Úvod Magazín Připravujeme Zemřel kritik velkého třesku

Zemřel kritik velkého třesku

Zde je zveřejněn překlad článku bez provedené korektury.
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.

Link na článek v angličtině: creation.com/hoyle

Sir Fred Hoyle, autor termínu „velký třesk“, zemřel v pondělí 20. srpna 2001 na komplikace po těžké mozkové příhodě.1

Narodil se v roce 1915 v anglickém Yorkshiru a byl jedním z nejznámějších britských matematiků a astronomů druhé poloviny 20. století. Desítky let hledal odpovědi na otázky počátků života a vzniku a stáří vesmíru. Ve 40. letech minulého století navrhl spolu s Hermannem Bondim a Thomasem Goldem teorii „ustáleného stavu“, podle níž vesmír nemá počátek ani konec, ale vždy existoval a bude existovat i nadále.

Všichni byli přesvědčenými humanisty a odmítali proto jakoukoli teorii, která se zdála učit o počátku vesmíru, protože by to ukazovalo na Počátek – viz diskuse Jestliže Bůh stvořil vesmír, kdo tedy stvořil Boha? Jejich zaujatost byla tak silná, že byli dokonce ochotni porušit základní zákon zachování hmoty/energie, který říká, že hmotu/energii ve vesmíru nelze vytvořit ani zničit. Tento základní zákon je samozřejmě v souladu s knihou Genesis – stvoření časoprostoru Bohem bylo dokončeno po šesti dnech. Teorie ustáleného stavu však předpokládá neustálý spontánní vznik atomů vodíku z ničeho.

Protože však důkazy o rychlém rozpínání vesmíru překonávaly předpovědi Hoyleovy teorie a protože se nechtělo věřit, že byly porušeny základní zákony, mnozí astronomové začali předpokládat, že počátkem veškerého prostoru a času byla exploze velmi husté hmoty. Ve svém rozhlasovém seriálu BBC z roku 1950 The Nature of the Universe (Povaha vesmíru) Hoyle tuto myšlenku posměšně označil jako „velký třesk“ a považoval ji za absurdní.2 Přesto se tato teorie – včetně posměšného termínu – stala hlavním proudem nejen v astronomii, ale i ve společnosti.

Hoyle snadno prohlédl mylné předpoklady teorie velkého třesku. V roce 1994 napsal: „Kosmologie velkého třesku se vztahuje k epoše, kterou nelze dosáhnout žádnou formou astronomie, a za více než dvě desetiletí nepřinesla jedinou úspěšnou předpověď.“3 I když v současné době mnoho lidí považuje mikrovlnné záření kosmického pozadí za úspěšnou předpověď „velkého třesku“, je to velmi vratké a lépe by to odpovídalo kosmologickému modelu dr. Russe Humphreyse, který předpokládá, že Bůh roztáhl vesmír (Iz 42,5).

To by mělo být poučením pro apologety „velkého třesku“, kteří se nechávají zlákat tímto zdánlivým učením o počátku vesmíru a jednoduše ignorují rozpory s Božím slovem. Co se stane s jejich apologetickým rámcem, pokud se sekulární astronomická komunita nakonec přece jen přikloní k Hoyleovi a odmítne „velký třesk“? Pak by museli apologeti „velkého třesku“ přehodnotit svůj výklad Genesis! Viz také Jaké jsou některé problémy teorie velkého třesku?

Hoyle a několik jeho kolegů také komentovali obecný stav mainstreamové kosmologie: „Kosmologie je ve vědě jedinečná tím, že se jedná o velmi rozsáhlou intelektuální stavbu založenou na velmi malém počtu faktů. Vyznačuje se silnou tendencí nahradit potřebu většího množství faktů konformitou.4

Ačkoli Hoyle nebyl biblickým kreacionistou a dokonce ani křesťanem, nakonec uznal nemožnost darwinovské evoluce. Hoyle pravidelně vytýkal darwinovskému establishmentu, že ignoruje složité zdroje informací a programy zpracování informací (jako je DNA), které jsou potřebné pro vznik a pokračování života. Byl si vědom, že život na Zemi nemohl vzniknout náhodou v prvotní polévce. Nejprve se pokusil problém vyřešit úvahou, že kdybychom místo Země měli k dispozici celý vesmír, mohlo by to problém vyřešit. Hoyle byl zastáncem a popularizátorem názoru zvaného panspermie, podle něhož život vznikl někde jinde ve vesmíru a na Zemi se dostal působením elektromagnetického záření.

Nakonec si však uvědomil, že i to by bylo jako materialistické vysvětlení vzniku života žalostně málo. Ve své knize Evolution from Space (Evoluce z vesmíru) z roku 1981 (spoluautor Chandra Wickramasinghe) vypočítal, že šance na získání potřebné sady enzymů i pro nejjednodušší živou buňku je 1:1040,000 (jednička následovaná 40 000 nulami). Vzhledem k tomu, že počet atomů ve známém vesmíru je ve srovnání s tím nekonečně malý (1080), neměl by ani celý vesmír plný prvotní polévky šanci.

Hoyle to vysvětloval svým typicky názorným způsobem a stejně jako v případě „velkého třesku“ si jeho slovní obraty našly cestu do populární kultury. Například napsal: „Představa, že nejen biopolymer, ale i operační program živé buňky mohl vzniknout náhodou v prvotní organické polévce zde na Zemi, je zjevně nesmysl nejvyššího řádu.“5 Hoyle přišel se slavnou ilustrací, v níž přirovnal náhodný vznik i té nejjednodušší buňky k pravděpodobnosti, že „tornádo, které se prohání skládkou, by mohlo z materiálu, který se v ní nachází, sestavit Boeing 747“.Hoyle také přirovnal šanci na získání byť jediného funkčního proteinu náhodnou kombinací aminokyselin ke sluneční soustavě plné slepců, kteří současně řeší Rubikovu kostku – viz Rubikova kostka a slepci. Další problémy s evolučními scénáři „vzniku života“ najdete na našich stránkách s otázkami a odpověďmi v sekcích Původ života a Pravděpodobnost.

Hoyle nakonec dospěl k názoru, že jemné vyladění vesmíru jako celku je dalším důkazem existence designéra:

„Interpretace faktů zdravým rozumem naznačuje, že si nějaká superinteligence pohrávala s fyzikou… Čísla, která lze vypočítat z faktů, se mi zdají tak ohromující, že tento závěr je téměř nezpochybnitelný.“7

Vyladění základních konstant je skutečně úžasné, ale kreacionisté musí být opatrní – některá z údajných „vyladění“ předpokládají velký třesk nebo jinou evoluční kosmologii.

Hoyle bohužel nakonec doplatil na své otevřené zpochybňování materialistického paradigmatu. V 50. letech minulého století měl geniální představy o hvězdné fúzi a předpověděl, že jádro uhlíku 12 bude mít určitou energetickou hladinu (tzv. rezonanci), která umožní fúzi helia.8 Jeho spolupracovník William Fowler nakonec v roce 1983 získal Nobelovu cenu za fyziku (spolu se Subramanyanem Chandrasekharem), ale Hoylův původní přínos byl z nějakého důvodu přehlížen a mnozí byli překvapeni, že tak významný astronom ji nedostal. Fowler sám v autobiografickém náčrtu potvrdil Hoyleův obrovský přínos:

„Fred Hoyle představoval v mém životě druhý významný vliv. Impozantní koncepci nukleosyntézy ve hvězdách poprvé definitivně stanovil v roce 1946.“

Přes všechnu jeho schopnost prohlédnout populární protibožskou vědu byly však Hoyleovy vlastní názory na Boha rovněž nebiblické. Vytrvale se držel panspermie; ve své poslední knize A Different Approach to Cosmology (Jiný přístup ke kosmologii) se svými spoluautory znovu potvrdil teorii kvazi-ustáleného stavu vesmíru, tentokrát však takovou, která vyžaduje neustálé epizodické tvoření nějakou inteligentní silou ve vesmíru (úplné popření šestidenního stvoření ex nihilo transcendentním, osobním Bohem).

Hoyle se také proslavil jako spisovatel science fiction. Vzhledem k jeho fascinaci vesmírem a mimozemskými životními silami není překvapivé, že se pustil do tohoto druhu psaní.

Hoyleovy komentáře k teorii velkého třesku a darwinovské evoluci jsou sice užitečné, ale je smutné, že zemřel poté, co zřejmě odmítl pravdu o Stvoření. Bůh zjevil pravdu všem v Bibli, knize dějin vesmíru. Všechny odpovědi o vzniku života a vesmíru lze najít hned v první knize Genesis.