Dawkinsova podvodná argumentace na příkladu selekce živorodek duhových (gupek, pavích oček)

Autor: Jonathan Sarfati
Článek byl poprvé publikován na webu creation.com 18. února 2010

Dawkins se v této své nové knize The Greatest Show on Earth (Největší show pod Sluncem) pokouší nabídnout důkaz evoluce, ačkoliv ve svých starších knihách otevřeně přiznává, že „důkaz pro evoluci není nikde přímo viditelný (vystavený).“ Velká část jeho knihy je však z hlediska logiky velice chabá a zmatená, jelikož účelově zamlžuje a překrucuje nepohodlná fakta nebo jimi manipuluje způsobem, který je znám jako „návnada/záměna“, tj. v průběhu argumentace nepozorovaně (mlčky) mění význam klíčového slova evoluce, které má ve skutečnosti mnoho různých významů. Hlavní pointou celé téhle diskuse o stvoření a evoluci je otázka, zda všechny živé bytosti skutečně vzešly (se vyvinuly) z bahna usazeného na dně pravěkého rybníka (před více než miliardou let). To je ten hlavní význam slova evoluce, o který se vede podstatná část sporu mezi evolucionisty a kreacionisty. Dawkins však o evoluci říká, cituji:

„kdykoli dochází k systematickému zvyšování nebo snižování četnosti výskytu určitého genu v genofondu, dochází přesně k tomu, co nazýváme evolucí.“ (str. 33 v originále)

Je zvláštní, že Dawkins pak ve své knize brojí proti „popíračům dějin“, přesněji proti „40 procentům lidí“, kteří popírají „evoluci“. Jenže „popírači evoluce” popírají něco docela jiného, než co Dawkins nazývá evolucí. Skutečně, pokud Dawkins pod slovem evoluce rozumí to, co jsem právě citoval z jeho knihy, pak si nedovedu představit nikoho, kdo by něco takového popíral, včetně zaměstnanců Creation Ministries Internationl (CMI – Mezinárodní kreacionistická společnost), tedy autorů tohoto článku!

„[Teorie pohlavního výběru] selhává ve snaze vysvětlit existenci pavího ocasu, což je přesně to, kvůli čemu Darwin tuto teorii vymyslel! Kromě toho se tato teorie stala překážkou v objevu důležité funkce obrovského zobáku tukana: regulace teploty.“

Dawkins ve své knize spotřeboval poměrně velké množství stránek na to, aby dokázal, že přirozený výběr je fakt. Zdůrazněme ještě jednou, že kreacionisté učili totéž již dávno před Darwinem. A nejen to, přirozený výběr je významnou součástí moderního biblického modelu Stvoření/Pádu/Potopy/Rozptýlení, který vysvětluje, jak se rozmanité druhy organismů přizpůsobují svému prostředí.

Dawkins však většinu uváděných příkladů přirozeného výběru přirovnává k člověku-sochaři, který z počáteční velké, neforemné hroudy hlíny postupně odstraňuje „přebytečné” kousky, tj. „vyřezává“ geny z genofondu (str. 34 v originále). Tyto změny se však odehrávají v přesně obráceném směru, než který je potřebný k přeměně bakterie v biologa (bakteriologa).

Kreacionisté přitom nemají problém s pohlavním výběrem, tj. výběrem vlastností preferovaných opačným pohlavím při hledání partnera. Tento efekt (vliv) má značný potenciál, jelikož pouze ti jedinci, kteří naleznou svého partnera, mohou předat své geny další generaci. Teorie pohlavního výběru nicméně selhává ve snaze vysvětlit existenci pavího ocasu, co je přesně to, kvůli čemu Darwin tuto teorii vymyslel!! Kromě toho se tato teorie stala překážkou v objevu důležité funkce obrovského zobáku tukana: regulace teploty.

Dawkins sice představil některé přesvědčivé důkazy toho, že k přirozenému i pohlavnímu výběru dochází (což kreacionisté tvrdí už odnepaměti), avšak jeho snaha dokázat tím evoluci od atomů k člověku nebo rovnou vyvrátit biblické stvoření je jako snaha srazit k zemi slaměného panáka vlastní výroby. Následující text je ukázkou z naší připravované knihy The Greatest Hoax on Earth? Refuting Dawkins on Evolution (Největší podvod pod Sluncem. Vyvrácení Dawkinsova chápání evoluce).

Gupky (paví očka)

Dr. John Endler, Dawkinsův kolega, zkoumal mnoho populací gupek v horských potocích na Trinidadu a Tobagu a ve Venezuele. (str. 133-9 v originále).² Jasně zbarvení samečkové zřejmě imponují samičkám, které si takové barvy „pohlavně vybírají“. Zároveň jsou však snáze viditelní predátorům, kteří si je rovněž „přirozeně vybírají“. To potvrzuje i fakt, že v tocích se silnými predátory se vyskytují samečci s nevýraznými barvami, zatímco v tocích se slabými predátory se vyskytují samečci s pestřejším zbarvením, s většími a křiklavějšími skvrnami.

Endler si všiml, že i ti méně výrazní jsou maskováni skvrnami, které splývají s oblázky na dně jejich rodných toků. Proto provedl pokusy v několika rybnících, z nichž polovina měla dno s jemným štěrkem a polovina s hrubým. Umožnil gupkám volné rozmnožování. Počet skvrn se zvýšil – nejspíše proto, že fungoval pouze pohlavní výběr.

Po šesti měsících zbavil některé rybníky predátorů, zatímco v jiných ponechal poměrně slabého predátora (vzhledem k tomu, že žádný přírodní tok není zcela bez predátorů) a do zbývajících rybníků nasadil silného predátora, cichlidu štikovitou. V rybnících se slabou nebo žádnou predací počet skvrn nadále rostl, protože stále fungoval pohlavní výběr. V rybnících se silným predátorem však počet skvrn prudce poklesl. Samečkové s mnoha skvrnami byli zřejmě v důsledku své nápadnosti rychle sežráni, takže samičky se musely navzdory svým preferencím spokojit s těmi, kteří přežili.

Endler rovněž zjistil, že velikost oblázků působí rozdíly. Výskyt silných i slabých predátorů podporoval vytváření větších skvrn v tůních s hrubým štěrkem a menších skvrn s jemnějším štěrkem. To dává smysl: čím více se velikost skvrny blíží velikosti štěrku, tím lépe jsou ryby maskovány. V rybnících bez predátorů tomu však bylo naopak: jemný štěrk podporoval větší skvrny a hrubý štěrk naopak menší. To rovněž dává smysl: méně maskovaní samečci jsou pro samičky lépe viditelní.

Evoluce v akci?

„K pochopení skutečné vědy, včetně experimentů s přirozeným a pohlavním výběrem, není nutná víra, že se lidské bytosti vyvinuly z elementárních částic. Stejně tak je jasné, že víra v inteligentní stvoření světa neznamená konec zájmu o tuto vědu.“

Dawkins uvádí příběh, který vyprávěl Endler o svém setkání s jedním z cestujících vnitrostátní letecké společnosti. Tento pasažér projevil velký zájem o Endlerův výzkum gupek a pokládal mu přátelské otázky, které sám Endler označuje jako „vynikající otázky … z nichž bylo patrné, že argumentaci sleduje s živým zájmem a přemýšlí o ní.“ Když se však cestující zeptal, o jakou teorii se tyto experimenty opírají, odpověděl mu Endler: „Říká se jí Darwinova teorie evoluce přirozeným výběrem.“ V tom okamžiku pasažér rozhovor ukončil, což Endler označuje za „opravdu tragické“. Dawkins tohoto cestujícího nazývá „úzkoprsým (uzavřeným)“ (str. 133 v originále).

I kdyby byla tato historka smyšlená, nedokazuje nic z toho, o čem Endler nebo Dawkins hovoří. Zmíněný cestující totiž mohl být velmi podrážděn Endlerovou lacinou argumentací typu návnada/záměna. Stejně nepoctivé dvojznačnosti a nepozorované záměny významu klíčových slov ve své argumentaci se dopouští i Dawkins, když tvrdí: „Jedná se o velkolepý příklad evoluce odehrávající se přímo před našima očima.“ (str. 139 v originále). Možná by bývalo bylo lepší odpovědět něco ve smyslu: „Jedná se skutečně o velmi důmyslné experimenty podporující teorii přirozeného výběru, teorii známou kreacionistům již před Darwinem. Dokazuje však uvedená změna, po které gupky zůstávají gupkami, že se z ryb vyvinuli rybáři? Uvedené změny nevytvářejí žádné nové rysy, jen různé variace téhož.“ Přesto je tento typ změny, který nepřináší žádnou novou genetickou informaci, obvykle tím nejlepším „důkazem“ evoluce a údajným vyvrácením inteligentního stvoření světa, jaký mohou evolucionisté nabídnout.

Navíc k pochopení skutečné vědy, včetně experimentů s přirozeným a pohlavním výběrem, není nutná víra, že se lidské bytosti vyvinuly z elementárních částic. Stejně tak je jasné, že víra v inteligentní stvoření světa neznamená konec zájmu o tuto vědu. Docházíme tak k závěru, že Dawkinsovo strašení o tom, jak údajní „popírači dějin“ – rozuměj odmítači evoluce od atomů k člověku – likvidují přírodovědné vzdělávání, se ukázalo být – dokonce i podle jeho vlastních slov – jedním velkým omylem.