Úvod Magazín Motivace Co je smyslem lidského života

Co je smyslem lidského života

Nastrojená malá holčička, jdoucí s maminkou na návštěvu, rozverně šlápla do kaluže na cestě, a bylo po parádě, i po maminčině dobré náladě. Však to také maminka dala patřičně najevo. Holčička, po projevu nelibosti maminky, projevila i svoji nelibost. A proč je tady to bláto? Maminka již klidněji odpovídá: nó, dělají se z něho cihly. A k čemu jsou cihly, pokračuje holčička v projevu své nelibosti. Stavějí se z nich domy. A k čemu jsou domy? No přece v nich bydlí lidé. A k čemu jsou lidé?

K čemu jsou lidé? K čemu jsem já? Má můj život nějaký smysl? Asi přímo takto si lidé otázky nekladou. Dokonce řeknou, že je nějaké takové filosofování nezajímá. A přesto: postaví dvougenerační dům, samozřejmě za velkých finančních, fyzických a časových obětí, a nakonec se děti odstěhují někam jinam, protože si někde jinde našli partnera, práci, školu atd. A od rodičů slyšíme povzdech: mělo to všechno smysl? Ano, jako lidé uvažujeme o smyslu mnoha věcí, smyslu práce, ale také o smyslu bytí. Lidského bytí, svého bytí. Na toto téma byla napsána řada odborných knih. S touto otázkou, i když možná ne tak přímo formulovanou, se setkávají psychologové a psychiatři ve svých ordinacích. Mohli bychom nyní vzpomínat na pyramidu lidských potřeb, kdy v základu jsou tělesné, fyziologické potřeby, následuje potřeba bezpečí a jistoty, potřeba lásky a přijetí, uznání, úcty a potřeba seberealizace. No a když se toto všechno naplní, potom náš život má smysl a můžeme být spokojeni. A když nejsme? Můžeme být vzdělaní, bohatí, žít v dobrých mezilidských vztazích…, a přesto. Něco může chybět. A co když ještě k tomu nejsme bohatí, nežijeme v dobrých mezilidských vztazích, nemáme úspěch v práci, eventuálně nemáme děti, o kterých se někdy říká, že jsou smyslem našeho bytí, co potom?

Rakouský neurolog a psychiatr Viktor E. Frankl (1905-1997) řekl, že není onou nejdůležitější otázkou, jaký má život smysl, ale otázka, jaký smysl já chci dát svému životu? Chci reagovat na naše bytostné lidské potřeby? Například Zdeněk Matějček (1922–2004), světově uznávaný dětský psycholog, hovořil o tom, že člověk potřebuje mít, ve svém životě, otevřenou budoucnost. Možná jinak řečeno: mít stálé očekávání něčeho nového, něčeho před sebou. No dobře, ale jak to naplnit, když to není možné. Přece „všichni tam musíme“, a myslíme tím smrt. A tak mně dovolte otevřít tu starou knihu, Bibli, která dnes a v naší společnosti, již není vůbec moderní, a podívat se do ní. Ona, mimo jiné, hovoří o králi Šalamounovi, který byl nejenom velmi bohatý, ale také velmi moudrý. A právě on napsal biblickou knihu Kazatel, kterou začíná slovy“ „Marnost nad marnost a všechno je marnost“. (Kazatel 1,2 překlad Bible Kralické). A potom popisuje, co všechno ve svém životě vyzkoušel, co mu mělo přinést uspokojení a naplnit jeho život. (Kazatel 2,4-11) Je toho dlouhý výčet, ale on říká, že „v ničem, co žádali jeho oči jim nebránil, svému srdci neodepřel žádnou radost“. (Kazatel 2,10) A následně pokračuje ve vypočítávání všeho toho, co mnozí lidé považují za naplnění svého bytí, aby k tomu všemu dodal, že „pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ (Kazatel 12,8) Ne, nekončí svoji knihu pesimisticky, jak by se mohlo zdát. On končí celou knihu Kazatel slovy: „Závěr všeho, co jsi slyšel, Boha se boj (respektuj jej, ber ho vážně) a jeho přikázání zachovej, na tom u člověka všechno závisí“. (Kazatel 12,13) Proč bych měl Boha brát vážně? Protože odpovídá na mnoho, ať už položených nebo i nepoložených otázek člověka.

  • Odkud jsem přišel? Jsem produkt náhody? A v tom případě, má náhoda smysl? Nebo věřím, že jsem „produkt“ inteligentní bytosti, která mně stvořila s určitým záměrem?
  • Mám v životě zkoušet co funguje a co nefunguje nebo mám vzít vážně rady „svého výrobce“, který přece nejlépe ví, co je pro mne, pro moje vztahy, pro moje zdraví fyzické, duševní, duchovní i sociální, dobré?
  • Mám hledat pomoc v situacích, kdy si nevím rady pouze na „konci své paže“, eventuálně u svých blízkých, nebo snad u odborníků, kteří ale mají také svoje limity, nebo u Boha, který mně nabízí stálou pomoc? „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“. (Matouš 11,28)
  • Mám sám zápasit se svým obtíženým svědomím, nebo mám přijmout nabídku „…porodí syna, dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí lid z jeho hříchu“. (Matouš 1,21)
  • Smrt je konečná stanice, a já se s tím musím smířit, nebo vnímám a raduji se z toho, že: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (Jan 3,16)
  • A jistě by bylo možné pokračovat dál v tom, co nám odpovídá Bible na otázku po smyslu našeho bytí.

    A tak jaký smysl dám svému životu? Budu spoléhat na věci, které jsou pomíjivé, nebo na ty, které nám radí Stvořitel a jsou nepomíjivé? „A kdokoliv slyší, ať řekne přijď, kdo žízní ať přistoupí, kdo touží ať zadarmo nabere vody života…“ (Zjevení Jana 22,17)

    Jan Dymáček

Související články

Čiňte pokání

11. ledna 2025

Pokání je pozváním k pozitivní změně, které nás přivádí k uvědomění blízkosti Božího království. Tato změna není motivována strachem, ale radostnou zprávou o příchodu dobra, která nás vybízí k obnově a duchovnímu uzdravení.

Co od nás Bůh žádá?

20. prosince 2024

V dnešní době si mnozí lidé představují Boha jako někoho, kdo má pomáhat, jen když něco potřebujeme. Avšak co když to, co po nás žádá, je pro naše dobro?

Sebevědomí, ambice a pokora

26. listopadu 2024

Jdou sebevědomí, ambice a pokora dohromady? Mohou být pospolu nebo alespoň vedle sebe? Jak sám sebe nepodceňovat a zároveň nepřeceňovat? Asi bych si tyto otázky nepoložil, kdybych nedostával dotazy od mladých lidí: Jak Bible vnímá sebevědomí? Jak být sebevědomý a zároveň pokorný?

Potřeba uvědomění si

11. listopadu 2024

Pro člověka je normální, že přijde hodina, kdy věci vzdává... Avšak co když jde o věci, o které stojí za to usilovat?