2. otázka – Odkud se vzala digitální informace v buňkách?

Tento článek je průběžně doplňován o další odkazy a aktuální vědecké poznatky v této oblasti. Poslední aktualizace 27. 5. 2026.

Kód nebo obecněji jazyk je nenáhodnou, unikátně uspořádanou a svobodně zvolenou soustavou písmen a slov podléhající zákonům gramatiky (syntaxe) a schopnou zprostředkovat komunikaci mezi odesilatelem a příjemcem, přitom tvar, pořadí ani smysl „textu“ nelze odvodit z materiálních vlastností nosiče, na kterém je kód napsán nebo přenášen. Podobně ani informace, které právě teď čtete, nejsou produktem inkoustu a papíru ani hardwaru Vašeho počítače a dokonce ani jeho softwaru, včetně AI. Tuto principiální neodvoditelnost informace z hmoty potvrdila přední světová vědecká pracoviště pod vedením průkopníků moderní informační vědy profesorů Gitta, Dembskiho, Markse a dalších.¹

Mimochodem, znáte nějaký kód nebo jazyk, který vznikl bez zásahu inteligence? Zkusili jste třeba někdy něco naprogramovat nebo rovnou vytvořit programovací jazyk? Ať už je Vaše odpověď jakákoliv, tak bez výpočetního hardwaru, operačního systému a alespoň základních znalostí programovacího jazyka byste se zaručeně neobešli. Evoluce však ničím takovým nedisponuje, a to z definice! Světově proslulý americký filozof, lingvista a evolucionista prof. Dr. Noam Chomsky řekl: „Jazyk je procesem svobodné tvorby; jeho zákony a principy jsou neměnné, avšak způsob, jakým jsou tyto principy tvoření používány, je zcela svobodný a nekonečně variabilní. Dokonce i výklad a užití jednotlivých slov vyžaduje proces svobodné tvorby.“ ² Jinými slovy, jazyk, nejen lidský, ale i ten genetický, je založen na unikátním spojení neměnných informačních zákonů a zcela svobodných rozhodnutí jeho autorů, potažmo uživatelů.

Otázka tedy zní, kde se vzali informační zákony i myslící a komunikující uživatelé a jejich svobodná vůle včetně DNA kódu jejich mozků a těl, když samotná hmota prokazatelně nedokáže nic takového vyprodukovat?

ad 2) Chaos v pojmech aneb údajné evoluční mechanismy vzniku nové genetické informace

Milí čtenáři,

ať už věříte v evoluci a miliardy let starý vesmír nebo ne, jedno zůstává nezpochybnitelným faktem, který si může každý z vás snadno kdykoliv ověřit — a sice, že zastánci evoluce dosud nepřišli s žádným vědecky relevantním vysvětlením toho, odkud pochází veškerá jazykově kódovaná instruktivní informace ve všech živých organismech, včetně člověka.

Možná se teď některým z vás zvedá krevní tlak a říkáte si: „O čem to tady ten člověk mluví! Vždyť evoluční teorie nabízí hned několik vědecky ověřených mechanismů vzniku nové genetické informace! To si to nemůžete nejdřív dostudovat, než něco napíšete?“

Ano, můžeme! A to jsme také udělali a zjistili, že zastánci evoluce říkají A a myslí B – jestli z nevědomosti nebo úmyslně, to necháme na jejich svědomí. Po pečlivém prostudování údajných evolučních mechanismů, kterými dle evolucionistů mají v přírodě samovolně vznikat nové funkční biologické (genetické) informace, jsme zjistili, že se jedná ve všech případech o pouhou modifikaci stávající genetické informace s tím, že konečným výsledkem těchto procesů je ztráta původně velmi dobrých genetických informací — tj. pozvolná degenerace. Místo proklamované evoluce svědčí tyto mechanismy o devoluci, tedy postupné a soustavné degeneraci a progresivní ztrátě genetických informací. Zde je stručný výčet všech údajných evolučních mechanismů přirozeného vzniku nové genetické informace, které jsou ve skutečnosti:

• pouze o přenosech již existujícího genetického materiálu uvnitř organismů i mezi nimi v rámci populací – o tzv. genovém toku = přítok již existujících alel skrze křížení původních jedinců v populaci s novými jedinci příchozími zvnějšku dané populace,
• o duplikacích již existujících genů,
• o genetických střizích již existujících úseků DNA,
• genové rekombinaci již existujících úseků DNA u pohlavně se rozmnožujících organismů,
• o nejrůznějších mutačních procesech v již existující DNA (většinou o tzv. bodových mutacích — záměně, vložení či smazání jednoho nebo několika málo nukleotidů),
• mluví také o redukci (snižování) již existující genetické informace v populacích prostřednictvím přirozeného výběru a
• genetickém driftu již existující genetické informace (proces, kdy dochází k náhodným změnám, tj. posunu = driftu ve frekvencích alel v dané populaci. Ten nepůsobí adaptivně, ale náhodně mění gen. strukturu a vede vždy k poklesu genetické rozmanitosti zvláště u malých populací.)
• atd. …

Jinými slovy, zastánci evoluce mluví o ZMĚNÁCH JIŽ EXISTUJÍCÍ genetické informace, ale její PŮVOD per se (tj. veškeré biologické informace jako takové) vysvětlit nedokážou a to ani přibližně (níže si exaktně vědecky ukážeme proč).

Chaos v pojmech

Abych se vyjádřil přesněji, tak evolucionisté (nejen) v této otázce vytvářejí (řekl bych, že mnozí záměrně) hustou mlhu plnou chaosu v základních definicích a odborných termínech, které ale vytrvale nemají potřebu uvádět na pravou míru, takže když řeknou A, tak si ve skutečnosti často myslí B, ale v posluchačích chtějí vyvolat C. Např. říkají, že přirozený výběr je hlavním mechanismem naturalistické evoluce od bakterie k bakteriologovi, myslí si ale (ne všichni!), že sám o sobě na něco takového zdaleka nestačí (to ale nemohou zveřejnit, protože by ztratili důvěru veřejnosti v evoluční teorii) a ve skutečnosti chtějí v posluchačích vyvolat přesvědčení, že evoluce a jen evoluce je jedinou správnou odpovědí na všechny otázky lidské existence (a mnozí z nás si to, žel, dodnes myslí).

Bez informace se evoluce neobejde! Ale odkud se ta informace vzala?

Jinými slovy, abychom mohli smysluplně hovořit o tom, zda v živých organismech vzniká skutečně nová informace z nuly (tzn. ne z žádné předchozí), museli bychom nejprve jednoznačně definovat, co myslíme slovy „nová“, „informace“ a „z nuly“. Jenže to evolucionisté zatím nikdy neudělali a udělat nechtějí, protože by jim jejich „teorie“ odkryla své fatální nedostatky. Bez ověřitelného mechanismu vzniku nové genetické informace jako takové je totiž evoluční „teorie“ absolutně mrtvou teorií! Proč? Jednoduše proto, protože bez takového mechanismu by se nemohl vyvinout člověk z bakterie a ani žádná prvotní forma života z neživých látek!! Původ informace je tedy naprosto fatální pro celé evoluční paradigma, ne jen biologickou evoluci druhů!!

A to je velmi důležité zjištění!

Bez jasného a ověřitelného mechanismu vzniku prvotní genetické informace v prvních živých organismech nelze o žádné evoluci vůbec hovořit. Jinými slovy, pokud v prvních živých organismech na Zemi vznikla veškerá jejich genetická informace samovolně z neživých chemikálií (což evolucionisté rovněž předpokládají), potom je její původ ryze materiální a je tedy možné, aby se posléze stejným mechanismem generovaly z nuly další a další genetické informace … a uskutečnila se tak evoluce od bláta k uklízečce. Pokud ale genetická informace v prvních živých organismech na Zemi nevznikla samovolně z neživých chemikálií — a my si níže ukážeme, že vzniknout takto ani nemohla — tak je samotný původ života evolučně (materialisticky) neřešitelnou záhadou a my máme plné právo si myslet, že podobně evolučně neřešitelnou záhadou je i původ druhů, potažmo člověka … což mimo jiné znamená, že Darwin, ale i Dawkins nás oklamali.

Jinými slovy, my se neptáme, jak se JIŽ EXISTUJÍCÍ genetická informace modifikuje, rekombinuje, adaptuje a přenáší z generace na generaci! My se ptáme, JAK TOHLE CELÉ VZNIKLO! Kde je ten PRVOTNÍ ZDROJ celého tohoto informační komplexu v živé přírodě!

Je to podobné, jako bych se vás zeptal: „Jak vznikly automobily?“ Na to mi přeci nemůžete odpovědět: „Postupnými úpravami starších vozů …“ nebo „Postupnými úpravami skateboardu.“. Můj dotaz totiž nesměřuje k tomu, co si myslíte nebo čemu vy osobně věříte, ale jak se to historicky a technicky skutečně stalo a to je prostě jiná otázka!! Podrobně o tomto budeme hovořit ve 3. otázce „Mohou mutace vytvářet nové genetické informace?“.

Neúspěšné snahy evolucionistů odpovědět na otázku o původu informace

Proto vůbec nejlepším pokusem evolucionistů, jak tento problém vyřešit materialisticky (jiný typ vysvětlení totiž z definice odmítají) je genová duplikace, ke které dochází téměř výhradně u rostlin (tzv. polyploidie), tzn. znásobení (množení kopií) již existujících úseků DNA, které původní DNA prodlouží o kopie již existujících úseků původní (již existující) DNA. Tento proces sice v přírodě reálně existuje, ale nedělá to, co evolucionisté tvrdí, že dělá, tzn. NEVYTVÁŘÍ KATEGORICKY NOVOU INFORMACI, pouze rostlinám pomáhá lépe se adaptovat na extrémní životní podmínky a lépe odolávat škodlivým mutacím. Takže genetické informace je po jejím naduplikování sice více — ve smyslu vyššího počtu spotřebovaných genetických písmen (nukleotidů) — ale ŽÁDNÉ NOVINKY SE ZDE NEKONAJÍ! Nejedná se tedy o novou informaci v pravém slova smyslu, ale pouze o další a další „výtisk“ již dávno existující knihy jakožto záložní kopie pro případy ztráty či přílišného poškození originálu.

Na tuto věcnou a vědecky relevantní kritiku někteří vědci zastávající evoluční obraz historie však zareagovali paradoxně jen tím, že k tomu přidali ještě další, podobně koncipovanou materialistickou hypotézu (jiné než materialistické hypotézy z definice odmítají) — a tou jsou náhodné genové mutace (obecně tzv. chromozomové aberace), které by údajně měly být schopny v duplikovaných úsecích DNA vygenerovat zcela nové genetické informace. Skutečnost je ovšem taková, že všechny známé druhy mutací původní informaci buď zachovávají (byť zmodifikovanou) nebo vyloženě poškozují (ničí, odstraňují).

ad 3) Média a učebnice buď lžou nebo mlčí

Smutné je, že v běžných informačních zdrojích se o těchto fatálních nedostatcích evolučního paradigmatu a vědeckých faktech hovořících v neprospěch evoluce většinou nedozvíte … a to na běžné lidi, kteří většinou nemají motivaci tohle téma sami aktivně prozkoumávat a budovat si poctivě svůj vlastní názor, působí paradoxně velmi přesvědčivě. Odborně se tomu říká světonázorová diktatura, kdy je široká laická ale i odborná veřejnost nucena (většinou nepřímo systémem) přemýšlet o světě, jeho historii a vzniku pouze určitým způsobem a nikdy jinak! To je ale v konečném důsledku výsměchem základním principům poctivé vědy, která v dřívějších dobách razila heslo „padni komu padni“, takže následovala ověřená a ověřitelná fakta bez ohledu na to, kam vedla! A o tom, že se kvůli tomu i upalovalo, se, myslím, není třeba zmiňovat.

V otázce původu veškeré biologické informace jsme ale svědky přesného opaku. Ověřitelná fakta křičí, že informace bez inteligence nikdy nikde nevzniká, přesto většina laické ale i odborné veřejnosti neustále koketuje s myšlenkou, jestli k tomu přeci jen v minulosti nedošlo čistě náhodou, bez jakékoliv inteligence. Není to paradoxní situace?! Na jedné straně máme každý z nás v ruce (mnozí od rána do večera) výdobytky moderní informační vědy — jako jsou mobilní telefony, tablety, chytré hodinky apod. a na straně druhé klidně uvěříme tomu, že informace — ať už obsažená v konstrukci hardwaru nebo naprogramovaná v softwaru — může vzniknout a vznikla sama od sebe z tupé hmoty náhodnou souhrou fyzikálních a chemických procesů bez ladu a skladu. Myslím, že bychom měli všichni udělat v životě maximum pro to, abychom v takových rozporech prostě nežili. Když se nad tím upřímně zamyslíte, tak je to podobné, jako byste zaparkovali své auto před domem v pravé poledne před zraky všech a zároveň jste pak všem tvrdili, že jste ho tam nikdy nezaparkovali a ani nikdy nezaparkujete nebo dokonce že jste žádné auto nikdy neřídili. Pravda, v politice a v médiích jsme si na tento styl gumové rétoriky už jaksi zvykli – žel – ale ve vědě? Ponechám teď stranou diskusi o negativních následcích na myšlení a hodnoty člověka, který současně zastává vzájemně se vylučující pozice nebo řekne A, myslí si B, udělá C a pak všem tvrdí, že udělal D!

Zní to možná až příliš naléhavě, ale pravda je neúprosná. V reálném životě děláme přeci vše pro to, abychom se do podobných rozporů nedostali a pokud se do něj přeci jen dostaneme, snažíme se z něj co nejrychleji vymanit. Co to znamená? Představte si, že by vám váš životní partner neustále tvrdil, že vás životně miluje a že jste jeho všechno, ale při každé příležitosti by vás zradil, zranil, podvedl nebo vystavil smrtelnému nebezpečí! Žili byste v takovém rozporu klidně dál? Myslím, že většina z nás by něco takového prostě netolerovala. Přesto v otázce původu veškeré biologické informace, potažmo původu života, žije většina z nás přesně v takovém rozporu den za dnem, jako by se nechumelilo.

Koukáme upřeně do svítící obrazovky, čteme společně tento text 🙂 a zároveň někde hluboko ve své mysli věříme tomu, že informace jako taková — myšleno fenomén informace — je produktem náhody, přírodních zákonů a téměř nekonečného času … A věříme tomu i přesto, že žádná nám známá informace, která se týká našich životů — ať už je to genetická informace v buňkách našich těl, nebo milostné dopisy z časů dávno minulých, kdy jsme hledali spřízněnou duši na celý život … anebo informace o zvýšení nájemného či chystaná digitální cenzura v podobě zákona DSA připraveného Evropskou komisí … tak ale nikdy žádné z těchto informací nepřisuzujeme náhodný, materialistický původ, protože správně a v souladu s poctivou vědou víme, že informace VŽDY vychází od odesilatele, kterého z řady důvodů prostě nemůžeme nebo nechceme ignorovat … Je v ní obsaženo něco jako význam, očekávání, účel a cíl, který se opírá o vztah k odesilateli zprávy, ať už je ten vztah jakýkoliv … A tam je opravdu úplně a naprosto fuk, zda se k vám daná informace dostane prostřednictvím počítače a obrazovky nebo papíru a inkoustu nebo z ucha do ucha … z čehož ale vyplývá, že NOSIČ informace, samozřejmě hmotný, není důležitý a hlavně není ZDROJEM informace, ale pouze prostředkem – přenosovou linkou, jak vám informaci doručit.

ad 4) Informace potřebné ke správnému používání nových informací 

Problém existence veškeré biologické informace je mnohem závažnější, než si většina lidí uvědomuje. Není to nějaká akademická otázka, ale vážný principiální problém s reálnými dopady do našich každodenních životů a vztahů.

Samotný „recept“ nestačí!

Představte si, že bych vám chtěl představit zcela nový recept na vynikající oběd … a začal bych vám jej číst nahlas. Vy byste sice pozorně poslouchali, ale ať se snažíte, jak se snažíte … nechápete ani jedno slovo. Zkrátka byly by to pro vás tak nové a neznámé informace, že byste vůbec netušili, o čem mluvím. A tady narážíme na další závažný principiální problém informační vědy — že ke správnému pochopení zcela nové informace potřebujete NAVÍC další informace, které vám řeknou, samozřejmě pro vás známým způsobem, jak máte tyto nové informace vlastně chápat. Tzn. pokud vám při čtení receptu nevysvětlím, co je to bottarga, farcis, stracchino nebo prosciutto crudo, nebudete vědět, co s tím!! K receptu s novými informacemi je tedy potřeba přidat ještě vysvětlivky — tedy další informace, které vysvětlují nové informace pomocí informací, které už znáte. Jinými slovy, dokud vám nevysvětlím, že stracchino je jemný čerstvý smetanový sýr z lombardského kravského mléka, který nemá žádnou kůrku a zraje 5 dní tradičním způsobem, nemáte to ze slova „stracchino“ jak odvodit. Význam zkrátka není intrinsickou (vnitřní) vlastností textu, ale je k textu přiřazován zvnějšku a to zcela libovolně, jak autor textu sám určí.

Náhodně vzniklé nové informace nemá buňka jak pochopit!

Totéž ale platí i v případě biologických informací v našich buňkách. Pokud by v nich slepá evoluce nakrásně vytvořila nové genetické informace pouhými náhodnými mutacemi a duplikací již existující genetické informace (což v principu není možné z podstaty informace – vysvětlení viz níže), musela by spolu s nimi v buňkách vytvořit ještě vysvětlivky, co s tou novou informací mají buňky dělat? Jak ji mají chápat? Jenže to rozhodně nemůže být nic náhodného a slepého, protože vysvětlivky se musí týkat velmi konkrétních nových informací, které měly údajně vzniknout a navíc, samotné vysvětlivky by musely taktéž vzniknout touto slepou evolucí typu pokus-omyl, ale zároveň tak, aby jim buňka dokázala správně porozumět a pak s jejich pomocí správně porozumět i těm údajně nově vzniklým informacím. Sami vidíte, že náhoda naprosto nic neřeší a v otázce informace si vždy vyláme zuby na významu, smyslu, účelu a cíli, který slepá evoluce nezná, nemá a z definice žádným způsobem nesleduje ani nesmí sledovat. Máme zde tedy starý problém „co bylo první, slepice nebo vajíčko?“ — co víme s jistotou, je, že jedno bez druhého nemůže existovat a tvrzení, že obojí vzniklo čirou náhodou nelze považovat za právoplatnou součást vědy, protože skutečná věda takto nepracuje. Věda je od slova „vědomost“, „znalost“, náhodu ale za vědomost považovat nelze. Mnozí významní světoví matematici říkají, že pojem „náhoda“, „nahodilost“ je v podstatě pouhým vyjádřením skutečnosti, že nejsme schopni zjistit přesně jak a k čemu dojde … jediné, co umíme, je odhadnout, s jakou pravděpodobností by se to či ono mohlo stát, ale jak a proč se to stalo, je pro nás nepoznatelné.

Informační předlohy nikdy nevznikají kopírováním, tím vznikají až jejich kopie

V otázce původu všech biologických informací však máme jednu velkou výhodu. Víme, jak vznikají všechny ostatní informace, které jsou taktéž vyjadřovány pomoci jazykového kódu — např. lidských jazyků. A tam víme s naprostou jistotou, že informace má vždy inteligentní původ, odesilatele obdařeného rozumem a vůlí. V případě biologických informací sice nikde odesilatele přímo nevidíme, ale víme zase to, že biologické informace se dědí z generace na generaci … a je logické předpokládat, že v minulosti existovala ta úplně první generace lidí, úplně první generace ryb, úplně první generace ptáků, plazů a savců … rostlin i bakterií. A to byly ty první informační předlohy … které se jen předávaly z generace na generaci až do dnešních dnů. Ryby rybám, ptáci ptákům, savci savcům, plazi plazům, stromy stromům, bakterie bakteriím atd.

ad 5) Evolučně (materialisticky) neřešitelná hádanka

A teď přichází neřešitelná hádanka. S ohledem na výše zmíněný nový recept na skvělý oběd si připomeňme, že drtivá většina informací v lidském těle nejsou informace na úrovni jednotlivých složek obědového receptu (v těle to jsou kódy pro proteiny), ale tzv. metainformace – což jsou pokyny, jak tyto složky (ingredience) správně použít k vytvoření, udržení (kontrole, růstu a opravě) a reprodukci funkčních lidských těl.

Nové pojmy a jejich vysvětlivky spolu vždy úzce souvisí

Evolucionisté tvrdí, že všechny tyto metainformace vznikly náhodnými mutacemi, ale to není v principu možné. Náhodné události jsou totiž ze své podstaty nezávislé jedna na druhé. Metainformace jsou však ze své podstaty zcela závislé na informacích, ke kterým se vztahují. Bylo by zcela nesmyslné vzít recept na obědové menu a použít ho například na sestavení dětské plastové hračky (už jen fáze vaření by z hračky udělala znetvořenou hromádku plastu). Návod na přípravu oběda má smysl pouze tehdy, je-li aplikován na ingredience pro výrobu oběda. Stejně tak logistické řešení problému buněčného dělení je relevantní pouze pro problém buněčného dělení. Kdybychom toto logistické řešení aplikovali třeba na problém přitahování partnera pomocí feromonů u můr, nefungovalo by to. Jinými slovy, všechno to gigantické množství metainformací v lidských buňkách má smysl pouze tehdy, je-li aplikováno na genový obsah lidského genomu a žádného jiného!

Lidský (i jakýkoliv jiný) genom je technologicky o světelné roky dál, než naše nejlepší technologie

Dovolte kratičkou odbočku. Když se nad tím zamyslíte, tak evoluční pohled na původ veškeré biologické informace nejen obchází klíčové poznatky moderní informační vědy a dělá, jako by neexistovaly, ale vytváří v důvěřivých lidech mylnou a velmi nebezpečnou představu, že např. genom člověka není ničím zvláštním, ničím zas tak dokonalým, co by náhoda a miliardy let nedokázaly dát (při troše štěstí) dohromady. V podstatě materialismus, jakožto výchozí ideologická základna celého evolučního paradigmatu, se tímto způsobem staví i k ostatním „zázrakům stvoření“. V jistém smyslu materialismus a evolucionismus odstranil z lidských myslí a srdcí zdravý úžas a vděčnost za vše živé … a to právě již zmíněnou bagatelizací celé této otázky. Nedávno mi jeden velmi agilní evolucionista řekl, že evoluční teorie ho vede k vděčnosti za to, že je produktem samotné přírody a já mu na to odvětil, že to, co cítí, není vděčnost za to, že ho vytvořila příroda, ale vděčnost za to, že je její součástí. A to je v pořádku. Jen je potřeba si vždy nalít čistého vína a nesnažit se lámat věci přes koleno jenom proto, že chci, aby „to“ bylo takhle. Budu upřímný. Informační obsah lidského genomu je absolutně dechberoucí a nesrovnatelný s jakoukoliv lidskou technologií! Jeho komplexita má nejen jazykovou ale i prostorovou a také časovou úroveň. Není to tedy jen „pouhé“ uložiště biologických informací o tom, jak postavit a udržovat nějaké tělo, ale dynamický informační softwarový systém daleko převyšující i nejpokročilejší operační systémy současnosti. Podle Dr. et. Dr. Donalda Johnsona, informačního vědce a biochemika, obsahuje každá buňka lidského těla tisíce biologických počítačů disponujících vlastní pamětí, mezipamětí, řadičem, překladačem a dalšími komponenty klasického elektronického počítače … s tím rozdílem, že jsou mnohem menší a efektivnější v každém ohledu. Pozor! Buňka je tak malá, že není vidět pouhým okem a obsahuje tisíce biologických počítačů najednou? A těchto buněk, přátelé, máte ve svém těle kolem 80 000 miliard … to už je pořádná počítačová síť, co říkáte? A všechno tohle funguje s celkovým příkonem okolo 100 W el. energie, která se uvolňuje z přijaté potravy. Zkusme si uvědomit, o čem se tady vlastně bavíme … že to není nějaký splichtěný chomáček rosolu, jak si buňku představoval Ch. Darwin, ale velkoměsto s mnoha knihovnami plnými informací!!

Dobrá tedy, vraťme se k původní myšlence.

Tzn. i kdybychom připustili, že první biologická informace vznikla náhodným procesem (což je v rozporu s přírodními zákony ohledně informace – viz níže), tak meta-informace potřebné k smysluplnému využití této informace nemohla vzniknout stejně náhodným (a nezávislým) procesem, protože meta-informace je neoddělitelně závislá (kauzálně spřažená a významově korelovaná) na informaci, ke které se vztahuje (kterou interpretuje).

Neexistuje tedy žádné náhodné (tj. mutační) řešení hádanky, odkud se vzaly všechny digitální biologické informace v živých organismech. Může tuto tristní situaci zachránit přirozený výběr? Ne. V lidském genomu je na každý bit primární (tj. proteiny kódující) genetické informace nejméně 100 (a pravděpodobně ještě mnohem více) bitů metainformace. Organismus, který musí vytvářet, udržovat a nosit s sebou horu dosud nevyužitelných (a tedy zbytečných) informací, zatímco čeká na náhodnou relevantní korelaci mezi údajně mutacemi náhodně vytvořenou informací a údajně mutacemi náhodně vytvořenou meta-informací, aby je mohl konečně nějak smysluplně využít, je organismem, kterého přirozený výběr dříve či později nemilosrdně vyřadí, nikoli upřednostní! Navíc organismus, který dokáže přežít dost dlouho na to, aby nashromáždil horu zbytečných informací, je organismus, který tyto zbytečné informace vlastně nepotřebuje – jelikož již musí obsahovat všechny informace, které potřebuje ke svému přežití!

Přirozený výběr nedovoluje pomalý a náhodný vznik zcela nové a zatím nefunkční genetické informace

A jaký že druh organismu obsahuje všechny informace, které potřebuje k přežití? Na to existuje pouze jedna odpověď – je to organismus, který byl na počátku navržen se vším, co potřebuje ke svému přežití. Vidíme tedy, že evoluční materialistické hypotézy o náhodném vzniku nových funkčních biologických informací prostřednictvím mutací a genové duplikace jdou přímo proti vědecky prokázanému mechanismu přirozeného výběru! Ten zkrátka nedovolí, aby si organismus, který už je schopen dlouhodobého přežití, v sobě vytvářel tuny nových biologických informací, kterým zatím jeho buňky nerozumí a nemají je tedy jak reálně využít, nehledě na to, že informační procesy v buňkách, které neustále čtou, kontrolují a opravu již existující funkční genom daného organismu, by nesměly „sahat“ na tuny náhodně vznikajících nových biologických informací, protože jim prostě ještě nerozumí. Jak by buňky toto rozlišovaly a kdy a jak by poznaly, že už na ty náhodně vznikající informace mohou a mají sahat a když ještě ne …

Vidíme tedy, že evoluční logika samu sebe vyvrací, protože předpokládá náhodný vznik přesného smyslu, významu, účelu a cíle biologických informací, který ale přirozený výběr nedovolí zachovat kvůli extrémní (a z definice evoluce požadované) těžkopádnosti, neefektivnosti a extrémní zdlouhavosti takového hypotetického evolučního procesu, nehledě na to, že to, co v organismech dnes ještě funguje správně, by tak dlouho správně fungovat nevydrželo. Zkrátka čas je vždy nepřítelem opravdové vědy a technologií a čím více času do nějaké teorie nacpete, tím k větším nesmyslům ji zavazujete.

Moderní informační věda nezná náhodný (materiální) původ informace!

Nabízí se legitimní otázka: „A odkud se vzaly ty úplně první generace všech organismů? Ty prvotní informační předlohy, které obsahovaly vše potřebné k plné funkčnosti organismů i k jejich přežití a k přežití jejich potomků v nových podmínkách až do dnešních dnů?“ A tady skutečně přichází ke slovu moderní informační věda s jasnou odpovědí!

Každá jazykově kódovaná informace má svůj původ v inteligenci.

Pojďme si to nyní rozebrat na drobné! Naše úvahy povede prof. Dr. Ing. Werner Gitt, jeden z největších (dosud žijících) informačních vědců 20. století a dlouholetý ředitel předního německého informačního institutu v Braunschweigu.

ad 6) Materialistické dogma

Sekulární paradigma ateistické evoluce předpokládá, že vše, včetně biologických systémů, vzniklo spontánně a výhradně jen z hmoty a energie. Abychom mohli tuto „teorii“ prohlásit za platnou nebo vůbec myslitelnou, musela by původ veškeré informace v konečném důsledku přičítat pouhé interakci hmoty s energií (což evoluční „teorie“ také dělá), aniž by se jakkoliv odvolávala na inteligentní či vědomý zdroj. Ateistické evoluční paradigma totiž z definice škrtá veškerou inteligenci a záměr ze všech svých úvah, takže chtě nechtě musí vše odvozovat od neřízené interakce hmoty a energie. Faktem nicméně zůstává, že fungování všech biologických (živých) systémů závisí existenčně na ukládání, přenosu a interpretaci nehmotných, jazykově kódovaných informací, které (jak si ukážeme) nelze kauzálně odvodit z materiálních ani energetických nosičů, na nichž je nesena. Tento rozpor je fatální a principiální. Proto primárním jevem, který musí evoluční „teorie“ vysvětlit, je původ biologické informace. Ona sice tvrdí, že vysvětlení má — a tím je neřízená interakce hmoty s energií po extrémně dlouhé časy — ale toto „vysvětlení“ není vědecky platné, jak si ukážeme za chvíli. A tady narážíme na první principiální překážku jakéhokoliv materialistického evolučního scénáře vzniku života — a tou je samotná povaha a původ informace.

ad 7) Co není informace?

Z čistě vědeckého hlediska je informace 3. nezávislou entitou vedle hmoty a energie (látky a pole). Jinými slovy, informace není vlastností hmoty (tzn. nemá v ní svůj původ), podobně jako jezdec (žokej) není vlastností koně, na kterém sedí nebo software vlastností hardwaru, na kterém „běží“.

Slavný americký matematik Norbert Wiener je znám svou často citovanou myšlenkou: „Informace je informace, není to ani hmota, ani energie.“ Jeho slavný výrok je uznáním jedné fundamentální skutečnosti a sice že informace není materiální entitou!

Zkusme si tuto skutečnost ilustrovat názorným příkladem. Představme si písečnou pláž, do které bychom prstem napsali několik slov. Informační obsah je na první pohled srozumitelný, samozřejmě známe-li použitý jazyk textu. Nyní tuto informaci z písku vymažme a napišme do něj jinou větu. Je zřejmé, že k zobrazení této nové informace používáme stejnou hmotu jako předtím, tedy tentýž písek. Podstatné je, že navzdory mazání a přepisování, zobrazování a ničení různých množství informací se hmotnost (množství) použitého písku v žádném okamžiku nezměnila. Množství informace se sice v průběhu pokusu dramaticky měnilo, ale množství písku zůstávalo po celou dobu konstantní nebo-li neměnné. Samotná informace je tedy zjevně nehmotná a hmotu pouze dočasně organizuje a nese s sebou svobodně přiřazený význam a řadu dalších aspektů (viz dále). Podobný myšlenkový experiment lze udělat např. s pevným diskem počítače nebo moderní flash pamětí založenou na tranzistorech.

Informaci si také můžeme názorně představit ve chvíli, kdy se pokusíme odpovědět na otázku „kolik váží plán (využívání) této místnosti, židle či počítače?“ Odpověď zřejmě nemůže vycházet z ničeho materiálního, jelikož předmětem otázky nejsou materiální aspekty místnosti, židle nebo počítače. Je to možná zpočátku náročnější na představivost, jelikož takové otázky si člověk běžně nepokládá, ale není na tom vůbec nic nelogického ani nevědeckého. Informace zkrátka vždy otevírá cestu do nemateriálního světa, přestože bývá obvykle nesena (přenášena) materiálními nosiči (záznamovými a přenosovými soustavami).

ad 8) Co je informace?

Norbert Wiener nám tím řekl důležitý fakt, a sice čím informace nejsou; ovšem co informace jsou, nám vlastně neřekl. A přesně to si nyní podrobně vysvětlíme.

Ze striktně vědeckého hlediska jsou základní entity jako hmota a energie definovány na základě přírodních zákonů, které se jich bezprostředně týkají. Tzn. na otázku „co je to hmota?“ nedokáže žádný přírodovědec, ani fyzik ani chemik ani astrofyzik ani nikdo jiný odpovědět JINAK, než POUZE tak, že vysype „z rukávu“ přírodní zákony, kterým daná entita podléhá za všech okolností. Například 3 termodynamické zákony. Těm podléhají všechny hmotné i energetické procesy, tzn. že jsou jimi vymezeny všechny možné jevy v materiální realitě a naopak jsou jimi zakázány jevy, které v materiální realitě přirozeně nikdy nenastanou, protože je 3 termodynamické zákony prostě nedovolují. Chytré že? Ve stejném duchu můžeme definovat také informaci. Tím sice opět neodpovídáme na otázku „co je to informace?“ způsobem, jaký by si asi většina laiků přála (a jak se odpovídá třeba na otázku, čím jezdíš do práce?), přesto tento termín vědecky velmi přesně vymezíme právě výčtem klíčových přírodních zákonů, kterým všechny informace bez výjimky podléhají. Jaké přírodní zákony to jsou?

1. Hmotná entita nemůže vytvořit nehmotnou entitu.
2. Informace je nehmotná základní entita (vedle hmoty a energie).
3. Informace nemůže vzniknout žádnými statistickými (stochastickými, náhodnými) procesy.
4. Informace může být (prvotně) vytvořena pouze inteligentním odesílatelem (disponujícím vůlí).
   4a: Každý kód je založen na vzájemné dohodě mezi odesílatelem a příjemcem kódu.
   4b: Bez inteligentního odesílatele nevznikne žádná nová informace (tj. neexistuje informace nezávislá na inteligentním odesilateli).
   4c: Každý řetězec přenosu informací lze vysledovat zpět k (prvotnímu) inteligentnímu odesílateli (tj. na počátku existence informace je vždy její inteligentní odesilatel).
   4d: Přiřazování (libovolného) významu souboru (libovolně zvolených) symbolů je intelektuální proces vyžadující inteligenci.

Tyto základní přírodní zákony vylučují možnost, že by informace, včetně biologické informace, mohla vzniknout čistě z hmoty a energie bez odkazu na inteligentního (nehmotného) činitele. A co je podstatné, všechny tyto zákony byly experimentálně zjištěné a jsou dnes a denně bezpočtukrát ověřovány jako univerzálně platné a díky tomu mohou existovat počítače, mobilní telefony, internet, ale také lidský mozek, DNA a všechny další informační systémy v živých organismech!! Jako takové tyto zákony ukazují, že obecná „teorie“ evoluce postavená ideologicky na materialismu nemůže v principu vysvětlit základní biologický jev a tím je přítomnost organických jazykových kódů (softwaru života) ve všech živých systémech. Kromě toho zde představené zákony poskytují pozitivní základ pro přičítání původu veškeré biologické informace vědomému, záměrnému jednání velkého Odesilatele (Stvořitele), který z logiky věci všechny tyto systémy a zákony přesahuje, určuje (definuje) a udržuje v platnosti.

Pokud bychom chtěli jedinou větou vyjádřit, co je to informace, a to bez přímého odkazu na zmíněné přírodní zákony ohledně informace, potom bychom mohli použít alternativní definici založenou na existenci experimentálně potvrzených 5 aspektech každé informace. Jinými slovy, informace je přítomna vždy, když je v systému dodrženo všech 5 hierarchických úrovní informace: statistika, syntaxe, sémantika, pragmatika a apobetika. O co se jedná?

ad 9) 5-úrovní, na kterých se odehrává (měla by se odehrávat) komunikace mezi odesilatelem a příjemcem, aby šlo o kompletní přenos informace

1. STATISTIKA = SIGNÁL, POČET A TVAR SYMBOLŮ

Pojďme se nyní podívat podrobněji na jednotlivé úrovně komunikace – mezi odesilatelem a příjemcem zpráv. Jako první se podíváme na tzv. STATISTIKU informace, což je laicky řečeno symbolika (abstraktní symbolická sada nebo-li abeceda zvoleného kódu) a samotný přenosový signál, kterým se přenos těchto symbolů od odesilatele k příjemci uskutečňuje. Jeden člověk používá abecedu latinku, jiný azbuku, jiný japonské písmo katakana, jiný čínské znaky, jiný hieroglyfy, jiný binární kód (nula a jednička), jiný slepecké Braillovo písmo atd. atd. — tvar a počet symbolů zvolené abecedy je v principu zcela libovolný. Jakmile je sada symbolů nebo-li abeceda zvolena odesilatelem po dohodě s příjemcem zprávy, je možno přistoupit k syntaxi nebo-li gramatice kódu – o tom budeme mluvit v dalším bodě.

Při zkoumání knihy, počítačového programu nebo lidského genomu si můžeme položit následující otázky: Z kolika písmen, číslic a slov se skládá celý text? Kolik jednotlivých písmen abecedy (např. a, b, c … z pro latinskou abecedu nebo G, C, A a T pro abecedu DNA) je použito? Jaká je frekvence výskytu určitých písmen a slov? Pro zodpovězení těchto otázek je irelevantní, zda text obsahuje něco smysluplného, je čistým nesmyslem nebo jen náhodně uspořádanými sekvencemi symbolů či slov. Jinými slovy, nezabýváme se obsahem, ale čistě statistickými aspekty daného sdělení. To vše patří k první, a tedy nejnižší úrovni informace: její statistice. Úroveň statistiky lze považovat za most mezi hmotným a nehmotným světem. (Přesně toto je úroveň, na které matematik Claude E. Shannon rozpracoval svůj známý matematický koncept informace.)

Příklady: 01000110, abbaabbaabba, . – , ЖДФЩ, אםםאהה, atd.

Příklad z biologie: Statistika genetického kódu jsou symboly A, G, C, T a U reprezentované nukleovými bázemi Adeninem, Guaninem, Cytosinem, Thyminem a v případě RNA Uracylem. Co se gramatiky DNA týče, tak obsahuje pouze „slova“ o délce 3 symboly (tj. 3 nukleové báze za sebou).

Příklad z lidské společnosti: Modlitba Pána Ježíše Krista obsahuje 56 slov, biblické Mojžíšovo desatero přikázání obsahuje 297 slov. Deklarace Nezávislosti obsahuje 300 slov. Nařízení EU ohledně cen uhlí obsahuje 26 911 slov. Je zřejmé, že vyšší počet znaků a slov neznamená automaticky vyšší informační obsah resp. vyšší závažnost sdělení, často právě naopak. Dle Shannonovy materialistické teorie informace obsahuje nejvíce informace nařízení EU. Výše zmíněná a v materialistické vědě hojně používaná Shannonova teorie informace uvažuje totiž pouze statistickou rovinu informace, což je užitečné zejména pro hardware informačních technologií. Kvalita, význam, hodnota a závažnost informace se zde neřeší!

Příklad z reálného života: Na vědomost se dává, že manželům Nováčkovým se včera u benzínové pumpy ztratil jezevčík jménem Bára. Odměna případnému nálezci 20 000 kč.



STATISTIKA SDĚLENÍ: použito 117 znaků, 21 mezer, z toho 1 čárka a 2 tečky, číslice 2 1x, číslice 0 4x, písmeno a 7x, písmeno b 2x, písmeno c 1x, písmeno d 4x atd.

Stručné shrnutí: STATISTIKA je o tom, z kolika písmen, čísel a slov se daný text skládá, kolik jednotlivých znaků obsahuje použitá abeceda kódu a jak často se určité symboly a slova v textu vyskytují.

——————————————————————————————————————————-

2. SYNTAXE = SOUBOR SYMBOLŮ A SLOVNÍ ZÁSOBA, GRAMATIKA

Nyní se podíváme na 2. úroveň (2. složku) komunikace mezi odesilatelem a příjemcem. V předchozím prvním bodě jsme si řekli, že abeceda nebo-li symbolika byla vybrána a že to může být skutečně zcela libovolná sada abstraktních symbolů 0,1 nebo . – nebo a, b, c … z, ž atd. Se samotnými symboly bychom se však moc daleko nedostali, protože jejich počet obvykle nebývá moc velký. My ale potřebujeme symbolů řádově tisíce, někdo i více, protože potřebujeme mít symboly nejen pro všechny věci, rostliny, zvířata, pocity, emoce, myšlenky, plány, cíle, vztahy apod. — proto v každém jazyce vytváříme tzv. stringy či řetězce symbolů, což jsou dovolené kombinace symbolů zvolené abecedy. A právě těmito unikátními kombinacemi obvykle poměrně malého počtu základních (rozlišitelných) symbolů abecedy (vezměte si, že třeba Morsův kód má 3 symboly, tečku, čárku a mezeru nebo binární kód ve všech elektronických systémech má jen nulu a jedničku, tedy 2 symboly, čeština má 42 znaků v abecedě včetně diakritiky) vytváříme řádově tisíce slov a desetitisíce unikátní slovních spojení … to je vždy mnohem vyšší variabilita, než počet individuálních symbolů abecedy. Slovní zásobě spolu s gramatickými pravidly pro dovolená slovní spojení říkáme souborně SYNTAXE nebo COSYNTAXE. Pak máme dost unikátních kombinaci symbolů – tedy slov – a jejich unikátních spojení neboli vět, abychom mohli realizovat jedinečná významová a kontextově významová přiřazení v realitě uvnitř i okolo nás – viz sémantika, o které budeme mluvit v dalším kroku komunikace mezi odesilatelem a příjemcem.

Podíváme-li se na text v jakémkoli konkrétním jazyce, zjistíme, že pouze určité kombinace písmen tvoří přípustná slova daného jazyka. To je dáno předem existující, záměrnou konvencí. Všechny ostatní myslitelné kombinace nepatří do slovní zásoby daného jazyka. Syntaxe zahrnuje všechny strukturální charakteristiky způsobu, jakým jsou informace vyjadřovány. Tato druhá úroveň informace zahrnuje pouze samotný symbolický systém (tj. kód) a gramatická pravidla, podle nichž se symboly a řetězce symbolů kombinují (tj. gramatika, slovní zásoba). Tato druhá úroveň informace je nezávislá na jakékoli konkrétní interpretaci kódu. Slovo syntaxe pochází z řeckého syntaxis = struktura; uspořádání a vzájemné provázání slov v gramatické konstrukci jazyka.

Příklady: Pes, Собака, Le chien, Země, אֶרֶץ, La terre, 01011010 01100101 01101101 11101000, SOS, … — …

– binární kód (2 abstraktní symboly v abecedě — typicky 0 a 1, používá se ve všech elektronických  informačních systémech)
– ternární kód (3 abstraktní symboly v abecedě — např. . , a mezera, tzv. Morseův kód)
– kvaternární kód (4 abstraktní symboly v abecedě — např. genetický kód A, G, C a T)
– decimální kód (10 abstraktních symbolů v abecedě — např. decimální čísla 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 — tzv. desítková soustava čísel)
– hexadecimální kód (16 abstraktních symbolů v abecedě — např. čísla 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9 spolu s písmeny A, B, C, D, E a F)
– hebrejská abeceda (22 abstraktních symbolů v abecedě)
– řecká abeceda (24 abstraktních symbolů v abecedě)
– latinská abeceda (26 abstraktních symbolů v abecedě, A, B, C, … X, Y, Z)
– Braillovo slepecké písmo (26 abstraktních symbolů v abecedě)
– mezinárodní vlajkový kód (26 odlišných vlajek)
– ruská abeceda (32 abstraktních symbolů abecedy – tzv. cyrilice)
– japonské písmo Katakana (50 abstraktních symbolů reprezentujících různé slabiky)
– čínské písmo (přes 50 000 různých piktogramů)
– hieroglyfy (za času Ptolemaie 5 000 až 7000 symbolů, za prostředního království 12. dynastie cca 800 symbolů)

Výčet typických kritérií pro výběr vhodného kódu!

– vizuální přitažlivost (např. hieroglyfy a piktogramy)
– nízký počet abstraktních symbolů (klínové písmo a binární kód)
– rychlost psaní (např. těsnopis)
– snadnost psaní (např. klínové písmo)
– snadnost dotykového vnímání (např. Braillovo písmo)
– snadnost přenosu (např. Morseův kód)
– snadná čitelnost (např. čárové kódy produktů, QR kódy, poštovní čárové kódy)
– snadnost detekce chyb (např. speciální kódy schopné detekovat chyby jako je test dělitelnosti třemi)
– snadnost opravy chyb (např. Hammingův kód)
– snadnost vizualizace sekvencí tónů (hudební noty)
– zvukové ztvárnění přirozeného jazyka (abecedy)
– redundantnost (nadbytečnost) pro potlačení chyb způsobených rušením (tzn. schopnost kódu odolávat rušení, kdy i z neúplných, poškozených informací lze zpět poskládat původní sdělení)
– maximalizace úložné hustoty (např. kompresibilita dat)

Příklad z biologie: Co se slovní zásoby kódu DNA týče, tak obsahuje pouze „slova“ o délce 3 symboly (tj. 3 nukleové báze za sebou). Jedná se o kvaternární kód s triplety. DNA má obecně 2 části, kódující proteiny a kódující řídící instrukce nutné k stavbě, kontrole, opravě a provozu všech procesů v těle. Gramatických pravidel pro správné čtení DNA kódu je mnoho a buňky je mají zabudovány přímo ve svých čtecích mechanismech pomocí proteinových enzymů a chemických značek v DNA (např. methylace).

Příklad z reálného života: Na vědomost se dává, že manželům Nováčkovým se včera u benzínové pumpy ztratil jezevčík jménem Bára. Odměna případnému nálezci 20 000 kč.



SYNTAXE SDĚLENÍ: 3 oznamovací věty, z toho 1 souvětí, použité výrazy – vědomost, dávat, manželé, Nováčkovi, včera, benzínová pumpa, ztráta, jezevčík, jméno, Bára, odměna, případný, nálezce.

Stručné shrnutí: SYNTAXE je o tom, jaké konkrétní kombinace písmen jsou dovoleny, tj. např. slovní zásoba českého jazyka. Ostatní kombinace písmen abecedy do českého jazyka nepatří. Dále je syntaxe o dovolených konkrétních uspořádáních slov ve větách — tato uspořádání nejsou nikdy náhodná, ale respektují předem stanovená gramatická pravidla (konvence, dohody). 

——————————————————————————————————————————-

3. SÉMANTIKA = VÝZNAM, SMYSL

Nyní máme 3. krok, 3. úroveň komunikace mezi odesilatelem a příjemcem. Tento krok je stejně důležitý, jako předchozí dva (STATISTIKA A SYNTAXE) a říkáme mu SÉMANTIKA. Sémantika je laicky řečeno významové přiřazení k daným slovům a větám. Jinými slovy, každé slovo v daném zvoleném jazyce, je unikátním spojením symbolů abecedy a je proto možné mu bez obav přiřadit konkrétní význam z reálného světa uvnitř či vně nás. Totéž platí pro širší kontextový význam slovních spojení nebo-li vět. OPĚT PLATÍ velmi důležitá pravda, že toto významové přiřazení je zcela libovolné a nedá se odvodit ze samotného textu, tedy z tvaru či vzhledu samotných slov či vět. Význam tedy není vlastností textu, ten je textu přiřazován zvnějšku. Proto význam textu nemůže vzejít kauzálně ze samotné symboliky či náhodných kombinací symbolů, jak se domnívají materialisté a evolucionisté. Význam je nepřekročitelnou bariérou pro jakýkoliv materialistický scénář. Co je rovněž zajímavé je fakt, že první 2 úrovně komunikace – statistika a syntaxe – jsou to jediné, co sekulární informatiku dnes zajímá – důvodem je prostý fakt, že pouze statistika a syntaxe má technologické využití a dá se kvantifikovat nebo-li počítat v kB, MB, GB atd. – známé veličiny pro počítání počtu spotřebovaných symbolů binárního kódu v elektronických počítačích. Počítače tedy nejsou schopny v principu dosáhnout na sémantiku, jsou to pouze tzv. syntaktické stroje! Všechny! Bez výjimky! V dalším kroku komunikace si ukážeme, k čemu je přiřazený a pochopený význam vlastně dobrý.

Sekvence symbolů a syntaktická pravidla tvoří nezbytné nástroje pro vyjádření jakékoliv informace. Klíčovou otázkou při přenosu informací však není konkrétní zvolený kód, ani velikost, počet či tvar písmen – a dokonce ani způsob přenosu informace přenosovou linkou, ale takzvaná sémantika kódu (řecky: semantikós = významový smysl), tj. sdělení, které obsahuje – výrok, smysl, význam.Informace přitom není sama o sobě nikdy reálným objektem, činem nebo vztahem (událostí či myšlenkou), nýbrž použité symboly kódu pouze reprezentují (zastupují) to, o čem se hovoří. Symboly tedy mají velmi odlišnou podstatu od toho, co reprezentují, proto hrají pouze náhradní (zastupující) roli ve vztahu k realitě či systému myšlení. Informace je proto vždy abstraktním znázorněním něčeho zcela jiného – a sice toho, co abstraktní není. Název je odvozen z řeckého slova semantikós = mající význam, smysl.

Příklad z lidské společnosti: Symboly v dnešních novinách představují (reprezentují) událost, která se stala včera; tato událost není současná; navíc se mohla odehrát v jiné zemi a vůbec není přítomna tam, kde a kdy je informace o ní přenášena.

Příklad z biologie: Popis toho, jak mají vypadat sekvence (pořadí) aminokyselin ve všech proteinech uvnitř těla – jedná se o tzv. transkripci (přepis) výrobního programu zakódovaného v molekule DNA uvnitř buněčného jádra do podoby molekuly mRNA (messenger RNA neboli poslíčková RNA). Z mRNA molekuly se pak v ribozomech vytvářejí s pomocí dalších molekul tRNA (transferových RNA) nesoucích příslušné aminokyseliny přesné sekvence (lineární řetízky) aminokyselin ve všech proteinech. Dalším příkladem sémantiky v živých buňkách jsou příkazy v DNA pro stavbu organel a orgánů. Podstatné je, že příslušné úseky kódu DNA obsahují informace, jejichž význam buňka vždy správně rozpozná, pokud je zdravá a následně prostřednictvím buněčných chemických procesů tento pochopený význam realizuje tak, že postaví příslušný protein nebo celou organelu (buněčný orgán jako např. ribozom). Mnoho buněk v tělech mnohobuněčných organismů je pak schopno společně vytvářet tkáně a funkční orgány či dokonce celé orgánové soustavy, které spolu vytvářejí výsledné tělo. Čili v chromozomech tj. v kompletní DNA výbavě daného organismu jsou uloženy informace, kterým jsou buňky daného organismy schopny přiřazovat správný význam a jeho výsledkem jeho realizace jsou nové buňky, tkáně, orgány, orgánové soustavy a nakonec hotové tělo, jeho provoz, kontrola, oprava, růst a ochrana. Podobně genetická slova v molekule DNA představují (reprezentují) konkrétní aminokyseliny, které budou v pozdější fázi použity pro syntézu proteinových molekul. Tzn. že biologická informace není vyjádřením hmotné reality, ale nehmotnou (abstraktní) reprezentací toho, co se v hmotné realitě biologického těla bude reálně odehrávat, a to i přesto, že je informace nesena na konkrétní, hmotné molekule.

Příklad z reálného života: Na vědomost se dává, že manželům Nováčkovým se včera u benzínové pumpy ztratil jezevčík jménem Bára. Odměna případnému nálezci 20 000 kč.



SÉMANTIKA SDĚLENÍ: Manželé Nováčkovi informují širokou veřejnost o ztrátě svého psa. Ve svém sdělení uvádějí, že psa ztratili včera u místní benzínové pumpy a že pes slyší na jméno Bára, což znamená, že je to fenka. Chtějí ji nalézt a toto se jim jeví, jako nejvhodnější způsob, jak toho dosáhnout, jelikož sami v hledání zatím neuspěli. Ten, kdo by fenku našel a manželům Nováčkovým v pořádku předal, dostane od nich finanční odměnu ve výši 20 000 kč.

Stručné shrnutí: SÉMANTIKA je o významech, které byly přiřazeny slovům, frázím, větám atd. Význam je určen zcela jednoznačnou definicí reálného objektu či myšlenkového konceptu, která je vyjádřena opět slovy, frázemi, větami apod. Na straně ODESILATELE je sémantika o tom, za jakým účelem zprávu odesílá, jaký význam mu přiřazuje, zda není nutné k explicitnímu sdělení dodat další skrytou informaci a jakou stylistiku sdělení použije – metaforu, idiom, podobenství atd. Na straně PŘÍJEMCE je sémantika o tom, zda správně pochopil přijatou informaci, zda je zpráva smysluplná, jaké další znalosti jsou nutné k jejímu úplnému pochopení a zda je zpráva pravdivá nebo lživá.

——————————————————————————————————————————-

4. PRAGMATIKA = AKCE, ČINNOST

K čemu je přiřazený význam nebo-li sémantika vlastně dobrá? Určitě ne proto, abychom se spolu pouze shodli na tom, čemu (myšleno textu) přikládáme jaký význam v reálném světě. To je samo o sobě nezbytné a zásadně důležité, abychom se na tom shodli, ale nestačí to – rozhodně ne pro reálný život a reálné vztahy. Určitě znáte situaci, kdy se s někým bavíte o něčem pro vás důležitém, on kývá hlavou, rozumí vám, chápe věci stejně, vy máte radost … ale tím to skončí. No to je přeci málo! Na pochopený význam je totiž potřeba adekvátně zareagovat — jinými slovy, nestačí jen vnitřní souhlas s pochopeným významem, ale je potřeba tomu podřídit i své další jednání. Když řeknete svému synovi nebo dceři, aby šli vysypat odpadkový koš do kontejneru před vaším domem, nestačí, že vám rozumí, co po nich chcete a nestačí ani to, že vnitřně souhlasí s tím, že je ten koš skutečně potřeba vynést … dokud tam není reálná akce, činnost, adekvátní pochopenému významu, hovoříme o neúplné, nekompletní komunikaci, resp. o narušení či zastavení komunikace. Této 4. úrovni komunikace říkáme odborně PRAGMATIKA.

Informace vždy vybízí k akci. V této souvislosti je irelevantní, zda příjemce informace jedná způsobem, který si přeje odesílatel informace, či reaguje opačně, nebo nejedná vůbec. Každý přenos informace je nicméně ze strany odesílatele spojen s očekáváním, že u příjemce vyvolá určitý výsledek nebo účinek. I ten nejkratší reklamní slogan na prací prášek má za cíl přimět příjemce zprávy k tomu, aby si koupil právě tuto značku a upřednostnil ji před ostatními. Dostali jsme se tak na zcela novou úroveň, na které informace působí a kterou nazýváme pragmatika (řecky pragma = činnost, konání). Odesílatel se rovněž podílí na činnosti směřující k dosažení svého požadovaného výsledku (vyšší tržby/zisk), tj. např. navrhuje nejlepší podobu sdělení (sémantika) a šíří jej v co nejširšímu okruhu lidí v novinách, televizi atd.

Příklad z biologie: Proteinová syntéza v procesu zvaném translace (překlad), kdy se očekává, že z mRNA nesoucí program pro sestavení proteinu, se v ribozomech zkompletuje lineární řetězec výsledného proteinu. Dalším příkladem pragmatiky je samotné konstruování těla organismu. Sémantika je o konkrétních instrukcích nutných pro výstavbu těla, pragmatika je o samotné výstavbě, která je očekávána. Tím dochází k realizaci všech biologických funkcí těla.

Příklad z reálného života: Na vědomost se dává, že manželům Nováčkovým se včera u benzínové pumpy ztratil jezevčík jménem Bára. Odměna případnému nálezci 20 000 kč.

PRAGMATIKA SDĚLENÍ: Manželé Nováčkovi chtějí tímto sdělením a nabízenou odměnou přimět (motivovat) širokou veřejnost k tomu, aby jim pomohla hledat jejich ztracenou fenku Báru. Očekávají, že fenku brzy někdo najde, jelikož se ztratila teprve včera u benzínové pumpy, která je ve městě pouze jedna. Sdělení formulovali tak, aby bylo jednoznačné, že odměnu 20 000 kč dostane pouze ten, kdo fenku nalezne a v pořádku ji manželům Nováčkovým doručí na jejich adresu.

Stručné shrnutí: PRAGMATIKA informačního sdělení odkazuje na akci (činnost), kterou si odesilatel zprávy přeje v příjemci vyvolat anebo ji od příjemce očekává. Odesilatel zprávy si ohledně pragmatické úrovně svého sdělení pokládá otázky jako — jakou odezvu chce od příjemce zprávy, zda má tuto očekávanou akci explicitně formulovat ve své zprávě anebo ji sdělit naopak nepřímo (implicitně) a zda je očekávaná reakce příjemcem pochopitelná jen jedním způsobem, nebo zda má jistou svobodu v tom, jak zareaguje. Příjemce zprávy si ohledně pragmatické úrovně přijímaného sdělení pokládá otázky jako — do jaké míry ovlivňuje přijatý a pochopený smysl zprávy jeho myšlení a chování, jaká je jeho momentální reakce na zprávu nebo zda reaguje způsobem, který odesilatel očekával.

——————————————————————————————————————————-

5. APOBETIKA = ÚČEL, VÝSLEDEK

V předchozí 4. úrovni komunikace jsme si řekli, že činnost či akce odpovídající pochopenému významu (sémantice) je nezbytná. Bez ní by se jednalo o pouhý mentální souhlas a to je málo. Možná vás překvapí, že nestačí ani to, pokud se komunikace mezi odesilatelem zprávy a jejím příjemcem zastaví u 4. úrovně, tedy pragmatiky. Proč? Jednoduše proto, že samotná činnost ještě není zárukou toho, že bude splněn zamýšlený účel – jinými slovy, stále se ještě nemusí podařit dosáhnout kýženého výsledku. A to je podstatné. Váš syn či dcera sice mohou z bytu vyjít s košem v ruce směrem ke kontejneru před domem, ale k vynesení odpadků stále nemusí dojít – a to mnoha různými způsoby a z mnoha důvodů. Proto je zde ještě 5. úroveň komunikace, závěrečná a vrcholná, kdy dochází ke zpětné vazbě směrem od příjemce zpátky k odesilateli — příjemce a vykonavatel pochopené zprávy dává odesilateli zprávy zpětnou informaci, že bylo dosaženého zamýšleného cíle, tj. účel byl splněn. Až v tuto chvíli můžeme hovořit o kompletní, hotové, úplné komunikace mezi odesilatelem a příjemcem. Této poslední, vrcholné úrovni komunikace říkáme APOBETIKA.

Řekli jsme si, že u každé informace sleduje odesílatel nějaký konkrétní cíl. Nyní jsme dospěli k poslední a nejvyšší úrovni, na níž informace působí: a sice k tzv. apobetice (aspektu informace, který se týká samotného výsledku sdělení). V jazykové analogii k předchozím popisům zavedl prof. Gitt termín „apobetika“ (z řeckého apobeinon = výsledek, úspěch, závěr). Výsledek na straně příjemce je ovšem podmíněn cílem, který žádá/očekává odesilatel – tj. jeho plánem nebo celkovou koncepcí sdělení. Aspekt apobetiky je nejdůležitější ze všech 5 úrovní informace, protože se týká výsledku zamýšleného odesilatelem.Příklady: Fenka Bára od manželů Nováčkových byla intenzivně hledána konkrétními lidmi — a buď nebyla nalezena, nebo byla nalezena živá a zdravá anebo naopak mrtvá.

Příklad z biologie: DNA kód a všechny čtecí, kontrolní, opravné a výrobní metabolické procesy a vstupní stavební chemikálie získané z potravy mají jeden hlavní cíl — postavení funkčního a zdravého těla. Finálním cílem tohoto všeho je tedy existence života – živých tvorů.

Příklad z reálného života: Na vědomost se dává, že manželům Nováčkovým se včera u benzínové pumpy ztratil jezevčík jménem Bára. Odměna případnému nálezci 20 000 kč.

APOBETIKA SDĚLENÍ: Hlavním cílem tohoto avíza je nalezení ztracené fenky Báry s tím, že manželé Nováčkovi udělali ze své strany maximum, aby tohoto cíle dosáhli = nabídnutí vysoké finanční odměny případnému nálezci a ujištění, že je vysoká šance ji nalézt, jelikož se ztratila teprve včera na známém místě v relativně malém městě.

Stručné shrnutí: APOBETIKA se vztahuje k zamýšlenému cíli, k účelu, kterého chce odesílatel zprávy dosáhnout a tomu předcházely myšlenkové procesy a činy směřující k dosažení tohoto cíle. 

——————————————————————————————————————————-

ad 10) Závěrečné úvahy a praktické aplikace pro náš život a vztahy

Co je pro nás v tuto chvíli podstatné pochopit, je skutečnost, že všech výše uvedených 5 úrovní komunikace mezi každým odesilatelem a příjemcem zprávy je realizováno ve všech živých (biologických) systémech. Tzn. uvnitř každé buňky vašeho těla probíhá velmi intenzivní přenos informačních sdělení kódovaných různými jazyky — probíhá tam tedy přenos reálného signálu a jeho příjem v cílové destinaci (jiná buňka či jiné místo v rámci téže buňky) pomocí konkrétní symboliky (symbolické abecedy) realizované konkrétními molekulami. Tato symbolika má konkrétní gramatiku a symbolické vyjádření pomocí slov a vět nebo-li syntaxi, dále jsou tam překladače, které ví dopředu, jaký význam je kterému sdělení realizovanému konkrétními molekulami přiřazen, dále je tam vždy očekávaná akce a realizovaná akce a zpětná vazba k odesilateli, zda bylo cíle dosaženo podle pokynů odesilatele nebo ne. Pokud kterákoliv z těchto 5 úrovní přenosu informace chybí nebo je poškozena, komunikace je narušena a výsledkem je poškození, degenerace, nemoc či smrt biologického systému.

Ná závěr si zdůrazněme fakt, že žádná jazykově kódovaná zpráva nemůže vzniknout bez odesilatele, vědomého, myslícího, morálního agenta, který sleduje všech 5 úrovní svého sdělení, ať už má jakékoliv úmysly.

Na stejném principu funguje i zlo, zlé myšlenky, víra a strach (inverzní víra) … pokud uvěřím významu přiřazenému myšlence (a toto významové přiřazení je skutečně libovolné a lze ho přiřadit opravdu jakékoliv — pokud má člověk z něčeho strach, přiřadí si k myšlence či pocitu význam, který ho děsí), pak ještě stále není zlo zrealizováno, je pouze ve fázi pokušení … kdy člověk pouze koketuje se zlou myšlenkou či pocitem a sám si libovolně k němu přiřazuje význam, jaký chce … pokud mu uvěří, dochází k tzv. počnutí hříchu či zla v člověku … pak je otázkou času, kdy tato fáze přeroste v akci – čin – skutek … a to je pragmatická úroveň. Výsledkem toho je realizované, dosažené zlo, ublížení, krádež, svedení, vražda, zcizoložení atd. tento cíl pak člověk sice nikomu konkrétnímu nemusí sdělovat, že ho dosáhl … protože je spousta těch, kteří výsledek vidí, zažívají na vlastní kůži a kromě toho můžeme si být jisti, že Bůh jakožto svrchovaný a absolutní zdroj všech informací a vůle, toto vidí přesně takové, jaké to skutečně je. My můžeme v očích druhých lidí často zlo odprezentovat a překroutit tak, že to vypadá, jako dobro … nebo že my za nic nemůžeme … ale je zde absolutní pozorovatel, který vidí a chápe věci přesně tak, jak skutečně jsou. Je zajímavé, že pouze Bible hovoří o tomto fenoménu informace tímto způsobem, řeší nejen to, zda někdo něco správně pochopil, tedy sémantiku, ale řeší hlavně to, zda podle toho i žije, zda podle toho i adekvátně jedná (pragmatika) a zda tohoto cíle bylo dosaženo nebo ne (apobetika), pokud ne, mluví o pokrytectví, lhostejnosti, nedůvěře ke Kristu (odvrácení se od Boha), zradě (opačném jednání, než odpovídá pochopení) atd.

Pro další informace doporučím vynikající brožurku od prof. Dr. Ing. Wernera Gitta, koncepčního autora 5-úrovňové teorie informace, kterou přeložil Ing. Josef Potoček, vynikající český vědec a překladatel Gittových knih. K zakoupení je zde.