Důvěra v mezilidských vztazích
Vztah založený na důvěře se buduje postupně. Jistě, můžeme se setkat s člověkem, který působí na první pohled důvěryhodně, ale pokud nám jde o partnerský vztah, potom je třeba dát růstu důvěry čas.
Důvěra je něco, co se nedá poručit, ani ji nelze vymáhat. Lze ji pouze nabídnout. Je to dobrovolně projevovaná ochota spoléhat se na druhého ve všech oblastech života, a to i v těch nejintimnějších. Jde o pocit bezpečí, spolehlivosti, pomoci, jistoty, poctivosti, věrnosti, vzájemného respektu, schopnosti naslouchat a přátelství v tom nejpravějším slova smyslu.
Je ale jasné, že takový vztah, obnášející výše vzpomenuté, nepřijde v jediném okamžiku. Jde o vztah, který se buduje postupně. Jistě, můžeme se setkat s člověkem, který působí důvěryhodně, ale pokud nám jde o partnerský vztah, potom je třeba dát růstu důvěry čas. Už Démosthenés, athénský politik, řečník a právník (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) řekl, že „než člověk někomu věnuje důvěru, má se podívat na jeho způsob života a na jeho charakter“. A to samozřejmě vyžaduje čas. Tedy důvěřivost a uspěchanost s kterou někteří, zvláště v dnešní době, vstupují do vztahu je prvním nebezpečím pro trvání vzájemné důvěry. Možnost někomu důvěřovat je třeba si ověřovat již před vztahem. Přece ke komu ještě nemám vybudovanou důvěru, s ním nemohu vstoupit do manželství.
Může se přesto takto vybudovaná důvěra později ztratit? Čím se to může stát? Zřejmě nás jako první napadne, že pádným důvodem ke ztrátě důvěry je nevěra. Ono slovo dává již něco najevo. Důvěra, něco, co se dává dohromady, a nevěra, co je opakem důvěry. Bible na tuto zásadní otázku myslí i ve svém sedmém přikázání, které zní „nebudeš cizoložit“ (2. Mojžíšova 20,14). V dnešní době nemusí jít pouze o faktickou nevěru, ale i o „virtuální nevěru“, která se odehrává přes internet bez fyzického kontaktu.
Drobná lež se může jevit jako nepodstatná. Ale když na ni partner či partnerka přijde, vzbuzuje otazníky. A ony otazníky nabourávají důvěru. A nabouraná důvěra likviduje vztah.
Ale vedle této všeobecně vnímané události způsobující rozbití vzájemné důvěry zde jsou ještě i jiné příčiny k narušení důvěry. Jde o lež, nebo o neplnění slibů, což je vlastně také lež. V biblickém desateru jedno z přikázání varuje před různými projevy lži. Stejně jako v Novém zákoně Ježíš připomíná: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ (Matouš 5,37) Drobná lež se může jevit jako nepodstatná. Ale když na ni partner či partnerka přijde, vzbuzuje otazníky. A ony otazníky nabourávají důvěru. A nabouraná důvěra likviduje vztah. Vedle toho ale může být narušitelem důvěry například nedostatek vzájemné pozornosti, nedostatek vzájemné empatie, nedostatek laskavosti ve slovech, která, jak říká čínský filosof Lao-c, naopak důvěru vytváří.
Ale ještě je zde další věc bourající důvěru. Michael Quoist, francouzský spisovatel (1921–1997) napsal: „Nehraj s druhým falešně…, ponecháš-li si tajemství, nemůžeš milovat.“ A podobně se vyjadřuje lékař Paul Tournier (1898–1986) ve své knize Tajemství: „Nebýt už dva, ale jeden není pouze otázka stejných činností a sexuálního vztahu, znamená to nechat partnera podívat se hluboko do naší duše, nemít navzájem žádné tajemství. Je třeba mít jistotu, že navzájem známe pocity a myšlenky jeden druhého.“ Jsem si vědom toho, že pro někoho je to neakceptovatelné, protože je „přece třeba vnímat individualitu každého jedince“. Ale německý sociolog Ferdinand Tönnies potvrzuje, že „růst individualismu je negativním důsledkem civilizačního pokroku ve společnosti“.
„Manželství jako celoživotní společenství muže a ženy založené na odevzdávání a přijímání lásky, úcty a věrnosti až do smrti má i dnes svůj hluboký smysl a vysokou hodnotu.“
–Paul Tournier
Jak získat znovu důvěru? Opakem toho, co důvěru odrazuje. Být věrný, mluvit pravdu, nemít před partnerem/partnerkou tajemství, věnovat druhému pozornost, být k němu empatický, laskavý ve slovech, dodržovat slovo a sám vyjadřovat důvěru druhému. Latinské přísloví říká „důvěra vzbuzuje důvěru“. A samozřejmě uznat své pochybení, které vzájemnou důvěru nabouralo. Následně? Být trpělivý. Řešení ztráty důvěry ve vztahu závisí totiž vždy na obou lidech, kterých se to týká. Znovu nabývaná věrnost musí znovu zrát. Ale stojí to za to. „Manželství jako celoživotní společenství muže a ženy založené na odevzdávání a přijímání lásky, úcty a věrnosti až do smrti má i dnes svůj hluboký smysl a vysokou hodnotu.“ (Paul Tournier)
V souvislosti s důvěrou je třeba vzpomenout ještě jednu skutečnost. Původně byl pojem důvěra pojímán jako součást víry. Víry a důvěry v Boha. Nehledě k tomu, že jedním ze synonym slova důvěra je víra. A právě společná důvěra v Boha pomáhá i vzájemné důvěře. A nejen to. Bůh může pomoci důvěru vybudovat. Svým návodem pro život postaví „svodidla“, která když nepřekročíme, neztratíme vzájemnou důvěru mezi sebou a partnerem. A tak: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. (Jakub 1,5–6)
Jan Dymáček
