Lesy, které rostly na vodě

Překvapivá fakta z uhlí vyvracejí představu o „milionech let“

Link na článek v angličtině: Forests that grew on water

Autor: Carl Wieland

V originále vydáno: Forests that grew on water, prosinec 1995

Obr. 1. Model a schéma (vložka) centrálního stigmatického kořene s radiálními přívěsky. Takový vzor se vyskytuje u plovoucích, nikoli suchozemských rostlin.
Obr. 2. Příčný řez stigmáriem v břidlici ukazující rozšiřující se apendixy.
Obr. 3. Rekonstrukce stembase Lycopod.
Obr. 4. Vzpřímený odlitek dutého stromu Lycopod, Joggins, Nové Skotsko, 1981.
Obr. 5. Fosilní háj, Glasgow. Vnější kůra je odlomená a zůstává odlitek dutého vnitřku (kmen a kořeny).
Obr. 6a. Přiblížení příčného řezu apendixu (z obr. 6b); achátové proužky kalcitu vyplňují jeho dutý vnitřek.
Obr. 6b. Částečně rozřezaná uhelná koule
Obr. 7. Pískem vyplněný apendix (měřítko v milimetrech, tmavá linie retušována). Vložka: Žlábek ve fosilním stigmáriu ze zhrouceného centrálního válce.
Obr. 8. Fosilní stigmatický kořen – jizvy jsou v místech, kde byly vyvrženy přívěsky.
Obr. 9. Detailní záběr z řezu uhelnou koulí – šipka ukazuje místo, kde má být slepé střevo vyvrženo (tenká bělavá vrstva).
Obr. 10. Skála s přívěsky (šipka nahoře) a dobře zachovalé kapradinové listy (šipka dole).
Obr. 11. Příměsi ve vápenci (kapka HCL s ním bouřlivě reaguje).
Obr. 12. Kresby ze skutečných kmenů v různých evropských muzeích.
Obr. 13. Ilustrace části plovoucí lesní rohože, která je „naplavena“ na dříve pohřbené rohože a další vrstvy sedimentu.

V takzvaných „karbonských“ euroamerických uhlících na severní polokouli¹ dokázali lidé jako právník-geolog Charles Lyell (jehož kniha měla na mladého Darwina obrovský vliv) poukázat na zdánlivě pádný důkaz, že vegetace skutečně rostla právě na tomto místě. Pod každou z těchto uhelných slojí se nachází vrstva horniny, interpretovaná jako „kořenové lože“ neboli fosilní „půda“.² Ta obsahuje mnoho zkamenělých kořenů stromů, které se běžně nacházejí jako fosilie v uhlí a nad ním. Zdálo se logické předpokládat, že tato hornina byla kdysi půdou, v níž tyto kořeny rostly, když se tvořila uhelná bažina. Je-li tomu tak, pak toto uhlí nemohlo vzniknout, jak by se dalo usuzovat z biblického záznamu dějin, z rostlin vyplavených odjinud a pohřbených.

Odmítnutí Bible

Tento tvrzený důkaz o velkém stáří uhlí byl jedním z faktorů, které přiměly mnoho lidí včetně Darwina odmítnout biblickou zprávu o nedávném stvoření a velké potopě. Víra v dlouhé stáří Země se pevně zakořenila, a to i mezi mnoha zbožnými lidmi z církve. To dalo vzniknout novým napjatým a nepřirozeným způsobům „reinterpretace“ Genesis, jako je teorie „mezery“, teorie „denního věku“ atd. To také položilo základy pro pozdější široké přijetí myšlenky evoluce.

Ohromující skutečností však je, že při bližším pohledu na tyto „kořeny-půdy“ je patrný pravý opak: vegetace, která vytvořila euroamerické uhlí, na místě nevyrostla a ani nemohla vyrůst. Ve skutečnosti kořeny těchto dnes již zaniklých stromů^3,4 vůbec nerostly v půdě, ale plavaly ve vodě!

Název fosilních kořenů nalezených v těchto vrstvách je stigmaria. K nim jsou často ještě připojeny sekundární kořeny neboli přírůstky. Ty byly za života uspořádány tak, jak je znázorněno na obr. 1, a vycházely jako špice z centrálního náboje.

Důkaz, že tyto uhelné lesy rostly na vodě

1. Takový „radiální“ tvar kořenů se vyskytuje pouze u vodních rostlin.

Voda v půdě se pod vlivem gravitace pohybuje směrem dolů, takže kořeny rostoucí v půdě mají za úkol vysílat své sekundární kořínky tímto směrem, tedy směrem od povrchu půdy. Naproti tomu kořínky rostlin plovoucích ve vodě (které mají stejnou šanci se „napít“, ať už míří kterýmkoli směrem) dnes vyrůstají z hlavního kořene rovně do všech směrů, stejně jako stigmatické přívěsky. Obr. 2 ukazuje tento vzorec u fosilních exemplářů.

2. Stromy byly uvnitř téměř úplně duté.

Na obr. 3 je schéma stavby kmene jednoho z těchto stromů. Díky tomu, že mezi centrálním válcem a vnější kůrou byl převážně vzduch, musely být extrémně lehké. Na obr. 4 je dutý vnitřek stromu vyplněn sedimentem, takže po odumření kůry zůstal „odlitek“ vnitřku stromu. Na obr. 5 je známý „fosilní háj“ v Glasgow. Tyto pařezy ve skutečnosti nejsou zkamenělým dřevem, ale jsou výsledkem vyplnění dutých vnitřků těchto lýkožroutů sedimentem. Všimněte si, jak dutina hlavního kmene navazuje na vnitřek velkých stigmatických „kořenů“.

3. Kořeny a kořínky byly rovněž duté.

Dutá byla nejen samotná stigmária, ale i sekundární kořínky (přívěsky) (viz obr. 1). Vzduchem vyplněné kořeny u plovoucích rostlin dávají smysl, ale ne v půdě.

„Uhelné koule“, které se nacházejí v uhelných slojích a jejich okolí, jsou kapsy původní uhlotvorné vegetace (nebo rašeliny) a vody, do kterých pak pronikly minerály (uhličitany nebo oxidy železa). To zabránilo stlačení a prouhelnění, zkamenění a zachování rašelinných tkání, což umožnilo jejich lepší studium. Na obr. 6a je vidět kalcit vyplňující dutý vnitřek apendixu v takové uhelné kouli (obr. 6b).

Na obr. 7 je dutý vnitřek apendixu vyplněn odlitkem sedimentu. Vložka ukazuje, jak stlačení tkáně tenkého centrálního stigmatického válce (když byl sediment ještě poněkud měkký) nadložím způsobilo vznik rýhy na horním povrchu.

4. Přídavky byly určeny k odlití.

Samotné slovo stigmárie pochází od charakteristických stigmat neboli jizev patrných na vnější straně těchto kořenových struktur. Po odhození apendixu, podobně jako strom na podzim shazuje listí, zůstává na povrchu jedna z těchto rýh. Neznáme žádnou suchozemskou rostlinu, která by do půdy vyvrhovala sekundární kořeny o takové tloušťce (obr. 7). Obr. 8 ukazuje fosilní stigmatický kořen s charakteristickou vnější jizvou. Na obr. 9 je pozoruhodný detailní řez z uhelné koule, na němž je vidět „abscedující vrstva“ v místě, kde mělo dojít k oddělení.

Další důkaz proti představě „pomalu rostoucí bažiny s kořenovou půdou“.

1. Žádná hniloba v doprovodných fosiliích.

Obr. 10 ukazuje na stejném exempláři této údajné „kořenové půdy“ fosilní přívěsky a fosilní kapradinový list, který nevykazuje žádné známky rozkladu. Pokud bychom kořeny interpretovali tak, že tato hornina byla původně půdou pro les, který na ní rostl, kapradí by se rychle přeměnilo na kompost. Dobře zachovalá fosilní kapradina ve stejné hornině tedy naznačuje, že kapradina i kořeny byly rychle překryty sedimentem.

2. V těchto vrstvách je mnoho dokladů sedimentace s vysokou energií.

Tato údajně zkamenělá „půda“ často vykazuje takové jevy, jako je příčné vrstvení, podvodní „dunění“, a dokonce i stopy po „sesuvech“, které ukazují, že jedna vrstva sedimentu byla uložena, zatímco ta pod ní byla ještě měkká. Nenarušené vrstvení kolem kořenů stigmarií odpovídá jejich sedimentárnímu pohřbení, nikoliv vniknutí kořenů do již navrstvené půdy.⁵

3. Fosilní stigmata se vyskytují v příliš širokém spektru typů hornin.

Stigmária/apendixy se sice často vyskytují v pískovcích, ale lze je nalézt i ve vápencích (obr. 11). Pokud tyto typy hornin byly původně, před zpevněním, „půdami“, v nichž rostly kořeny, znamenalo by to, že tato jedna skupina vymřelých rostlin, pokrývající tehdy obrovské plochy zemského povrchu, byla tolerantní k mnohem většímu rozsahu půdních typů, než by odpovídalo dnešním znalostem o žijících rostlinách.

Rekonstrukce plovoucího lesa

Na obr. 12 je na základě fosilních nálezů nakresleno, jak by takové lykofytní stromy měly propletené kořeny, které by se navzájem podpíraly při vznášení. Spadané listí a zbytky by se zachytávaly v této rohoži a poskytovaly by živný substrát kapradinám a dalším druhům, které se nyní také nacházejí zkamenělé s těmito uhlíky. Taková rohož (která se později po pohřbení stala uhelnou slojí) z živých kořenů, opadaných zbytků a živých drobných rostlin by měla značnou strukturální integritu, jejíž pružnost by odolala snadnému protržení. Byla by dostatečně vztlaková, aby udržela tyto ultralehké duté „stromové“ kmeny, čemuž by napomáhalo mnoho vzduchem naplněných přívěsků, které se v ní vinuly (jak ukazují řezy uhelnou koulí).^6,7

Pohřbívání plovoucích lesů

Noemova potopa by byla spojena s velkými turbulencemi, erozí, sedimentací a poklesy ve spojení s „prameny velkých hlubin“, stoupajícími vodami, vulkanickou činností a pohyby země. Lze si představit (kromě potopení zbytků podmáčených rohoží), že části relativně neporušených rohoží byly postupně odlomeny a vyplaveny na břeh, aby byly překryty sedimenty. Protože tyto lesní rohože by byly obvykle pohřbeny „pravou stranou nahoru“, vysvětluje to, proč jsou stigmárie zpravidla pod uhlím, ale ne tak kořeny ostatních rostlin; nevisely ve vodě (jako kořeny dutých lýkožroutů), ale rostly ve výše položené „živné rohoži“ (která se pak stala vrstvou uhlí).

Obvyklá filosofie pomalého a postupného vývoje dějin Země má ve skutečnosti potíže vysvětlit, proč máme tak velké „hromady“ vrstev (tzv. cyklotémy), v nichž se uhlí a další typy hornin opakují v podstatě ve stejném nebo podobném sledu stále dokola.⁸ Cyklické vlny sedimentární činnosti během potopy, jako je ta popsaná níže (viz obr. 13), však poskytují životaschopný vysvětlující rámec.

Závěr

Důkazy o tom, že vegetace, která vytvořila „karbonské“ euroamerické uhlíky, nebyla „vypěstována na místě“, ale tvořily ji obrovské rohože plovoucího lesa, které byly na místo vyplaveny jako součást sedimentárního sledu, nejsou jen sugestivní, ale jsou ohromující. Skutečnost, že tak zjevné důkazy jsou stále přehlíženy nebo ignorovány, hovoří za vše. Myšlenka „kořenových půd pod uhlím“ výrazně napomohla podkopat přijetí Božího slova tím, že zavedla koncept dlouhých věků (které jsou rovněž nezbytným podkladem pro evoluční víru). Ukázalo se, že tato myšlenka nemá žádné opodstatnění a že fakta mnohem více odpovídají záznamům o historii Země uvedeným v Bibli.

Poděkování

Tento článek vznikl na základě původního výzkumu, poznatků a fotografií německého kreacionisty Dr. Joachima Schevena. Mnoho dalších podrobností a fotografických ilustrací je uvedeno na videu Dr. Schevena Uhlí, katastrofa a plovoucí lesy.

Reference a poznámky

1. Na rozdíl od (tzv. permských) uhlíků „Gondwany“ v jižní Africe, Austrálii, Indii, Antarktidě atd.
2. Známý také jako podložní hlína nebo sedimentační hlína.
3. Hlavně vymřelé kyjovité mechy a jejich příbuzní (všechny Lycophytes), jako je rod Lepidodendron, také Sigillaria a Lycopodites. Některé z těchto stromů dosahovaly výšky až 30 metrů (téměř 100 stop), kmeny měly průměr jeden metr a listy byly dlouhé jeden metr.
4. Uhlí z Gondwany (např. uhlí z „permské“ pánve Sydney-Bowen) má jiný typ zkamenělé vegetace. V souvislosti s některými z těchto uhlíků se objevují tvrzení o „kořenové půdě“, protože se zde občas vyskytují zjevné „kořenové“ struktury zvané vertebraria. Ty však nebyly nalezeny připojené k žádnému stromu, zatímco jiné důkazy jsou v rozporu s hypotézou „kořenové půdy“. (Nesouvisející) mohutné „třetihorní“ hnědouhelné sloje v Yallournu a Morwellu v Austrálii, které jsou podloženy spíše jílem pocházejícím ze sopečného popela než „kořenovou půdou“, způsobují ještě větší potíže při vysvětlování dlouhého stáří.
5. Důkazy na místě ukazuje video Dr. Schevena., Coal, Catastrophe and Floating Forests.
6. Takto rozsáhlé lesní rohože, pokrývající obrovskou plochu předpotopních moří, by totiž byly schopny hostit celý (možná unikátní) ekosystém, včetně obratlovců. To přidává nové možnosti ekologického vysvětlení zónování fosilií v modelech potopové geologie. Viz připravovaný článek na toto téma od Dr. Kurta Wise v časopise the Journal of Creation.
7. Poté, co doktor Scheven dospěl na základě vlastního výzkumu k závěru o plovoucím lese, bylo zajímavé zjistit, že evoluční botanik Otto Kunze dospěl ve své knize z roku 1884 k tomuto závěru., Die vorweltliche Entwicklung der Erdkruste und der Pflanzen. Phytogeogenesis. Byl ignorován; možná by to příliš poškodilo myšlenku „milionů let“.
8. Hlavním problémem je pro ně vysvětlení cyklického opakování stejného nebo podobného sledu podmínek (usazuje se sediment typu A (stává se „kořenovou půdou“ A), pak na něm roste bažinný les B, který vytváří rašelinu, jež se později stává uhelnou vrstvou B, později je překryt sedimentem typu C, po němž následuje typ D, E atd., někdy až I). Různé kombinace (vždy však začínající typem AB a zpravidla ve stejném pořadí, i když některé mohou být vynechány) se opakují až stokrát, stále dokola na stejném místě, dokonce i u stejného vegetačního typu, v průběhu obrovských věků. Dávní pamětníci se pokusili použít analogii opakovaných mořských vpádů přes některé dnešní říční delty nebo pobřežní bažiny. Tato analogie se však rozpadá, protože je zapotřebí nevysvětlitelných opakovaných změn pevniny a mořské hladiny a protože v takových deltách nebo bažinách se nenachází laterální kontinuita sedimentů a typů vegetace, která je běžně pozorována v uhelných polích na velké vzdálenosti.