Link na článek v angličtině: creation.com/jones

Za šest dní

Proč se 50 vědců rozhodlo věřit ve stvoření světa

K vydání připravil Dr. John Ashton

Arthur Jones, biologie

Dr. Jones je poradcem v oblasti vědy a vzdělávání. Má titul BS (Hons) na Birminghamské univerzitě v oboru biologie, titul M.Ed. na Bristolské univerzitě a doktorát z biologie na Birminghamské univerzitě. Dr. Jones vedl kurzy vědy a náboženství na univerzitách v Londýně a Bristolu. V současné době pracuje pro organizaci Christian Schools‘ Trust jako její výzkumný konzultant pro rozvoj učebních osnov. Je členem Institutu biologie v Londýně.

Sekulární vědci běžně tvrdí, že kreacionismus je „překážkou vědy“. Tvrdí, že přisuzovat cokoli (např. vznik živých organismů) přímému působení Boha znamená odmítnout veškeré vědecké bádání. Zdá se to být tak prosté, že to působí velmi přesvědčivě. Nicméně není obtížné ukázat, že tento argument je chybný.

Uveďme několik obecných bodů. Za prvé, tento argument vychází z neznalosti rozmanitých cest, kterými může křesťanská víra vstupovat do vědy a kde projevila její plodnost. Mnozí velcí vědci minulosti byli ostatně oddanými křesťany a mnozí z nich vědomě zkoumali důsledky své křesťanské víry pro vědu. Za druhé, zatímco přímé Boží působení může znamenat odmítnutí jednoho typu vysvětlení, jiné zůstávají a mohou být dokonce posíleny. Tvrzením, že Bůh stvořil různé druhy živočichů a rostlin, zcela jistě odmítáme vysvětlení z hlediska evoluční kontinuity. Necháváme však široce otevřené možnosti vědeckého zkoumání všech ostatních vzorců vztahů (ekologických, vývojových atd.) mezi těmito druhy. Vědci jsou natolik naočkováni přesvědčením, že všechny zákonitosti lze historicky vysvětlit pouze na základě událostí darwinovské evoluce, že mnozí ani netuší, kde hledat alternativní vysvětlení. Za třetí, existuje mnoho dokladů o tom, že evoluční naturalismus stál často v cestě vědeckému výzkumu. Vezměme si jen jeden příklad: evoluční předpoklad, že určité orgány nebo znaky jsou vestigiální, často dlouho zdržoval (plodný) výzkum jejich funkcí.

Přesněji řečeno, lze se odvolat na zkušenost, a právě zde se tento esej stává osobním svědectvím o vědecké plodnosti odpovědnosti za stvoření.

Když se během mých vysokoškolských studií rozkřikly mé „kacířské“ názory, můj profesor (Otto Lowenstein, profesor zoologie) mi důrazně řekl, že na jeho katedře nesmí žádný kreacionista provádět výzkum! Přesto mi však výzkum umožnil. Z nátlaku, kterému jsem čelil, se mohu jen domnívat, že očekával, že mě přesvědčí o mém omylu. Pokud měl takový záměr, pak se šeredně spletl. Do mé laboratoře přišlo mnoho hostujících vědců, kteří mě přesvědčovali o tom, že evoluce je nepochybně pravdivá. Samozřejmě, že jsem se v jejich oboru téměř nevyznal, a tak jsem nikdy nedostal odpověď, ale po jejich odchodu jsem si vyhledal příslušný výzkum a pečlivě ho analyzoval. Vždy jsem zjistil, že evolucionistické argumenty jsou mnohem slabší, než se zdálo, a že existují alternativní kreacionistické výklady, které jsou stejně přesvědčivé nebo přesvědčivější. Ve svém stanovisku jsem se ještě utvrdil díky svému vlastnímu výzkumu.

Rozhodl jsem se zabývat otázkou identity a povahy stvořených druhů. Jednalo se o mou odpověď na obvyklou evolucionistickou výzvu, která mi vždy připadala rozumná. Pokud existují stvořené druhy, měly by být identifikovatelné. Chtěl jsem prozkoumat procesy variability v rámci jednoho druhu a získat určitý přehled o hranicích této variability. Potřeboval jsem se naučit chovat a rozmnožovat velké množství druhů. Měl jsem zkušenosti se studiem obratlovců, proto jsem se zaměřil na ryby. Můj nadřízený byl fanouškem akvarijních rybek cichlid, takže bylo rychle rozhodnuto! Ta léta věnovaná výzkumu byla fascinující. Přes všechnu druhovou rozmanitost mi cichlidy připadaly jako jednoznačně přírodní skupina, jako stvořený druh. Čím více jsem se těmito rybami zabýval, tím jasnější bylo mé poznání „cichlidovosti“ a tím odlišnější se mi zdály od všech „podobných“ ryb, které jsem kdy studoval. Rozhovory na konferencích a rešerše literatury potvrdily, že se jedná o společnou zkušenost odborníků ve všech oblastech systematické biologie. Rozdílné druhy skutečně existují a odborníci to vědí. Vývojové studie pak ukázaly, že obrovská rozmanitost cichlid (více než 1 000 „druhů“) vznikla ve skutečnosti nekonečnou permutací relativně malého počtu znakových stavů: 4 barvy, asi deset základních pigmentových vzorů atd. Stejné znaky (nebo znakové vzory) se objevovaly „náhodně“ napříč celou populací cichlid. Vzorce variability byly „modulární“ nebo „mozaikové“; evoluční linie původu jsem nikde nenalezl. Tento druh adaptační variace může probíhat poměrně rychle (protože se týká pouze toho, co již existovalo) a některé případy „radiace“ cichlid (v geologicky „nedávno vzniklých“ jezerech) byly skutečně datovatelné (evolucionisty) do časového rozpětí nejvýše několika tisíc let. V širším měřítku však fosilie evolucionisty nijak nepotěšily. Všechny ryby, živé i fosilní, patří k odlišným druhům; „spojovací články“ rozhodně chybí. Mimochodem, kreacionisté nemají žádný důvod držet se konkrétního klasifikačního schématu ani konkrétních taxonů nad úrovní druhu. „Řády“, „třídy“ a „kmeny“ se nesmí stát posvátnou krávou na základě tradice. Možná jsou správně určeny (vyšší taxony jsou skutečné), možná také nejsou. Některé „chybějící články“ jsou produkty špatných klasifikačních systémů. Morfologie (a nyní i biochemie) dominuje klasifikaci, ale ekologie se může ukázat jako lepší vodítko.

Moje ryby měly být sice výhradně sladkovodní, vyskytovaly se však v tropických sladkých vodách tří kontinentů – od Ameriky přes Afriku až po Asii. Předpokládal jsem, že všechny nebo alespoň většina druhů ryb, které přežily Potopu, musí být schopny přežít jak mořskou, tak sladkou vodu a jejich míchání. V důsledku diverzifikace v rámci druhů, která následovala po Potopě, bychom měli neustále zjišťovat, že mezi mořskými formami existují některé druhy snášející mnohem sladší vodu, zatímco mezi sladkovodními formami některé druhy snášejí mnohem slanější vodu. U svých cichlid jsem zjistil, že tomu tak skutečně je. Některé druhy se mi podařilo udržet v čisté mořské vodě více než dva roky, aniž by utrpěly nějakou újmu – normálně žily a rozmnožovaly se. Z rešerše literatury opět vyplynulo, že se jedná o společný vzorec pro všechny třídy ryb.

Také jsem se zabýval dědičností a už ve mně sílila skepse k dogmatu, že „DNA je všechno“ (tolik spojenému s redukcionistickými a evolučními schématy). Zjistil jsem, že existují významné důkazy o tom, že dědičnost se netýká jen genů a genových procesů.

Je totiž zřejmé, že celý buněčný systém je nejmenší jednotkou dědičnosti organismu. Genové procesy mají mnoho společného s variabilitou uvnitř forem, ale pravděpodobně jen málo s rozdíly mezi formami. Na geny je nejlépe pohlížet jako na spouštěče složitých vývojových systémů, nikoli jako na tvůrce nebo příčiny organických struktur. V této souvislosti jsem zjistil, že před Darwinem existoval živý kreacionistický výzkumný program ve vývojové biologii, na který částečně navázali moderní „strukturalističtí“ biologové (např. Stuart Kauffman a Brian Goodwin). Není divu, že posledně jmenovaní evolucionisté jsou proti darwinistům a proti Dawkinsovi. Jejich práci však lze snadno interpretovat kreacionisticky. Může se samozřejmě nakonec ukázat, že se mýlí (naše věda je vždy přibližná a náchylná k omylům), ale přinejmenším poukazuje na to, že kreacionismus není překážkou vědy. Podle mého názoru se evoluční vysvětlení ukazují jako fatálně nekonzistentní.