Manželský slib
Proč právě takový úvod? Aniž bych chtěl cokoliv kritizovat nebo odmítat, rád bych něco přidal. Něco mně na všech nalezených stránkách schází. Něco, co považuji za důležité. Co by mělo takovému manželskému slibu předcházet, co si v té chvíli uvědomit, jaká je platnost takového slibu, co tím vyjadřuji, když jej vyslovuji? Někdo může říct, že tomu všemu se vyhne tím, když nebude raději dávat žádný slib a pouze odpoví „ano“ na oddávajícím položené otázky. Jenomže když paní matrikářka čte: snoubenci prohlašují, že jim nejsou známy žádné okolnosti vylučující uzavření manželství, že navzájem znají svůj zdravotní stav a že zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření manželství a následně odpoví na otázku, zdali si berou zde přítomného nebo zde přítomnou dobrovolně, potom je to vlastně také slib. A stát bere pod svoji ochranu manželský pár, protože oddání za takový slib považuje.
A tak se vraťme k mým výše položeným otázkám. Uvědomuji si, co vlastně slibuji? Uvědomuji si, že sliby se mají plnit? Že to je slib na celý život? Nedovedu si totiž představit, co by jeden ze snoubenců řekl, kdyby ten druhý při sňatku slíbil, že se mu odevzdává na dobu určitou, a to po dobu, kdy jim to bude „klapat“, kdy se budou milovat ne láskou, ale zamilovaností, eventuálně než zjistí, že jiný partner by mu vyhovoval lépe? Uvědomují si, že zamilovanost je třešinka na dortu, která pomine a pokud nenastoupí láska, že vztah pomine? Zamilovaní se milují mnohdy proto, protože neví. Kdežto láska miluje i když ví. Ví, že ten druhý má svoje slabosti, že také bývá nervózní, že v noci chrápe, že mačká zubní pastu v polovině a ne od konce, jak bych si já přál, že žena používá více slov než muž, že se žena potřebuje sdílet, ale ne proto, aby ihned dostala od manžela rady, ale pouze proto, protože „to“ potřebuje „vyříct“, že muž řekne to nemá logiku, aby mu žena odpověděla, že ale ona to tak cítí…
Ale to není ještě všechno. Bible v listu apoštola Pavla do Efezu 5,25-33 píše: „Muži milujte ženy své, jako si Kristus zamiloval církev, a sám se za ni obětoval…, muži mají ženy milovat jako sebe…, žena má mít před mužem úctu“. A to neříká pouze Bible, ale i Emerson Eggerichs ve své knize Láska a úcta (Porta Libri 2017) píše: „Žena má jednu důležitou potřebu – musí cítit, že ji manžel miluje. Pokud je tato její potřeba naplněna, je šťastná. Muž má také jednu důležitou potřebu – musí cítit, že si ho manželka váží. Když je tato jeho potřeba naplněna, je šťastný“. Slibujeme právě takovou lásku, a právě takovou úctu, kdy si vážím svého partnera? Když Bůh stvořil člověka a ustanovil instituci manželství, potom řekl „není dobré, aby člověk byl sám, učiním mu pomoc jemu rovnou“ (1. Mojžíšova 2,18) Uvědomují si ti, kteří ať už vícero slovy nebo pouze slovem „ano“ vyjadřují manželský slib, že muž a žena jsou si rovni? Že nikdo z nich není nadřízený toho druhého? Uvědomují si, že jejich rozdílnost je důležitá pro jejich vzájemné doplnění se, ne pro nadřazenost?
A opět by bylo možné pokračovat ve výčtu toho, co by si měl člověk uvědomit, než dá druhému slib, kterým se váže do manželství. A tak někdo může dojít k závěru, že nebude vstupovat do manželství, bude s partnerem/partnerkou žít bez sezdání a výše uvedené nebude pro něho platit. Mýlí se. Pokud chtějí dva lidé spolu prožívat šťastný život, potom uvedené skutečnosti musí naplnit. To není věc několika hodinové slavnosti obřadu svatby, ale to je věc promítající se do života člověka. Velice bych si přál, aby ti, kteří chtějí prožívat šťastný život v manželství si uvědomili, že manželský svatební slib je nádherná příležitost vyznat tomu druhému, že je ochoten a chce naplnit všechno to, co vede ke šťastnému životu jich i jejich dětí.
Jan Dymáček
Redakce Genesis Era
