Tento článek je průběžně doplňován o další odkazy a aktuální vědecké poznatky v této oblasti. Poslední aktualizace 24. 5. 2026.

Přirozený výběr, prezentovaný obvykle jako přežívání nejlépe přizpůsobených, ve skutečnosti není tvořivým procesem, ale pouze procesem třídícím, kdy se vybírá z již existujících – hotových – jedinců, a tedy z již existující genetické informace. Z logiky věci ovšem můžeme vybírat až tehdy, je-li jasné, co a z čeho se vybírá, a to může být jasné až tehdy, „máme-li v rukou hotovou věc“, například psa s určitou délkou srsti a nohou nebo ptáka s určitým tvarem zobáku či motýla s určitým zbarvením a podobně. Odkud se však tyto druhy zvířat vzaly nám přirozený výběr vysvětlit nedokáže!¹ Přežití nejzdatnějšího, přesněji dostatečně zdatného jedince v populaci tedy nemůže být vysvětlením jeho původu nebo dokonce původu všech forem života.

Jinými slovy, to, proč jisté geny zvýhodňují daného jedince v daném prostředí, nevysvětluje, odkud se jeho geny vzaly ani odkud se vzaly geny všech jedinců daného druhu. Je to podobné, jako bychom chtěli např. výběrem nejvhodnějšího vozidla pro oblast, ve které žijeme, vysvětlit, jak byl daný automobil vyroben nebo odkud se vzal první automobil či dokonce všechny automobily světa!? Jinými slovy, smrt jedinců neschopných života v daném prostředí a ani přežití těch ostatních nemůže v principu vysvětlit původ znaků či schopností umožňujících jejich přežití ani původ znaků, kvůli kterým ti ostatní zemřeli. Přirozený výběr tedy nemá s evolucí od mikrobů k lidstvu nic společného! Ne náhodou byl objeven vědci zastávajícími biblický stvořitelský model, který tyto „věci“ zcela samozřejmě rozlišuje.

Otázka tedy zní, pokud změny v růstu či zakrňování pěnkavích zobáčků nedovedou vysvětlit původ zobáčků ani samotných pěnkav, jak si Darwin myslel, proč je potom přirozený výběr spolu s mutacemi uváděn v učebnicích jako hlavní mechanismus, kterým se měl z mikroba vyvinout člověk?

DALŠÍ INFO

Může pouhým vybíráním z již existujících „věcí“ docházet k evoluci od molekul k člověku?

„Přirozený výběr“ je často označován jako „přežití nejschopnějších“ nebo, v poslední době, jako „rozmnožování nejschopnějších“. Pro mnohé je to však silně matoucí tvrzení. V jakém smyslu? V tom smyslu, že každé potvrzení (reálný příklad) přirozeného výběru berou automaticky jako důkaz evoluční hypotézy, že se molekuly postupně samy od sebe změnily v mikroby, z nichž se pak postupně vyvinuly stonožky, magnólie a nakonec generální ředitelé nadnárodních korporací. Problém je, že evoluce (evoluční teorie) je dnes prezentována tak, aby byl tento pojmový a výkladový zmatek maximálně podpořen! Ptáte se, jaký zmatek? Zmatek v tom, že přirozený výběr není evolucí a ani k ní nevede! Naopak, eliminuje ze všech populací nejprve jedince s největší mutační zátěží, kteří jsou pro evolucionisty jakýmsi „svatým grálem“ jejich „teorie“, čímž zabraňuje jejich rozmnožení. Sami evolucionisté totiž záměrně odmítají poukazovat na fakt, že podle samotné evoluční teorie nemá přirozený výběr moc vytvářet cokoliv nového (pokud za novost nepovažujeme oslepnutí dříve vidoucího tvora, zásadní poškození transportních kanálů bakterií v přítomnosti antibiotik, razantní zvýšení agresivity zvířat v těžkých životních podmínkách atd. atd.).

Darwin jako plagiátor?

Přirozený výběr je ve skutečnosti velmi přímočarým a logickým postřehem toho, k čemu v přírodě reálně dochází. Jejím autorem ale není Ch. Darwin. O této myšlence psal již v letech 1835–1837 kreacionista, chemik a zoolog Edward Blyth (1810–1873), tedy dávno před Darwinem, který tuto myšlenku s velkou pravděpodobností převzal právě od Blytha. Myšlenka přirozeného výběru je jednoduchá — organismus může mít nějakou dědičnou vlastnost nebo znak, který mu v daném prostředí dává větší šanci předat všechny své geny další generaci (ve srovnání s těmi jedinci daného druhu, kteří tuto vlastnost postrádají). V průběhu následujících generací má tato vlastnost nebo znak velkou šanci se v dané populaci více rozšířit a začít dominovat. Tuto zvýšenou šanci na reprodukční úspěch (tj. zplození potomků) lze přitom získat několika způsoby:

• Větší šancí na přežití. Jedná se o situaci, kdy je daný organismus „lépe disponován k přežití“ v daných podmínkách. To je mimochodem to, co znamená „přežití nejschopnějších“; tato výhoda se nutně nemusí vztahovat k fyzické kondici daného jedince, jak se to obecně mylně chápe. Pokud máte větší (nebo menší) šanci na přežití v daných podmínkách, máte odpovídajícím způsobem větší (nebo menší) šanci mít v daných podmínkách potomky, a tím předat své geny dalším generacím. Mohou to být např. geny pro délku srsti, konkrétně alely pro delší srst, která zvyšuje šanci na přežití v chladném klimatu. Nebo geny pro intenzitu zbarvení srsti, konkrétně alely pro světlejší srst, která zlepší maskování medvěda v zasněžené divočině (toto maskování ale nepomáhá zvířeti v pouhém úniku před lovci a následným sežráním; může také pomoci dravci přiblížit se více ke své kořisti). Jinými slovy, světlejší medvěd v populaci je díky svému „maskování“ s větší pravděpodobností ušetřen smrti hladem, což zvyšuje pravděpodobnost, že se dožije reprodukčního věku a předá příslušné dominantní alely pro své světlejší zbarvení další generaci.
• Větší šance k nalezení partnera. Například, pokud samice určitého druhu ryb preferují partnery s delší ocasní ploutví, pak samci s alelami pro delší ocasní ploutev budou mít v průměru větší šanci se rozmnožit. Tzn. jejich genomy (včetně alel kódujících dlouhou ocasní ploutev) budou mít větší šanci se zkopírovat do dalších generací. Alely kódující dlouhou ocasní ploutev (a tedy i varianty jedinců disponující dlouhými ocasními ploutvemi) se proto v dané populaci stanou běžnějšími a převládnou.
• Jakýkoli jiný způsob zvýšení reprodukčního úspěchu. Uvažme např. druh rostliny, jejíž semena jsou roznášena větrem. Pokud má alely dávající jejím semenům takový tvar, který jim propůjčuje o něco lepší aerodynamický „vztlak“ než který mají semena jejích příbuzných (v rámci stejného druhu), pak budou alely pro tento konkrétní znak (a tedy i samotný znak) upřednostňovány, tj. „selektovány“ tímto „přírodním“ způsobem. Odtud pochází termín přirozený či přírodní (výběr). Naopak, pokud se tento druh rostliny nachází na malém ostrově, tak semena, která cestují daleko, budou s větší pravděpodobností „ztracena na moři“. Proto zde budou upřednostňovány alely kódující takový tvar semen, které produkují menší „vztlak“. Za předpokladu, že by byly v populaci k dispozici geny pro přenos semen vzduchem jak na krátkou tak i na dlouhou vzdálenost, tak tento jednoduchý jev (přirozený výběr) by zajistil, že všichni členové ostrovní populace těchto rostlin by nakonec produkovali pouze semena s „krátkým doletem“; alely pro semena s „dlouhým doletem“ by byly z populace daného druhu zcela eliminovány. Změnil se tím daný druh rostliny? Změnila se jeho příslušnost k danému rodu a čeledi? Změnila se základní pozice daného druhu rostliny v ekosystému? Vyvinul se daný druh rostliny v něco zásadně odlišného? Odpověď na všechny tyto otázky je jasné a široko daleko se rozléhající „Ne!“.

Přizpůsobení – adaptace

Tímto způsobem se organismy mohou lépe přizpůsobit (tj. stát se vhodnějšími) pro prostředí, ve kterém se nacházejí. Představme si, že určitá populace rostlin má ve svém genofondu geny určující délku jejích kořenů. Pokud bude tato populace po několik generací vystavena opakovaným obdobím velmi suchého počasí, přežijí s největší pravděpodobností jen ti jedinci, kteří mají delší kořeny a dokážou se tak dostat k hlubším zdrojům podzemní vody. Alely pro kratší kořeny se tedy budou méně dědit (viz ilustrace níže). Časem již žádný jedinec v populaci nebude mít alely pro krátké kořeny, tzn. že všichni budoucí jedinci v populaci budou mít pouze alely pro dlouhé kořeny. Docházíme tedy k závěru, že nové generace daného druhu jsou lépe přizpůsobeny suchým podmínkám než jejich předkové. Opět, druh rostliny se nezměnil, její základní tělesný plán se nezměnil, jejich základní pozice v ekosystému se nezměnila, jejich základní životní projevy a funkce se nezměnily!

Darwinovo osobní přesvědčení o neomezené moci přirozeného výběru

Tuto obyčejnou adaptaci nebo-li „přizpůsobení se danému prostředí“ považoval Ch. Darwin za proces ve své podstatě tvůrčí a prakticky neomezený v tom, co dokáže vyprodukovat. Darwin uvažoval tak, že tímto mechanismem (přirozeného výběru), jakým se mohou v relativně krátké době vyvinout „nové“ odrůdy přizpůsobené danému prostředí, by se při dostatku času (milióny let) mohlo postupně objevit prakticky libovolné množství zcela nových znaků, vlastností a schopností, a to až do té míry, že by vznikly zcela nové organismy. Takto podle něj původně vznikly první plíce ve světě bez plic a první peří ve světě, kde žádné peří do té doby neexistovalo. Darwin ve skutečnosti nevěděl, jak funguje dědičnost ani nerozuměl tomu, že všechny vlastnosti a schopnosti těl všech organismů jsou zakódovány extrémně komplexním jazykovým kódem – softwarem – který předčí nejpokročilejší informační systémy vytvořené člověkem včetně AI poslední generace a podléhá přesným informačním zákonům, tzn. mimo jiné nedokáže generovat zcela nové funkční informace, které by mohly měnit základní tělesný plán daného druhu organismu. Darwin například nevěděl, že to, co se při rozmnožování předává, je v podstatě extrémně sofistikovaný komplex informačních balíčků (genů resp. alel) kódujících přesné instrukce o tom, jak má daný fenotyp (druh organismu) vypadat, co má a nemá umět, čím se živit, kde v ekosystému se má nalézat atd.

Ani při největší snaze se nedaří dostatečně zdůraznit, že to, co přirozený výběr ve skutečnosti dělá, je zbavování se již existujících genetických informací. Tzn. nejen že není schopen ze své podstaty vytvořit nic nového, ale to, co už existuje a funguje, buď potlačuje nebo zcela odstraňuje. Ve výše uvedeném příkladu se stromy a dlouhým obdobím sucha se daní jedinci stali schopnějšími přežít jen díky eliminaci určitých alel v populaci daného druhu; tj. ztratily část svých původních informací, kterými disponovali jejich předkové. Informace o delších kořenech (alely kódující delší kořenový systém) již byla v rodičovské populaci přítomna; přirozený výběr tedy v žádném případě nezpůsobil, že by v dané populaci vzniklo (bylo přidáno) něco nového!

Cenou za adaptaci nebo specializaci na dané životní podmínky je trvalá ztráta části genetických informací v dané skupině (druhu) organismů. Kdyby se prostředí časem změnilo tak, že by mělčí kořeny byly znovu jediným způsobem, jak v daném prostředí lépe přežívat, alely kódující mělčí kořeny by se neobjevily znovu v populaci nějakým magickým způsobem; daná populace, která tyto alely již nemá ve svém genomu, by již nebyla schopna se tímto směrem přizpůsobit a vyhynula by. Jediným způsobem, jak by mohla vzniknout odrůda s krátkými kořeny jakožto adaptace na prostředí, by bylo znovuobjevení se „smíšené“ nebo „křížené“ rodičovské populace, ve které by byly přítomny oba typy alel – tzn. kompletní geny kódující délku kořenového systému. Podle známých přírodních zákonů informace není možné, aby se funkční jazykově kódovaná informace objevila z ničeho nic, jen tak, mýrnyx týrnyx. Takto se žádná informace nechová. Naopak, každá informace při kopírování ztrácí svou původní kvalitu a pokud navíc dochází k jejímu potlačování nebo dokonce mazání vlivem přirozeného výběru, potom je proces rostoucí informační entropie (neuspořádanosti) všech živých systémů zákonitý a nezvratitelný! Genom každého živého tvora reziví jako auto … pomalu, nezadržitelně, nezvratitelně. Co je zajímavé, je fakt, že pouze Bible mluví o Boží kletbě na celém tvorstvu vinou člověka a popisuje to jako progresivní ztrátu původní stvořené kvality. Je to náhoda?

Vrozené limity variability

V takovém procesu, při kterém dochází k progresivní ztrátě genetické informace, automaticky existuje vrozený limit variability, který zároveň omezuje mutabilitu genomů. Jinak by všechny genomy ztrácely své informace tak rychle, že by už dávno všechno tvorstvo na Zemi vyhynulo. Jinými slovy, vrozená omezenost variability KAŽDÉHO DRUHU organismu je ochranou proti příliš rychlému informačnímu rozpadu jejich genomů. Tato omezenost variability je tedy principiální nutností, která souvisí s jazykovou informační strukturou genomu. Je podobné, jako by např. lidští přepisovači starověkých knih měli dovoleno změnit při přepisu úplně cokoliv … versus situace, kdy mohou nahradit nebo vypustit pouze jedno písmeno ve slově nebo 1 slovo ve větě. Pokud by genomy měly neomezenou variabilitu – tj. dovolovaly by v principu jakoukoliv změnu čehokoliv – vedlo by to zákonitě k velmi rychlému zániku těchto systémů. Země by tak už dávno byla pustá a prázdná! Zjevně tomu ale tak není a důvodem je právě tento vrozený limit variability, potažmo adaptability.

Tento jev lze snadno pozorovat během tzv. šlechtění, které je pouze jinou formou výběru (v tomto případě nejde o přirozený či přírodní, ale o umělý výběr) – princip je však naprosto stejný jako u přirozeného výběru. Vezměme si koně. Lidé dokázali z divokých koní vyšlechtit nejrůznější plemena koní – velké pracovní koně, miniaturní poníky pro děti, hubené a rychlé dostihové koně a tak dále. Brzy však narazili na nepřekročitelné limity, protože selekce může pracovat pouze s tím, co již existuje. Můžete šlechtit plemena koní s bílou srstí, hnědou srstí a tak dále, ale žádná selekce nikdy nevytvoří odrůdu koní se zelenou nebo fialovou srstí – informace o zelené či fialové srsti totiž v žádné existující populaci koní neexistuje, takže ji odtamtud nemůžete vyselektovat!!

Omezenost variability vzniká také tím, že každé plemeno koní nese méně genetických informací než „divoký“ typ, z něhož pochází. Zdravý rozum potvrzuje, že nemůžete začít s malými shetlandskými poníky a pokusit se z nich vyšlechtit mohutné tažné koně plemene Clydesdale – ta informace tam prostě už není! Čím větší je specializace (nebo „adaptace“, v tomto případě na požadavky lidského chovatele, který zastupuje selekční tlak prostředí), tím více byl genofond daného plemene „zredukován“ nebo informačně vyčerpán, a tím menší budoucí variabilitu z něj dokážete vyprodukovat.

Tyto zřejmé a logické skutečnosti jasně ukazují na to, že přirozený výběr má ve skutečnosti velmi daleko k nějakému tvůrčímu, „vzestupnému“ a neomezenému procesu, jak si ho Darwin představoval (a žel i mnoho dnešních laiků, oklamaných nedbalým a zmanipulovaným veřejným vzděláváním).

Evoluční teoretici o tom všem samozřejmě vědí, ale místo nalití si čistého vína dál oprašují své od reality odtržené příběhy o tom, jak se z bakterie vyvinul bakteriolog, které na laickou veřejnost, žel, stále zabírají. Když přirozený výběr takto „zklamal“, je zřejmé, že se evolucionisté musí poohlédnout po nějakém jiném procesu, protože přirozený výběr není v principu schopen vygenerovat potřebné nové informace, na kterých je celá evoluční story založena. Možná jste si to dosud neuvědomili dostatečně zřetelně, ale evolucionisté píší do učebnic pro základní a střední školy, že existoval svět živých tvorů, ve kterém neexistovaly plíce. Pak se ale z ničeho nic objevila informace pro plíce a voilá, vznikly první organismy s plícemi schopní dýchat vzdušný kyslík. Nebo tvrdí, že příroda byla kdysi místem, ve kterém neexistovalo žádné peří – a ejhle, najednou se z ničeho nic objevily první opeřená zvířata schopná letu, s dutými kostmi a plicními vaky atd. atd. Slavný oxfordský profesor historie C. S. Lewis kdysi o této rádoby vědě prohlásil, že je na úrovni magie, kartářství a věštění z křišťálové koule, protože se opírá o neexistující procesy a ty existující vydává za něco jiného, než co ve skutečnosti jsou.

Jinými slovy, bez již existující genetické jazykově kódované instruktivní informace není možné očekávat vznik vůbec ničeho v biologickém světě a z informační vědy víme zcela bezpečně, že takové informace nemají a v principu nemohou mít svoji příčinu ve hmotě a energii a jejích transformacích. Každý hmotný či energetický nosič informace podléhá jistým přírodním zákonům fyziky a chemie a probíhají v něm určité procesy, které se týkají pouze jeho samotného … kdežto informace nesena na tomto nosiči podléhá zcela jiným přírodním zákonům — a sice přírodním zákonům ohledně informace — viz otázka č. 2 — které popisují principiální nemožnost fyzikálních a chemických procesů v nosiči informace generovat nové funkční informace nebo ty stávající opravit či vylepšit. Tyto procesy však mohou vypůsobit pravý opak — a sice zdegenerovat, poškodit či odstranit JIŽ EXISTUJÍCÍ informace. Přesně to reálně pozorujeme v přírodě, bez jediné výjimky!

Závěrem bych rád zdůraznil, že přirozený výběr sám o sobě není schopen nic tvořit. Je to proces „vyřazování“ a výběru mezi několika možnostmi, které ale musí již existovat!

Přirozený výběr, akademie a Charles Darwin

V roce 1872 se uskutečnil pokus o zvolení Charlese Darwina do prestižní zoologické sekce Francouzské akademie věd. Tento pokus však selhal, protože Darwin získal pouze 15 z 48 hlasů. Jeden z předních členů akademie to odůvodnil těmito slovy:

„To, co panu Darwinovi zavřelo dveře do Akademie, je skutečnost, že věda prezentovaná v těch jeho knihách, které mu vynesly hlavní slávu – konkrétně kniha „O původu druhů“ a ještě více kniha „O původu člověka“ – není ve skutečnosti vůbec žádnou vědou, ale snůškou tvrzení a naprosto neodůvodněných hypotéz, často zjevně klamných. Tento druh publikací a zmíněná teorie jsou odstrašujícím příkladem, který si organizace vážící si sebe sama jednoduše nemůže dovolit podporovat.“ *

Později však, 5. srpna 1878, byl Darwin přeci jen zvolen, tentokrát korespondenčním členem botanické sekce téhož francouzského akademického institutu. Darwin o tom napsal svému příteli Asu Grayovi následující slova:

„Je to docela dobrý vtip, že jsem byl zvolen do botanické sekce francouzské akademie, protože rozsah mých znalostí z botaniky je jen o málo větší než to, že sedmikráska je rostlina z čeledi hvězdnicovitých a hrášek rostlina z čeledi bobovitých.“ *

* knihy Life and Letters of Charles Darwin, D. Appleton and Co., Londýn, 2:400, poznámka pod čarou, 1911. Druhý odkaz je ze str. 401.

Jak evoluční biologové vysvětlují vznik nové informace?

Jelikož přirozený výběr dokáže pouze selektovat (vybírat) mezi již existujícími fenotypy (fenotyp je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu) a to znamená i mezi již existujícími genetickými informacemi (alelami), spoléhají se dnešní evoluční teoretici na mutace (chyby vznikající při opravách a kopírování genomu v reprodukčním procesu), které vytvářejí surový genetický materiál, na němž pak může přirozený výběr působit. Téma mutací a jejich schopnosti toto generovat je však samostatná otázka, které se budeme věnovat v dalším článku.

Podstatné v tuto chvíli je, že byla přesvědčivě prokázána NESCHOPNOST všech známých typů mutací přidávat nové funkční genetické informace pro zcela nové schopnosti a funkce, což znamená, že kreativita mutací v této oblasti je z teoretického hlediska vážně omezena.

Jeden z předních světových informačních vědců, prof. Dr. Werner Gitt (viz. otázka č. 2) z německého Spolkového institutu fyziky a technologie v Braunschweigu říká: „Neexistuje žádný známý přírodní zákon, díky kterému by hmota mohla vytvářet informace sama ze sebe, ani není znám žádný fyzikální proces nebo materiální jev, který by něco takového dokázal.“

Jeho veřejná výzva k vědeckému vyvrácení tohoto základního tvrzení moderní informační vědy zůstala od svého prvního zveřejnění do této hodiny a dne bez odpovědi. Je známo, že i ty mutace, které přinášejí dočasnou výhodu pro přežití – např. srpkovitá anemie proti malárii, jsou považovány za jednoznačnou ztrátu původních funkčních biologických informací a samy o sobě nevytvářejí tolik potřebný nový informační materiál, na kterém by pak mohl přirozený výběr pracovat.

Shrnutí:

• Přirozený výběr nepřidává žádné nové funkční biologické informace, ve skutečnosti ty stávající odstraňuje.
• Evoluce typu od bláta k uklízečce vyžaduje proces, který by neustále přidával nové funkční biologické informace.
• Aby bylo možné evolučně vysvětlit, jak vznikly nové funkční biologické informace a aby přirozený výběr mohl „řídit“ předpokládaný evoluční proces, je nutné se odvolávat na mutace (chyby při opravování a kopírování genů).
• Všechny dosud zkoumané genetické mutace se jeví jako ztráty původních funkčních biologických informací – což u náhodného procesu není překvapivé.
• Je tedy zcela neopodstatněné (a tudíž i nevědecké) uvádět případy, ve kterých dochází k přirozenému výběru (snižujícímu množství funkčních biologických informací v populacích), jako by to byly příklady reálně „probíhající evoluce“.
• Přirozený výběr, působící na stvořené informace v původních genofondech, dává v padlém (upadajícím, degenerujícím) světě smysl. Může totiž lokálně dolaďovat organismy „přizpůsobující se“ svému prostředí a pomáhat tak oddalovat vyhynutí v prokletém, umírajícím světě. „Rozčlenění“ (diverzifikace) originálního (původního) genofondu na různé varianty přispívá ke zvýšení pozorované rozmanitosti u potomků původního druhu – např. máme nová plemena koní pocházející z jednoho původního druhu divokého koně. Takto mohou vznikat i nové „druhy“ v rámci rodů a čeledí, ale žádná nová funkční biologická informace a už vůbec ne nová čeleď, řád, třída nebo kmen. To pomáhá vysvětlit větší pozorovanou rozmanitost dnes než která byla viditelná na palubě Noemovy archy, tam ale bylo více základních druhů – čeledí – než které dnes žijí na suché zemi, protože některé z nich časem vyhynuly.

Možná kdyby ti, kteří v evoluci od bláta k uklízečce opravdu věří, měli skutečné vědecké důkazy o tvůrčích schopnostech přirozeného výběru (které ale nemají), neměli by neustálou potřebu kalit vodu tím, že prezentují tento „sestupný“, divergentní a ve své podstatě destruktivní proces generovaný přirozeným výběrem, jako by se jednalo o důkaz pro jejich víru ve vzestupnou evoluci od molekul k člověku.

Věřit, že přirozený výběr působící na náhodně vznikající mutace v genomu údajného jednobuněčného prapředka všeho živého vygeneroval všechny formy živých organismů – minulé i současné – je jako věřit, že z reklamního letáku vašeho oblíbeného supermarketu může postupně vzniknout – a to jen náhodnými změnami v textu a grafice – celé literární dílo např. Shakespeara nebo C. S. Lewise …

Dodatek

Víc zřejmé to už být nemůže!

Jeden průvodce v jedné australské jeskyni vyprávěl vědci zastávajícímu stvořitelskou teorii příběh o slepé krevetce, která si v tamním temném prostředí bez světla „vyvinula schopnost nevidět“. (ano, čtete správně!)

Je zřejmé, že mutace (chyba při kopírování genomu) způsobující slepotu u krevety žijící na světle by za normálních okolností zásadně omezila její schopnost v takovém prostředí přežít. V prostředí bez světla by však tato mutace nebyla na překážku – a navíc by se jednalo o sekundární (vedlejší) výhodu, protože slepá kreveta by nebyla tak náchylná k očním infekcím, jako její příbuzní, kteří stále vidí.

Tato nepatrná výhoda stačí k tomu, aby po několika desítkách generací všechny krevety v populaci nesly příslušný defektní gen a byly tak všechny slepé. Ve skutečnosti si krevety nevyvinuly žádné nové schopnosti, ale o jednu z nich přišly – o zrak!

I taková ztráta může být lokální (popř. i dočasnou) výhodou pro přežití, ale stále se jedná o ztrátu. Evoluční víra naproti tomu vyžaduje, aby v průběhu času vznikalo obrovské množství zcela nových funkčních biologických informací;

Dokud budou evolucionisté ukazovat pořád dokola jedny a ty samé příklady postavené na přirozeném výběru, který již existující funkční biologické informace pouze ztrácí nebo poškozuje, není možné to považovat za důkazy podporující evoluční víru v postupnou přeměnu skály v bakterii a bakterie v člověka.