Jak se smířit se smrtí?
Čas od času tato otázka, možná až povzdech, zaznívá i veřejně s tím, že se očekává odpověď. Ta mnohdy přichází, ale rozpaky nad tímto problémem zůstávají. Ona totiž již zmíněná otázka sama svědčí o tom, že si lidé na smrt nemohou zvyknout, nemohou se s ní nijak ztotožnit, nějak se s ní popasovat. Protože kdyby tomu tak bylo, taková otázka by byla bezpředmětná a zbytečná. Tedy by ani nebyla položena.
Jeví se, že na smrt si prostě zvyknout nelze. Proč? O čem to svědčí? A já jsem přesvědčen, že to opravdu o něčem svědčí.
Všimněme si toho, že smrt je tak stará, jako lidstvo samo. Doprovází člověka od jeho samotného počátku. A protože jsme jako lidé na této zemi několik tisíciletí, (každý ať si doplní číslo, jaké uzná za vhodné), měli jsme si již dávno na smrt zvyknout. Brát ji jako součást života, jako jedinou spravedlnost, jako něco nevyhnutelného, samozřejmého, s čím musíme počítat, a na co si musíme zvyknout. Ale ono se tak nestalo. A tak se jeví, že na smrt si prostě zvyknout nelze. Proč? O čem to svědčí? A já jsem přesvědčen, že to opravdu o něčem svědčí.
Smrt je totiž nepřítel člověka. Bible říká, že „jako poslední nepřítel, bude zahlazena smrt“. (1. Korintským 15,26) S nepřítelem můžeme počítat, uvědomovat si, že existuje, že nás ohrožuje, ale že bychom si měli na něho zvyknout a brát ho jako nějakou samozřejmou věc, která už nás nijak negativně neovlivňuje, to zřejmě nedokážeme. A stejně tak je to se smrtí. Ano, počítáme s ní, uvědomujeme si, že existuje, ale vždy nás bude negativně ovlivňovat. Můžeme o ní hovořit, v případě, že nám nehrozí a netýká se nás, jako o přirozené součástí našeho bytí, ale v okamžiku, kdy se nás týká…, ne, nezvykneme si na ni. Bojíme se jí, vyhýbáme se jí, nemluvíme o ní, protože každá živá bytost je vybavena instinktem přežít. Docent Tvaroh, lékař u dlouhodobě nemocných, již před léty napsal, že je zajímavé vnímat přání pacientů. Mnohdy si již říkají o smrt, ale když potom smrt neodvratně přichází, mluví o tom, že chtějí žít. Ano, smrt je nepřítel, nezvykneme si na ni. Ale můžeme udělat něco jiného. Vzít vážně nabídku, kterou nám dává Bůh a která je napsaná v Bibli.
. On nás totiž právě tak stvořil. Stvořil nás pro věčný život. I když jsme jako lidé, jeho nabídku nepřijali, přesto nám ji znovu a znovu nabízí.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Bůh nám nabízí život, a to život věčný. On nás totiž právě tak stvořil. Stvořil nás pro věčný život. I když jsme jako lidé, jeho nabídku nepřijali, přesto nám ji znovu a znovu nabízí. Člověk není „naprogramován“ na smrt, nechce přijmout omezený čas života. A už to svědčí o tom, že jsme stvořeni Bohem, a to stvořeni pro život, ne pro smrt. Proč by jinak i nevěřící člověk hovořil o nebi, ze kterého se náš přítel, blízký, rodinný příslušník, spolupracovník na nás dívá? Proč lidé vymysleli pohádky, kde převládá dobro, živá voda přemáhá smrt, mrtví jsou probouzeni ze spánku smrti atd. Protože toužíme po životě, ne po smrti. A právě nabídka života od Boha přichází. „…aby každý, kdo v něho věří (v Ježíše Krista), měl život věčný“. (Jan 3,15) „Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku, a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Římanům 8,20-21) A tak nepřemýšlejme jak si zvyknout na smrt, ale jak se vyrovnat se smrtí. Jak ji přemoci, jak naplnit naši touhu žít. Protože to je možné. Nemusíme se snažit zvykat na smrt, pokud vezmeme nabídku Boha vážně. Apoštol Pavel (Římanům 6,16) píše: „Buď otročíte hříchu, a to vede ke smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti.“
Jak se tedy popasovat se mrtí? Již vzpomínaný apoštol Pavel dále píše: „jak ubohý jsem to člověk. Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ (Římanům 7,24-25) Díky za to, že si nemusíme zvykat na smrt. Že Bůh tuto otázku vyřešil za nás. Samozřejmě pokud chceme, a pokud Jeho nabídku přijmeme.
Jan Dymáček
