Důkazy o rychlé popotopní adaptaci organismů
Obvyklý odhad evolucionistů ohledně toho, kolik času potřebovaly Darwinovy pěnkavy na vydělení (radiaci) ze své mateřské populace, se pohybuje od jednoho do pěti milionů let. Reálné výzkumy však potvrdily mnohem kratší čas v řádu několika set let a také to, že se nejedná o příklad evoluce v přímém přenosu, ale o pouhou variabilitu v rámci druhu v reakci na změny prostředí a potravy.
Autor: Carl Wieland
Článek byl poprvé publikován v časopise Creation 14(3):22-23, červen 1992
Na slavném Galapážském souostroví, které ve 30. letech 19. století navštívil Charles Darwin, žije dnes třináct druhů pěnkav s různým tvarem a velikostí zobáku, odpovídajícím jejich různému způsobu stravování a životního stylu. Darwin tyto odlišnosti vysvětloval tak, že jsou to všechno potomci jednoho původního páru pěnkav a že tyto rozdíly jsou důsledkem působení tzv. přirozeného výběru.
Možná to někoho překvapí, ale přesně takové vysvětlení zastává dnes většina moderních kreacionistů. Podstatné je, že ke vzniku takového typu odlišnosti, jaký pozorujeme u galapážských „Darwinových“ pěnkav, nejsou potřeba žádné „evoluční“ změny, které bychom mohli použít jako důkaz postupné přeměny améby v člověka, tj. nebylo zde potřeba přidávat žádnou novou genetickou informaci. Pokud je rodičovská populace vybavena dostatečně velkou stvořenou variabilitou (genetickým potenciálem) schopnou vygenerovat všechny tyto rozmanité variace znaků daného druhu u svých potomků, dokáže se přirozený výběr už postarat o výslednou adaptaci (dané lokální populace), jak ukáže následující zjednodušený příklad.
Řekněme, že se některé pěnkavy ocitly na ostrovech s nedostatkem semen, kde však pod kůrou stromů žilo mnoho larev. V populaci s velkou variabilitou budou mít někteří jedinci zobáky delší a jiní zase kratší, než je obvyklý průměr. Jedinci nesoucí výraznější genetickou informací kódující „dlouhý zobák“ by pak měli větší šanci přežít právě díky těmto larvám a v důsledku toho i předat tuto genetickou informaci svému potomstvu, zatímco ostatní jedinci s kratšími zobáky by na těchto ostrovech vymřeli. Tímto způsobem, kdy selekce (přirozený výběr) působí i na další vlastnosti (rysy), by mohla vzniknout pěnkava bledá (mající podobné vlastnosti jako datel).
Stejnou věc lze pozorovat i při tzv. umělém výběru, kdy jsou všechna moderní plemena psů stále specializovanější oproti jejich rodičovské populaci (původní smíšená rasa), tzn. nesou v sobě méně genetických informací než jejich rodiče – a tedy i menší potenciál pro možný další výběr (například nelze vyšlechtit německou dogu z čivavy). Při všech změnách těchto typů zůstávají pěnkavy pěnkavami a psi psy. Hranice měnitelnosti (variability) jsou tedy dány množstvím původně přítomných genetických informací (tj. genetických informací přítomných v originálním počátečním páru samec/samice daného základního druhu), z nichž lze vybírat.
Kreacionisté navrhují tento model „dělení (divergenci, diverzifikaci) vlivem selekce“ z původních základních druhů již dlouhou dobu. Vysvětlují tak vznik například vlků, kojotů, dingů a dalších divokých psů z jednoho původního psího páru, který po Potopě vyšel z Noemovy archy. Otázky toho, jak dlouho takový proces trval se však nyní chopili odpůrci kreacionismu. Ti trvají na tom, že tento diverzifikační proces byl mnohem zdlouhavější, než připouští Písmo. Uznávají sice, že umělý výběr je rychlým procesem, ale jenom proto, že šlechtitelé záměrně ovlivňují každou jednotlivou generaci. Obvyklý odhad času (od anti-kreacionistů), který Darwinovy pěnkavy potřebovaly na vydělení (radiaci) ze své mateřské populace, se pohybuje od jednoho do pěti milionů let.
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍ
Již máte účet? Přihlaste se.
Svůj účet máte navždy zdarma.
Profesor zoologie z Princetonské univerzity Peter Grant však nedávno zveřejnil některé výsledky 18 let trvajícího intenzivního výzkumu všech galapážských pěnkav, během něhož sledoval přirozený výběr v přímém přenosu.3 Zjistilo se například, že během suchých let, kdy došlo k vyčerpání zásoby malých semen, zvýhodňoval přirozený výběr pěnkavy s většími zobáky, které se díky tomu dokázaly dostat ke zbývajícím velkým semenům, a tak přežít. Tento konkrétní „tlak“ prostředí tak posunul populaci pěnkav směrem k větším zobákům.
I když toto zjištění není nijak zvlášť překvapivé ani hluboké, je velmi zajímavé, s jakou rychlostí k těmto změnám došlo. Profesor Grant odhaduje, že při této rychlosti by přeměna například středně velké pěnkavy obecné na pěnkavu kaktusovou trvala pouhých 1 200 let a přeměna na podobnější velkou pěnkavu obecnou by trvala jen asi 200 let.
Všimněte si, že se uvedená studie ani slovem nezmiňuje o tom, že tyto rychlé změny (v morfologii pěnkav) nemohou mít nic společného s vytvářením nových genů prostřednictvím mutací, ale že jsou založeny výhradně na výše popsaném procesu, tj. vybírání z toho, co již existuje. Proto nelze tento proces považovat za důkaz skutečné, vzestupné (makro-)evoluce druhů, i když se o něm budou (naivně) důvěřiví studenti nepochybně učit jako o typickém příkladu „evoluce v akci“.
Uvedený proces je ve skutečnosti hmatatelným, reálně pozorovaným potvrzením, že k takovému (sestupnému) adaptivnímu vzniku několika druhů (variací) z jednoho původně (na počátku) stvořeného druhu může snadno dojít během několika staletí. Není k tomu zapotřebí milionů let. Tento argument je podepřen skutečností, že po Potopě (cca 2300 př. Kr.) byl selekční tlak mnohem intenzivnější spolu s rychlou migrací do nových, prázdných nik, zbytkovými lokálními katastrofami a rychlými změnami klimatu v době, kdy se Země usazovala (stabilizovala) a vysychala – tj. začala se zotavovat z následků Potopy – a kdy zároveň vznikaly nové adaptivní radiace rozrůzňujících se potravinových zdrojů.
