Horlivý, nespolehlivý a přece hodný důvěry

„Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ (Marek 16,7)

Po smrti Ježíše a po jeho uložení do hrobu ze strany jemu oddaných mužů, přicházejí k místu, kde Ježíš byl pochován ženy. Důvodem bylo to, že chtěly Ježíše pomazat. Přišly k hrobu, ale Ježíš tam nebyl, protože byl vzkříšen z mrtvých. To jim ostatně potvrdil anděl, který zůstal na místě Ježíšova pohřbení. A přítomný anděl řekl ženám, aby zvěstovaly tuto úžasnou zprávu učedníkům. Nezůstává ale u obecného slova učedníci, protože zároveň dodává, aby to řekli zvláště Petrovi. „Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ (Marek 16,7) A tady je právě ta zvláštnost. Proč právě důraz na to, aby zvěst řekli „zvláště“ Petrovi? Proto, že byl první v hierarchii učedníků? To ani ne, protože z knihy Skutkové apoštolů, 15 kapitoly vyplývá, že hlavní slovo mezi učedníky měl Jakub. Že by Petra měl Ježíš nejraději ze všech svých následovníků? Avšak z Bible přece vyplývá, že neupřednostňoval žádného učedníka. Jaký byl tedy důvod? Jsem přesvědčen, že to nebyl ani jeden z důvodů, které jsem výše uvedl.

Můžeme vzpomínat na Petrova vyjádření, jako například to, že mu Ježíš nebude umývat nohy. Nebo na slova, kdy v souvislosti s Ježíšovou avizovanou smrtí horuje, že to se Ježíši nemůže stát. Vnímáme jeho prohlášení, že kdyby Ježíše všichni opustili, tak on určitě ne. Čteme, jak v horlivosti uťal služebníku ucho při zatýkání Ježíše. A také jsme seznámeni s tím, že po Ježíšově zatčení se Petr dokonce zaklínal, že ho nezná. Řekli bychom: horlivý, ale nespolehlivý. A přesto anděl vzkazuje, že ženy mají oslovit s poselstvím o Ježíšově vzkříšení zvláště Petra, se kterým se chce Ježíš v Galilei setkat. Horlivý, nespolehlivý, a přesto mu Ježíš dává znovu důvěru.

Dokonce se může stát, že jsme se rozhodli s takovým člověkem už nic nemít. Ale je tady příklad Ježíše, který prožil to samé, a přesto dává znovu Petrovi důvěru.

Jsme horlivý a nadšení pro Boží věc? Nestalo se nám ale, že naše spolehlivost někdy vyjevila i řadu trhlin? Máme dojem, že jsme zklamali ve víře, ve slibu daném Bohu, že jsme dokonce Ježíše zapřeli, a tím si již nezasloužíme jeho důvěru? Potom vzpomeňme na andělova slova v prázdném hrobě. „Ježíš se chce s vámi setkat, a řekněte to hlavně Petrovi.“ Přes všechno to, co se nám nepodařilo, Ježíš se chce s námi stále setkávat.

Ale vedle vztahů s Ježíšem prožíváme také mezilidské vztahy. Jsou lidé kolem nás, kteří nás zklamali? Jsou kolem nás lidé, kteří svojí horlivostí udělali více škody než užitku? Jsou lidé, kteří se k nám v nějakém okamžiku ani neznali? To je jistě zátěž do našich vzájemných vztahů. Naše důvěra v takového člověk klesá. Dokonce se může stát, že jsme se rozhodli s takovým člověkem už nic nemít. Ale je tady příklad Ježíše, který prožil to samé, a přesto dává znovu Petrovi důvěru. Chápu, nemůže to být okamžitě, můžeme mít strach se na takového člověka spolehnout plně, možná si ho nějak nejprve vyzkoušíme atd. Ale otázkou je, zda-li by nebylo dobré takovému člověku, a může to být i náš životní partner, dát znovu důvěru. Jsem přesvědčen, že i my jsme udělali v životě nějakou tu chybu, možná i někoho zklamali, a přesto jsme byli rádi, když se naše vztahy obnovily v tom nejlepším slova smyslu. Vždyť vztahy jsou o odpuštění a o dávání nových šancí.

A tak bude velmi dobré, když si vezmeme do svých životů tento příklad Ježíše. Pomůže to nám, naším vztahům, pokud se jedná o partnery, pomůže to naším dětem. Pomůže to ke zklidnění napětí ve vztazích i ve společnosti, dokonce i mezi národy. Když to nezkusíme, nebudeme moci docenit výsledný efekt takového jednání. A tak to zkusme.

Jan Dymáček