ČLENSTVÍ ZDARMA
Úvod Magazín Připravujeme Darwinovi duchovní rádci
Darwinovi duchovní rádci: John Stevens Henslow a Adam Sedwick

Darwinovi duchovní rádci

Jak dva anglikánští duchovní nevědomky pomohli vydláždit cestu evoluci

Velkou a málo známou ironií historie je skutečnost, že Charles Darwin byl na myšlenku evoluce a miliónů let přiveden lidmi, kteří byli původně zastánci biblického stvořitelského modelu nebo kteří přinejmenším odmítali myšlenku evoluce člověka ze zvířat. Dva z nich, John Stevens Henslow a Adam Sedgwick, ačkoli byli anglikánskými duchovními, kteří o evoluci vážně pochybovali, zastávali myšlenku velmi dlouhých časových období, čímž možná nechtíc odvedli Charlese Darwina od biblického chápání původu a historie přírody a lidstva.

Přeloženo z článku: Darwin’s mentors
Autor: Russell Grigg

Dva muži, kteří významně ovlivnili Charlese Darwina během jeho života, byli duchovními anglikánské církve a zároveň vědci. Velkou ironií historie je to, že oba tito muži byli ve skutečnosti zapřisáhlými odpůrci evoluce – představy, že by se postupnými drobnými modifikacemi mohl např. z bakterie vyvinout člověk. Jednalo se o profesora botaniky Johna Henslowa, který byl Darwinovým celoživotním přítelem a o profesora geologie Adama Sedgwicka, oba z univerzity v Cambridgi.

John Stevens Henslow (1796-1861)

Henslow byl akademikem s mnoha zájmy. Po ukončení studia v roce 1818 se zúčastnil geologických výprav na ostrov Man a spolu s Adamem Sedgwickem na ostrov Wight. V roce 1822 byl jmenován profesorem mineralogie v Cambridgi, odkud odešel poté, co byl v roce 1825 jmenován profesorem botaniky. V roce 1824 byl vysvěcen na anglikánského duchovního.

Henslow, zakladatel botanické zahrady Cambridgeské univerzity, začal v roce 1821 shromažďovat sbírku sušených rostlin celé britské flóry.1 Jeho cílem bylo „analyzovat hranice variability v rámci ‚stvořených‘ druhů“.2 Hranice variability použil k definování druhů, což pojmenoval jako „řazení“. Vycházel přitom z názoru, že druhy se nikam nevyvíjejí, ale mají schopnost se měnit v určitých mezích.

Ve své autobiografii Darwin napsal, že přátelství s Henslowem ovlivnilo celou jeho kariéru více než cokoli jiného.3 Toto přátelství začalo v roce 1828, kdy Darwin jako student navštívil jednu z Henslowových slavností. Poté třikrát absolvoval Henslowův pětitýdenní kurz botaniky – v letech 1829, 1830 a 1831.

Jako doplněk k těmto přednáškám Henslow organizoval výukové procházky po okolí Cambridge. Darwin jim věnoval tolik času, že ho ostatní přednášející označovali jako „toho, co chodívá s Henslowem“.

Ve své autobiografii Darwin o Henslowovi napsal: „Byl hluboce věřícím člověkem a tak ortodoxním, že se mi jednoho dne svěřil, že by nesl velmi těžce, kdyby někdo změnil jediné slůvko z Devětatřiceti článků (věrouky Anglikánské církve).“4, 5, 6

Přesto Henslow „přijímal myšlenku dlouhé a složité geologické historie, kterou nebylo snadné skloubit s biblickou knihou Genesis, leda v obecné, obrazné rovině.“7 A ve své jediné publikaci The Flood (Potopa) z roku 1823 předložil Henslow „hypotézu o nezázračné příčině potopy…“, přičemž postuloval „katastrofický zásah kometou“.8

V roce 1831 to byl právě Henslow, kdo doporučil svého čerstvě promovaného chráněnce Charlese Darwina na místo přírodovědce, aby doprovázel kapitána Roberta FitzRoye při průzkumné výpravě admirality do Jižní Ameriky na palubě lodi HMS Beagle. Těsně předtím poslal Henslow Darwina na geologickou exkurzi do severního Walesu s profesorem Adamem Sedgwickem.9

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Darwinovi duchovní rádci: John Stevens Henslow
John Stevens Henslow [zdroj: British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons]

Adam Sedgwick (1785-1873)

„Kupodivu pro něj nebylo problémem věřit v nízké stáří člověka a vysoké stáří hornin.“

Sedgwick byl dalším akademikem, který byl před svým zvolením za profesora na katedře geologie na Cambridgeské univerzitě vysvěcen na anglikánského duchovního (1818). Ačkoli nebyl podle dnešních měřítek evangelikálem a kreacionistou mladé Země, nebyl ve skutečnosti ani evolucionistou. „Jeho geologický postoj byl katastrofický,10 takže věřil v posloupnost Božích stvořitelských činů, ale v průběhu velmi dlouhých dějin.“11 Dle dnešního kategorizačního systému bychom ho označili za progresivního kreacionistu (zastánce tzv. progresivního kreacionismu). Kupodivu pro něj nebylo problémem věřit v nízké stáří člověka (lidstva) a zároveň ve vysoké stáří hornin. Jak jednou napsal: „Projevy Boží moci na zemi se neomezují na několik tisíc let existence člověka (lidstva). Geolog … vidí na Zemi dlouhou řadu pomníků minulosti, z nichž každý potřeboval pravděpodobně tisíce let ke svému vzniku.“12

Ačkoli byl Sedgwick geologem zastávajícím myšlenku velmi vysokého stáří světa, byl zcela proti všem teoriím biologické evoluce. Když Robert Chalmers v roce 1844 anonymně publikoval svou vlastní teorii evoluce (tehdy označovanou jako „transmutace“) v knize Vestiges of the Natural History of Creation (Pozůstatky naturalistických procesů ve stvořené přírodě),13 odsoudil Sedgwick tuto práci v dopise Charlesi Lyellovi: „Pokud je tato kniha pravdivá, potom všechny snahy o střízlivou indukci14 jsou marné; náboženství je lež; lidské právo je snůška hloupostí a čirá nespravedlnost; morálka je pokoutně vyrobený alkohol; naše pomoc černým Afričanům byla dílem šílenců; a muž a žena jsou jen polepšená (vyspělejší) zvířata!“15

Darwinovi duchovní rádci: Adam Sedgwick
Adam Sedgwick [zdroj: British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons]

Sedgwickovy názory na Darwinovo dílo O původu druhů

Stejně sžíravě se Sedgwick vyjádřil o Darwinově knize O původu druhů v roce 1859. V osobním dopise Charlesi Darwinovi uvedl:

„Vaši knihu jsem četl spíše s bolestí než s potěšením. Některé části jsem velmi obdivoval, jiným jsem se smál, až jsem se za břicho popadal, ještě další jsem četl s bezmezným zármutkem, protože je považuji za naprosto falešné a těžce zlomyslné. Opustil jste … pravou metodu indukce … . Existuje přece i morální či metafyzická, nejen fyzická část přírody. Člověk, který to popírá, uvízl v bažině pošetilosti.“16

Sedgwick ve své recenzi [Darwinova O původu druhů] napsal: „Veškerá fakta jsou volně pospojována domněnkami a neustálým opakováním jednoho falešného principu.“

V recenzi zveřejněné v týdeníku The Spectator 24. března 1860 Sedgwick napsal:

„Nemohu skončit jinak než vyjádřením svého hlubokého odporu k této teorii pro její tvrdošíjný materialismus; – protože opouští induktivní cestu, která je jedinou cestou vedoucí k fyzikální pravdě (pravdě o materiální realitě); odmítá totiž jakékoliv konečné příčiny (příčiny mající jasně definovaný a omezený následek), a tím odhaluje morálně narušené chápání jejích zastánců.

Nemyslím si, že je Darwin ateistou, i když jeho materialismus nemohu považovat za nic jiného, než za ateistický přístup. Domnívám se, že je nepravdivý, protože odporuje zřejmým přírodním zákonitostem a je pravým opakem induktivní pravdy. A myslím si rovněž, že je velmi zlomyslný.

Veškerá fakta jsou volně pospojována domněnkami a neustálým opakováním jednoho falešného principu. Z provázku bublinek dobré lano neuděláš.“17

Co Darwina pohánělo?

Vidíme tedy, že dva hlavní učitelé v Darwinově akademickém životě, Henslow a Sedgwick, byli nejen křesťané, ale oba také důrazně a tvrdě odmítali jakoukoli teorii biologické evoluce. Proč ale potom Darwin opustil samotnou podstatu jejich učení a vytvořil vlastní evoluční filozofii namířenou proti Bohu (a jeho stvořitelskému dílu), když měl takové učitele?

Odpověď je jednoduchá. Navzdory křesťanskému svědectví Henslowa a Sedgwicka i navzdory tomu, jaké rozhovory s nimi mohl Darwin vést ohledně křesťanství či Bible (a lze očekávat, že takových rozhovorů nebylo zrovna málo) a dokonce i navzdory jejich názoru na neměnnost základních druhů či doslovné nadpřirozené stvoření základních druhových kategorií (s čímž Darwin kategoricky nesouhlasil), převzal Darwin od těchto pánů (zejména od Sedgwicka) přeci jen jednu věc, a tou byla víra v dlouhé geologické věky, tedy ve velmi vysoké stáří Země. Uvedení pánové tím ovšem zrušili (smetli ze stolu) – nejspíš nevědomky – klíčové svědectví o nadpřirozených Božích činech, jak jsou zaznamenány v 1. biblické knize Genesis, a zároveň poskytli Darwinovi gigantický časový rámec, který nutně potřeboval k tomu, aby evoluce, jak si ji on a jeho pro-evoluční kolegové představovali, „mohla vůbec fungovat“. Na ničem jiném Darwinovi nezáleželo!

A to není všechno. Sám Henslow dokonce Darwinovi doporučil, aby si s sebou na cestu kolem světa na lodi Beagle vzal první díl Lyellových Principles of Geology (Principů geologie) z roku 1830, ovšem s upozorněním, že „v žádném případě nesmí přijmout všechny její názory“.18 Lyellova kniha obhajovala (tehdy novou) doktrínu tzv. uniformitarismu, tj. že zemský povrch byl utvářen výhradně postupnou (ustálenou) akumulací drobných geologických změn (tj. výhradně dnešními typy procesů s intenzitou a rozsahem, který dnes pozorujeme) v nesmírně dlouhých časových úsecích. Těžko si lze představit jiný důvod, proč Henslow Darwinovi doporučil tuto knihu, která od začátku až do konce argumentuje v prospěch dlouhých věků, než to, že sám Henslow tyto názory de facto také sdílel a to i přesto, že Darwina výše uvedeným způsobem varoval, aby v žádném případě nepřijímal všechny její závěry.

Zajímavé je, že sám Lyell také důrazně odmítal koncept biologické evoluce. Byl „… zděšen představou šimpanze v lidském rodokmenu, opicí aspirující na ‚vlastnosti a důstojnost člověka‘.“19 Druhý svazek jeho Principles of Geology (Principů geologie) z roku 1832 byl de facto „knižním vyvrácením“ Lamarckových myšlenek o evoluci – „… plným chytrých argumentů proti myšlence, že se život na Zemi vyvinul a že by mohl být znázorněn v podobě jakéhosi rodokmenu“.20, 21

Darwin obdržel výtisk tohoto druhého dílu poštou během svého pobytu v Montevideu (Uruguay), kde se zastavil během své cesty na lodi Beagle. Bohužel však to, co z této knihy přijal, opět stačilo k tomu, aby jeho představa evoluce „mohla začít fungovat“. Ano, byla to již zmíněná nesmírně dlouhá časová období (která Lyell prosazoval z geologických důvodů).

Závěr

Vidíme tedy, že klíčovou myšlenkou v přijetí a prosazování teorie biologické evoluce druhů byla pro Darwina nesmírně dlouhá časová období, v něž věřili nejen Darwinovi učitelé Henslow a Sedgwick (i když s jistou opatrností), ale které systematicky propagoval Charles Lyell ve svých Principech geologie – knize, kterou Darwin doslova hltal během své cesty na lodi Beagle. Je smutnou skutečností, že dnes mnoho církví a teologických fakult přijímá myšlenku velmi vysokého stáří vesmíru a odmítá biblický záznam o tom, že Bůh vše stvořil přibližně před 6000 lety. Někteří křesťané se totiž domnívají, že tím nevěřícím lidem nějakým způsobem usnadní přijetí křesťanské víry. To je však velký omyl. Stejně jako v případě Darwina, tak ani dnes toto evoluční učení v dlouhé věky, které je v příkrém rozporu s Biblí, nepřivádí lidi k víře v pravého Boha, ale naopak podkopává věrohodnost klíčové biblické zprávy, že Bůh stvořil veškerou realitu, a to velmi dobře, velmi rychle a docela nedávno, a zároveň velmi usnadňuje mnohým lidem přijetí ateistické představy evoluce od velkého třesku k člověku.