Jak se nemodlit
Jestliže používáme slovo „smilovat“, potom jde o milost, a to je nezasloužený dar. Dar, na který není nárok.
Biblický příběh o Jonášovi není až tak neznámý. Bůh žádá Jonáše, aby v hlavním městě Asyrské říše (dnešní severní Irák), v Ninive, mimochodem největším městě své doby, hlásal potřebu pokání a navrácení se k Bohu. Ninivští, včetně krále, vyhlásili půst (a to dokonce i pro zvířata), volali k Bohu, upustili od zlého konání a opravdu činili, nejen na venek, ale i sami v sobě, pokání. Tak je možné říct, že udělali všechno, co bylo třeba. Domnívám se, že by bylo možné je dávat za příklad, protože oproti jiným národům a lidem se zachovali naprosto opačně. Je ale zvláštní, že když Jonáš burcoval město k nápravě, panovník města uposlechl a sám ještě přidal slova: „Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ (Jonáš 3,9) A tady najednou přichází rozpaky. Proč tam je „kdo ví“, když oni udělali to, co Bůh chtěl. A bylo to opravdové, nebyla to forma. Vždyť sám Ježíš říká, že „oni se obrátili po Jonášově kázání“. (Matouš 12,41) A ještě zvláštnější je, že ono „kdo ví, snad“ není v Bibli výjimkou. Ještě i na dalších místech Bible můžeme číst totéž. (Sofoniáš 2,3; Amos 5,15; Joel 2,12-14; Skutkové apoštolů 8,22). Co se chce tím i nám, lidem dnešní „nárokové“ doby, říct?
„Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo! Snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad pozůstatkem lidu Josefova.“ (Amos 5,15) „Smiluje“, to je důležité slovo. Milost, to je Boží dar, projev Boží lásky. Ale musí se Bůh smilovat? Musí se smilovat, protože člověk lituje zla a chce činit dobro? Jestliže používáme slovo „smilovat“, potom jde o milost, a to je nezasloužený dar. Dar, na který není nárok. To, že čteme o Boží lásce, o tom, že „spravedlivý bude žít z víry“ (Římanům 1,17), to je informace pro člověka, nikoli nařízení pro Boha ve smyslu „ty Bože musíš, protože já…“. Bůh není ničím vázán. Ani naší poslušností, ani naší vírou, stejně tak, jako žádnými pravidly a „domluvenými“ principy. Má vždy svobodu ve svém jednání. Pokud by tomu tak nebylo, potom by již nešlo o milost, ale o platbu od Boha za splněný úkol člověka. Vždy jsme na Bohu závislí, vždy je to z jeho strany dar. Spasení nejsme, protože MY, spasení jsme, protože ON. Jistota spasení a samozřejmost spasení jsou dvě rozdílné věci. Jistota v Bohu ano, samozřejmost ne. On je dárce, my jsme v roli obdarovaného. Ale proč právě tuto skutečnost vzpomínat?
Vědomí Boží milosti nás osvobozuje od poměřování se s druhými ve smyslu, co jsem já dokázal, či ještě nedokázal. Nemusíme propadat malomyslnosti, že nejsme tak dobří, abychom si zasloužili Boží milost.
Měli bychom mít větší vědomí naší závislosti na Bohu. Apoštol Pavel říká: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“ (1. Korintským 15,10) A pokud si toto člověk uvědomí, vede jej to k větší vděčnosti vůči Bohu. A vděčnost nás od mnohého osvobozuje, dělá náš život šťastnější a spokojenější. „Nelze být vděčný a nešťastný zároveň.“ Říká Anthony de Mello, indický spisovatel.
Toto vědomí nás také vede k větší pokoře. A pokora opět patří k pozitivním průvodcům života. „Jediná pokora je schopna přinést pokoj duše.“ (Vincenc z Pauly, Francouzský kněz). „Důsledkem pokory a bázně před Hospodinem je bohatství, sláva a život.“ (Přísloví 22,4)
Vědomí Boží milosti nás osvobozuje od poměřování se s druhými ve smyslu, co jsem já dokázal, či ještě nedokázal. Nemusíme propadat malomyslnosti, že nejsme tak dobří, abychom si zasloužili Boží milost. Osvobozuje nás to tedy od křečovitosti a stresů v životě víry.
Modlitba není vyslovený seznam přání, obchod, kdy my dáváme Bohu a On musí dát nám. Modlitba je projev vděčnosti a naslouchání. Modlitba není výkon, který vede k jistotě, že to, co jsem řekl, Bůh musí splnit. Modlitba nechává Bohu prostor pro Jeho vidění věci. A to s vědomím, že všechno, co nám dává, je projevem milosti a darem, směrovaným k našemu dobru. Vždy jsme závislý na Bohu, a to v souvislosti s naším životem, prací, spasením i prospěšností vůči druhým. A to je pro nás povzbuzující a osvobozující. A tak je jistě potřebné připomínat, jak je modlitba důležitá, protože je prospěšná pro člověka. Ale vedle toho je třeba si také uvědomit, že Bůh není „obsluhující číšník“, u kterého si objednám a poručím to, či ono. Mějme jistotu v Boží zaslíbení, ale neberme jejich naplnění jako samozřejmost.
A přesto: největší chybou není modlit se „špatně“, ale nemodlit se vůbec.
Jan Dymáček
