečce?

Přirozený výběr, prezentovaný obvykle jako přežívání nejlépe přizpůsobených, ve skutečnosti není tvořivým procesem, ale pouze procesem třídícím, kdy se vybírá z již existujících – hotových – jedinců, a tedy z již existující genetické informace. Z logiky věci ovšem můžeme vybírat až tehdy, je-li jasné, co a z čeho se vybírá, a to může být jasné až tehdy, „máme-li v rukou hotovou věc“, například psa s určitou délkou srsti a nohou nebo ptáka s určitým tvarem zobáku či motýla s určitým zbarvením a podobně. Odkud se však tyto druhy zvířat vzaly nám přirozený výběr vysvětlit nedokáže!⁹ Přežití nejzdatnějšího, přesněji dostatečně zdatného jedince v populaci tedy nemůže být vysvětlením jeho původu nebo dokonce původu všech forem života.

Jinými slovy, to, proč jisté geny zvýhodňují daného jedince v daném prostředí, nevysvětluje, odkud se jeho geny vzaly ani odkud se vzaly geny všech jedinců daného druhu. Je to podobné, jako bychom chtěli např. výběrem nejvhodnějšího vozidla pro oblast, ve které žijeme, vysvětlit, jak byl daný automobil vyroben nebo odkud se vzal první automobil či dokonce všechny automobily světa!? Jinými slovy, smrt jedinců neschopných života v daném prostředí a ani přežití těch ostatních nemůže v principu vysvětlit původ znaků či schopností umožňujících jejich přežití ani původ znaků, kvůli kterým ti ostatní zemřeli. Přirozený výběr tedy nemá s evolucí od mikrobů k lidstvu nic společného! Ne náhodou byl objeven vědci zastávajícími biblický stvořitelský model, který tyto „věci“ zcela samozřejmě rozlišuje.

Otázka tedy zní, pokud změny v růstu či zakrňování pěnkavích zobáčků nedovedou vysvětlit původ zobáčků ani samotných pěnkav, jak si Darwin myslel, proč je potom přirozený výběr spolu s mutacemi uváděn v učebnicích jako hlavní mechanismus, kterým se měl z mikroba vyvinout člověk?

Komplexní biochemické dráhy jsou rozsáhlé soubory koordinovaně navazujících a vzájemně provázaných biochemických reakcí uvnitř buněk zajišťující všechny jejich životní pochody – výstavbu a přestavbu organel, čtení, kontrolu, opravu a kopírování informačních molekul, překlady instrukcí mezi různými kódovacími soustavami, ultrapřesné rozpoznávání molekul a precizní molekulární transport, komunikaci uvnitř i vně buňky atd. Lze to připodobnit k infrastruktuře velkoměsta.

Např. výstavba a přestavba buněčných organel se neobejde bez kvalitního stavebního materiálu – sacharidů, lipidů, proteinů a dalších látek přijímaných v potravě, které ovšem nelze využít bez navazující spolupráce celé řady proteinových enzymů fungujících jako 3D molekulární superklíče odemykající konkrétní druhy molekul.

Pokud bychom tyto trávicí i jiné enzymové klíče a urychlovače reakcí, mimochodem vyráběné dle přesných programů v naší DNA, neměli v každé buňce svého těla – a máme jich tam tisíce druhů pracujících v přesně naprogramovaných sekvencích – nepřežili bychom bez nadsázky ani minutu, a to i v případě, že bychom se dosyta najedli! A teď si zkuste představit, že by se něco tak složitého a dokonale vyladěného vytvořilo samo od sebe náhodným slučováním jednoduchých chemikálií? Evoluční biochemik prof. Dr. Franklin Harold k tomu napsal: „Musíme připustit, že v současné době nemáme žádné podrobné darwinovské vysvětlení evoluce ani pro jedinou biochemickou či buněčnou soustavu, pouze celou řadu blouznivých spekulací.“¹⁰

Otázka tedy zní, odkud se vzaly všechny výrobní, kontrolní a opravné mechanismy v buňkách, které stojí a padají na plně funkčních a geneticky řízených komplexech metabolických drah, když bez nich nedokáže přežít ani ten nejjednodušší organismus?

Bývalý oxfordský zoolog a vůdčí osobnost světového ateistického hnutí prof. Dr. R. Dawkins napsal: „Biologie je studium složitých věcí působících dojmem, jako by byly navrženy s určitým záměrem.“¹² Podobně i Dr. Francis Crick, zastánce hypotézy tzv. řízené panspermie a spoluobjevitel dvojšroubovicové struktury DNA, napsal: „Biologové musí mít neustále na paměti, že to, co vidí, nebylo naplánováno, nýbrž že se to zřejmě vyvinulo.“¹³

Čím jsou ale taková tvrzení podložena, když i ta nejjednodušší forma života měřitelně vykazuje daleko sofistikovanější design, než mají ty nejsložitější lidské výtvory včetně umělé inteligence? Protestuje snad někdo, když archeolog řekne, že nalezená keramika svědčí o díle lidských rukou a že tedy není dílem přírodních procesů a zákonů a ohromného množství času nebo že text na kamenné desce napsaný v neznámém jazyce dokazuje, že neznámý autor uměl psát a nejspíš i mluvit? Jakmile však někdo prohlásí totéž v biologických vědách, například, že geniální design živých tvorů svědčí o geniálním a živém Návrháři nebo jazykově kódované genetické informace o geniálním Programátorovi, pak to přijatelné není!

Ne náhodou upozornili na tento dvojí metr ve vědě jako první zastánci teorie stvoření a ID, která umí rozpoznat i matematicky popsat reálný design a ergonomii v přírodě v souladu s nejpřísnějšími kritérii laboratorní vědy. Jinými slovy, obviňují-li evolucionisté kreacionisty z propagace víry v takzvaného Boha mezer ve znalostech, proč totéž neaplikují na svou evoluční víru?

Otázka tedy zní, pokud je věda opravdu nestranným úsilím omylného člověka nalézt objektivní pravdu o světě a jeho fungování, proč je vědecky objektivně prokazatelný design spolu s ergonomií živé přírody ignorován jen proto, že vyvrací ideologii evoluce a materialismu?

Jak se jednobuněčné organismy zaměřené pouze na své vlastní přežívání „naučily“ mezi sebou spolupracovat tak těsně a komplexně, jak to vidíme dnes pouze mezi specializovanými buňkami mnohobuněčných, když víme, že jednobuněční dodnes nic takového nedovedou?¹⁴,¹⁵ Z vědeckého hlediska by evoluční přechod od jednobuněčných organismů k mnohobuněčným vyžadoval spontánní vznik hned několika naprosto unikátních systémů a schopností, jejichž původ je evolučně nevysvětlitelný: ¹⁶

1. Genetická identita – všechny buňky v těle kteréhokoliv mnohobuněčného tvora jsou geneticky totožné, což by v evoluci jednobuněčných bylo prakticky nedosažitelné a hlavně nežádoucí.
2. Regulace a komunikace – buňky mnohobuněčných tvorů obsahují unikátní, nejméně čtyřúrovňovou genovou regulační síť a komplexní chemickou signalizaci pro mezibuněčnou komunikaci a koordinaci růstu a aktivity, kterou jednobuněční nemají, a to ani v koloniích. Bez toho např. nelze vystavět tělo mnohobuněčného jedince z jediné zárodečné buňky – zygoty.
3. Opravné mechanismy – mnohobuněčné organismy potřebují navíc ještě velmi odlišné kontrolní a opravné mechanismy s využitím takzvaných kmenových buněk schopných následné diferenciace, což u jednobuněčných neexistuje.
4. Množení – u jednobuněčných organismů platí, že přirozený výběr upřednostňuje ty jedince, kteří se množí lépe. Pokud by se takto „soutěživě“ chovaly buňky v tělech mnohobuněčných, vedlo by to k rychlému rozvratu uvnitř těla a k jisté smrti.

Takových evolučně nevysvětlitelných problémů je ale více.

Otázka tedy zní, je-li unikátní design mnohobuněčných tvorů v principu neodvoditelný z designu jednobuněčných, nejsou oba důkazem odlišného počátečního plánu a záměru velkého Konstruktéra?

Věděli jste, že nepohlavní rozmnožování vede k 2x většímu reprodukčnímu úspěchu („zdatnosti“) při využití týchž zdrojů, než rozmnožování pohlavní? Na základě čeho by tedy pohlavní rozmnožování mělo organismům přinést dostatečnou výhodu na to, aby si jej, obrazně řečeno, vybrali a opustili tak evolučně výhodnější nepohlavní rozmnožování? Pohlavní rozmnožování je totiž mnohem náročnějším, zdlouhavějším a rizikovějším procesem, který se neobejde bez celé řady nových, vysoce sofistikovaných orgánů a schopností, jež nepohlavně se množící organismy nemají a nepotřebují! Pro bližší představu uveďme několik zásadních odlišností pohlavního rozmnožování:

1. Mnohobuněčný pohlavně se rozmnožující organismus musí nejprve dokázat nalézt nebo zaregistrovat vhodného partnera opačného pohlaví svého druhu,
2. samec i samice musejí být v principu plodní a k jejich spojení musí dojít v poměrně krátkém období plodnosti,
3. samice, která má obvykle na starosti péči o mláďata před narozením a krátce po něm, musí spolu se samcem vyvinout mimořádné úsilí, aby své potomky uchránila před hladem a predátory a zároveň sama přežila,
4. mezi samcem a samicí musí existovat vzájemná anatomická, fyziologická, chemická i genetická kompatibilita a komplementarita – tj. vzájemné doplňování se na všech úrovních,
5. pohlavně se rozmnožující organismy jsou obecně daleko náchylnější ke vzniku nebezpečných mutací, které zvláště v malých populacích bývají fatální, což u nepohlavně se množících není problém. — To jsou jen některé z „nevýhod“ pohlavního rozmnožování, jehož masové rozšíření v přírodě je z evolučního hlediska další nevysvětlitelnou záhadou.²⁰,²¹

Otázka tedy zní, jak mohly pouhé fyzikální a chemické procesy vyprodukovat metodou pokus-omyl kompatibilní a komplementární těla i genomy samců a samic všech rostlinných a živočišných druhů, a to koordinovaně a v témže čase, včetně všech výše uvedených schopností a mechanismů, když víme, že takto dnes v přírodě nic podobného nevzniká?

DODATEK

DALŠÍ VĚDECKÉ DŮVODY, PROČ POHLAVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ (PR) NEMOHLO VZNIKNOUT EVOLUCÍ

• Při aktu oplodnění vnikají do těla samice pohlavní buňky z cizího těla samce, což klade mimořádné a velmi komplexní nároky na slizniční imunitu pohlavních orgánů, které tyto buňky nesmí zahubit. Proč právě ty? A jak vajíčko získalo informaci, že se má spojit pouze se spermií a ještě jen svého druhu?
• Každý orgán v těle jakéhokoliv tvora je složitě propojen se všemi ostatními orgány a jejich soustavami přes imunitu, klíčové metabolické dráhy, transport kmenových buněk pro regeneraci, nervovou, trávicí, oběhovou i hormonální soustavu a paměť. Hypotetická evoluce PR z NPR by musela po celou dobu způsobovat a vzájemně koordinovat extrémně složité systémové změny ve všech zmíněných soustavách a současně je směrovat ke konkrétnímu cíli – k tvorbě pohlavních orgánů. Evoluce je ale z definice slepým procesem, který nic konkrétního nezpůsobuje ani nesleduje.
• PR je nezjednodušitelně složitým systémem, kterému pokud chybí nějaká klíčová funkční součást (tj. není kompletní), nemůže plnit svou funkci vůbec. Jelikož přirozený výběr z definice odstraňuje vše, co není schopno se množit, nedokázala by přežít žádná hypotetická, nehotová (a tedy neplodná), přechodná forma mezi P a NP se rozmnožujícími organismy.

Při pohledu na fosilní záznam ale i současnou přírodu se člověk nemůže ubránit zjevné skutečnosti, že nikde nenacházíme takzvané přechodné evoluční mezičlánky mezi hlavními skupinami organismů, jako jsou kmeny, třídy, řády a čeledi! O tomto závažném problému, který v paleontologii, ale i v biologii, přetrvává dodnes, věděl už Darwin a dokonce i někteří jeho předchůdci, jako Henslow a Sedgwick. Darwin však doufal navzdory faktům, že se chybějící mezičlánky brzy najdou. Od té doby uplynulo již bezmála 200 let a i přes neúnavnou práci tisíců paleontologů po celém světě zůstává stůl s hlavními evolučními mezičlánky stále prázdný. Tento zjevný a vytrvalý rozpor mezi teorií a praxí potvrdil i slavný paleontolog a evolucionista S. J. Gould, když napsal: „Dodnes přetrvává – jako jakési obchodní tajemství paleontologie – extrémní vzácnost přechodných forem ve fosilním záznamu.“²⁴

Nutno říci, že nalezení takového fosilního mezičlánku je pro většinu paleontologů životním snem a vrcholem jejich vědecké kariéry, takže motivace jej nalézt je zde obrovská, přesto se nic takového nenalézá. Podobné „zklamání“ však zažívají i biologové, kteří přechodné evoluční mezičlánky na úrovni vyšších taxonomických skupin nepozorují ani v současné přírodě. Vše, co vidíme, jsou de facto jen divergující druhy a jejich variace v rámci historicky stabilních čeledí a rodů s tím, že v průběhu historie ztrácejí svou původní kvalitu, jak genotypovou tak fenotypovou.²⁵,²⁶

Otázka tedy zní, jakými nezávisle ověřitelnými fakty jsou podloženy všechny ty evoluční rodokmeny od mikrobů k lidstvu prezentované v učebnicích a encyklopediích a dokazující údajnou rodovou příbuznost všech forem života, když prokazatelně víme, že neodpovídají reálným fosilním nálezům ani pozorováním současné přírody?

Jak je možné, že se během údajných stovek miliónů let evoluce mnohé organismy nazývané „živé fosilie“ téměř vůbec nezměnily, když za stejnou dobu se prý z bakterie vyvinul člověk? Jinými slovy, proč se některé organismy, dle evoluční teorie, měnily v historii naprosto zásadním způsobem a jiné, žijící v téže době a podobně dlouho, se naopak nezměnily téměř vůbec? Skutečně, při pohledu na mnohé fosilie nelze dojít k jinému závěru, než že vypadají téměř na chlup stejně, jako jejich dnes žijící zástupci – například ostrorep americký, latimérie podivná, gingko biloba, loděnka perleťová zvaná nautilus, ptakopysk a mnohé další. Jako by si evoluce u nich vzala dovolenou. ²⁷

Podobně se o tomto problému vyjádřil i přední světový paleontolog profesor Gould: „Skutečnost, že druhy jsou stabilní v čase, musí být považována za hlavní problém evoluce.“²⁸ Jen pro představu, evolucionisté tvrdí, že člověk se ze zvířat podobných dnešním šimpanzům vyvinul za méně než 30 miliónů let, přitom zmíněná latimérie, dnes běžně nalézána u Komorských ostrovů, vypadá naprosto stejně, jako její údajně 70 miliónů let stará fosilie, a podobných příkladů jsou dnes již stovky.

Tento zjevný rozpor hraje opět silně do karet stvořitelské teorii, která o historické stabilitě základních druhů hovoří již od samého začátku. Podobnou zkušenost s druhovou stabilitou mají ale i šlechtitelé a genoví inženýři. Otázka tedy zní, pokud se ani za stovky miliónů let mnohé organismy nijak zásadně nezměnily a nelze je nijak zásadně změnit ani dnes se všemi moderními šlechtitelskými technologiemi, došlo vůbec k evoluci?

Otázka tedy zní, pokud se ani za údajné stovky miliónů let většina dodnes žijících tvorů nijak zásadně nezměnila a nelze je nijak zásadně změnit ani dnes se všemi moderními šlechtitelskými technologiemi, mohlo by vůbec dojít k evoluci od mikrobů k lidstvu?

Je člověk něčím víc než jen materiálem svého těla? V každém krematoriu by vám potvrdili, že v těle dospělého člověka ho kromě vody není víc, než kolik se vejde do zavařovací sklenice (urny). To je ten prach, v který se obracíme. Moderní informatika spolu s genetikou však v lidském těle objevila ještě nehmotné informace, které se neustále dynamicky čtou, překládají, vyhodnocují, opravují a zapisují pomocí speciálních informačních molekul.³¹

Podobně jako lze hmotu vážit, lze informaci počítat. A výpočty ukázaly, že je jí v lidském těle víc, než ve všech knihovnách světa, včetně internetu! Ve srovnání s urnou plnou prachu je to jako Mt. Everest „plný informací“.³²

A co inteligence, morálka, láska nebo důvěra? Jak ty se měří? Jelikož jsou neoddělitelné od osob a vztahů, existuje v principu jen jediný způsob a tím je srovnání s nějakou dokonalou osobou a vztahem. To ale zaprvé vylučuje evoluci, protože ta je z definice o neustálé změně všeho, včetně morálky a vztahů a zadruhé to znamená zjistit, kdo je tou dokonalou osobou a vztahem a jak se jí připodobnit. Bible říká, že opravdu dokonalý charakter a vztah představil v celé historii pouze Ježíš Kristus a že jeho dokonalost nám Bůh nezasloužitelně přisuzuje jako dar ve chvíli, kdy se rozhodneme v naprosté důvěře trvale podřídit Jeho lásce a vedení. Volba je na nás. Žít jen z těla a pro tělo znamená registrovat jen hmotný rozměr života, kam kromě evoluční teorie patří i alkohol a drogy. Ty mohou poškodit inteligenci a morálku, nemohou ji však vytvořit ani definovat, natož zrušit. Možná by si někdo i přál stát se nesobeckým, milujícím nebo věrným jen požitím nějaké pilulky, ale tak to, naštěstí, nefunguje.

Otázka tedy zní, na základě čeho by se studentům měla předkládat ohebná evoluční tělesná a nihilistická morálka libovolně přizpůsobitelná aktuálním požadavkům zájmových skupin?

Lidstvo se již odnepaměti snaží zjistit, jak funguje svět i sám člověk, co s čím a jak souvisí nebo co je čeho příčinou a to pak využívat k všeobecnému prospěchu. Při svém bádání však vědci narážejí stále znovu na to, že příčiny některých historických událostí nazývaných odborně singularity nebo prvotnosti, nelze vědecky přímo uchopit – například původ hmoty, času a prostoru, přírodních a morálních zákonů, vesmíru, života, smrti, přírody, člověka, zla, pýchy či lásky. Proto se staly předmětem vleklých sporů, do kterých se promítají nejrůznější kulturní, morální a společenské vlivy, osobní preference, víra, pýcha, ale i strach.

Dnes zřejmě nejrozšířenější a nejoblíbenější snahou vysvětlit odkud se to všechno vzalo, je takzvaná evoluční teorie, přesněji evoluční světonázor (paradigma). Málokdo však ví, že ten připouští jen materiální příčiny všech jevů, což ale odporuje pozorované realitě v mnoha zásadních ohledech – viz otázky č. 2, 3, 5 a 6. Proto zastánci evolučního světonázoru velmi často vymýšlejí ohebné příběhy ve snaze „vysvětlit“ právě ty jevy a systémy, které evoluci a miliardy let popírají.

Americký akademik prof. Dr. Philip Skell to výstižně vyjádřil těmito slovy: „Darwinistické výklady jsou často příliš ohebné — například: přirozený výběr je příčinou toho, že lidé jsou sobečtí a agresivní, kromě případů, kdy z nich dělá naopak lidi altruistické a mírumilovné. Nebo, přirozený výběr vede ke vzniku sexuálních predátorů, kteří dychtivě šíří své geny, kromě případů, kdy vybere naopak muže, kteří jsou věrnými ochránci a zabezpečovateli svých rodin. Je-li však výklad tak obojaký, že dovede ‚vysvětlit‘ jakékoliv chování, dokonce i zcela protichůdné, pak je velmi obtížné ověřit experimentálně jeho pravdivost, natož jej pak použít jako něco, co příznivě ovlivňuje další výzkum.“³³

Otázka tedy zní, pokud evoluční paradigma vědecky i morálně selhává v tolika naprosto zásadních ohledech, proč ho naše společnost tak úzkostlivě chrání?

Velké objevy stály vždy u zrodu nových vědních oborů. Například s objevem radioaktivity a struktury atomu začala vznikat radiologie a jaderná fyzika, s objevem matematických zákonitostí křížení a posléze i objevem genetického kódu pak moderní genetika a bioinformatika. O evoluční biologii a obecně evolučním světonázoru však totéž říci nelze. Darwinovy objevy považované za počátek evoluční biologie byly totiž hrubě přeceněny a chybně interpretovány a platí to i o jeho následovnících, kteří dodnes nebyli schopni přijít s žádnou skutečně vědeckou teorií evoluce, která by měla logickou deduktivní stavbu vycházející z přímo ověřitelných faktů a systémových poznatků na úrovni přírodních zákonů.

Evoluční biologie je místo toho jen špatným dějepisem, přestože ve svých hypotézách a spekulacích zmiňuje celou řadu reálných, měřitelných jevů, které ale nevedou k evoluci. Podobně selhala i Lyellova uniformitaristická geologie, na které Darwin stavěl nebo de Chardinova teisticko-evoluční teologie snažící se spojit nespojitelné.

Obecná evoluční teorie o vývoji člověka z prvoků je tedy jen jakousi dogmatickou filozofickou konstrukcí a neoprávněným zobecněním lokálních a přísně ohraničených změn v přírodě, což reálná věda nemá jak využít. Americký biochemik Marc Kirschner z katedry systémové biologie Harvardovy univerzity na to upozornil těmito slovy: „V uplynulých 100 letech pracovala téměř veškerá biologie nezávisle na evoluční teorii, samozřejmě s výjimkou evoluční biologie. Obory jako molekulární biologie, biochemie nebo fyziologie s evolucí prakticky vůbec nepočítají.“³⁴ Podobně i chemik prof. Skell: „Jsou to naše laboratorní poznatky o tom, jak organismy reálně fungují, co tvoří základní znalostní výbavu lékařů, veterinářů a farmářů, a nikoliv evoluční spekulace o tom, jak asi vznikly před milióny let…“³⁵

Evoluční ideologie tedy ve skutečnosti brání rozvoji lékařských věd.

Otázka tedy zní, proč školy, univerzity a média dávají stále větší prostor evolučním dogmatům na úkor skutečné vědy?

DODATEK

PRAVDA O EVOLUČNÍCH GENETICKÝCH ALGORITMECH 

Naprostá většina vědců i laiků se domnívá, že tzv. evoluční algoritmy používané ve výpočetní matematice dokazují pravdivost evoluční „teorie“, která tvrdí, že náhodné genetické mutace a přirozený výběr působící po dlouhé věky na náhodně zvolenou startovní populaci společného prapředka stačí na vznik veškeré druhové rozmanitosti přírody, minulé i současné. Evoluční algoritmy jsou sice druhem stochastických prohledávacích algoritmů pracujících s náhodnými změnami v populaci navrhovaných řešení, přesto platí, že úspěch v řešení se dostavuje pouze tehdy, pokud vědci předem a s pochopením problému upraví parametry algoritmu – např. intenzitu selekce, mutabilitu, strukturu startovní populace apod. Jinými slovy, bez inteligentní optimalizace nedokáže žádný evoluční algoritmus překonat hrubé hledání řešení naslepo. 

Podobně jako loutkáři řídí hlavní děj na jevišti, i když do hry vstupují náhodné a nepředvídatelné věci, využívají vědci předchozích znalostí problémů k počáteční optimalizaci algoritmů. Evoluční algoritmy tedy v žádném případě nedokazují domnělou tvůrčí sílu neinteligentního přirozeného výběru generovat nové, funkční informace z nuly, ale naopak inteligenci lidí vymýšlet evoluční algoritmy, které čerpají z již existujících funkčních informací. Navíc, stejně jako v přírodě „běží“ údajně slepý proces „mutace + přirozený výběr“ na nepředstavitelně inteligentních a funkčních biologických a informačních systémech, které takto nevznikly, tak evoluční algoritmy „běží“ na počítačích a operačních systémech, které také takto nevznikly a vzniknout nemohou.

V roce 1959 přednesl sir Julian Huxley, přední světový evolucionista a vnuk Darwinova mluvčího Thomase Huxleyho, na půdě Chicagské univerzity tato slova: „…v roce 1859 otevřel Darwin cestu k nové psychosociální úrovni – s novým ideologickým vzorcem, jak organizovat veškeré myšlenky a víru podle evolučního světonázoru … Země nebyla stvořena, vyvinula se a stejně tak i všechna zvířata a rostliny, které na ní kdy žily – včetně nás lidí, naší mysli a duše stejně jako mozku i těla – a stejně tak se vyvinulo i veškeré náboženství. Evolučně uvažující člověk již nehledá útěchu ve své samotě v náruči pomyslného Božského otce, který sám je dílem člověka. … Tato vize evoluce nám umožňuje spatřovat – byť neúplně – obrysy nového náboženství, které zcela jistě povstane, aby naplňovalo potřeby přicházejícího nového věku.“³⁶

Prof. Dawkins, další přední světový evolucionista a ateista, byl dotázán, zda někdy někdo pozoroval evoluci od molekul k člověku. Odpověděl takto: „Evoluce byla pozorována, ovšem nikoliv v době, kdy k ní docházelo.“³⁷ Dnes, v r. 2026 není situace o nic lepší. Přední evolucionisté jako Christopher Stringer, Sean Carroll nebo Loren Williams odpovídají ve stejném duchu, což je důkazem toho, že evoluční představy o samovolném vzniku a vývoji vesmíru, přírody a člověka nestojí na ověřitelných faktech a přírodních zákonech, na jejichž objevení čeká lidstvo marně už tisíce let, ale že jde především o metafyzický výzkumný program a životní filozofii, jejíž kořeny a ambice sahají až do oblasti společenské, náboženské a sakrální. Laboratorní věda není o spekulacích, ale o faktech ověřitelných na požádání, což vylučuje všechny neopakovatelné a tedy na požádání neověřitelné jevy, na které se ale evoluční „teorie“ odvolává především.

Otázka tedy zní, proč je evoluce prezentována ve školách a v médiích jako vědecký fakt ověřitelný na požádání? Může si snad někdo přímo ověřit, zda a jak se člověk vyvinul ze zvířat nebo Země z mračen prachu a plynů?

Diskusi na toto téma můžeme otevřít myšlenkou obvykle připisovanou Abrahamu Lincolnovi: „Filozofie přijímaná ve školních třídách v jedné generaci se stane filozofií vlády v generaci příští.“ Pokud našim dětem ve školách vštěpujeme ve jménu vědy názor, že člověk se spontánně vyvinul ze zvířat pouhým bojem o přežití a že morálka se rovněž vyvíjela a má vyvíjet dle momentálních potřeb či módních trendů vlivných zájmových skupin, potom by nás nemělo tolik překvapovat, když se podle toho chovají.

Slavný britský historik a spisovatel prof. Dr. C. S. Lewis k tomu poznamenal: „Tzv. univerzální evolucionismus je snad nejrozšířenějším způsobem uvažování o původu všech věcí. Jedná se o víru, která vede lidi k tomu, aby považovali za přirozené si myslet, že morálka pochází z různých divošských tabu, zralý, dospělý cit z dětinské sexuální nevyrovnanosti, myšlení z pudů, duch ze hmoty, živé z neživého a kosmos z chaosu. Tento pohled se mi však jeví jako nadmíru nerozumný … Od dětství se učíme všímat si, jak dokonalý dub vyroste ze žaludu, a zapomínáme přitom, že žalud sám předtím spadl z dokonalého dubu.“³⁸ Dr. Karl Popper, slavný filozof vědy, prohlásil na adresu darwinismu: „Darwinismus není ověřitelnou vědeckou teorií, ale metafyzickým výzkumným programem…“³⁹ Podobně i Dr. Michael Ruse, slavný filozof vědy a přední světový evolucionista své doby: „Evolucionismus (tj. evoluční paradigma, evoluční světonázor) je náboženstvím. Platilo to o něm v jeho počátcích a platí to o něm i dnes.“⁴⁰

Otázka tedy zní, je-li vyučování náboženství v hodinách přírodních věd oficiálně zakázáno, proč se tam potom učí materialistická a ateistická dogmata – například již zmíněná evoluce od velkého třesku k člověku, navíc když autoři této hypotézy o ní otevřeně prohlašují, že nese zřetelné prvky náboženství? Asi nejsmutnější na celé věci je, že drtivá většina studentů ale ani učitelů o tomto historickém a okultním pozadí evoluční teorie dodnes neslyšela.

Naši milí čtenáři, nezapomeňte se, prosím, podívat i na podrobnější verze jednotlivých otázek a odpovědí. Stačí načíst příslušný QR kód na konci každé otázky — pro podrobnější info.

Pro případné náměty či dotazy nás neváhejte kontaktovat prostřednictvím kontaktního formuláře na domovské stránce genesisera.cz.

Děkujeme za váš zájem a podporu.

Tým genesisera.cz