Co je morálka
Nemorální jednání je možné společností odsoudit, ale ne postihnout. Stejně tak morální jednání není možné nařídit. Immanuel Kant toto dovedl až do absurdna, když hovořil o tom, že jediné správné morální normy jsou ty, které člověk příjme dobrovolně. Ale příjme člověk dobrovolně něco, o čem si myslí, že mu nevyhovuje? Velice blízké slovu „morálka“ je slovo „mravnost“. Dokonce tato slova zaměňujeme, protože tím vyjadřujeme totéž. Půjčovat někomu peníze na přemrštěný (lichvářský) úrok je nemravné, nebo také nemorální.
Jsem přesvědčen, že tomu, co bylo doposud napsáno všichni rozumíme. Otázkou ale zůstává: co je morální, co je mravné? V Bibli čteme, že: „Ježíš odpověděl… proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě… Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ (Jan 18, 37-38). A stejně tak může zaznít: co to je být morální, co znamená slovo mravnost? No to je přece to, na čem se lidé dohodnou. Opravdu? Nemusíme být ani přiliž věkem staří, abychom vnímali, jak se společnost mění. (Teď nehodnotím, pouze připomínám). Co bylo před několika lety nemorální je dnes, v rámci osobní svobody, morální, co se považovalo obecně za nemravné, se dnes snaží prosadit jako mravné… Že by mravnost byla tak subjektivní pojem? Možná někdo jiný řekne, že přece to, co je morální a mravné, určuje naše svědomí. A je opravdu naše svědomí, které je samozřejmě ovlivněno našim subjektivním viděním věci, směrodatné v této oblasti? Částečně ano, ale vždy? Vždyť všichni bychom si přáli žít v morálně a mravně se projevující se společnosti. Přece všichni si přejeme, aby se mluvila pravda, aby každé jednání bylo korektní, aby zmizely pomluvy a faleš atd. Jak je možné, když to všichni chceme, že se to nedaří? Zřejmě proto, že se to (například) někdy nám samotným nehodí. Je možné domluvit se na tom, co je morální? Domluví se dnes vůbec lidstvo na něčem? Je možné spoléhat pouze na naše svědomí, které není schopno být objektivním ukazatelem morálky? A přitom morální a mravné jednání zaručuje dobré vztahy mezi lidmi, klidný, pokojný a mírumilovný život, zbavuje nás mnoha stresů atd. T. Hobbes napsal, že morálka a mravnost zajišťují „pokojné spolužití a svornost“.
Odborníci říkají, že „tradiční morálky se opíraly o náboženskou autoritu a obvykle obsahovaly i příkazy týkající se vztahu člověka k Bohu“. A mají pravdu. Aby mohla být morální pravidla objektivní, potom je nemůže vymyslet člověk, ale musí je přinést vyšší autorita. Ve Starém zákoně v Bibli často čteme, že ten nebo onen král dělal to, co bylo zlé v Hospodinových očích. (Například 1. Královská 15,34) Tedy člověk si může myslet, že dělá dobře, ale je to vždy subjektivní. Teprve vyšší autorita, Bůh, může posoudit objektivní pravdu. A On nám dává v Bibli mnohá pravidla, která zaručují, pokud je budeme respektovat, objektivní morální a mravní jednání. Dovolte mně alespoň příklad:
- „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lukáš 6,31).
- „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo.“ (Exodus 23,2)
- „Pamatujte si…: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“ (Jakub 1,19)
- „Kdo je moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“ (Jakub 3,13)
- „…přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Filipským 4,8)
- „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, nejen jemu.“ (Filipským 2,3-4)
- „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Matouš 18,21,22)
Nežilo by se nám mnohem lépe, kdybychom Boží rady vzali přece jenom vážněji?
Jan Dymáček
