Soužití ano, ale proč v manželství?
Je třeba se vyzkoušet, protože manželství je příliš riskantní krok. Je přece potřebná svoboda k eventuálnímu ukončení vztahu. Finanční výhody. Vždyť o nic nejde. Manželství začíná tehdy, když si dva řeknou soukromě „ano“, je to pouze jejich věc a vysoce soukromá záležitost. Už jsem se spálil/la, nechci to opakovat. Papír nám nic nepomůže, rozvádí se lidé i s papírem. Problém je v tom, že bychom přišli o vdovský důchod… Tyto důvody nelze vyvrátit. Ne pro nedostatek argumentů, ale pro nechtění argumenty přijmout.
Miluji tě a chci žít ve tvé blízkosti, ale moc se na mne nevaž, protože chci mít možnost kdykoliv odejít. Ale to přece vytváří hluboký pocit nejistoty.
Vztah dvou lidí má svoje stupně růstu. Lidé se potkají, seznámí, skamarádí, spřátelí, pocítí k sobě ještě něco víc, a nakonec chtějí patřit jeden druhému. A tak tuto skutečnost proklamují veřejným aktem, svatbou. Anebo také ne. Může se ale stát, že dva chtějí „jít do toho“, ALE… Slůvko „ale“ ukazuje, že ono odevzdání se není úplné. Čím více „ale“, tím více procent musíme odečíst z odevzdanosti sobě navzájem. „Nemáme kde bydlet, máme malý byt, jsme zatím studenti, jsme nezaměstnaní…“, myslím, že nemusím zdůrazňovat, že jde pouze o zástupné důvody. „Jsme ještě oba tak mladí, a vázat se do manželství?“ Z toho ale vyplývá, že se nechceme vázat, protože jsme si ještě málo užili a předpokládáme, že přijde ještě jiný vztah. „Už jsem se jednou spálil“, tím pouze naznačujeme, že se nechceme „tak moc“ vázat proto, abychom měli snadnější útěk ze vztahu. „Zbytečné papírování, na to nemáme čas, ani chuť“, dnes se dá udělat svatba pouze se svědky a jde o několika minutovou záležitost.
Manželství na zkoušku není možné. Zkusit se dá auto, protože neví, že jde o zkoušku a chová se stále stejně. U člověka je to jiné. Aby byla zkouška opravdová, musel by vztah projít velkými životními obtížemi.
A tak zjišťujeme, že opravdové důvody jsou spíše: Nechci se vázat…, nechci mít žádné povinnosti…, chci mít možnost otevřených „zadních vrátek“…, nechci přijít o peníze…, chci tě mít pouze příležitostně a jinak si chci dělat co chci. Jenomže tím vysílám dvojí poselství – miluji tě a chci žít ve tvé blízkosti, ale moc se na mne nevaž, protože chci mít možnost kdykoliv odejít. Ale to přece vytváří hluboký pocit nejistoty. A vedle nejistoty jsou zde i jiné dopady: nedostatek motivace investovat více do vztahu. Pro obavy z rozchodu, neřešení problémů. A k tomu ještě mluva statistik: Takové svazky jsou vystaveny daleko většímu riziku rozchodu, a to až o 46 %. V takovém vztahu roste i riziko násilí na ženách, eventuálně zneužívání dětí. Rozpad takového vztahu je tedy podstatně pravděpodobnější než rozpad vztahu v manželství. 75 % narozených dětí neprovdaných rodičů zažije rozchod svých rodičů před 16. rokem věku. Totéž čeká pouze 30 % dětí narozených v manželství. (Jde o studii z USA zpracovanou v posledních 10 letech.) Americká studie 13 000 dospělých zjistila, že páry, které spolu žili před manželstvím, měly o 1/3 vyšší pravděpodobnost rozluky či rozvodu během deseti let. (Dr. Zeman,: „oni se vyhnou odpovědnostem manželství tím, že kohabitují – když pak do nich vstoupí, neumějí tyto situace řešit, a rozvedou se.) Průzkum ukazuje, že kohabitující partneři jsou 2–5x častěji sexuálně nevěrní svým protějškům. Otcové v manželství se více angažují, pokud jde o děti a jejich školní povinnosti. Kohabitující muži mají tendenci být málo odevzdáni (zavázáni) vůči danému vztahu; kohabitující ženy s dětmi mají tendenci být dosti nejisté ohledně budoucnosti tohoto vztahu. Jak stoupá počet lidí, pro které přestává hrát oddací list zásadní roli, stoupá i počet svobodných matek. Soužití i bez sňatku je z psychologického pohledu manželstvím. Vytvářejí se pouta, a když se svazek rozpadne, je vysoká pravděpodobnost, že aspoň jeden bude rozpadem trpět stejně jako při rozvodu.
Apoštol Pavel říká: „Muži mají milovat ženy tak, jako Kristus církev, za niž položil svůj život.“ (Efezským 5,25-26)
Manželství na zkoušku není možné. Zkusit se dá auto, protože neví, že jde o zkoušku a chová se stále stejně. U člověka je to jiné. Aby byla zkouška opravdová, musel by vztah projít velkými životními obtížemi, jako je nemoc, narození dětí, nezaměstnanost, stáří atd. Je těžké vnímat větu „fajn, vezmu si tě na 3 měsíce na zkoušku“. Doc. Dr. Brzek říká: „Manželství na zkoušku je nesmysl. Každý tento čas prožívá jinak a je zde vysoká pravděpodobnost ublížení.“ A tak je třeba říct, že láska nemá obavy z legalizace. Neponechává si zadní vrátka. Dr. Turnier praví: „Manželství, to je vědomě přijatá odpovědnost.“
A jaký je postoj Bible? Ta jednoznačně hovoří o sňatku jako veřejném aktu. Nikde nečteme o možnosti volného vztahu. Bůh požehnal prvnímu páru. Opuštění rodičovského domu bylo vždy spojeno se sňatkem. Apoštol Pavel v listu Efezským (5,25-26) říká: „Muži mají milovat ženy tak, jako Kristus církev, za niž položil svůj život.“ Jak vnímat tento verš v kontextu vyjádření, že si musíme nejdříve manželství zkusit nanečisto, že ještě nevíme, zdali si právě tuto, tohoto, vezmu, že se již nechci spálit… Je ten, který chce zatím nezávazně zkoušet, připraven milovat ženu jako Kristus církev? Bůh v instituci manželství nabízí plnohodnotný vztah založený na důvěře, lásce a oddanosti jeden druhému. Nabízí plnou radost z odevzdání se jeden druhému. Nabízí šťastný rodinný život a zázemí dětem. Nezneužívejme tento tak vzácný a krásný dar, ale využijme jej jako něco, co nám Bůh dává pro naše dobro. Berme Boha i v těchto věcech vážně a přinese nám to pouze to dobré.
Jan Dymáček
