Desatero – 3. přikázání
A nyní jsme u třetího přikázání, které zní: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval“. (2. Mojžíšova 20,7) Jiný český překlad to vyjadřuje slovy: „Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha nadarmo…“ Toto přikázání jednak „bojuje za slávu a čest Boží“, a jednak hovoří o tom, že je špatné zklamat důvěru, kterou Bůh do nás vložil. Ale vezměme to po pořádku.
Národy v sousedství Izraele, kterému bylo přikázání dáno (a jeho prostřednictvím i nám dnes) používaly jména svých bůžků v souvislosti s magickými úkony. A Bůh před takovým zneužitím svého jména varuje. Jeho jméno nemůže být používáno člověkem jako zaklínadlo, jako něco, s čím je manipulováno. Nemůžeme si brát Boha jako rukojmí v souvislosti s naší přísahou, byť by byla i pravdivá. Takové „zneužití Božího jména“ však reformátor Martin Luther nazval „dětskými hříchy“ proti tomu, co je podstatně závažnější.
Slovo křesťan je odvozeno od jména Kristus. Následovníci Krista byly nazváni Kristovci. Tedy nesli Jeho jméno. A jestliže nesu jméno někoho, tak jej svým způsobem reprezentuji. Jsem-li Čech, potom svým jednáním také reprezentuji svoji vlast. Jsem-li členem známé, například královské, podnikatelské, nebo jinak známé rodiny, potom i tuto rodinu reprezentuji svým jednáním a vystupováním. A pokud nesu jméno rodiny „Kristovců“, potom bych měl dobře reprezentovat toho, jehož jméno nesu. Pokud to nedělám, potom vlastně zneužívám jeho jméno. V tomto případě jméno Kristovo, jméno Boží. Je zajímavé, že i ateistická společnost ví, jak by se měl takový věřící křesťan chovat. Pokud nějaký křesťan „šlápne vedle“, potom je mnohdy napomínán společností ve smyslu: „to křesťan může“? K zamyšlení ale je, že celá naše společnost se pokládá za tu, která má křesťanské kořeny. Za tu, která vyrostla na křesťanských hodnotách. Otázkou ale je, zdali se takto i chová. Obávám se, že tomu tak není. Odmítáme křesťanskou morálku jako zastaralou, odmítáme následovat rady Ježíše Krista, odmítáme reprezentovat Boha, protože jej většinově neuznáváme. A to i když hovoříme o křesťanských kořenech a hlásíme se ke křesťanským tradicím. A to je také zneužití Božího, Kristova jména.
Jméno Ježíše se často vyslovuje, ale nevyvozují se z něho žádné důsledky. To, co by bylo třeba z něho vyvodit se nebere vážně. Bible tento stav komentuje v evangeliu Matoušově 7,20-21: „A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Stejně tak navazuje i Matoušův text v kapitole šesté a verši sedmém: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov“.
Jinou záležitostí je potřeba mít před Bohem úctu ve vědomí Jeho odlišnosti od nás. Právě nedávno jsem četl článek, kde autor vytýká určitou věc Bibli s tím, že to je nesmysl, a kdo že mohl takový nesmysl napsat, a přitom reagoval na slova, která, jak píše, mají být v Bibli napsaná, ale ony tam nejsou. Jinými slovy napadal někoho, v tomto případě Boha, za něco, co neexistuje. Nedáváme se Bohu k dispozici, pouze chceme, aby byl k dispozici on nám, a ještě jej kritizujeme na základě našeho nesprávného chápání Jeho slov.
Ještě je zde jeden výklad třetího přikázání. Bůh nám zjevil svoje jméno. Bůh Stvořitel, Hospodin, prostě každý výraz, kterým pojmenováváme biblického Boha. Říct někomu svoje jméno, to je projev důvěry. Zlehčit toto jméno je zklamáním a zneužitím důvěry. I to je třeba mít na mysli, protože k Bohu se není možné chovat dotěrně a drze.
Vím, je dnes úpadek a nerespektování autorit. Ale Bůh je tou nejvyšší autoritou, někým, komu jde o naše dobro a naši budoucnost. „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jeremiáš 29,11) Zohledněme to ve svém myšlení.
Jan Dymáček
